Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

UDÁLOSTI STARŠÍ

HOME

Braxa má novou kapelu

“Koupil jsem si firemní triko a hraju si v dresu Buffalo Sabres,” řekl Michal Braxatoris na vysvětlenou pro ty, kteří nechápali, jestli přišel na pódium klubu Kocour hrát hokej. Jasně: kdy jindy než teď, na premiéře nové skupiny Sabres, která vystřídala jeho předchozí Bafalo. I další vazby - kromě amerického klubu Šavle - by se mezi oběma kapelami našli. Za prvé repertoár pocházející převážně z obou desek Bafala. Ale i z repertoáru BaFu (Jako z vína jsem slyšel po hodně letech), sólové Braxatorisovy desky a dokonce i jeden kus (Dlaždička) od jeho bratra Mika. (Doufám, že až si tento článek v Grónsku – nebo kde zrovna pobývá – přečte, Michala nezažaluje...) Za druhé muzikanti: kromě kapelníka ještě basista Petr Maršík a foukačkář Charlie Slavík. Když ovšem napíšu, že dalšími hráči Sabres jsou elektrický kytarista Vladimír Švanda, klávesista Jarda Šantrůček a bubeník Aleš Zimolka (background vokály občas zpívala dívka zvaná Patina), je jasné, že v soundu žádnou podobu nenalezneme. Sabres je dunivý folkrockový band, v jehož hudbě je předpona velmi slabě zastoupena. (“Jakej folkrock? Pereme to tam na čtyři,” podal mi ostatně žánrové vysvětlení kapelník a autor.) Nepatřím mezi ty, kteří by za Bafalem slzu neuronili: miloval jsem tu kapelu pro její hledačství a netuctový sound – vlastnosti, které se u Sabres rozhodně nekonají. Sabres navíc hrají velmi ležérně, leccos vzniká přímo na pódiu a větu “v této kapele jde o muziku až v druhý řadě” řekl Braxatoris za večer snad desetkrát. Ale co dělat – možná, že moje milá byla opravdu neduživá a života neschopná. To Sabres vypadají, že je všechno, co se tam odehrávalo, opravdu baví, a na zkušeném muzikantství zejména Braxy, ale i jeho spoluhráčů, jsme si mohli pochutnávat téměř nepřetržitě. Navíc kupříkladu Dr. Jekyl, Mr. Hyde byl zaranžován a předveden tak úžasně, že tak skvěle to nehrálo... no, snad ani Bafalo...
To, že jeden z nejzajímavějších muzikantů naší scény neváhal příliš dlouho a představil novou kapelu, mě rozhodně udělalo radost. Navíc přímo na své narozeniny, které vzápětí po dvou přídavcích začal slavit. Takže pokud on sám ze sebe ten večer radost neměl, doufám že do této chvíle už se radost dostavila. Mnoho štěstí, Sabres!

Tomáš Hrubý

Premiéra skupiny Sabres, 21. května 2002, Praha, Klub Kocour

33 let na scéně

Řekl bych, že s tak pěkně zvučným příjmením mají bratři Šatopletové postaráno o to, aby si je zapamatoval každý, kdo o nich slyšel. O tom, že si je zapamatuje ten, kdo slyšel nikoliv o nich, ale přímo v akci je – tedy výrazného zpěváka a kontrabasistu Jirku a zpívajícího kytaristu (a autora) Honzu - nepochybuji vůbec. Pokud zrovna vy mezi toto publikum nepatříte, dovolte, abych je představil: dlouholetí členové trampské (a koncem 80. let chvíli i progresivně folkové) pražské skupiny Cestáři. Cestáři existují od roku 1974, ale ještě před tím fungovala rovněž trampská Slza, do které nastoupil osmnáctiletý Honza a šestnáctiletý Jirka v roce 1969. 33 let na scéně připadalo Karlovi Vidimskému – Cimburovi z Produkční tlupy ÚLET natolik nosné téma, že uspořádal bratrům Šatopletům k této příležitosti v Trojické slavnostní koncert. Hosté Cestářů byli samozřejmě styloví: ještě o rok starší Chudinkové a pouze 21 let stará Sekvoj. Skupinou Cestáři samozřejmě prošla za dobu jejího trvání spousta muzikantů. Za všechny kdysi hrající a zpívající si s dnešní sestavou (kromě obou bratrů ještě Jiří Čulík a Martin Opletal) přišli zahrát kytarista Zdeněk Dandy Korbel a foukačkář Honza Pitelka Kanát. Literárně zpracované kapitoly z hudební historie bratří Šatopletů pak v pauzách mezi písničkami četl Cimbura. Složení obecenstva v příjemně naplněném sálku samozřejmě odpovídalo vzpomínacímu večeru, žádnou roztřesenou nostalgii jsem ale nevnímal. Spíš připomenutí, že při všem potřebném pátrání po nových tvářích a směrech na FC scéně je dobré se občas ohlédnout za kapelami, které “zvolnily tempo”, jak řekl Jirka Šatoplet, a na festivalech je příliš nenajdete. A kvalita? Vzpomínalo se třeba na zvláštní ocenění za vokální výkon, které Jirka dostal na Portě 1980. Jenže stejné ocenění mu bylo v Trojické předáno (trochu se opozdilo, no...) za výkon na Jizerské notě 2001. Zcela právem, podotýkám.

Tomáš Hrubý

Bratři Šatopletové: 33 let na scéně, hráli Cestáři, Sekvoj a Chudinkové, 14. května 2002, Praha, Klub Trojická

