Člověk se neustále učí. Nevím, jestli je to plus, nebo mínus, obvykle když něco takového přiznám, tak to okolí hodnotí jako mínus: A cos dělal, kdyžs byl mladej? Ale mě to nevadí. Asi jsem alespoň v některých kruzích alespoň trochu známý svým odporem k vykrádání folklóru pod záminkou návratu ke kořenům a k tradicím. Vidím za tím nedostatek invence a považuji to za hrobníka toho žánru, který se této syntéze podvolí. A ejhle, nově slyšené mě přinutilo o tom zase trochu přemýšlet. Vůbec ne že bych měl víc jasno, ale mám spíš opět víc nejasno, jak to tedy vlastně je. Paradoxně mě k tomu přimělo opět setkání s jiným žánrem. Jakkoliv se s rockovou muzikou setkávám doslova přes chodbu (Country radio a Radio Beat sídlí snad 10 metrů od sebe) a jakkoliv jsem se rockovou hudbou v osmdesátkách docela zabýval, dneska chodím kolem rocku jen tak napůl ucha a konstatují, že už 30 let hrají stále totéž. S dnešními – náctiletými si porozumím, když řeknu, že mám doma tutéž LP desku skupiny Metallica, jakou oni mají v mp3 přehrávači. Ale k věci: Dostalo se mi shodou okolností z několika stran do rukou několik nahrávek rockových skupin (nazývejme to na tomto fóru takto, znalci nebo příznivci žánru by rozlišili a řekli, že to je metal, trash metal a doom metal a kdovícoještě), které se také inspirovaly folklórem, přidaly nějakou tu píšťalku a nějaký ten lidový motiv. Už už jsem se chystal to šmahem odmítnout, ale cosi mi nedalo. Naprosto znepokojen, že se mi to nezošklivilo hned, jsem počal zkoumat, proč mi folklór v metalovém hávu nepřijde tak pobuřující… Nabízím první, čerstvé vysvětlení: Z těch nahrávek bylo tak nějak cítit, že ty kapely se obrátily k folklóru jako k inspiraci ne z nedostatku invence, ale naopak, z jejího přebytku. Ne jako “tonoucí se stébla (navíc hodně proschlého) chytá”. Ne s heslem “tak copak bychom do žánru ještě přitáhli” ale “ochutnejme odjinud” . Ve všech těch nahrávkách bylo znát, že účinkující zůstali především rockery, stoprocentně si jistými v kramflecích, rockery, kteří si udělali výlet jinam, ale nemuseli – jen chtěli. Neslevili nic ze svých hudebních zásad a poznávacích znaků, jen tam něco přidali. Tu druhou variantu – zahrát folklór autenticky z pochopitelných důvodů realizovat nemohli (na rozdíl od našich žánrů). A jen úplně zčista jasna se mi s touhle domněnkou vynořila i vzpomínka na Mikea Oldfielda a jeho inspiraci folklórem. Takové 35 let staré Tubular Bells si pouštím dodnes. A ten znak je společný: Mike Oldfield sáhl k folklóru také s vědomím toho, že když to nepovede, tak se bez něj (Oldfield bez folklóru) obejde. Já pán, ty, folklóre, taky pán. A právě o tomhle pochybuji u leckoho z našich žánrů. Plusem je poznání, že jinde ta syntéza jde, mínusem, že v našich žánrech nikoliv. Nevím zatím, zda z principu, či z nepochopení.