Matuškův dvorní textař

V této rubrice představuji textaře, kteří psali především pro jiné. Ať už proto, že sami vůbec nevystupovali, nebo že nebyli sólovými zpěváky a frontmany skupiny, pro kterou psali, a hráli v ní nějakou vedlejší roli, nebo kteří napsali významné množství písní i pro ostatní.

Ivo Fischer patřil k nejlepším i nejplodnějším textařům šedesátých až osmdesátých let.

Narozen 23. 8. 1924,  pocházel z umělecké rodiny (skladatel J. F. Fischer, malířka M. Fischerová-Kvěchová, textař V. Fischer). Studium na Filozofické fakultě UK v letech 1945-1948 nedokončil, ale už v té době začal psát (především poezii) a publikovat. Od roku 1949 pracoval v Československém rozhlasu a zároveň začal psát rozhlasové hry, překládat operety a psát texty k muzikálům. V roce 1969 z rozhlasu dobrovolně odešel, neboť mu bylo jasné, že tam pro něj bude nedýchatelno. Spolupracoval s divadly (dramaturg Rokoka 1969-1974), psal muzikály (Filosofská historie, Pan Pickwick, Zlý jelen…), scénáře k televizním seriálům Dobrý večer s Waldemarem či Co neodnesl čas a především psal písňové texty. Popové, rockové ale i takové, které lze zařadit do oblasti country a folku.

Za největší přínos pro kvalitu českého textařství považuji způsob, jakým tlumočil americké lidovky. Překládal je opravdu z kultury do kultury, tak, aby zněly „česky“,  jako písně kramářské či lidové popěvky. Navíc dbal na to, aby se hodily ke konkrétnímu zpěvákovi podle jeho osobního ustrojení. A že těch zpěváků si k němu pro písničku chodila celá řada.

V mysli většiny z nás je Fischer nejvíc spojený s Waldemarem Matuškou. Pro něj byl jakýmsi dvorním textařem. Vypráví se, že když Matuška emigroval, Fischer vstoupil do hospody a všichni byli zvědaví, co řekne. Smutně usedl ke stolu a prohlásil: Tuhle rundu platím já.

Tuhle rundu platím já 

Traditional / Ivo Fischer     

Já u maríny sloužil
a po mořích se ploužil
a každej všivej oceán
se pro mě v louži soužil

Ref:

Jó,hó, hó tuhle rundu platím já
Jó,hó, hó tuhle rundu platím já

Jó - s lodí jménem Bella
co do Šanghaje jela
my rok a půl stáli v Liverpoolu
nalitý jak děla

A jedna mladá treska
moc milá a moc hezká
ta s kytkou v tlamě čeká na mě
možná ještě dneska

Pět let jsem pár svejch oudů
myl jenom v Golfským proudu
snil o slečně než konečně
jsem stoup na rodnou hroudu

Teď mám jen jedno přání
už nechat vandrování
mít hospodu a pro vodu
už nikdy nebejt k mání

Ref:   

Jó hó hó - tuhle rundu platím já
jó hó hó - tuhle rundu táhneš sám

Fischerovi bylo jasné, že s odchodem Waldy zmizí jejich písně z rádia i televize a že bude mít asi i jiné problémy, jako dvorní textař emigranta. Myslím, že spravedlnost ho za to odměnila královsky v roce 1989, když jeho překlad Seegerovy We shall overcome jako Jednou budem dál rozezněl se Spirituál kvintetem největší chór na Václaváku i jinde. Bohužel, už o rok později (6. 12. 1990) Ivo Fischer, rozhlasový redaktor, básník, dramaturg, textař, publicista, libretista, scenárista, překladatel a autor rozhlasových her a pohádek zemřel.

Z písní, které otextoval pro jednotilvé interprety, ve výčtu připomeňme:

Waldemar Matuška: Avignonský most, Eldorádo, Jó třešně zrály, Když máš v chalupě orchestrion, Pojď se mnou lásko má, Ráno, Růže z Texasu, Sbohem lásko, Slavíci z Madridu, Už koníček pádí.

Karel Gott: Cestu znám jen já.

Václav Neckář: Jak se tak dívám, Jak ten čas letí, Stín katedrál, Ze soboty na neděli.

Spirituál kvintet: Jednou budem dál, Kumbaya, Zelený pláně.

Karel Hála: Lodí bílou.

Naďa Urbánková: Svítá nad velkou louží.

Marta Kubišová: Tajuplnej hráč.