Kuřim písničkářů

Skládačka konkurzních předkol už je kompletní - v Kuřimi byli na Zahradu a “přilehlé” festivaly vybráni písničkáři. Festiválek načalo dívčí trio Na chvíli motýli se zaskakujícím klávesistou Pavlem Žemlou. Muzika téměř totožná s tím, co předvádí v obsazení bohatším o nástroje kapela Onen svět či už zmiňovaný Pavel Žemla se Šárkou Kytnerovou. Ti zahráli v prvním bloku. Snaha o expresivní zpěv, ale poněkud přehnaná, křečovitá. Přirozeněji zněli bratři Lukáškové jako trampská Rosa Coeli, byli však spíše zpestřením než konkurenty ostatních soutěžících. Následující Petr Sedláček zaujal hned první, vtipnou písní. Pokračoval pak vážněji, což byla trochu škoda. Humor je mu vlastní. Duo Nestíháme, které tvoří kytaristé Petr Ovsenák a Jan Řepka, a působilo nejistě, navedla k účasti čerstvá maturantka Martina Trchová. Ta se každým rokem lepší. A připravila si i malá překvapení pro diváky – v jedné věci si přizvala Žofku Kabelkovou a úvodem k písni Dlouhý chvíle (tik tak tik tak jé) poslala do publika pár krabiček TicTaců. Před Martinou odehrál svůj blok ještě Jeroným Lešner. O jeho postupu nikdo předem nepochyboval, zatímco slovenské Duo Hups bylo překvapením. Písně zpívané houslistkou Evou Safanovičovou ve spojení s grassovou kytarou Petera Kolárika zněly zajímavě. Jaroslav Urbánek nepřekonal loňského Prenatálka (zahrál ho i letos) a někdy vtipy doloval násilím, ale nakonec se blýskl výtečnou vánoční písní. František Vlček je jeho jemnější obdobou. Méně cynismu, jemnější vtípky a slovní hříčky… Na Zahradě se pro něj však nenašlo místo, takže možnost ho slyšet zůstává hlavně v rámci vystoupení pražské Krychle. Jediným dívčím duem byla v Kuřimi Zuzana Rychnová s Petrou Libovickou. Příjemné dvojhlasy, kytara, flétna. Petra nezapře školený hlas, škoda, že také nezpívá sóla. Marcel Kříž letos přijel nakrátko ostříhán, ale bohémský styl s vlasy neodložil. Písně za doprovodu akustické i elektrické kytary (i kláves I. Cicvárka) se opět točily kolem postaviček jako “plavovlasá Ingrid”. Svéráz nad svérázy, který však ví, co hraje. To akordeonista Oldřich Olaf Martínek, který loni soutěžil v duu M+U, zatím tápe. Hledá tu v muzice Vaška Koubka, tu v lidovkách, tu támhle, tu onde.
Přestávku za dvěma bloky obstarali Ivo Cicvárek a OKO se Žofkou Kabelkovou a pak už se rozjel blok třetí. O duu Jan Žamboch a Stanislava Brahová se šířily od ostatních písničkářů zvěsti, že “je to bomba!”. A opravdu, bezpochyby objev letošní Zahrádky. Michal Rádl, který loni zaperlil písní Hacker odnaproti, tentokrát vsadil na vážnou notu. A i když jsou jeho přemýšlivé texty hodně zajímavé, po hudební stránce Michal moc nenabízí, je v něm víc básníka než muzikanta. Následující vášnivá fotografka Jana Bauerová zase písně pojala jako fotografie. Samá příroda, pomalé tempo, neustálé opakování jednotlivých veršů (mělo to evokovat koloběh přírody, či je Jana kantorstvím natolik prosáklá, že vyučuje i na pódiu?). Až v přídavku – Epikurejské - přešla ke svižnějšímu tempu a pestřejšímu textu. V rychlejším tempu pak pokračoval Disney band. Kytarista a zpěvák Martin Kadlec se zpěvačkou Věrkou Soukupovou vyčnívali nejen stylově, ale i drivem, který jejich vystoupení mělo. Jak to Disney bandu “odsejpalo”, tak následující Vladimír Čáp hrál písně předlouhé. Melodikou se sice razantně odlišoval od ostatních soutěžících, jeho písně se však podobaly jako vejce vejci. Jako poslední se předvedli Jan-Matěj Rak se Šárkou Burešovou. Matěj zahrál osvědčené písně (taky by se dalo napsat, že nenapsal nic nového…), Šárka však přidala jednu novější, která by se mohla měřit s její nedostižnou Filozofickou.
Většina písničkářů letos vsadila na písně pomalejší, vážnější a při osmnácti soutěžících odpoledne nemělo takový spád. Účinkující měl vyhrazených 15 minut a ať už diváci tleskali jako o život nebo více méně vlažně, nárok na přídavek měl každý. A tak se pochopitelně program dost protáhl. Na třetího (Black Uganda Choir) a čtvrtého hosta (Zuzana Navarová a KOA) se dostalo až za tmy…

Lucka Jirků

Zahrada písničkářů, Kuřim, 25. 5. 2002

Osecká kytara 2002

Prší prší, jen se leje… Jestli se hodila nějaká píseň pro toto rodící se odpoledne v autocampu na kraji Oseku u Duchcova, tak to byla tato. Muzikanti se táhli se svými kytarami, flétnami a kontrabasy do místní hospůdky, aby aspoň na chvíli vysušili své již tak promoklé svršky. Přiznám, že kdybych byl pořadatelem, asi bych akci zrušil. Ale pořadatelem byl Luboš Stráník, a tak se akce konala. A bylo to dobře.
Dešťové kapky byly asi v 15 hodin již tak osamělé, že se mezi nimi dalo i chodit a kdo byl chytrý a vzal si deštník, tak poslouchal mimo pěkné muziky jen občasné plesknutí na látku svého paraplete.
Co se muziky týče, byla dobrá. Muzikantská jedenáctka složená ponejvíce z kapel. Zmíním jen některé jako byly Two flies and Blue Eyes, Stráníci, kteří nesoutěžili, ale křtili nové CD (Staré město), Dynamis a také ZDARR, kteří soutěžní část také vyhráli. Míra Ošanec festival moderoval a celou soutěžní část také přebíhal z postu porotce na post moderátora, což mu někdy dělalo trochu problémy. Večer ještě přijeli Wabi Daněk s Milošem Dvořáčkem, kteří nás houpali na starých Wabiho hitech. Dík patří také divákům, kteří se přes občasné poprchávání bavili dobře zhruba v počtu dvěstěhlavém.

Dušan Bitala

Hifi Leicht

23.4.2002 proběhl v plzeňském Hifi klubu zajímavý koncert - Míša Leicht se zde po delší době opět představil jako písničkář. Ve zhruba dvouhodinovém vystoupení naservíroval posluchačům nejen spoustu písniček, veselých historek a vtipů, ale také jednu podstatnou informaci. COP právě ve Vyšším Brodě dotočil a domixoval své nové CD, které bude obsahovat 24 (!) skladeb. Jsou to vlastně téměř kompletní první dvě alba Copu (na současném trhu nesehnatelná) a navíc 3 bonusy, z nichž dva jsou naprosté novinky. CD bude k mání ve Strakonicích na Jamboree, takže pilně střádejte korunky, určitě to bude stát za to. A abyste věděli, po čem se rozhlížet, tady je obal CD, které jako tradičně navrhl Vince.

