Kolik fotografií máte ze svého nejútlejšího dětství? A na kolika filmech jste zachyceni coby batole? Odpověď závisí na tom, kolik vám je let. Když jsem na podzim slavil narozeniny, přinesla mi má hodná teta obálku s černobílými fotkami, kde jsem měl velké potíže se mezi šmouhami rozeznat. Naproti tomu mé děti zaplnily už čtyři alba a díky YouTube a podobným vymoženostem můžou virtuálně pobíhat a ksichtit se v počítačích celého světa.

Dřívější promítání diapozitivů a prohlížení rodinných fotografií, které spíš než prezentační bylo společenskou záležitostí, se dnes bez potíží dá nahradit webovým odkazem. Podobně roste pravděpodobnost, že k Valentýnu dostanete zprávu od svého miláčka někam na displej než do poštovní schránky. A mimochodem, kdy jste vlastně naposled psali něco rukou kromě podpisu v bance?

Pokud teď čekáte, že začnu lkát nad odosobněností moderní doby a stýskat si po starých dobrých časech, kdy nám mohla upadnout ruka při celovečerním psaní vánočních pohlednic i lidem, kteří se v adresáři ocitli omylem, jste vedle. Ono je totiž úžasné mít možnost volby. Dřív jste mohli někomu popřát třemi způsoby: zatelefonovat (měl-li onen šťastlivec telefon aspoň do práce), poslat přání poštou či osobně navštívit. Byla tudíž větší fuška zamaskovat, že návštěva u příbuzných není výrazem hlubokého a nerozborného přátelství, nýbrž odškrtnutím položky na seznamu společenských konvencí. A dnes? Přibyl nám mail – a to hromadný nebo osobní, elektronická pohlednice, SMS, MMS, navíc přání lze i dnes vytvořit kreativně (nebo nenápaditě kýčovitě, jak za sedm měsíců opět všichni uvidíme)… Takže když dnes za vámi někdo přijde osobně, je skoro jisté – jistější než před lety – že mu na vás záleží. A naopak můžete dnes dohnat i člověka na druhé straně zeměkoule a nechat ho prožít milé chvíle s vámi aspoň virtuálně. Moderní technologie zkrátka mohou i polidšťovat právě tím, že je v určitou chvíli použijete, nebo naopak nepoužijete.

Podobně je na tom dnes prezentace vlastní muziky. Sednout ke stolu, zpívat a hrát, to bylo v předtelevizních časech běžné. Později bylo stále těžší lidi vykopat z pohodlí domova a začaly to odnášet kulturní domy, kluby, ba i hospody. Maníci přes marketing to vidí tak, že je nutné dojít za lidmi až domů, nechat je stahovat klipy z internetu, nacpat jim do kapes s novinami i levné DVD, prosadit se do Óčka… ovšem tím vším se zase objevila úžasná možnost volby. Natočit vlastní klip na videokameru, přes zvukovou kartu si v počítači nahrát, smíchat a zmasterovat vlastní CD, zřídit si vlastní internetové rádio… ale na druhou stranu se i v dnešním shonu sejít s kamarády a zahrát si; anebo zajít do klubíku, i když v televizi zrovna vrcholí nějaká ta růžová zahrada.

Napadá mě, že už docela dlouho jsem nezažil pořádný sejšn. O to svátečnější bude ten příští, protože tam budou živí lidé. Tak kdy a kde?