První bych vynechal. Je určitě skvělé, že Vlasta Redl zase bude pravidelně hrát, ale nijak výjimečný tento koncert nebyl. Počkejme si na Redlovo sólové vystoupení nebo na obnovenou premiéru s kapelou. Pohled druhý: Srovnání. Ono asi není moc co srovnávat, koncert to byl hodně podobný těm předchozím, které jsem od této trojice viděl na vlastní oči. Z počátku měl každý z písničkářů prostor na tři písně (Redl využil jen dvě a zarecitoval text připravované novinky) a v druhé půli koncertu došlo na společné hraní. Písně byly povětšinou dobře známé (Spokojená společnost, Hrála mi Julii atd.) a ti, kteří chodí na společné vystoupení této trojice častěji, už jistě ví, že v průběhu písně Emigrantský valčík bude Janoušek do publika plivat vodu (Samson to komentoval, že občas plive na diváky i krev), že si při Zase nic Lenk s Janouškem zatančí a kdekdo se jistě dopředu těšil na zběsilé křepčení při “dechnopopu” Polopravda o hrubé mouce. Nic nového pod sluncem, dalo by se tedy konstatovat.

Jenže nejvíce se mi líbí hodnocení koncertu podle jeho úspěchu. Většina lidí se tak často na vystoupení stejného seskupení nepodívá a jízlivosti typu výtky na stejný repertoár nechá hudebním kritikům, kteří mají v popisu práce se nebavit a kdeco odborně rozpitvávat. A věřte mi, že se osazenstvo zcela nabitého rozlehlého sálu bavilo skvěle a nic na tom nezměnilo ani nesmyslně pozdní vpuštění do hlediště (a v předsálí bylo opravdu hodně namačkáno), ani minimální rozestupy židlí, díky němuž jsem se cítil stísněně jako v pátek u pečiva v hypermarketu. Lidi se přišli bavit (obzvlášť Redlovi stačil k vyvolání nespoutaného veselí třeba jen pouhý pohled do hlediště) a odměňovali mocnými salvami smíchu každou kravinu, kterou pánové na pódiu plácli. Občas to byly vtipy i hodně drsné, třeba ten Samsonův, kdy předpovídal, že zvučícímu Jiřímu Šneberkovi při opravě haprujícího zvuku začne kabel probíjet, a diváci tak na vlastní oči uvidí to, co se toho dne stalo na Václavském náměstí (sebeupálení).

Václav Müller