Irena Motlíková

Malinaband v přímém přenosu

Koncerty v přímém přenosu jsou atraktivní součástí vysílání Českého rozhlasu Ostrava. Již několik let pravidelně poslouchám tyto hudební lahůdky z rádia, ale ani Jarek Nohavica nebo třeba Luboš Pospíšil mě nevylákali k přímé návštěvě studia 1 ČrO. Jenže možnost poprvé vidět Roberta Křesťana s jeho novou doprovodnou skupinou (dočasně?) zvanou Malinaband, jsem si opravdu nemohl nechat ujít. Kdo by také, po všech těch mnohdy rozporuplných zprávách objevujících se o “nové Druhé trávě” přibližně od loňských prázdnin, nebyl zvědavý?
Je možná zbytečné znovu připomínat, že osazenstvo Malinabandu se od poslední etapy Druhé trávy příliš neliší. Miloš Dvořáček mladší v Druhé trávě hostoval, Juraj Griglák nahradil basáka Jiřího Meisnera již na sklonku loňské fetivalové sezóny ,a tak jediným opravdovým nováčkem je houslista Stano Palúch.
Byl jsem zvědavý, nakolik se tedy bude odlišovat koncertní repertoár nové Křesťanovy doprovodné kapely. A hned první píseň pro mě znamenala dost velké překvapení. Byla jí totiž dlouhá a krásná instrumentálka v keltském duchu. Skupina ji odehrála v nástrojovém obsazení, které se od Druhé trávy velmi znatelně odlišovalo. (Nebyly to jen skvělé housle, ale třeba i kontrabas v rukou Juraje Grigláka) Dál již ovšem probíhalo vystoupení převážně známým směrem. Zazněl nepostradatelný Telegraph road, Pohlednice, Letní romance... Vůbec poprvé naživo jsem slyšel píseň s (dle Roberta Křesťana) karibsko - předkolumbovským tématem, tedy Infielu, ve které uliean pipes, nástroj na nějž hraje na albu Pohlednice Ir Davy Spillane, nahradily housle. Posluchači se však přeci jen dočkali i dvou zcela nových autorských skladeb Roberta Křesťana. První z nich byla pomalá temná skladba s nádherným textem, neznaje pravého názvu písně, pojmenuji ji pro účely tohoto článku dle úvodních slov textu : Houpá se vítr nad topoly.
Druhou z novinek, odpichový Pendl do Betléma, si dovedu představit jako hit na kterémkoli “slušnějším” rádiu.
Posledními písněmi, které mohli slyšet rozhlasoví posluchači, bylo Vrať se, (v dosti pozměněné podobě oproti původní verzi) a Kdo to obchází můj dům.
Pro diváky v hledišti však koncert ještě nekončil. Na řadu přišel hit Ještě jedno kafe, jehož refrén zpíval celý sál. Došlo i na instrumentální představení nových tváří v kapele (Palúch, Griglák, Dvořáček). Jejich sóla mi však na konec koncertu připadala přeci jen příliš dlouhá, dal bych v této fázi vystoupení raději přednost několika dalším písním. Vše uzavřel závěrečný přídavek, křehká píseň Prostři mi plátnem.
Když se ohlížím za vystoupením Malinabandu mám pocit, že na koncertech odehrávajících se ve studiu 1, budu mnohem častějším hostem, než doposud. Tak skvělý zvuk, jaký můžete slyšet v tomto sále, totiž jen tak nenajdete. A mimochodem, vstupné i na ty největší hvězdy je zde mnohem nižší, než bývá v kraji zvykem.

Václav Müller

Již ne bar, ale klub

V sobotu 4. května bude karvinský Country bar Alabama zaručeně praskat ve švech – vždyť již několik týdnů je jasné, že stylová pozvánka na tento den je zbožím velice žádaným. Na druhé straně také naprosto nedostatkovým. Tento nefalšovaný zájem je zcela pochopitelný - vždyť zde bude s patřičnou slávou proveden slavnostní křest a také odstartována činnost nového country klubu a spousta lidí by si tento vpravdě historický okamžik velice ráda nenechala ujít. Bohužel nám ale omezená klubová kapacita neumožňuje pozvat všechny, které bychom zcela určitě při této slavnostní příležitosti v klubu velice rádi přivítali. V bohatém hudebním programu vystoupí hned několik hudebních skupin. Nejmladší muzikantskou generaci zde budou zastupovat bluegrassoví KŘENI a mladý baskytarista Kuba Bílý, kterému se o bezesporu kvalitní doprovod postará jeho domovský GRASS BAND. De facto premiéru bude mít v Alabamě zbrusu nová formace INEKE A SKUPINA a rovněž nedávno vzniklé seskupení časem prověřených muzikantských vlků, kteří svou kapelu nazvali stylově A BO CO? (šest starších pánů se dvěmi mladičkými zpěvačkami). Nechybět bude rovněž domácí DROPS s hostující americkou zpěvačkou Sherri či Wabi Daněk. Členové Western clubu Black and Brown a ostravské skupiny country tanců HAZARD zajisté také úspěšně přispějí svou troškou do mlýna.
Na neděli 5.května je od 16,00 hodin ještě připraven pro všechny příznivce Wabiho Daňka (a pro ty, kteří se do Alabamy nedostali v sobotu) jeho recitál a slavnostní zahájení činnosti COUNTRY CLUBU ALABAMA se stane definitivně historií. Vy si ale již dneska můžete poznamenat, že:
-v sobotu 18.května v klubu koncertuje ostravský GRASS BAND a k tanci poté hrají mohelničtí SMOLAŘI
- v pátek 31.května se můžete znovu těšit na v Karviné velice oblíbená šumperská HOLÁTKA.

Mlok 

Finále Plzeňské Lokálky

12. dubna proběhlo v plzeňském divadle Čas finále soutěže Plzeňská lokálka s pěti finalisty.
Zahajoval místní Redingot – kapela poměrně mladá, trváním i věkem členů. Písničky z vlastní dílny se pohybují na hranicích grassu, jazzu i “irska” a jednoznačně jsou určeny pro náročnější publikum. Možná právě to bylo tentokrát spíš na škodu, průměrný posluchač touží po melodické písničce a zapamatovatelném textu..
Jako druhý se představil pražský Veget - zahrál pohodové a obyčejné písničky ve stylu country, bez zásadních chyb, ale také bez výrazných kladů.
Toman a lesní panna (Blovice), seskupení kolem talentované kytaristky a zpěvačky Romany Tomáškové. Jejich folk je příjemný a promyšlený, nápěvy chytlavé…snad jen neupínat se tolik na bezchybnost a projev zcivilnit. Jinak jeden ze žhavých adeptů na výhru.
Jeroným Lešner (Řež u Prahy)– vynikající písničkář. Jeho melodie jsou rozmanité, texty neotřelé, vtipné a inteligentní, hra na kytaru vyzrálá. Jerry předvedl bezchybný profesionální výkon.
Carabina (Plzeň) – milý, hravý a úsměvný bluegrass Písničky mají jednoduché a pěkné aranže, hlasy příjemně ladí, instrumentální výkony jsou na dobré úrovni. Kluci zjevně hrají pro potěšení a rozdávají kolem sebe radost a pohodu.
Jako poslední zahrál coby host plzeňský Neboysa, vítěz finále Lokálky 2001 (jejich CD je již na trhu). Následně moderátor a otec celé akce Přemysl Kubišta vyhlásil výsledky: v diváckém hlasování 1.Toman a lesní panna, 2. Carabina, 3. Jeroným Lešner. Cenu odborné poroty – natočení vlastního CD v Samsonově studiu Jumbo v Tymákově –zaslouženě získal Jeroným Lešner. Ceny byly předány, už nezbylo nic jiného, než příjemný večer zakončit pozváním na další ročník Plzeňské lokálky. Takže muzikanti, máte šanci!


