Život v patře
Deset
let jsem jako dítě bydlel v paneláku s 200 byty ve dvanácti patrech. Znal jsem
bezvadně jména všech, kteří bydleli mezi naším bytem a výtahem, plus ještě asi
pět dalších partají z našeho (třetí) patra. Ze zbytku domu, tedy z těch asi
180 zbývajících? Hohó, no možná dalších pět, jejichž děti s námi chodily hrát
fotbal ven.
Někdy jsem podnikal
dobrodružné výpravy. Vyjel jsem výtahem až úplně nahoru, procházel chodby,
koukal na cedulky na dveřích. Ani v paneláku nejsou všechna patra stejná –
různé barvy dveří, různě rohožky, různě okopané rohy, sem tam kytka, no a
někdy dokonce jinak rozmístěné lítačky… Prostě exotika. A pokaždé bezpečný
návrat domů, zavřít dveře a nechat svět za dveřmi.
Folk jsem začal dělat, až
když jsme bydleli v domku. Ale jako bych se vrátil do paneláku: žít si v tom
jednom patře někde na kraji, hlavně si muziku klohnit v bezpečí domova a moc
nekoukat ven. Podívat se do jiných pater? A proč? Vždyť sám nejlíp vím, co
chci a jak chci hrát, pochválíme se navzájem se sousedy, jak máme pěkné
rohožky a vyčištěné vstupní dveře. Procházka po celém hudebním domě by jenom
zbytečně zneklidňovala, určitě tam bydlí jen samí divní lidé, kteří
neuznávají vícehlas a akustické kytary, zato pořád do něčeho bubnují a
zatěžují energetickou síť. A mají okopané zdi a jinak natřené dveře výtahu.
V době zahradních konkursů a
předkol jsou tyhle nárazy na realitu asi častější než ve zbytku sezony. Na
každém předkole je vždycky někdo, kdo má nakonec pocit nedocenění. A jak je
možné, že se porotě líbila zrovna tahle rohožka, když je hnusná, tedy
přesněji není moje?
Některé zkušenosti se
předávají blbě. Ale přál bych všem, kteří si svůj folčík (nebo kelťárničku,
bigbítek, metálek nebo ethníčko) kutí doma, aby překonali zábrany a vyrazili
po chodbách. Aby neměli strach hodit řeč a nechat se pozvat na návštěvu. A
třeba pak přestavět vlastní byt a přelakovat dveře.