Dušan Vančura - Rozdává kolem sebe

V této rubrice představujeme textaře, kteří psali především pro jiné. Ať už proto, že sami vůbec nevystupovali, nebo že nebyli sólovými zpěváky a frontmany skupiny, pro kterou psali, a hráli v ní nějakou vedlejší roli, nebo kteří napsali významné množství písní i pro ostatní.

Už přes čtyřicet let je Dušan Vančura součástí Spirituál kvintetu. Napsal pro něj celou řadu textů, včetně tak známých jako Kocábka, Mlýny, Poutník a dívka, Žízeň, Dudy z Edinburku, Válka růží, Trh ve Scarborough, Křídla holubice, Jozue… I když asi mnoho příznivců kapely nerozlišuje, kdo je autorem kterého textu, to že Dušan je jedním z textařů skupiny, jistě vědí.

Pamatuji si, jak uváděl s kolegy Janem Dobiášem a Václavem Součkem Svojšice. Byl pohotový, vtipný, ironický i sebeironický a s citem pro jazyk. V té trojici měl zpravidla takovou půvabnou roli, že když dva zbývající už něco dlouho vysvětlovali, že to musel pochopit i ten nejpomalejší divák, Dušan se vmísil jakousi poznámkou, ze které bylo patrné, že jako nechápe nic, nebo naopak všechno, ale blbě. Podobně ve Spirituál kvintetu hraje úspěšně roli jakéhosi kapelníkova oponenta, rýpala a glosátora.

Pohotovost sice textař tak docela nepotřebuje, prostě si posedí nad papírem déle, ale ostatní vlastnosti jsou nenahraditelné.

Vančura psal a píše texty nejen pro Spirituál kvintet, ale i pro jeho okolí. Tedy pro sólové projekty lidí s kapelou spjatých. Že by se vzdálil od kapely k interpretům zcela jiným, je opravdu výjimečné. Asi nejdál si odběhl k Marii Rottrové, které otextoval píseň Dnes už vím. Na albu Karla Zicha Já ti zpívám je několik jeho textů. Za výjimečný považuji ten následující. Hořkou bilanci toho, jak jsme byli nestateční. Napsat takový text je vždycky na hraně, ale myslím, že tady si autor textu s autorem hudby a interpretem v jedné osobě zcela porozuměli.

S proudem plout

Spálili sýpky
Spálili sýpky s obilím
pro zlaté rybky v rybníce kapry pobili.
Ve jménu míru utloukli víru v lepší svět
a hodili psům.
Ve jménu míru si do papírů na sto let
připsali trůn.
Stopili dříví vykradli chlívy
zrušili čest
svázali růže do hroší kůže
až přestaly kvést
přestaly kvést.

Sváteční den, májový den
tatínek se chystá s dětmi ven
Praha přetéká, jsou tu zdaleka
letenská pláň se jarem obléká
sváteční den, májový den
chlapeček si hraje s mávátkem
všude samý shon, pozor na záhon
do kroku nám chraptí amplión.

Jak je krásné s proudem plout
jak je snadné s proudem plout
takhle po ránu časně po ránu
u stánku si koupím tašku banánů.
Jak je krásné s proudem plout
jak je snadné s proudem plout
takhle po ránu, časně po ránu
jedno heslo vydá za sto románů.

Sváteční den, májový den
tatínek se chystá s dětmi ven
z různých důvodů šlapem v průvodu
nevolníci plebejského původu.
Sváteční den, májový den
holčička si hraje s kočárkem
stovky kočárků, účast za čárku
kdo má štěstí, dostane i Polárku.

Jak je krásné s proudem plout…

Den za dnem pádí zpíváme chóry z Nabucca
v paměti mládí smažeme slůvko azbuka
ostnaté dráty symboly kárných táborů
dávno jsou pryč
zkřížené hnáty z pirátských pyšných praporů
zůstala tyč
hledáme žháře jenže ty tváře
málokdo zná
z mlčících stínů prý nezjistíš vinu
a kde je ta má
kde je ta má?

Když v devadesátých letech k nám dorazila keltská vlna, vydali Nedvědi album Balady, kde muziku nahrál tým kolem nratrů Veselých. I zde Dušan Vančura textoval a kromě jiného se popral s náladou Zelené rukávy (Greensleeves). Ta má mnoho českých verzí (např. Merta, Čepelka), o to těžší je napsat další. Přitom výklad symbolů v původním textu není ani jasný ani jednoznačný přes závoj století. 

Rukávy

Lásko tajená, lásko bez jména
den co den kradeš spánek můj
louho vím, že tě ráda mám
ale touhu svou před tebou skrývám
Vím, vím, že jsem troufalá
pane vysněný pane vzdálený
vím, vím, že jsem troufalá
ale přísahám že se mi mi líbíš.

Dívko nesmělá, proč bys nechtěla
zítra se mnou si schůzku dát?
V lesním zákoutí ústa ztichnou ti
víno nám rozpaky zkrátí.
Má láska je tajnou hrou,
paní vysněná, paní vzdálená,
má láska je hříšnou hrou,
při níž rukávy zbarví se trávou.