Irena Motlíková

Čechomor v Hradci Králové

Jediný koncert Čechomoru ve východních Čechách - tak zněl reklamní slogan, který přilákal do královéhradecké Sportovní haly přes tři tisíce fanoušků této kapely. Už od prvého pohledu bylo zřejmé, že s atmosférou folkového vystoupení bude mít tato akce společného opravdu pramálo. Světelnými a jinými efekty vybavené velké pódium, bariérové zábrany, jež měly chránit muzikanty před rozvášněným davem a hlavně všudepřítomná ochranka, dbající na dodržování zákazu fotografování, filmování a vůbec všeho, co je našinci z důvodu osobní potřeby na jiných akcích tolerováno.Budiž. S přimhouřeným okem se tak dalo vcelku poklidně vyčkat začátku představení, které se oproti plánovanému času o necelou půlhodinku zpozdilo, ale na což divák po prvních tónech rád a rychle zapomenul. Muzikanti podle stařičkého úsloví "drž se svého kopyta" hráli seč mohli, píseň střídala píseň a když mluvili, tak děkovali. Bezmála dvouhodinový, profesionálně velmi dobře zahraný koncert, doprovázený ukázkami ze Zelenkova snímku Rok ďábla, měl zřejmě jedinou slabinu ve své polovině, kdy se za Karlem Holasem a Františkem Černým zatáhla opona a na pódiu osiřelí frontmani si na playback vystřihli "Ty velické zvony". Hudební přítomnost fyzicky nepřítomného symfonického orchestru však stojícím a skandujícím posluchačům podezřelá nepřišla, a tak se Čechomor v závěru koncertu bouřlivým ovacím a přídavkům nevyhnul.Do chladné dubnové noci jsem odcházel s rozpaky nad přílišnou komerčností a medializací celé akce a nostalgicky vzpomínal na časy, kdy nebyl problém potkat na letních festivalech tiše skromnou a ve své době nejspíš undergroundovou Českomoravskou hudební společnost.

Petr Baláž

Koncert Čechomor Tour 2002. Sportovní hala TJ Slavia, Hradec Králové5.dubna 2002.

Mechováci kontra Perníkáři

Pozvání na společný koncert kapel Pročne a Baboraď v pardubickém Folkovém klubu bylo vcelku kuriózní, jelikož plakáty hlásaly kromě termínu akce i to, že Pročne jsou z Pardubic a Baboraď z Hradce Králové. O dávné řevnivosti mezi městy, v současnosti už oběma krajskými, koluje nejeden vtípek. A tak i na pódiu byl omyl neznámého dotyčného patřičně rozmazáván. Totiž - působiště kapel jsou přesně opačná.
Pardubický koncert byl pro Pročne tak trochu prubířským kamenem. Po odchodu Adély Hanzlové, zakládající členky, zpěvačky, flétnistky a v neposlední řadě i autorky značné části repertoáru, se kapela už poněkolikáté během své existence musela vyrovnat se změnou sestavy. Ta nová čítá nyní pouze čtyři lidi – kytaristu Milana Šánu, kontrabasistu Vlastu Juna a zpěvačky Míšu Hanzlovou s Pavlínou Machatou. Posledně jmenovaná nastoupila v kapele na Adélino místo a v Pardubicích ukázala, že nikdo není úplně nenahraditelný. Zpívala s kuráží, značně podporována částí publika přivezenou z Hradce. Pravda, aranže v nejnovějším složení kapely zchudly, příčná flétna byla nahrazena vokálem, oproti cédéčkové prvotině chyběly housle, další kytara, mandolína... Celkově kapela ještě nenabyla dřívější jistoty a perfektní sezpívanosti. Ze srovnání třeba s vystoupením Pročne na loňské Hudlovačce vychází koncert v nynější sestavě jako poražený, kapela udělala značný krok zpátky. Vydává se však cestou jiných, jednodušších aranží. Bude stačit jen si zvyknout, a hlavně - nesrovnávat. V každém případě klobouk dolů před tím, co Pročne dokázali nazkoušet za necelé dva měsíce s novou zpěvačkou.
Po přestávce už čekala diváky o něco tvrdší muzika. Baboraď, kteří loni na festivalech vystupovali jen jako mužské trio se dvěma akustickými kytarami a baskytarou (což bylo nezvyklé a zajímavé), přibrali koncem roku bubeníka Petra Mifka. S jeho příchodem se baboradí muzika moc nezměnila, jen jakoby se ke stávajícímu zvuku připojila další vrstva. Toto zesílení zřejmě na letních venkovních festivalech přitáhne širší publikum, ale v maličkém Folkovém klubu, ač se zvukař Mirek Hron snažil seč mohl, bicí často přehlušovaly zpěv. A to frontman Radek Bartoš současně bojoval s parádním nachlazením, zapíjejíc jednotlivé písně Vincetkou.
Co měly obě kapely společného kromě nedávno proběhnuvších personálních změn? Ono to vlastně z té skutečnosti vychází. Když přišlo na přídavek, neměli muzikanti opravdu už co dalšího zahrát. Hradečáci tedy na přání zopakovali svou asi největší hitovku Prší a Baboraď sáhli do převzatých. Kdo byl loni na Folkové růži na jejich recitálku, určitě na Pramen zdraví z Posázaví nezapomněl. Ani v Pardubicích mléčná agitka nechyběla. Takže - jezte pribináčky a nezapomínejte chodit na koncerty!
Koncert skupin Pročne a Baboraď, Pardubice, Folkový klub v DDM Delta, 21.02.2002.

Lucka Jirků

Není všechno zlato, co se třpytí

Někdy to může být i mosaz. Ale abyste věděli, proč začínám o zlatém třpytu – když jsme (Lidee noire) dorazili do Docela velkého divadla v Litvínově na další hraní cyklu Folkotoč, domácí Kvinta už zkoušela. A já ztuhnul, když jsem se podíval na Tomáše Kunze, který měl kolem krku zavěšenou ZLATOU kytaru. Proč....ptal jsem se v duchu. Jenže pak vyšlo najevo, že to není pozlacená kytara, ale MOSAZNÁ kytara. Papouch doma pár let letoval a letoval, až vytvořil opravdu celokovové superjumbo cutaway. Neuvěřitelný čin.
Pojďme ale k hraní. Jako první odehrála Kvinta. Většinu produkce jsme se rozehrávali, ale přesto nám neuteklo pár písní. Klávesy už hezky zapadly do celkového soundu a Kvinťáci oprášili i pár starších písní. Moc hezky se to jejich hraní poslouchá. Pak přišla řada na nás. Myslím, že jsme si hraní užili a mé dvě ženy se činily. Lidem se asi líbilo, přidávali jsme a došlo i na šidivou Okarínu – píseň bez hudebního doprovodu. Moc príma. Lidičků bylo taky dost.
Po hraní jsme se rozesadili po židlích a křeslech a dali se do hraní. Tedy – rozesadili. Katka s Míšou ulehly, zabořily hlavy pod křídla a se slovy “Až pojedem, vzbuď nás” zavřely víka. My s Kvintou jsme pěli a hráli a když už byly občasné pohledy ospalých koukadel těch dvou ženštin dostatečně zoufalé, dali jsme se na ústup k domovu. Hraní u vinty bylo moc příjemné.

