HOME

Desky na burze 2001

KOMENTÁŘ

Komentář Tomáše Hrubého: Dámy na postupu

---

zpět na hlavní stránku Desek na burze 2001

Dámy na postupu

Není to tak dávno, co přišla ta doba, a ve světové a zejména americké pop music (i té, která si tyká s folkem) ovládly pole písničkářky. Ženské. Myslel jsem si, že to souvisí s dalšími poznatky, které mi byly zprostředkovány: že prý tam vůbec převážně do kultury a umění dělají a o ní se zajímají ženy. Pánové už prý pouze generují peníze a něco, co je na okraji byznysu tolik, jako hudba, je až tak moc nezajímá. Rozhlédnu-li se však po českých pódiích a zákulisích, uvidím stále spoustu, ba většinu muzikantů rodu mužského a vztah k penězům a muzice je tu snad taky ještě o něco normálnější. Přesto musím při pohledu na špičku celoroční tabulky Desek na burze 2001 získat pocit, že revoluce je zde: na čtyřech z prvních sedmi příček najdeme písničkářky, zpěvačky, autorky, instrumentalistky! (Ptáte se proč právě ze sedmi? Inu, přece proto, že je to magické číslo! Nebo že by jen proto, aby se mi lépe argumentovalo...?) V prvních patnácti titulech – té naší “Sladké patnáctce”, kterou jsme v průběhu roku zveřejňovali - najdeme dále bluesovou Lady I s albem Live In Brno-Stará pekárna, do první pětadvacítky patří ještě debut violoncellového dua Andrea Konstankiewicz - Dorota Blahutová, které si říká Tara fuki (Piosenki do snu), a nejnovější sólový projekt Pavlíny Jíšové (Láska je nádech). Pokud mám vyhmátnout nejsilnější trend loňských Desek na burze, mám ho před sebou jak na stříbrném podnose. Vysvětlení? Čestně přiznávám, že nemám ani trochu uvěřitelnou hypotézu. Dejte mně (a ženským) asi tak rok, uvidíme.

Ale zpět na samý vrchol. Nemohl jsem se při letošním klání Desek na burze zbavit pocitu, že se úplně o ten nejsilnější ročník nejedná. Neobtěžoval bych vás svými pocity v tomto textu, kde mám roli co nejobjektivnějšího mluvčího všech sedmi hodnotitelů, ale „číslo hovoří“, jak by mi sdělili supráci v litoměřickém kasinu: letošní vítězná deska by se objevila v celkové tabulce všech ročníků Desek na burze s 9,29 bodu až na 15. místě. Pokud vás zajímá celkový kontext, tak čtyři setinky bodu by ji dělily od šestičlenné skupiny nosičů na 9. – 14. místě, která se mi z historické perspektivy zdá naprosto hvězdná: Divné století Jarka Nohavici, Králíci, ptáci a hvězdy Karla Plíhala, Pohlednice Roberta Křesťana a Druhé trávy. Dále reedice jediného v socialistickém Československu vyšlého alba Vladimíra Merty (P.S.), Poločas rozpadu Petra Skoumala a nejvýš ceněná deska Jablkoně – Machalaj. Naproti tomu by za sebou nechala s 9, 20 bodu neméně skvělé prvotiny bratří Ebenů (Malé písně do tmy) a Poutníků.

Samozřejmě i bez účasti na prvních čtrnácti příčkách dlouhodobého žebříčku je na špičce tabulky otištěné na sousední straně řada zajímavých titulů, které si vám dovolím ještě jednou připomenout, některým z vás možná i představit.

“Muzikantsky výtečné, ve výpovědích silné a k tomu vzácně hravé básnické Zuzaniny texty, prostě jedna z největších radostí, které mne při poslechu muziky v roce 2001 potkaly,” pochvaloval si kolega Jiří moravský Brabec album Barvy všecky, které z větší části složila, nazpívala a se skupinou Koa také nahrála Zuzana Navarová.

