Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Textaři  
HOME Zpět na seznam

Hudba: xxx / Text: Jiří Zych

Jiří Zych – Lutkův hitmaker

Když mi Jupp nabídl, abych pro letošní rok vedl rubriku o našich významných folkových textařích (případně textařích příbuzných žánrů), bylo mi jasné, že do ní nemá cenu zařazovat ty autory, kteří jsou v první řadě textaři – interpreti, tedy kteří psali písničky především sami pro sebe. O těch se píše poměrně často. Chtěl bych v této rubrice představit textaře, kteří psali především pro jiné. Ať už proto, že sami vůbec nevystupovali, nebo že nebyli sólovými zpěváky a frontmany skupiny, pro kterou psali, a hráli v ní nějakou vedlejší roli, nebo kteří napsali významné množství písní i pro ostatní. Na druhou stranu nechci vylučovat ty autory, kteří psali i muziku.

Jiří Zych

Prvním jménem, které jsem do galerie zařadil, je Jiří Zych (* 3. 2. 1952). Ač plodný autor, sám vystupoval zřídka a vždy jako amatér, ale nebýt jeho repertoáru, nebyl by tu Petr Lutka. V celé sestavě Šafránu je tato spolupráce ojedinělá. Zych napsal hodně přes sto písní, které Lutkovi nabídl, a ten si z nich vybral. Co nevzal, asi zmizelo beze stopy. Zych byl i autorem většiny melodií, které si Lutka někdy drobně upravil.

Zych pocházel, stejně jako Lutka, z Lipníku nad Bečvou, znali se od útlého dětství, chodili spolu už na ZDŠ. Když pak začali oba hrát na kytaru, Lutka si vzal do repertoáru jeho písně. Lutka byl v sedmdesátých letech asi největším smíškem mezi písničkáři, a Zychův repertoár byl pro něj ideální. Jednoduché rýmovačky (po formální stránce), velmi často se spoustou absurdního, poetického humoru, většinou písně s výrazným epickým nábojem, často zabydlené zviřátky či podivnými postavami. Hudebně i textově velmi často napodobující folklor (zejména spojení komického prvku a balady je štěpné, v lecčems připomínající jarmareční písně), country a rock, to byla jejich parketa. Asi měla vlastně paradoxně blíž k původním východiskům folk revivalového hnutí, než tvorba generace Dylanových dětí.

Tenkrát...

Lutkovi vyšla dvě SP se Zychovými písněmi. V obalu s vyobrazeným květem Šafránu to byly v roce 1976 desky Šátek/Točí se, točí a Zmařený song o fialovém hrníčku/Sport. Všechny čtyři písně se začaly záhy hrát na mejdanech a podobně. Dalších pět písní mělo vyjít na LP Šafrán (1978). To bylo nejvíc písní, které kdo na tomto LP měl. Bohužel album bylo zničeno a šířilo se jen v magnetofonových kopiích. V reedici vyšlo až v roce 1990. A konečně jediná CD deska vyšla v roce 2000 pod názvem Budka, s podtitulem Písničky Jiřího Zycha v malém vydavatelství (Response Media) a prakticky za Lutkova nezájmu. Deska zachycuje nahrávky z roku 1982, některé akusticky, některé s rockovým doprovodem.

Konec spolupráce

V první polovině osmdesátých let se postupně cesty Lutky a Zycha rozcházely. Lutka se částečně autorsky emancipoval, navíc postupně konvertoval ke křesťanství, a měl pocit, že jeho písničkářství má mít významný misionářský akcent. Zych v poklidu dostudoval, stal se naším uznávaným odborníkem na želvy, autorsky se nadobro odmlčel. Lutka přestal jeho písničky hrát a ty zmizely. Přesto si myslím, že je to škoda. Mnohé z nich by dokázaly ožít i dnes, zejména si je dovedu představit ve střídmém rockovém provedení.

Pro pamětníky jsem pár textů vybral, doufám, že osloví i nepamětníky a dokáží, že i zdánlivě jednoduché texty, bez velkých básnických metafor a figur mají své kouzlo. A že mnoho písní, kterým je více než třicet let, má i dnes kupodivu dobrý smysl.

