Originály
a adaptéři
Že
se z úspěšné knížky udělá film, divadelní hra nebo muzikál, je dnes naprosto
normální. Obvykle nejdřív vznikne knížka, po ní až film. Když máte k dispozici
obojí, podíváte se nejdřív na film, nebo si přečtete knížku?
U Pána prstenů jsem nejdřív
četl a pak se koukal, u Účastníků zájezdu (pro intoše: ano, to je jeden
z těch škvárů, které napsal středoproudař Viewegh) obráceně. A musím říct,
že jsem u obojího rád, že to nebylo obráceně.
Filmoví Účastníci jsou sami
o sobě vtipní, ale proti knize v nich chybí dost postav, některé se trochu
divně spojily, a hlavně zmizela ta ponorná řeka vlastních úvah, citáty
kritiků, pan Petrescu a paní Košťálová… Knížka má proti filmu velký bonus.
Naopak začínat filmovou verzí libovolné fantasy spolehlivě zdeformuje
vlastní fantazii, pak byste při čtení viděli pořád jenom vážný či vyděšený
obličej Elijah Wooda. Jsem zvědavý, jak to bude třeba u Deníku Bridget
Jonesové, tam asi uvidím nejdřív film.
Tohle všechno mi proletělo
hlavou, když jsem v docela krátkém rozmezí slyšel několik verzí Dylanovek,
speciálně Knocking On Heaven’s Door a Like A Rolling Stone. Je
lepší originální Bob, jehož zpěv je příjemný asi jako ječivé noční můry mých
dcer, ale pořád je to masitý a spontánní originál, nebo kultivovanější
projevy, které občas atakují práh slyšitelnosti, jako třeba pojetí Oborohu?
Přes úctu k autorovi – a teď nemyslím jen Dylana – se mi zdá, že převzetí a
výrazná úprava písně přidají další rovinu, kde se dá něco najít. Zrovna ve
verzi Oborohu člověk pochopí, že na nebeskou bránu se dá klepat různě
hlasitě (a není jisté, jestli míra hluku není jedním z kritérií přijetí, ale
to jsem odbočil).
Každopádně každá kapela, ať
má sebeplodnější členy či dodavatele materiálu, se dostane do situace, kdy
přemýšlí, že by něco převzala, obšlehla, vypůjčila si, ukradla a tak dále,
jak vtipně poznamenávají spíkři před tím, než příslušný kousek spustí.
V takovou chvíli vždycky zpozorním a pátrám, co nového uslyším. Pokaždé si
přeju, aby to nebylo přesně tak, jak to hrají velké vzory od Spirituál
kvintetu po Beatles, třeba i kvůli neumění kapely. No, někdy se mi přání i
splní a naopak pátrám, cože to mělo být za song…
Ale jedna originální
Dylanovka mi zůstane v paměti navždy jako nezastupitelná. Den po pádu
newyorských Dvojčat hrál ráno Radiožurnál Blowing In The Wind, jen
v podání nakřáplého mistra s kytarou a foukačkou. To se dramaturgovi
mimořádně povedlo. Od té doby jsem tu písničku od nikoho jiného neslyšel.
Naštěstí.