„Pro mě byl v těch písničkách jednoznačný program: všechny jsou láskyplné. Tím nemám na mysli erotiku, spíš žádoucí dávku vstřícnosti, v lepším případě přímo soucítění,“ říká o desce její hlavní protagonistka. A ten název, který nekoresponduje přímo s žádnou písničkou? „Ten je znát hlavně na pestrém výskytu různých kulturních vlivů, různých hudebních inspirací a vlastně i inspirací jazykových: v podstatě ve většině písniček, které jsou česky, se mezi veršema mihne buď celý verš, a nebo aspoň jedno, dvě slova v nějakým naprosto nečekaným jazyku,“ vysvětluje Navarová. Takové album tedy získalo – letos jen pomyslnou – hvězdičku hudebních publicistů za rok 2001. Co ostatní ženy a dívky na špici pelotonu? „Album Ivy Bittové a její doprovodné kapely Čikori patří k těm projektům, které nezařadíte do žádné přihrádky, i kdybyste jich měli ve své diskotéce k tomu účelu připravených stovky. Hudba se na vás sype s vervní naléhavostí, jazzové prvky střídají folkové i folklórní malůvky, občas zaduní tvrdý rockový podklad a nad tím vším se zmítá expresivní projev Ivy Bittové,“ napsal Milan Jablonský o nejnovějším albu písničkářky, která se zhruba ve stejné době směrem k domácímu publiku nahněvaně odmlčela. Ale pojďme o generaci „níže“. „Křísnutí odrhovačky o poezii, sen Nezvalův i Prévertův, uskutečněný kdysi Edith Piafovou,“ ohodnotil Jiří Černý druhé album Radůzy nazvané Andělové z nebe. „Hlas sytý a divoký jako horská louka,“ ocenil ještě její pěvecké dispozice, zatímco Jirka Brabec tvrdil, že Radůza má „kromě té normální ještě jednu barvu hlasu, která vám možná taky zježí chlupy na těle...“ „Sestry Steinovy řadím k tomu nejlepšímu, co ze sebe v současnosti velmi živá mladší část písničkářské scény vydává. Mají charisma, maximálně sladěnou barvu hlasů a velmi se mi líbí jejich písničky.“ Takhle nějak (o něco obšírněji) jsem to napsal o jediném debutovém nosiči na špici tabulky, albu Lilie polní a nemám, co bych na tom měnil.

Další vysoce oceněný fenomén (dva „zástupci“ v první sedmičce) jsou sebrané nahrávky z poloviny 80. let, poprvé vydané důležité milníky domácího folku, zachráněné před nicotou a zapomněním. Ano, zachráněné, protože Oldřich Janota již dávno nehraje ani s Lubošem Fidlerem a Pavlem Richtrem, ani styl nebo dokonce repertoár alba High Fidelity. A po Járovi Ježkovi, autorovi a zpěvákovi skupiny Čp. 8, zbyla na tomto světě před vydáním dvojalba Čerstvý vzduch pouze jedna velmi nešťastně pojednaná deska. „Tím, že Jára umřel tak mladý, bude už asi na věky odsouzen být mluvčím mladé generace. Nebo přesněji toho lepšího, co s každou novou generací přichází,“ soudí Jirka moravský Brabec, zatímco Vladimír Vlasák tvrdí: „Janotova hudba bude jednou ceněna jako knihy Franze Kafky.“ A z první sedmičky tak zbývá jediná deska nahraná v současnosti čistě pánskou sestavou, kterou je skupina Jablkoň spolu s klasickým houslistou Jaroslavem Svěceným. A hitparádu výroků uzavře opět Jirka Brabec, který desku Mumlava zhodnotil slovy, že z ní „…máte pocit, že hudba při vší nápaditosti teče svým tempem a jaksi samospádem. Budete-li poslouchat s receptorem fantazie v poloze ON, užijete si svoje u všech skladeb alba.“

A mohu-li na chvíli vybočit z objektivity a svěřit se vám, které výtečné album považuji za první mezi rovnými já, je to to z místa osmého: Jiří Pavlica & Dizu Plaatjies: Mys dobré naděje. Šťastné setkání, vzájemně se inspirující vzácní muzikanti, nenásilné prolnutí dvou geograficky vzdálených světů.

A trocha statistiky na závěr: máte-li pocit, že jsou hodnotitelé příliš přísní nebo naopak rozdávají body pro nic za nic, vězte, že průměrný přidělený počet bodů byl na setinu stejný jako loni: 6,81. Jenom se trošku prohloubily rozdíly mezi jednotlivými kritiky: za zlého muže byl loni Vladimír Vlasák (6,59), zatímco tradičně nejštědřejší Jiří moravský Brabec se tentokrát přehoupl přes sedmibodovou hranici (7,33).

Na tabulce firem je asi nejzajímavější další drtivý postup Indies Records, kteří dodali přes 30 % všech disků (20 z 65!). Samozřejmě, že koně ze stáje Indies najdeme spíše v horní části tabulky: například ve Sladké patnáctce přepustili pouze pět míst všem ostatním vydavatelstvím. Na tomto místě ale považuji za nutné podtrhnout, že tabulka, na kterou se díváte, se ani zdaleka nepodobá přehledu desek vyšlých v žánru v roce 2001 a že je spíš svědectvím o odvaze, touze po prezentaci nebo hravosti jednotlivých vydavatelství či interpretů. Obvykle jsem na tomto místě připojoval výzvu k účasti s vysvětlením, že jde o nejlepší možný způsob reklamy (i negativní reklama je reklama). Poté co se ke mně donesly stížnosti typu: „…znám jednu kapelu, která vám přinesla cédéčka a vy jste ji pak zkritizovali,“ jsem pochopil, že osvěta nemá cenu. A pro toho, kdo si chce zahrát, se už rozjíždějí Desky na burze 2002.

Tomáš Hrubý

nahoru

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.