Několik desítek let už vím, že jsem rozhlasový typ. Začínal jsem diskotékami, a jakkoliv jsem jimi žil a na každou se těšil, před každou jsem cítil trému a po nějakém čase mě i přestaly bavit. Já stárnul, publikum ne a hudba se také trochu měnila. O to raději na ně teď chodím a vůbec nezávidím dýdžejům, když s nimi publikum nespolupracuje, oni se snaží a lidi jen stojí a koukají. Zhruba ve stejnou dobu jsem začal spolupracovat i s rádiem (tehdy ještě s „rozhlasem“) a  tahle spolupráce se mi v žádné formě za ty desítky let ještě nepřejedla. Časem jsem se také dostal na pódium a od okamžiku, kdy se dozvím, že na nějakém pódiu mám být,  až do začátku akce na toto myslím s lehkou nervozitou. S nervozitou spíše obecnou, nedefinovatelnou, ne nijak konkrétní z nespolupracujícího publika nebo nespolupracujících interpretů. Nicméně si říkám, že bych nechtěl být v kůži kolegy, který na pódium musí, protože ho to živí a musí „vzít“ i akci, o níž zbla ví. Ale možná jsou kolegové otrlejší. A teď se mi to potvrdilo i u televize. Bylo to sice jen pár vět a kolegyně a průvodkyně pořadem byla milá, téma mi cizí nebylo, ale nicméně... I tady jsem ale svým televizním kolegům nezáviděl – netočilo se ve studiu, a tak bylo třeba najít místo, kde nebude nikdo rušit, kde nebude nevhodné pozadí, kde nebude žádný hluk, nesouvisející muzika nebo prostě jen nevhodný šum, kde bude dost vhodného světla… a taky kde se to bude smět, protože všechno někomu patří a takřka nikdo nechce, aby jeho majetek byl někde viděn, byť jen jako kulisa.  No prostě na asi 5 vět do pořadu jsme hledali místo asi půl hodiny, pak se musela rozbalit zvuková, světelná i natáčecí technika, já něco řekl a bylo to. Já měl hotovo, ale televizní kolegové to museli zase sbalit, odnést a jet za dalším zpovídaným. A to je ta hlavní práce ve střižně teprve čekala. Každá práce má prostě svoje plusy a mínusy, aspekty přípravy rozhlasového pořadu nebo přípravy na živé vysílání mají také dost svých specifik. Ale o tom by mohl zase napsat někdo jiný, kdo není doma ve studiu a přijde tam občas nebo dokonce poprvé. Řada hostů se při návštěvě rádia diví, jak je to jiné a jak se to dělá jinak, než čekali. Jak tak nad tím přemýšlím, ta vizuální stránka věci je mi asi vzdálená komplexně (jen se podívejte na mé foto dole) – v jakémkoliv náznaku kostýmu se cítím krutě nesvůj a když jsem vybral pár desítek svých nejlepších fotek, na každé se našla taková spousta chyb, které jsem do té doby neviděl, až  hanba. A nepomohlo, že jsem fotky vydával za dokumentační, ne umělecké. Snad aspoň to slovo, mluvené a psané (rozhodně ne zpívané)  mi zůstane plusem. A na vás ostatní zbývají ty plusy zde vyjmenované jako moje mínusy.