V FC 5/2002 jste se mohli o zdejším koncertu Malinabandu dočíst v reportáži sestavené ze zážitků získaných přímo v hledišti a dnes si popíšeme Nohavicovo vystoupení tak, jak ho slyšeli diváci u svých rádií. A nebo, jak ho mnozí z nás ještě uslyší, neboť záznam předchozího koncertu tohoto písničkáře v ostravském rozhlase obíhá republikou na nesčetných kazetách i cédéčkách s písněmi ve formátu MP3. Adventní byl tento koncert (naštěstí) jen podle názvu. Nohavica střídal různé nálady, témata, i heligónku s kytarou a věřte, že pomalé vážné skladby rozhodně nepřevažovaly. Jaromíru Nohavicovi jeho ostravané rozumějí a on si s nimi rád povídá. A tak písničkář zavzpomínal na šichty ve Vítkovicích, pochválil nové svinovské nádraží, vzpomněl vítězství Mirka Topolánka a pohrozil nezpívajícím divákům vyloučením ze sálu. Podle síly společného zpěvu bych řekl, že ona výhružka byla zcela zbytečná.

“Mám pro Ostravu připravenou úplnou novinku, kterou už jsem sice hrál v Praze, ale pravá premiéra je teprve tady”, prohlásil Nohavica o písni Sestřičky ze špitálu, ale nezůstalo jen u jedné premiéry. “Děcka je to bomba, za ta dlouhá léta už vím, kdy jsem napsal bombu!”, uvedl Nohavica píseň, ke které ho inspirovalo natáčení filmu Rok ďábla. Její název by mohl být Český Hollywood a jedná se o pohled dělníka z ČKD, u jehož ponku “nějaký blbec hraje na heligonku” a kterého vyhazují, aby se v hale mohla natočit jakási “ptákovina”.

Vrchol koncertu podle mě přišel s písněmi To umí každý debil a Ostrava černá, děvucha věrná, tedy songy které Nohavica doprovází na heligonku a které už teď můžete slyšet v mnohé hospodě i na mejdanech. (Znáte v porevoluční folkové historii další písně, které se vcelku masově šíří mezi lidmi, aniž by vyšly na nějakém oficiálním albu?) Doufejme tedy, že Nohavica opravdu jednou vydá avizovanou desku s podobnými “hospodskými” písněmi. Možná by někteří kritici opět mluvili o marnění Nohavicova talentu (viz. Tři čuníci), ale nejméně ve dvou zmíněních skladbách bych viděl obrovské celostátní hity. Je asi logické, že po obřím potlesku oslavujícím bujaré sloky posílajících pražské úředníky do jistých částí těla za nesmyslný výběr Izraelské firmy k výstavbě místní dálnice, vcelku logicky následovalo zvážnění s Dopisem panu prezidentovi. Tedy písní, která prý nikdy nevyjde na žádném albu, aby ji nemohla rádia zničit neustálým omíláním. Pane prezidente, mé České republiky, oni mě vyhodili na hodinu z mé fabriky… A to byl konec rozhlasového přenosu, ale jistě ještě zdaleka ne samotného koncertu.

“Představuju si to tak, že ostravský region napjatě sedí u rádia, v tramvajích to hraje i v kavárnách…kola se zastavila a všichni se zastavili a poslouchají, co bude zpívat slezský bard. Vím, že to tak není, ale představuju si to tak.” Prohlásil Nohavica a asi měl pravdu, region se nezastavil. Přesto měl tento přenos jistě spoustu posluchačů. A tak druhý den kamarád, velký fanda Kiss, mající pro všechny folkaře pohrdaní, prohlásil: “Nerad to říkám, ale ten Nohavica je fakt borec.” Kdyby se začal udělovat titul Národní umělec moravskoslezský, věděl bych o jasném kandidátovi. No schválně, hádejte…

Václav Müller