Ty mě můj pane, málo znáš,
já jsem doufala že my jméno dáš,
chvíle v náručí - to mně nestačí,
pořád to jsou jen chvíle.
Vím, vím o co chtěl bys hrát,
ty chceš ublížit a já milovat,
vím, vím, o co chtěl bys hrát,
však mé rukávy zůstanou bílé.

Já tě, má paní, málo znal,
místo k oltáři jsem tě k lůžku zval,
já líčil pastičku na chtivou šelmičku,
laň ale nebudu střílet.
Vím, vím, to se může stát,
ale ublížit je též milovat,
vím a vždy budu vzpomínat
na tvé rukávy jako sníh bílé. 

Když kapela bratří Veselých Irish Dew vydávala své album Závist, přispěl na ně Dušan textařsky. Ve srovnání se špičkovými zpěváky, pro které psal, byla kapela bez výrazného sólového zpěváka. Dušan toho dokázal využít v hospodské odrhovačce na lidovou melodii, kdy by naopak příliš umělecké zpívání sebralo písničce kouzlo.

Svatební koláče

Byl jednou jeden námořník
ten se ženit měl
Pak ho večer někdo zahlíd s měšcem
Na faru potmě šel

A teď po širým okolí se nese tahle zpráva,
že když je farář nemocnej tak se neoddává

Jenže měšec není bezednej
farář se uzdravil
ženich usadil se v hospodě
a celou noc whisky pil

A teď po širým okolí se nese tahle zpráva,
že když je ženich nalitej tak se neoddává

A když se z toho vyhrabal,
ved k oltáři ji hned
Když přišla nouze nejvyšší,
tak svatební prsten sněd

A teď po širým okolí se nese tahle zpráva,
že když prstýnek chybí tak se neoddává

Nevěsta hosty sezvala
ze všelijakých míst
Koláče, co dřív napekla,
ty nedaly už se jíst

A teď po širým okolí se nese tahle zpráva,
když ztvrdne koláč svatební tak se neoddává

Hvězdnou chvílí pro Dušana jako textaře bylo, když se František Nedvěd vydal na sólovou dráhu a on se stal jeho dvorním textařem. Musel vychrlit ve velmi krátké době mnoho textů a to je vždy problém. I když mnohdy se mohl řídit alespoň rámcově původními anglickými texty, musela to být velká výzva. Ne vždy je výsledek vynikající, ale vždy je přinejmenším dobrý a prokazuje, jak Dušan zvládá řemeslo. Ve stejnojmenné skladbě mnoha lidem vadí rým desky má / eskyma. Myslím, že je hezký. Problém je jen v tom, že přece jen František není ideální interpret pro jemně ironický text, který jen tak mimochodem s Lighfootovým originálem nic společného nemá.

Řemeslo

Zase odjíždím z míst, kam mě to zaneslo
Moje krásný a milovaný řemeslo

Je půlnoc, chce se mi spát
Ale dřív musím u pumpy si kafe dát

Pumpař řek, že prej všechny moje desky má
Dal mi kávu a k tomu čtyři eskyma

Je půlnoc, chce se mi spát
Ale dřív musím u pumpy si kafe dát

Aspoň na černou kávu mi to vyneslo
To moje krásný a milovaný řemeslo

Je půlnoc, chce se mi spát
Ale dřív musím u pumpy si kafe dát

Chtěl jsem nastartovat auto ani nehleslo
To je tím, že jsem přechválil svý řemeslo

Je půlnoc, chce se mi spát
Ale dřív musím u pumpy si kafe dát

 

Na závěr ještě jednu Nedvědovku. Je taková mravoličná a mravoučná, mírně archaizující, ale tady si naopak myslím, že je rozšafnému naturelu interpreta blízká. A krédo, které z ní plyne, je určitě Dušanovi Vančurovi vlastní.

Jablůňka

Tam v údolí u bílejch skal, voní jablůněk sad
a kmínky hlídač přivázal ať můžou zpříma stát
ten sad se táhnul pod strání až tam kde stával kříž
v tom z dálky divný hvízdání se neslo blíž a blíž.

Tulák měl v ranci písničku a slípky cestou krad
když ztratil v trávě tkaničku na místě zůstal stát
ten vandrovník byl línej hoch a bosej nechtěl jít
tu dostal nápad že by moh jablůňce šňůrku vzít.

Pak deště kroupy střídaly a vítr silně dul
jablůňku snadno vyvalí vždyť schází jí ten kůl
však bouřka přešla vítr ztich a teď se světe div
ten strom se ohnul pak se zdvih je krásnější než dřív.

Jablůňka od té příhody zestárla o pár let
však spoustu sladké úrody jí můžem závidět
já nejsem žádnej zahradník však říkám na svou čest
když volnost stromkům prospívá i nám snad dobrá jest.
Když volnost stromkům prospívá i nám snad dobrá jest.