Dostal jsem nedávno aktuální otázku na písničku, která se mi vybaví, když slyším “listopad”, konkrétně “17. listopad”. S potěšením jsem konstatoval, že už se mi vybavují zase ty normální, běžné věci, které k listopadu patří odnepaměti. Že to ale trvalo! I když nevím, jestli už se mi to do normálu nevrátilo před řádkou let a jen jsem si toho nevšiml. Prostě tak jako mě na prvního máje napadá spíš Karel Hynek Mácha než Píseň práce, tak v listopadu si pobrukuji Píseň, co mě učil listopad. A myslím, že je to plus. Se zapomínáním to, myslím, nic společného nemá. Spíš s vyrovnáním. Pohled na listopad skrze Píseň, co nás učil listopad je určitě podobný pohledu na Máj skrze dílo K.H.Máchy, řekl bych. A příjemnější.

Další plus souvisí s recenzemi – představte si to, zažil jsem kritickou diskusi pod kladnou recenzí. Chápu to jako veliké plus důkazu osvícenosti a objektivity alespoň části posluchačské obce, jakkoliv samotná diskuse úplně podle Gutha-Jarkovského nebyla. Konečně se jedna diskuse nevedla v duchu “a co jste dokázal vy”. Já vím, jedna vlaštovka jaro (ani listopad) nedělá... A do třetice za plus období, za které tenhle sloupek píšu, považují babí léto. Letos se opravdu vyvedlo, řekl bych, a tak napravilo dojem, který zanechala první polovina roku.

Mínusů by asi našel každý na konci léta a začátku podzimu asi dost, ale zkusme se na některé ty novoty, prezentované jako mínus, podívat z trochu jiného úhlu. Kdo z nás si při pohledu do zrcadla někdy neřekl – potřeboval bych zhubnout. A zatahuje břicho, snaží se zapnout opasek na stejnou dírku, co před deseti lety, dámy se dokonce možná ještě šněrují… A dáváme si předsevzetí, že už nikdy nebudeme mít dvě večeře, nikdy si nekoupíme zákusek… A víme, jak to s předsevzetími dopadá. Dokud nám někdo tu večeři nesebere a zákusek odmítne vydat, tak nepřestaneme. A po čase bez večeře a zákusku zjistíme, že jsme štíhlejší… a hezčí, třeba. A že nám těch pár dnů bez večeře a bez zákusku vlastně neuškodilo, ale prospělo. I když jsme občas nadávali na jakýsi pocit nenasycenosti (zdaleka ne hladu, to vypadá jinak), zjistili jsme, že jsme měli z čeho hubnout. A čas, který se nám uvolnil zrušením večeře a zákusku jsme věnovali aktivitám nehmotným (neřku-li až duchovním), kupříkladu jsme náhle měli čas na popovídání si s přáteli a bylo nám rozumět, protože jsme neměli plnou pusu. Takto nahlíženy některé mínusy se z dlouhodobější perspektivy mohou jevit jako plusy. Nebo alespoň se mohou lépe snášet. Zejména nyní, když při pozornějším pohledu dopředu už vidíme Vánoce. Možná na nás letos ani ta materiální stránka Vánoc ve formě reklam na kde co nebude tolik útočit, na což jsme si poslední roky stěžovali (a vesele tloustli), a zase to budou Vánoce ne o jídle a dárcích, ale o lidech a vztazích mezi nimi. Co nám nakonec zbývá...