Martin Šíl

Při čaji a pod stromečkem....

7. prosince. Vánoční pořad Folkového klubu v chomutovském zooparku byl bez cestovatele, zato s něčím, co k Vánocům patří. A protože do nich chybí jen kousek, nemohli jsme jinak než zařadit trochu vánočního programu.
Jako host v rámci sdružení Folkotoč přijela do Chomutova Kvinta z Litvínova. Překvapivě si přivezla posilu. Nového klávesáka. ten dřív hrál s kapelou Pět oříšků pro Popelku. Ale věci se mění, a tak teď brázdí hudební partitury písní od Kvinty. Je to moc dobrý muzikant. Kvinta hrála pohodově, Ampér se rozmluvil a rozbásnil, lidi se smáli, muzikanti se smáli a vůbec - byla pohoda.
Po Kvintě přišly do kinosálu zooparku Vánoce. Lili jsme olovo, řezali do jablíček, rozdávali dárečky. Měli jsme dokonce malý vánoční stromeček. I když z papíru. Ale to nevadilo.
Po vánoční mezihře už zahráli Lidee noire. Jejich sestava se zúžila na tři muzikanty, ale slovy jiného muzikanta – Petra Merxbauera ze Strašlivé podívané to “Marin Šíl a jeho ženy” zvládají víc než dobře.
Pak jsme už zabalili jsme hrnečky od čajů (podávali jsme totiž dva druhy výborného čaje - inu zima je zima, řekl by Buml František) a rozešli se domů. Na obloze svítily hvězdičky a noc byla příjemně mrazivá....

Martin Šíl

nahoru

Muzika až do krve

13.prosince 2001 Folkotoč - Juwel folk z Děčína u nás v HiFi klubu 20:30 - V mrazivém zimním dnu jsme měli obavu z návštěvnosti. Přece jen doma u kamen je příjemně, navíc v nedaleké Měšťanské besedě koncertoval Hop Trop a Samson s jeho partou. Nakonec to nedopadlo tak zle. Sice oproti předchozím akcím slabší, ale za těchto podmínek i tak příjemná návštěva 35 platících posluchačů zaplnila HiFi klub dostatečně. I hosté z dalekého Děčína D.C. (jak oni říkají) dorazili bez problémů a předvedli se ve velmi dobrém světle. Hlas Honzy Masojídka mi v první anglicky zpívané písni připomněl křehký tenor Arta Garfunkela, zpěvačka Juwel folku je jedním slovem vynikající jak v písničkách tvrdšího ražení, tak v krásných šansonech. Pochvala nutně patří bubeníkovi: jeho hra je citlivá, přesně sloužící muzice, dobře se doplňují kytary i s přehledem ovládané klávesy. Celkově jsem pocit, že hrají srdcem a dokáží to také dát najevo a to mi dělá velkou radost. Zkrátka, škoda, že Děčín je tak z ruky. Určitě bych jinak rád viděl a slyšel Juwel folk v Plzni častěji. (A těšíme se na návštěvu u nich!) Ostatně příznivý dojem zanechali i mezi publikem (zjištěno průzkumem veřejného mínění) a vytleskaný přídavek byl zasloužený.
Strašlivka nastoupila trochu handicapována nepřítomností zpěvačky Ivy a jak jsme se o její party střídali, nebyla nouze o překvapení. Petrův přednes závěrečné sloky Večírku, kde se v textu praví, že “těch krásných šatů od něho mám právě akorát dost, nechám je svlečené na stole” vzbudil velké pobavení v sále a potlesk na otevřené scéně. Už takřka tradičně došlo na chvilku poezie a opět nejvíce bodovala báseň Hanse Sachse, tentokrát “O dvou radostných smrtích”. Přestože už jsme v neúplném složení hráli vícekrát, musím tentokrát uznat, že už jsme se s nepřítomností naší hlavní zpěvačky dokázali vyrovnat lépe. Nadprůměrně pěkná byla dnes O ptáku ohniváku a lišce Ryšce, povedl se i Takový konec a spolehlivě silná byla Krajina mého srdce. Bětka pěkně zazpívala Rváče, kteří měli obvyklý říz, zvláště pak v mezihře hoboje a houslí. A poslední kuriozita: v Silénovi, lyrické to písni, hrála Iva na hoboj s takovým zaujetím, že to bylo až do krve (prýštící ze rtu). Tomu říkám zaujetí pro hudbu!

Petr Merxbauer

nahoru

Předčasné vítání jara

Redakce FOLK & COUNTRY už pře lety upustila od setkání s muzikanty a dalšími spřízněnými dušemi. To má večírky kde kdo a nešťastní pozvanci přebíhají od akce k akci. Letos jsme spojili opožděné vánoční oslavy s předčasným vítáním jara. Dotyčné roční období se 18. ledna chystalo přijít už za 62 dní.
Malostranská beseda se ten pátek plnila už od časných odpoledních hodin a muzikantské celebrity se mísili s hudebníky, kterým ještě na Krtečcích neoschla barva. Přicházeli sponzoři i zástupci vydavatelství, pořadatelé, kteří nám pomáhají na festivalech a samozřejmě nechyběli početní zástupci sedmé velmoci.
Bohaté menu tvořil guláš, sekaná a pivo, pochopitelně sponzorské, tedy Budvar. V zákoutích besedy se tvořily debatní hloučky, členové redakce v čele s Juppem byli na roztrhání a došlo i na radostná shledání: ředitel nejmenovaného country radia se s kamarádem Pinďou neviděl celých osm let.
Abychom se necítili moc pracovně, zvolili jsme jiný žánr a Classic Rock and Roll Pepy Pilaře donutil mnohé k tanci. K ránu se poslední opilci spořádaně rozešli, a když jsme vyšli ven, předčasné jaro o sobě dalo vědět. O víkendu začaly hory sněhu tát. Takže jak řekli – tak udělali.