Vlasy

Refrén: My jsme hoši z jedný klasy, hejsa, hejsa zpíváme si,

máme totiž krátký vlasy a bude nám hej!

La la la ...

My štěnice neživíme, a když chutně posvačíme,

tak pokaždý dobře víme, že se s nima nedělíme.

Tatíček z nás radost má, neb když se na nás podívá,

tak vždy zjistí s radostí, že hledí na vzor mladosti.

Můžem chodit do divadla a v závodě vždy, když padla,

nezdrží nás kadeře od zábavy v opeře.

Ať v divadle nebo v kině, chodíme vždy ve skupině

a jestli máš dlouhý vlas, nechoď, hochu, mezi nás!

Refrén

Poznámka: V roce 1973 vypukl boj s vlasatci, provázený heslem Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás. Šoty na toto téma se objevovaly v televizi, dokonce při přenosu průvodu ze setkání mládeže v Berlíně (tom východním) se vystřihovali vlasatci všech zemí. Zychova ironická agitka znamenala na koncertě vždy hurónský smích z publika. Jedna z mála neepických písní autora.

Zmařený song o fialovém hrníčku

Původně chtěl jsem zpívat o fialovým hrníčku,

musel jsem ale zívat a zdržel jsem se chviličku,

když jsem se chystal začít, spatřil jsem, ó, běda,

[: po louce k sobě kvačit brtníka medvěda. :]

Medvěd byl barvy hnědé se skvrnou na bříšku,

tiše si vykračoval v huňatým kožíšku,

vzrůstu byl nevšedního, uši měl chlupatý,

[: zuby jak zašlou slámu, pracky jak lopaty. :]

A za ním čtyři muži klusali, na mně křičeli:

"Chyťte tu hnědou kůži, nebo nám zmizí do zelí."

Řek' jsem si: "Jsou to blázni, chytači medvědů,

[: já ale chytač nejsem, tudíž to nesvedu." :]

Medvěd je šelma lesní, já na život si potrpím,

i když mě zrovna nesní, srazí mě pracky mávnutím,

nad hrobem budou řečnit z lesního závodu,

[: normálně že je hodné zvíře, zde šlo o trapnou nehodu. :]

Pod stromem, kde jsem seděl, medvěd se zastavil,

pátravé na mně hleděl, zřejmě se unavil,

muži jej obstoupili, v žilách mi tuhla krev,

[: čekal jsem tuhý zápas, medvěda lítý řev. :]

Nejmohutnější z pánů, ten s páskou na oku,

po zádech dal mu ránu, řek': "Pojď domů, votroku,"

a medvěd místo řevu pokojně dal se vést,

[: když ze stromu jsem slezl, pryč byla moje čest. :]

Píseň jsem nedozpíval, zapomněl jsem rým, co mě napadl,

a hrnek, na nějž jsem se díval, jeden z těch pánů ukradl.

Poznámka: Jeden z nejoriginálnějších názvů. Zych zde (jako ostatně často) Lutku nešetřil a nasypal mu do taktu takové množství slabik, že to mnohdy byl oříšek vychrlit.

Točí se, točí

Točí se, točí kolo ve mlýně,

točí se, točí, já jsem v tom nevinně,

točí se kolo, voda s hlukem padá,

já tomu mlejnu teď ukazuju záda.

V tom mlýně žila překrásná dívka,

kterou jsem měl tuze moc rád,

měla modrý oči a černý vlasy,

ale jednu chybu: nechtěla mi dát.

Nechtěla mi dát ani políbení,

nechtěla mi dát ani hubičku,

proto jsem ji musel, proto jsem ji musel

utopiti v rybníčku.

Její otec mlynář starost vo ni měl,

její otec mlynář starost vo ni měl,

proto poslal mládka kouknout se, co dělá,

proto poslal mládka, aby za ní šel.

Když tam mládek přišel, právě topila se,

její ruka bílá o pomoc prosila,

zachránit ji nemoh', kosa byla vostrá,

jeho mladý čelo správně trefila.

Když se mládek s dívkou dlouho nevraceli,

přišel se sám mlynář na dcerušku ptát,

když kameny mlýnský jeho tělo mlely,

řekl jsem si: musíš na cestu se dát.

