Folková noc na Frýdštejně, 19. července 2003. Frýdštejn, Žákův koutek

Letošní osmnáctý ročník Folkové noci začal přesně v 18:18 vystoupením dětských skupin – žáků hudební školy Ciskotéka. Nejdospělejší výkony podala dívčí skupina Amazonky, která křtila své první CD (tedy nakonec ho křtil nic netušící a odchycený autor těchto řádků; ještě jednou přeji Amazonkám vysoký zájem o jejich album!) a Jantar s bratry Cidlinskými (tedy Daliborem v roli hosta, samozřejmě). Kdesi uprostřed ciskotékového bloku byl ukryt (zřejmě z důvodu přejezdu na jinou akci) písničkář, kterého jsem snad ještě na běžném folkovém festivalu nezažil, Vlasta Třešňák. Ovšemže se ukázalo, že sólovému písničkaření bude v drtivé většině případů nejlépe svědčit klub: publikum se zdálo být trochu uzívané, Vlasta trochu nervózní, ale stejně to byl pro mne zážitek. Slyšeli jsme kmenové záležitosti typu Finský nůž nebo Tovaryš pátera Koniáše i písničky, které bych odhadoval na relativně nové. Skončil blok dětských kapel a přišla chvíle vlastně druhého startu. Duchovní otec festivalu, dramaturg a konferenciér Dalibor Cidlinský starší nám vysvětlil, že se rozhodl vyklenout dramaturgický oblouk od plzeňského bluegrassu k plzeňskému bluegrassu a pozval na pódium Bluegate. Kapele jejich pilná práce s Fernet Stockem v zádech svědčí: vyhrávají se do stále lepší, odpíchnutější formy. Nicméně teprve následující pražští keltové Shannon předvedli, kolik odvazu může i v značně instrumentální hudbě vlastně být. Posíleni maďarskou houslistkou načali řadu účinkujících, které už publikum nechtělo pouštět z pódia. Oskara Petra s Jiřím Bílým a kapelou jsem slyšel, když předskakovali v pražském Pakulu Suzanne Vegové. Vypadali, že kapelu pro tento účel sestavili týž den odpoledne a výsledek byl dost tristní. Za uplynulý měsíc se kapela sehrála a celé seskupení hrající songy obou svých frontmanů se může stát důležitým osvěžením naší scény. Poslechnout si Zmrzlináře s Oskarem Petrem byl zážitek; až si to celé víc sedne, bude to ještě lepší. Lenka Slabá přivezla své kanadské kolegyně Susan Crowe a Katherine Wheatley do Česka poprvé před dvěma lety, letos už se obě dámy snažily komunikovat s diváky v češtině. Všechny dohromady se skoro zdráhám nazvat triem: o sevřený tvar se rozhodně nesnažily. Pokud jste ale byli schopni odhlédnout od volného tempa, se kterým si písničkářky předávaly na pódiu žezlo, zažili jste s nimi příjemnou hodinku. Honza Nedvěd a Poklad byli první kapelou jakéhosi festivalového finále a zvučili se (podobně jako následující kapely) nekonečně dlouho. Výsledek pak nebyl “až tak moc” – na Folkovém kvítku v dešti se mi líbili víc. Trio Příbuzných v Pokladu vypadá, že se na pódiu dost nudí, a ani se nepokouší přiblížit k laťce nastavené brontosauřím vokálem. Na druhou stranu, jejich pozice nebyla jednoduchá: diváci JN neoblibující mu to přišli dokonce sdělit s transparentem pod pódium… Fleret s Jarmilou Šulákovou – pro mě asi vrchol vydařeného festivalu. Písničky z posledního alba Trnkostroj i staré hity, skvělý kontakt s publikem i nekonečné vytleskávání Jarmily Šulákové. Jestli jsem mluvil o fleretím setu jako o vrcholu koncertu, mířil jsem tím hlavně k faktu, že se po něm přece jen lehce vylidnilo hlediště, rozhodně nepoklesla kvalita hudby přinášené Copem. Vystoupení vědomě vyladěné jako závěr festivalu, s balancováním mezi “teď už si tu můžeme blbnout jak chceme” a stále vybroušeným výkonem, úžasní konferenciéři Jerry Štěrba (proč ten člověk mnohem víc neuvádí? Cokoli, kdekoli…) a Míša Leicht, který dokázal v jednom souvětí lichotit publiku i po sousedsku umravňovat rozkymácené příznivce pod pódiem… pěkně vyklenutý oblouk se vrátil do Plzně a do modré trávy. Byly čtyři hodiny a obloha bledla.

Tomáš Hrubý

HOME