-r-

Redingot

Dostala se mi do ruky demonahrávka plzeňské kapely Redingot. Dostala se mi do ruky z rukou jejího kapelníka Honzy Dolejše. Protože se mi pak dostala i do CD přehrávače, a okusil jsem tedy, co Redingoti uvařili v demokuchyni, chtěl bych zmínit něco o svém kulinářském zážitku. Devět nabízených skladeb, ač většinou znatelně kořeněných svižným bluegrassovým feelingem, rozhodně nepatří mezi tradiční apalačské pokrmy. Spíše by se dalo říci, že bluegrassem odkojení protagonisté se rozhlížejí po hudebním světě a místo pravověrného interpretování klasiky se rozhodli pokořit múzy po svém. Většina písní je autorských. Svědčí o tom i přítomnost skladeb jazzových, či výlet do hudebně v současnosti populárního Irska. Pozor, ani tady nejde o kopírování, ale o přetavení. Irský je tu námět a původní melodie, nikoli zpracování. Přesto skladba navozuje atmosféru své domoviny. Že by to způsobila věrnost českého textu předloze? Textová stránka skladeb není rozhodně zanedbatelná. Redingot má zřejmě nakročeno k náročnějšímu publiku a zdá se, že jeho krok bude brzy v tomto obtížném terénu velmi jistý. Závěrečný dezert je chuti ostré, jedná se o digestiv značky Jimi Hendrix. Tady se objevuje, stejně jako v jazzových písních, elektrická kytara, v tomto případě spolu s houslemi prohnaná výživným overdrivem. Přestože Redingoti vařili ”jen” demo, dali si záležet. Masteringu by se na regulérním albu sice mělo věnovat více pozornosti, instrumentální výkony jsou však ”albové” kvality a muzika drží pohromadě. Hlasy obou zpěváků jsou barevně velmi zajímavé, intonace slušná, v případě Tamary Císařové vynikající. Má-li být demo pozvánkou na koncert, přijímám. Má-li být příslibem ”velké” nahrávky, jsem nedočkavý.

Radek Chejlava

Redingot: mandolína: Jirka Plha Rybář, housle: Tamara Císařová, basa: Ivan Habernal, kytara: Jan Dolejš. Redingot existuje tři čtvrtě roku.

nahoru

Světlo v Liptovském Mikuláši

12. prosince se v Liptovském Mikuláši sešli Fontána čtyři skupiny při příležitosti křtin nového alba místní formace Mince vo fontáne s názvem “Svetlo”. Jako první přišla blahopřát domácí dívčí kapela Venusty. Letošní laureátky festivalu Folk - Tatry svým příjemným vzhledem, a hlavně profesionální muzikou, výborně nastartovaly publikum.. Druhým gratulantem měl být folkový Jasoň ze Sklených Teplíc. Bohužel kvůli chorobě několika členů skupiny, na pódiu zůstal sám vedoucí skupiny Peťo Uhrín. A jelikož je autorem většiny “jasoňáckých” šlágrů, jeho vystoupení vyznělo velmi přesvědčivě. Posledním ze čtveřice byla folková skupina Pročne z Hradce Králové, kterou si “Mince” vyhlédly v květnu na hradecké “Hudlovačce”. Reprezentanti ČR po hrdinském výkonu zaujali mikulášské publikum natolik, že nakonec prodali stejný počet nosičů jako oslavenci. Vánoční píseň “Rolničky”, speciálně zaranžovaná a připravená pro tuto příležitost zůstala ještě dlouho v paměti “podtatranců”. Nakonec se ku slovu a hlavně k  hudbě dostaly Mince vo fontáne. Odpálily písničky z alba ”Svetlo” a ještě cosi navíc k pobavení publika. Nálada vygradovala a v uprostřed vystoupení přišly ke slovu dva kmotři, Lubo “Puky” Wágner, rozhlasový dramaturg (např. Folkparáda), a zástupce primátora města Ing. Josef Repaský. Šampaňské teklo proudem. Malé repete se odehrálo následující den na půdě vojenské akademie v Liptovském Mikuláši, kde pro studenty zahrály dvě formace z jmenovaného čtyřlístku. Mince vo fontáne si pozvaly na svoji domácí scénu hradeckou kapelu. Koncert byl především jejich “labutí písní”. Naposled v živote hráli Pročne se zpěvačkou Adélou Hanzlovou, která se připravuje na vdavky do USA. Před poslední písní, kterou Adéla zpívala, zbytek skupiny ji odevzdal zlatou desku za nejvíce odzpívaných vystoupení. Publikum se neubránilo dojetí a někteří vojáci se připojili k loučící se kapele.

Vlado Slavík & Rado Kaplan

nahoru

Folkotoč na Bodláku

První část čtvrtého klubového večera (8.1.2002) v pražském klubu Bodlák tradičně patřila hostu večera. Tentokrát to byla děčínská kapela Juwel folk.
Juwelové hráli dobře, program byl umně sestavený, zvláště v závěru jejich vystoupení gradovalo – písničky byly hezčí a hezčí… Zkrátka pohodička. Ocenila jsem především pomalejší kusy, kde se příliš “neplýtvalo” rytmikou a tím naopak mohly více vyznít zajímavé texty a aranže.
Po přestávce hráli Jauvajs – i tentokráte s basou – a v závěru koncertu jsme si s jistou dávkou nostalgie připomněli, že Vánoce i Silvestr jsou už za námi: Opět zazněla koleda “Hark the Herald Angels Sing” a ti, co právě nezpívali (tj. všichni kromě Jauvajsu), si mohli vesele zaprskat. Zde musím vyzdvihnout zásluhy některých členů Juwelu: Bez jejich zápalek bychom se totiž při zapalování prskavek těžko obešli.
Pozvánka do Bodláku na příště: 12.2.- host: Kvinta z Litvínova.

