Pět minut před protějším břehem

Prvních třista metrů to vždycky vypadalo, že plavu rychle. Každou chvilku jsem minul nějakou chatu na břehu a skokanská věž se přibližovala. Ale jakmile jsem za věží vyplaval ze zátoky a orientační body zmizely, zůstával protější břeh dlouho, předlouho na místě, než přede mnou najednou vyrostl. A přitom to od věže k němu nebyl ani půlkilometr. Zvláštní.

Na tuhle každodenní prázdninovou zkoušku plavecké trpělivosti jsem si vzpomněl o pár týdnů později, když jsem – letos už asi počtvrté – absolvoval autem trasu Praha–Brno–Uherský Brod–Brumov. Těch úseků, kde se člověk musí sakra soustředit, opravdu není tolik, většinu cesty zažívá řidič pravou nefalšovanou nudu. Něco jako plavat přes rybník a vědět, že pomalu a klidně je to lepší než divoce a s křečí v noze kousek před cílem.

Nějak to není o muzice, viďte? A tentokrát skoro nebude ani dál. Však jsme si jí jistě v létě užili dost na festivalech, ne?

Kdesi, možná po výjezdu z divočiny Buchlovských vrchů, mi blesklo hlavou, jak trpěliví museli být asi malíři, skladatelé, architekti a další kumštýři ve středověku. Michelangela, Parléře i Beethovena sice dějiny odměnily věčným obdivem dalších a dalších generací, ale na druhou ligu typu Salieri (Mozartův současník, jenž měl smůlu na dobu, ježto nebyl tak geniální) zbyly jen občasné drobty ze stolu slávy. A o nižších úrovních raději nemluvit. Proč věnovat tolik námahy na stavění vlastního pomníku, když to svět stejně neocení a mé dílo se neocitne na záznamových médiích japonských turistů?

Zdá se mi, že odpověď by mohla být jednoduchá: protože to aspoň někomu udělá radost. Tady a teď. Člověk totiž stráví většinu života děláním v podstatě neužitečných věcí, které mají leckdy životní cyklus mýdlové bubliny. Ale víte, jak je to krásné, když kolem vás letí hejno bublin a rozkládají slunce na duhu? Nebo když se ve tmě rozzáří nějaká obzvlášť pěkná rachejtle?

A ještě jedna věc mě napadá. Někdy věci dostanou smysl až za mnoho měsíců nebo let. Ustát nepříjemnosti a pocity, že nic nedává smysl a nehýbe se z místa, to chce trpělivost. Protější břeh se může najednou vynořit, když to člověk už chce vzdát. Aneb, jak praví přísloví: nevzdej to pět minut před tím, než se stane zázrak.