Kulturní referendum

Kočička s pejskem měli při výrobě ideálního dortu jasno: měl by být sladký a trochu slaný, musí tam být myš (protože ji má ráda kočička) a dostatečně opepřené buřty (protože ty zbožňuje pejsek) a šlehaná smetana a cibule a… A jak to dopadlo, víme. Ještěže na světě existují zlí psi, kteří zabrání katastrofě a navíc se sami potrestají.

A to byly čapkovské postavičky jen dvě a vzájemný dobrý vztah jim byl nade vše. Což teprve, když se sejde několik výrazných osobností, které sice respektují ty ostatní, ale – pochopte – jestliže si myslím, že je to moc pomalé, málo rytmické a nenechají mě v tom hrát sólo na mou oblíbenou balalajku, tak mám právo to říct a dosáhnout nápravy, jinak by mě to nebavilo. Copak, hergot, máme v kapele diktaturu?

No, demokracie má své výhody, ale v umění je nanic, povzdechne si autor nebo aranžér, když mu kapela škrtne sloku (moc dlouhé), přehází hlasy (tohle nevyzpívám), přidá sólo na housle (taky si chci zahrát) a zrychlí na dvojnásobek (musí to šlapat). Při vyplňování playlistu pak píše své jméno nečitelně a malými písmeny, aby proboha nikdo nepřišel na to, kdo spáchal ten hybrid. Jak by bylo krásné, kdybychom od basáka až po zpěvačku měli stejný hudební názor a fungovali na naprosto stejných vlnách. (Jak by tady bylo krásně, kdyby tu nebyly ty blbý vosy.)

Jasně, názor každého je cenný, ale nemá-li soubor jasnou koncepci a vizi (a to nejen hudební, ale i třeba v oblasti, zda brát i takzvané kšefty a jaké žádat honoráře), přemění se jeho společný život na permanentní referendum. Nebo výrobu kočičkopejskových dortů. A jak referendum o kultuře dopadá, je nejlépe vidět na televizním programu v hlavních vysílacích časech. Musí tam být trochu napětí, trochu lovestory, trochu dojetí, trochu mírného násilí, trochu šlehané smetany a trochu cibule. To namatlat nejlépe do třinácti forem a hurá vymýšlet další seriál. Nebo v jiné podobě: musí tam být pro každého něco, Ave Maria, Mašinka, Valčíček, Hospůdko známá, Bílá orchidej, zahrát či nahrát, prodat a hurá na další cédéčko.

Abychom si rozuměli – nic proti profesionálům, kteří dokáží dobře zahrát vše od Bacha po Vlacha. Ale bez dravých potoků by nevznikla ani líná řeka. Tak asi trochu té diktatury, ze které sem tam vypadnou nečekané klenoty, do muziky patří. Aby pak bylo v referendu co průměrovat.