Točí se točí...

Poznámka: Toto je pro mně ukázka dokonalého využití formy lidové balady. Nenápadně stupňovaná morbidita příběhu a jeho zakruhování tím, že se na konci zopakuje první sloka, je hezké a vždy inspirativní schéma.

Líza

Nad městem kopec ční, jednoho rána na něm stála,

šaty měla sváteční, Líza se jmenovala.

Refrén Lízo, Lízo, proč na kopci stojíš,

Lízo, Lízo, co z toho máš,

Lízo, Lízo, proč na kopci stojíš,

na co se koukáš?

Lidé se shlukovali na stařičkém náměstí,

o Lízině počínání kolovaly pověsti,

jeden říkal to, druhý zase tohle, nikdo přesně nevěděl,

a tak každý stál a pro sebe se ptal, kdykoli se na ni zahleděl.

Refrén

Ptal se Jan a ptal se Pavel, ptal se taky místní blázen,

každičkej to vědět chtěl, ale vysvětlit nic neuměl,

potom Líza sestoupila na stařičké náměstí,

ke všem lidem promluvila hlasem plným bolesti:

"Zvláštní, že vás výstřednosti všední málo zarazí,

co se kolem dnes a denně mezi váma přihází,

to, že pan A ženu bije a na děti neplatí,

pan B zase denně pije, dokud sebou nemlátí,

pan C zase v práci krade vše, co není přibité,

to vás vůbec nerozhází, ač to denně vidíte,

a když já na kopec vyjdu, nepiju a nekradu,

do duší vám neklid vnikne, hned tušíte záhadu."

Refrén

Lidé, jak to uslyšeli, nečekali na radu,

kamenem ji udeřili na čelo a na bradu,

v tichosti ji pochovali tam vysoko na kopci,

jen ptáček si zanotoval do večera nad obcí.

Refrén: Lízo, Lízo, proč na kopci ležíš,

Lízo, Lízo, co z toho máš,

Lízo, Lízo, proč na kopci ležíš,

na co se koukáš?

Jedna z písní, které považuji za zásadní byla hudebně rockandrollem. Výpověď o české xenofobii, o nenávisti k jinakosti, a v době svého vzniku pro nás především obžaloba tehdejší shnilé socialistické společnosti, které vadily třeba mírumilovné máničky víc, než páni A, B, C… Inspirovalo-li Zycha beatlesácké Fool in the Hill, nevím.

Drak Železňák

V černým lese byla velká jeskyně

a v ní temno, jak když zhasne se v kině,

a když té tmě přivyk' si zrak, tak poutník vidí,

že tam v koutě válí se drak, co žere lidi.

Jak se ho lek', hrozně se vztek',

řek' si:"Je zle, nebude hůř,"

přistoupil blíž a vytáh' nůž,

a chtěl s ním draka propíchnout.

Drak se probral, trochu sírou zahulil,

pak se blíže k poutníkovi přikulil,

jen okem loup' a řek': "Tož tak, tys' mě chtěl píchat,

abych se lek' a přestal žít, zapomněl dýchat."

"Pozor si dej a schovej nůž,

ať už jseš pryč, než řeknu už,

já nejsem vůl, ba ani rak,

mé jméno je Drak Železňák."

Ale ten poutník byl koumavá hlavička

a rychle pochopil, že nestačí palička,

palička dubová, dobrá tak na raka,

ale však nikoli na toho zázraka.

A sebral lid z celýho kraje,

šli draka bít do jeho stáje,

bylo jich moc a drak jen sám,

proč vám to dále povídám.

Teď je drak pryč, lid nemá kdo žrát,

a tak se chodí do války prát,

a když je mír, ať se lid třídí,

má každej auto a špatně řídí.

Pod názvem této písně vyšly Lutkovy a Zychovy písničky (nahrané v roce 1974) v Holandsku roku 1986. Myslím, že ani více než 35 let jim na smyslu neubralo.

Vybral a komentoval Jiří moravský Brabec
Folk  1/2010

zpět na seznam mistři kytaristé

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.