“Reaguji na vaši nabídku zaslání zdrojového kódu programu XY,” napsal mi tento týden jakýsi člověk. (Pro netechnické typy: zdrojový kód programu je pro počítač zhruba totéž, co pro hudebníka noty.) Koukl jsem se, zda jsem něco takového sliboval – no jo, před čtyřmi roky. Pak jsem se koukl, jak ten zdrojový kód – skoro šest let starý – vypadá. Hrůza. A tehdy jsem na to byl tak pyšný.

“Která písnička ve vašem repertoáru je nejstarší?” To je má oblíbená otázka v rozhovorech, při níž se ukáže, jak se kdo bere vážně. Pohodový Ivan Hlas bez skrupulí přiznal, že hraje jednu, kterou napsal v hlubokém teenagerovském věku, a to právě proto, že je taková hloupoučká. Je mi ovšem jasné, že ne každý autor staví na odiv všechno, co kdy napsal, ba dokonce často jeho největší hity zdaleka nebývají tím nejlepším z jeho tvorby. A písně z mládí schovává ve dvojitém dně šuplíku na dobu, až bude muset zachraňovat nasmlouvaný počet desek nějakým tím “co se nevešlo”. Přitom ve chvíli, kdy píseň vznikala, nejspíš nepochyboval o tom, jak skvělou věc tvoří. Ach, ty hříchy mládí a neúprosný test časem...

Přemýšlím, zda by pro publikum bylo někdy zajímavé dotáhnout ten spíše zlozvyk sólistů vysvětlovat, proč ta či ona písnička vznikla a obšírně komentovat osoby a obsazení. Pokud by některý písničkář (ne nutně sólista, myslím tím prostě interpretujícího autora) postavil program koncertu jako sondu do svého života, jako vlastní životopis, možná bych na něho dorazil už jen kvůli tomu. Jak jinak někoho od muziky doopravdy poznat? Ale takoví se asi nenajdou, protože kdo dneska stojí o vciťování, dnes je třeba, aby to šlapalo od začátku do konce. Pokud možno bez řečí a se všemi největšími hity.

Stejně bych rád věděl, Vlasto, Honzo, Pavle, jak vznikly Galánečka, Stánky, Zpátky do lesů... a zda máte nějakou v zásobě nějakou tajnost, která se z písně roku ve vašich očích postupně studem propadla kamsi na dno archivu. Nestyďte se, existuje-li, i tohle jste byli vy. Asi se vás na to někdy zeptám, pokud nás spojí jeden novinářský diktafon.