Poněkolikáté musím v úvodu sloupku připomenout , že doba psaní se o více jak měsíc liší od doby čtení a že něco vrcholně aktuálního v době psaní vám v době čtení může vypadat  vyčpělé. Psát o nadčasových záležitostech také ale pořád nejde. Navíc nemyslím, že by srpen, zejména ten čtyřicetiletý, byl už v říjnu neaktuální. Naopak, jak jsme tak byli masírováni stále dokola se opakujícími vzpomínkami a fotkami, trochu uniklo, že to pravé drama nastalo pro mnohé obyvatele tehdejšího ČSSR až dlouho poté, co vojska zmizela z ulic. A že bychom si více než srpen 1968 měli připomínat třeba leden 1969 nebo 1970. Protože tehdy se to zpečetilo. Na druhou stranu vyšly najevo i některé oblíbené obecné omyly – on se tehdy celý svět nedíval na Československo. Celý svět se díval na Vietnam, kde USA vedly válku, na USA, kdy byli zabiti hned dva významní politici: bojovník za černošská práva M. L. King a prezidentský kandidát R. Kennedy, na Mexiko, kde pár dnů před OH byly zabity stovky studentů (dnes stačí k pochybnostem o místě konání OH daleko méně, dnes  by se OH po takovéto akci nekonaly, tenkrát jsme si tam odtud přivezli i nějaké medaile), ale i na Francii, kde studenti demonstrovali proti tehdejší vládě. Už méně se ví, že pro tehdejší vládu vzápětí nato demonstrovalo mnohonásobně víc „zbývajících“ Francouzů. Hledat paralely může být ovšem ošidné, že... Ale také se svět díval do vesmíru, kde ty už zde dvakrát nechvalně zmíněné USA měly své lodě Apollo 7 a 8. Tak ono by bylo nakonec divné, kdyby se v tom roce u nás nic nedělo. Plusem je, připomínat si tyto události, mínusem je připomínat si je izolovaně (byť se snahou po co nejpřesnějším zobrazení), bez hledání a nacházení souvislostí. Jedině se souvislostmi mohou být poučením.    A ještě jednou  olympiáda – ta pro mě byla jednoznačným plusem. Naši sportovci si nakonec nevedli špatně, medaile byly  z těch méně tradičních a ne tak očividně podporovaných sportů a některá selhání byla lidsky či sportovně vysvětlitelná. Špatně si nevedli ani Číňané, a teď nemyslím jen jejich medailové zisky. Částečně dokázali i poručit větru a dešti (sice skrz sérii zákazů lidských činností), když se bájný pekingský smog nakonec v podstatě neobjevil a vzal tak vítr z plachet kritikům. Ani některé společenské průvodní jevy nakonec nepřekročily mez v zemi obvyklou a mohl se tedy plně potvrdit názor, že je lepší hledat společné než rozdílné a že umístění her do metropole země s největším počtem obyvatel tyto obyvatele sblížilo s těmi ostatními a naopak. Asi největším vyznamenáním bylo, když jeden z britských představitelů řekl, že bude pro Londýn těžké překonat pekingskou laťku. A s jistou nadsázkou lze napsat, že v Pekingu se bojovalo i za Prahu a nejen Praha má tedy v téhle souvislosti zase o čem přemýšlet. Plusem je, že na to má čas do roku 2020, plusem by i bylo, kdyby začali po LOH 2008 přemýšlet i ti, co olympijské myšlence v Praze nepřejí.