I v době vymakaných mučicích fitnesových strojů potkávám na Vyšehradě osamělé běžce. Od evidentních borců, pro které je nejzajímavější slušný výškový rozdíl hradeb proti nábřeží, až po důchodce, u nichž je běh vlastně rychlejší chůze. Kolik z nich se aspoň jednou ročně zúčastní nějakého závodu? Někteří určitě, a někteří určitě ne. Běhají „pro zdraví“ nebo pro dobrý pocit.

 Podobně běhají, i když jen prsty po krcích kytar a jiných zvukových vyluzovadel, amatérští muzikanti. Kolik vystoupení do roka asi mají? Dvacet? Deset? Jak praví klasik: „Uberte.“

 Svou první kapelu jsem založil, protože se mi zdálo, že se sborem je pět vystoupení ročně zoufale málo. Řekl bych, že někteří zaměstnanější či starší jsou vděční i za těch pět koncertů, kdy se postaví před lidi a ochutnají potlesk.

 Nebo je to jinak?

 Zkoušet a cvičit na nástroj se zdá jako nekončící opruz. (Zpěváci to mají ještě dobré, hlas se tak rychle neztrácí, ale například houslista je po dvou týdnech bez hraní totálně dřevěný.) Jenže to propláchne hlavu, nesvazuje koncertní trémou a dává pocit volnosti. Myslím, že hodně muzikantů baví daleko víc zkoušení, které se dá spojit s příjemnými společenskými a gurmánskými záležitostmi, než sláva jednoho večera. Kdo není otřískaný stovkami hraní před lidmi, tomu obvykle písničky na zkouškách vyjdou líp než na pódiu. Tak proč vlastně vystupovat? Anebo dobrá, to vystoupení nějak přetrpíme a za týden se sejdeme na zkoušce, kde si ošetříme rány a zahrajeme zase bez stresu.

A tak i ti joggíni a joggeři, co brázdí pražské parky, si daleko radši klusají privátně, bez měření času. Je hezké vědět, že uběhnu maraton třeba za čtyři hodiny, ale co je to proti rannímu proběhnutí ve svěžím vzduchu někde bez lidí. Je hezké někde postoupit z nějakého předkola, ale co je to proti tomu, když si na pěkném místě bez lidí s dobrou akustikou může pár muzikantů střihnout tu svou oblíbenou.

HOME