Únor

K uvědomění si, že být “in” nemusí být pokaždé také plusem, mě přivedl novoroční pražský ohňostroj. Když jsem sledoval davy lidí, jak se valí přímo do epicentra ohňostroje, tedy na Letnou, odkud byl vypalován. Asi jako kdybyste si v kině sedli čelem k promítací kabině. A podobné davy obsadily nábřeží přímo pod letenskými sady. Asi jako kdybyste si v kině nesedli do první řady, ale dali si židli k přímo k plátnu. Davy na nábřeží navíc ještě půl hodiny před a půl hodiny poté nadávaly na kolabující hromadnou i individuální dopravu (hromadná byla z pochopitelných důvodů odkloněna a vše musela pobrat jediná stanice metra). Ti, co jeli na ohňostroj auty dopadli mnohdy ještě hůře – protože podobný nápad mělo více gumokolistů, podobalo se centrum kolem 17,30 na nový rok spíše pracovnědenní špičce, a tak někteří místo ohňostroje sledovali jen ohňostroje koncových světel ostatních postižených. Jen menšina znalců Prahy a panoramatických pohledů na ni se vypravila proti proudu – na slavnostně osvětlený Vyšehrad, ještě slavnostněji osvětlený a obnovený Vítkov, na setmělé a tajemné skály nad Podolím či Zlíchovem. A odtud měli ohňostroj sice s jistým odstupem, ale i nadhledem a hlavně s celou sváteční noční svítící Prahou jako na dlani. Ona je totiž hezká za tmy i bez ohňostroje. A tak než být “in” bylo lepší být trochu v povzdálí. Na všech místech ale nebyla radost stoprocentní – nadšením dospělých trpěly děti. “Za chvíli to bude vybuchovat, to bude taková paráda, to tě tak rozpumpuje, uvidíš” slibovala a později vyhrožovala maminka dítěti, které mělo jen jedinou odpověď: Mě je ziiiima! A pragmatičtější otec říkal: Měli jsme se na to kouknout na internetu. Na Vítkově (nad tunelem Nového spojení, tedy v půlce kopce, úplně od Památníku byly ve směru ohňostroje stromy) zvítězil vlak: Jé, mašinka, volalo jiné dítě a táhlo rodiče nad sráz. Inu vlaky jsou trvalejší potěšení než čtvrthodinový ohňostroj. Ten pomine, kdežto vlaky zůstávají, i když odjedou. Kdo ale překonal všechna uvedená úskalí, tak si atrakci užil. A prý byla i s hudbou. Ale stejně – ten náš na Fontáně mi přišel nějak hezčí.