Pavla Čujanová

Nota pod Jizerskými horami

Těžká, velká, dřevěná, původem z Jizerských hor. Jizerská nota – putovní cena, která letos už po jednadvacáté byla udělena na základě divácké přízně. Pražská Sekvoj si letošním vítězstvím nadělila ten nejhezčí dar ke svým dvacetinám. Vítězství bylo zasloužené a již páté v této soutěži. Sekvoj je navíc jedinou skupinou, která Jizerskou notu provází všemi dosud uskutečněnými ročníky. V těsném závěsu obsadil příčku druhou pražský Lístek, Tempo di vlak z Ostravy vybojovalo třetí místo a k tomu i cenu odborné poroty za nejlepší písničku, kterou se letos stalo “Kolejí pár” Sylvy Áji Hillové. Letošní Notu zahájila pátečním recitálem Sekvoj a hosté v sálku hospody U Cimpla, věnovaným dvaceti let hraní skupiny. Sekvoj se představila ve svých historických sestavách a zazněly i některé znovuobjevené písničky. Autorsky se na recitálu podílel i Karel Vidimský-Cimbura, který se postaral o mluvené slovo. Po něm následoval rozjásaný country bál. Sobotní dopoledne patřilo Potlachu v kině, při kterém jak je již tradicí nezněla jen hudba, o tu se letos postaralo Tempo di vlak a Kapitán Kid. Program byl věnován 125.výročí narození Jacka Londona a filmovým trampským aktivitám. Přesněji tedy promítání dokumentu Potlach o trampingu šedesátých let a letos natočeného videoklipu Made in pade. Autory letošního Potlachu byli Vláďa Konopas Šaolín a Jiří Lipka Carmen, kteří celý pořad provázeli. Mladá trampská generace tak o sobě dala opět velmi výrazně a úspěšně vědět. Odpolední hlavní program v příjemném areálu kempu v Hejnicích patřil soutěži a hostům. Hosté zahráli tři – v Jizerkách takřka domácí Kapitán Kid, kytarový velmistr Štěpán Rak a Nezmaři, kterým se podařilo dokonale rozpálit publikum. V soutěži se představili Cestáři, Posázavský expres, v pohodě hrající a slavící Sekvoj, před oznámenou přestávkou v hraní naposledy vystupující vítěz posledních dvou ročníků Magison, nádherně vokálně naladěné Ajeto, zde až příliš profesionálně strojově zpívající Přístav, nově sestavený a posílený Lístek a příjemně znějící trampský objev současnosti Tempo di vlak. Pohodové odpoledne a podvečer pod vrcholky Jizerských hor podtrhl svým nenásilným konferováním, prokládaném baletem mezi vzrostlými muchomůrkami pod pódiem, Tomáš Hrubý. A kdyby snad někomu chybělo psané slovo, mohl zalistovat zpravodajem Notes, který se také již stal každoroční samozřejmostí. Akce vyvrcholila večerním ohněm, u kterého se zpívalo až do ranních hodin, o hraní se postarala řádka muzikantů přímo ze soutěžních kapel. Atmosféru, která kdysi provázela první Porty i jiné hudební svátky, si lze vychutnat snad už jen na této akci. V zákulisí mezi kapelami, ačkoliv se jedná o soutěž, neprobíhá žádná řevnivost. Diváci se potkávají a v mnoha případech osobně znají, jednotlivé soutěžní kapely tu mají své příznivce a nejedná se o nekritické uctívače ve stylu některých fan klubů. Jizerská nota skutečně stojí za vychutnání. Jen si naplánovat na poslední zářijový víkend cestu do Hejnic. A vydaří-li se počasí, alespoň tak jako letos, můžu jen doporučit spojit písničky s výpravou do nádherných kopců. Jeden z nejposledněji pořádaných hudebních svátků pod širým nebem letní sezóny Jizerská nota letos úspěšně vstoupila do dalšího tisíciletí. Pořadatelem je společnost Pojizerské aktivity, za akcí celou stojí hlavní organizátor Pavel Vinklát - Déčko. Nota patří mezi nejpříjemnější kotlíkářský svátek roku v tom nejlepším smyslu slova.

Milan Plch - Belmondo

nahoru

O králi Ječmínkovi

Na počátku osmdesátých let vznikl v Olomouci festival humoru Olomoucký tvarůžek. Byla to akce velkolepá, kolem jejího organizování se točilo lidí jak much nad mísou syrečků a na pódia přitáhla mnoho hvězd. Nejen Plíhala, Barel rock nebo Janouška mezi folkaři, ale taky třeba Pavlowskou nebo Markoviče.Na počátku 21. století se na tuto akci s mnohem menšími prostředky pokouší navázat Jiří Wilson Němec svým Hledáním krále Ječmínka. Ceny jsou zase keramické tvarůžky a v prvním ročníku se soutěžilo ve čtyřech kategoriích. Literatura, výtvarno, divadlo a muzika. Zůstaňme u toho, co je našemu časopisu vlastní. Mezi devítkou finalistů, kteří v pátek 19. října v Olomouckém U klubu po vystoupení divadel soutěžili o přízeň nijak početného publika i poroty, přinejmenším ti ocenění mají podle mého soudu šanci zaujmout i jinde. Ostatně nejsou to jména tak úplně neznámá. Prvenství si odnesly Kaluže z Pilníkova, jejichž vánoční písnička byla asi opravdu tím nejvtipnějším, co večer přinesl – nápadem, instrumentací, pódiovým ztvárněním. Muzikantsky ještě lepší byl pochopitelně Ivo Cicvárek a OKO (Brno), ale zvolil humor spíš jemňoučký, který o půlnoci, kdy vystupoval, pohladil, bouři smíchu ale sklidit nemohl. Mne osobně potěšil novou skladbou o tom, jak někteří lidé loupou banány od stopky a jiní od špičky, a jak lze na tomto základě ideologicky rozdělit lidstvo. A pak že nejde najít nové téma! Dvě třetí místa získali Jaroslav Urbánek (Duchcov), který na sebe vůbec letos dost upozornil, a Karel Cvrk z Šumperka, kterého jsem naposledy viděl asi před dvěma lety na nějakém tom předkole Vrabce a který udělal od té doby výrazný posun vzhůru a je to opravdu velmi dobrý muzikant se schopností hravého textového humoru. Hostující Nadoraz se zde stavil vlastně na cestě do studia k natáčení třetího alba kapely, a bylo vidět a slyšet, že je v dobré formě, takže se máme na co těšit. Součástí přehlídky byla i výstava vítězných výtvarných prací v muzeu (nemohu si pomoci, ale porota sestavená z redakce Trnek-brnek podle mého moc vkusu nepobrala, jenže Wilson si povzdechl, že jiné výtvarníky do poroty nesehnal), bulletinek s vítěznými literárními i výtvarnými opusy a sobotní galapřehlídka vítězů, na které hrál Jablkoň a Barel rock. Na té jsem už ovšem nebyl, ale publikum prý bylo zase spokojené a bohužel nehojné. Každý začátek je těžký a Wilson začíná s podporou městského úřadu vlastně znovu, protože přetržka byla delší než deset let a to je i na dobře uleželý tvarůžek příliš. Jako první ročník mohu akci hodnotit určitě kladně a doufám, že příští rok vtipných účinkujících ještě přibude a na závěr se porota popuká. 

Jiří moravský Brabec
 Olomouc, U klub, 19. 10. 2001 Hledání krále Ječmínka – finále soutěže divadel a muzikantů

