Únor
K uvědomění si, že být “in” nemusí být pokaždé také plusem, mě přivedl
novoroční pražský ohňostroj. Když jsem sledoval davy lidí, jak se valí přímo
do epicentra ohňostroje, tedy na Letnou, odkud byl vypalován. Asi jako
kdybyste si v kině sedli čelem k promítací kabině. A podobné davy obsadily
nábřeží přímo pod letenskými sady. Asi jako kdybyste si v kině nesedli do
první řady, ale dali si židli k přímo k plátnu. Davy na nábřeží navíc ještě
půl hodiny před a půl hodiny poté nadávaly na kolabující hromadnou i
individuální dopravu (hromadná byla z pochopitelných důvodů odkloněna a vše
musela pobrat jediná stanice metra). Ti, co jeli na ohňostroj auty dopadli
mnohdy ještě hůře – protože podobný nápad mělo více gumokolistů, podobalo se
centrum kolem 17,30 na nový rok spíše pracovnědenní špičce, a tak někteří
místo ohňostroje sledovali jen ohňostroje koncových světel ostatních
postižených. Jen menšina znalců Prahy a panoramatických pohledů na ni se
vypravila proti proudu – na slavnostně osvětlený Vyšehrad, ještě
slavnostněji osvětlený a obnovený Vítkov, na setmělé a tajemné skály nad
Podolím či Zlíchovem. A odtud měli ohňostroj sice s jistým odstupem, ale i
nadhledem a hlavně s celou sváteční noční svítící Prahou jako na dlani. Ona
je totiž hezká za tmy i bez ohňostroje. A tak než být “in” bylo lepší být
trochu v povzdálí. Na všech místech ale nebyla radost stoprocentní –
nadšením dospělých trpěly děti. “Za chvíli to bude vybuchovat, to bude
taková paráda, to tě tak rozpumpuje, uvidíš” slibovala a později vyhrožovala
maminka dítěti, které mělo jen jedinou odpověď: Mě je ziiiima! A
pragmatičtější otec říkal: Měli jsme se na to kouknout na internetu. Na
Vítkově (nad tunelem Nového spojení, tedy v půlce kopce, úplně od Památníku
byly ve směru ohňostroje stromy) zvítězil vlak: Jé, mašinka, volalo jiné
dítě a táhlo rodiče nad sráz. Inu vlaky jsou trvalejší potěšení než
čtvrthodinový ohňostroj. Ten pomine, kdežto vlaky zůstávají, i když odjedou.
Kdo ale překonal všechna uvedená úskalí, tak si atrakci užil. A prý byla i
s hudbou. Ale stejně – ten náš na Fontáně mi přišel nějak hezčí.
Druhým novoročním plusem pro mě byl jasně řečený vzkaz ekonomické
solidarity. Ne však ve smyslu, že stále někdo musí někomu pomáhat
(nejčastěji stát, protože ten snese všechno – ale jednou nakonec taky ne,
čísla už to ukazují jasně), ale že se ta solidarita musí projevit přesně
naopak – solidárně se musíme podělit o nepohodlí krize a uskrovnit se
všichni. Je to velmi odvážný vzkaz a chápu, že je nepopulární ho považovat
za plus, když je vnímán spíše jako mínus. Jenže i to je jedna ze stránek
principu jeden za všechny, všichni za jednoho. Výmluva “my jsme tuto krizi
nezpůsobili, tak proč bychom měli být solidární” je totiž krajně –
nesolidární.
Miloš Keller (Country radio)
Folk 2/2010