Před třemi stovkami let se blížil ve střední Evropě ke svému vrcholu hudební styl, kterému se za sto let skoro všichni smáli a který o dalších sto let později naopak uctívali jako prazáklad všeho. Barokní hudba je hrozně tajemná věc. Máme sice podrobné notové zápisy skladeb té doby, ale u některých víme jen to, že tak, jak byly v notách zapsány, ve skutečnosti nikdy nezněly. A jak tedy zněly? To se prostě neví.

Některé velmi slavné kompozice se určitě zdály prostším duším padlé na hlavu. Velký barokní guru J. S. Bach například napsal šest takových, kde hrají jen samotné housle – každá z nich se všemi svými částmi trvá řádově desítky minut. Na housle nejde dobře hrát zároveň melodii i akordický a rytmický doprovod, takže si posluchač toho musí hodně domyslet. To nejlepší nakonec – minimálně dvě z těch šesti skladeb (partita d moll a sonáta g moll) se dneska považují nikoliv za kuriozitu ani bláznivý experiment, ale za geniální výtvory.

Když v Mozartově době přišla hudba z kostelů a zámků mezi obyčejné lidi, nikoho nezajímaly komplikované harmonie, nezapamatovatelné melodie a vůbec ta celá barokní podivnost. Muzika, řečeno dnešním jazykem, musela být jednoduchá a šlapat. Žádné zásadní myšlenky, jenom si vycucat kousek melodie, trochu ho rozvést a narazit na kopyto tehdejších požadavků (dnes bychom řekli například “vyhovět rozhlasovému formátu”). Když se kdysi můj známý probíral velkým stohem not z té doby, skočilo to tak, že všechno shořelo v kamnech – tak jalové to bylo.

Asi tušíte, kam směřuju.

Historie se točí dokola. Pokaždé se posměšně kroutí hlavou nad tím, co se hrálo a poslouchalo v bezprostředně předcházejícím období. Jak je možné, že dvacet a víc tisíc lidí na Lochotíně tak tleskalo písničkám, které filozofovaly a mudrovaly, samý směšný patos? Proč byli v oblibě písničkáři, od kterých se nedal čekat žádný drajv? To tehdy lidi nechápali, že muzika musí šlapat, mít koule, být jednoduchá a nic neřešit?

Inu, je mi jasné, že se návrat kyvadla hudební módy od ryze komerčně-spotřebního přístupu hned tak nedočkáme. (Pokud rudokožci nezaznamenají triumfální comeback, ale to radši ať Vondráčková zpívá ještě padesát let.) Bacha taky rehabilitoval až Mendelssohn, a to bylo už skoro jeden a půl století od Bachovy smrti.

HOME