nahoru

Folkový oříšek se letos urodil

Neúnavný propagátor akustických odnoží folku a příbuzné muziky David Maroš vydupal ze země Folkový oříšek a v roce 2001 zorganizoval už jeho čtvrtý ročník. Rozprostřel jej do tří víkendových dnů kolem svatého Martina a podle mého soudu udělal pro propagaci v Brně a okolí, co se dalo. A tak jsem ho trochu litoval, když v pátek před šestou večer pražská skupina Jauvajs dozvučila a chystala se vstoupit na nasvícené pódium útulného sálku bezbariérové Barky, v jehož hledišti se krčilo množství diváků, které by asi úředník označil za rozhodně ne větší než malé. Naštěstí se počet diváků postupně zvyšoval a celkem vzato ušel. Myslím, že kdo přišel, nelitoval. Jauvajs se svou „keltskou“ inspirací i přesahy jinam představil v mimořádně dobrém světle a velmi dobře vyšlo vystoupení i následující chomutovské (rovněž poprvé v Brně hrající) trojici Lideé noire kolem Martina Šíla. Dramaturgie předpokládala pro každou kapelu zhruba 45 minut hraní plus přídavek, publikum ale od začátku vytleskávalo přídavky dva. To platí i pro brněnský Onen svět, který podle mého soudu dozrává jak víno a pro mne osobně byl první den vyvrcholením. Závěr patřil dvojnásobným současným portovním laureátům (z Ústí i Plzně), Přístavu. Kapela ověnčená i novou deskou zahrála a zazpívala velmi dobře, jen jsem měl pocit, že celkový dojem poněkud poškodilo zbytečně košaté, zato výjimečně nenápadité průvodní slovo. V sobotu začal děčínský Juwel folk, jediná kapela, která si troufla postavit a v části repertoáru použít bicí. Přiznám se, že když jsem si dramaturgii festivalu přečetl, byl jsem zvědavý, jestli tři dny akustické muziky budou dostatečně pestré a jestli divákům nebo mně jednotlivé kapely nesplynou. Troufnu si prohlásit, že to nakonec vyšlo mimořádně příjemně a rozmanitě a ani velký ignorant by žádné dvě z dvanácti hrajících kapel neoznačil za klony téhož prototypu. Po partičce z Děčína následovali litvínovští pohodáři - Stráníci & spol., kteří vlastní tvorbu prostřídávali příjemnými reminiscencemi na zlatá šedesátá folková léta. Pokud se Stráníci vraceli v hudbě o desetiletí, Žakéři to brali po staletích. Kapela už (až na přídavky) dokáže odehrát celou třičtvrtěhodinku s vlastním repertoárem, i když rozrůzněným od starých kancionálů a pseudohistorické tvorby přes afrikánské spirituály a folklór až po normální folk. Na rozdíl od pátku v sobotu koncert skutečně gradoval závěrečným recitálem Ivo Ci cvárka & OKO. Už se těším na jejich druhé album. Nedělní část Oříšku pak rozjel čáslavský Jitrocel v inovované sestavě a zvládl to dobře. Za ním následoval brněnský soubor FQS, jeden z nejvýznamnějších regionálních objevů sezóny a dojem ještě umocnil brněnský Netřesk, kapela s větším množstvím Mikolášků, z nichž Hana je se svým saxofonem prostě osobnost nepřehlédnutelná. Pokud jsem měl starosti o celkovou rozmanitost přehlídky, mohl jsem je už klidně zaméct pod stůl. Druhou obavu jsem měl z toho, jak bude hrát závěrečný Ořešák, protože kapela se každý rok mění. Bál jsem se tedy, jestli nebude jejich závěrečná pozice spíš nenásilnou metodou, jak dostat lidi z vytopeného sálu do svatomartinské sychravé noci. Musím ale říci, že se mi ani tato obava nevyplnila, a asi devátá sestava Ořešáku je po letech zase beze sporu dobrá a příjemná. Takže celkový dojem? Dobrá, smysluplná akce, která si pomalu vytváří svou tradici. K úspěchu přispěl kromě příjemného sálu i šikovný zvukař Lukáš Rusek. A lze předpokládat, že příští rok se sejdeme na pátém ročníku, i když letos tomu polystyrenovému oříšku na pódiu nakonec upadla stopka.

Jiří moravský Brabec

nahoru

V Palermu vládla muzikantská pohoda

Středa 14.11. patřila v hudebním klubu Palermo opět folku a podobným žánrům. Přestože televize nabízela reprezentační fotbalové utkání, pravidelní návštěvníci si svou cestu do klubu opět našli. Tentokrát byly na programu hned tři kapely. Jako první se představila domácí kapela Vomiště, která se do konce letošního roku zříká koncertování a hodlá na sobě ve zbytku roku tvrdě pracovat. Ta předvedla svůj standardní repertoár a jako přídavek dodala zbrusu novou věc z dílny textařky Hany Roháčové. Hudbu složil nejnovější člen Pavel Kožáni. Pak už prostor patřil hostu. Tím byla chomutovská skupina Lidee noire. Počet členů kapely se ustáli na konečném počtu tři, a to Martin Šíl, Míša Koprušťáková a Katka Mikešová. Kapela působí zhruba dva roky a její repertoár tvoří melodické lehké folkové písničky, jejichž autorem je kapelník Martin Šíl. Duše folkařského publika byly potěšeny a potlesk si vynutil také přídavek. Pak již přišla řada na další domácí skupinu, tentokrát Juwel folk. Folčíček vystřídal tvrdší žánr podpořený bicími. Ani Juwel folk neodešel bez přídavku. Tento večer byl v Palermu prvním z řady výměnných koncertů zvané Folkotoč, další přijde na řadu za měsíc.

Irena Masojídková

nahoru

Druhý klubový večer na Bodláku

proběhl 13. listopadu ve znamení časomíry.A není divu, protože pozvání tentokrát přijala pražská folkotočová kapela NAČAS.

Již při vstupu do sálu byl každý příchozí poněkud překvapen zvláštní výzdobou podia a přilehlých prostor: Viselo a stálo zde totiž nezanedbatelné množství různých hodin – velké i malé, jdoucí i stojící, funkční i rozbité, skutečné či dětskou ručkou malované, barevné i černobílé. Po úvodních několika větách dostali slovo Načas. Jejich vystoupení bylo pohodové, a přestože tentokrát posluchačů bylo méně než při prvním večeru, rozhodně byla v sále příjemná atmosféra a všichni se zájmem poslouchali. Velký úspěch měl zvláště druhý přídavek: “Slepice”. Mně osobně se také velmi líbily písničky “Nuselský most”, “Cukr a bič” a pak ještě: “…navažme nit a rozhoďme síť…k sobě mě nepouštíš…” – na název této si nemohu vzpomenout, ale rozhodně mě zaujala. Druhá část koncertu patřila samozřejmě JAUVAJSu, opět s hostujícím kontrabasistou.

V průběhu hraní byla vyhlášena tato soutěž. Diváci měli pozorně poslouchat následující píseň a potom dobrovolník předvádět pantomimicky některá její slova. Úkolem ostatních bylo předváděná slova hádat. A aby se nezapomnělo, kdo je hostem tohoto večera, soutěž byla samozřejmě NA ČAS. Nejprve to vypadalo, že se dobrovolník nenajde. A nepomohlo ani to, že byly zveřejněny ceny: CD Jauvajsu a volné vstupenky na příští bodlákový večer. Po druhé písni se však našla první odvážná, které se podařilo předvést 7 slov za půl minuty. To povzbudilo ostatní, a tak po třetí písni jiná dobrovolnice předvedla 9 slov za půl minuty, čímž zvítězila a získala slíbené CD. Celkově se koncert vydařil a pěkný zážitek si opět mohlo odnést i několik malých dětí, které celou dobu pozorně poslouchaly a občas se dokonce i zapojovaly do zpěvu.

Pavla Sova Čujanová

Zpět na Události

HOME

  

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 
Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.