Waldemar Matuška a Helena Vondráčková: Tisíc mil.

Do rubriky jsem vybral následující texty. 

Červená řeka 

Originál: Red River Valley

Americká lidová / Ivo Fischer      

Pod tou skálou, kde proud řeky syčí,
tam, kde ční červený kamení,
žije ten, co mi jen srdce ničí,
koho já ráda mám k zbláznění.

Vím, že lásku jak trám lehce slíbí,
já ho znám, srdce má děravý,
ale já ho chci mít, mně se líbí,
bez něj žít už mě dál nebaví.

Často k nám jezdívá s kytkou růží
nejhezčí z cowboyů v okolí,
vestu má ušitou z hadích kůží,
bitej pás na něm pár pištolí.

Hned se ptá jak se mám, jak se daří,
kdy mu prý už to svý srdce dám,
na to já odpovím, že čas maří,
srdce prý z červený řeky mám.  

Pod tou skálou…

Vím, že lásku …

Když je tma a jdu spát, noc je černá,
hlavu mám bolavou závratí,
Ale já přesto dál budu věrná,
dokud sám se zas k nám nevrátí,
dokud sám se zas k nám nevrátí.

Píseň (zpívala Helena Vondráčková) je zajímavá tím, že k nám vlastně už dorazila dávno před tím. Za Španělské války se ji čeští interbrigadisté naučili od amerických a opatřili českým textem: Ve Španělsku je říčka Jarana, tohle údolí já dobře znám, tam jsme dávali v sázku své žití, mnoho soudruhů zůstalo tam… Píseň ale nezdomácněla, byla zapomenuta, až Fischerův text z ní udělal v Československu hit.

Následující píseň je vlastně estrádní. Jako raritku ji vydali ve svém vydavatelství Beatles v roce 1968 a dobyla britskou hitparádu. On to je takový silvestrovský popěvek…

Houpavá 

Originál: Lili the pink

Americká lidová / Ivo Fischer     

Houpy, houpy, houpy, houpyty, houpy, houpy, hou,
každý zná tu píseň  houpavou.
Není tak hloupá a kdo lidi houpá,
tak ať si  s námi teď dá tu mou.

Právě tam, kde je březový mlází,
potkám krásnou dívku  tralalá.
Stojí a pláče a něco ji schází,
ta dívka zkrátka je zoufalá.

Jen k ní přijdu a řeknu svý pardon,
už mi šeptá bledá jako zeď.
Ty jsi má zhouba, jsem Brigita Bardot,
chci tě mít ráda a to hned teď.

Houpy, houpy, houpy…

Vezu whisky tak začátkem ledna,
jiskry lítaj' koňům od kopyt.
V brodu mi slítne jedna ta bedna,
zrovna když krávy tam přišly pít.

Teď nemám tu úctu už ani k tý krávě,
Pán Bůh ví, jak se to mohlo stát.
kdo z toho mlíka měl škraloupy v kávě,
tak se tak zhvízdal, že nemoh vstát.

Houpy, houpy, houpy…

Až Vám umřu a budu v Pánu,
tak mi dejte růži na kabát
a z mýho koltu vystřelte ránu,
ať každý ví, co měl jsem rád.

A nad mou hlavu v příslušná místa tak
tam by měl mně hrobník nápis dát.
Zde leží v Pánu ctná duše a čistá,
co vůbec nedovedla lhát.

Houpy, houpy, houpy…

Dva hezké překlady písní světových folkařů, které pak u nás zařadila do repertoáru řada interpretů a často zněly (a občas znějí) v postupových kolech různých folkových přehlídek:

Jen vítr to ví

Blowin' In the Wind

Bob Dylan / Ivo Fischer      

Míle a míle jsou cest, které znám,
jdou trávou i úbočím skal,
jsou cesty zpátky a jsou cesty tam,
a já na všech s vámi stál.
Proč ale blátem nás kázali vést
a špínou třísnili šat?
To ví snad jen déšť a vítr kolem nás,
ten vítr, co začal právě vát.

Míle a míle se táhnou těch cest
a dál po nich zástupy jdou,
kříže jsou bílé a lampičky hvězd
jen váhavě svítí tmou,
Bůh ví, co růží, jež dál mohly kvést,
spí v hlíně těch práchnivých cest?
To ví snad jen déšť a vítr kolem nás,
ten vítr, co začal právě vát.

Dejte mi stéblo a já budu rád,
i stéblo je záchranný pás,
dejte mi flétnu a já budu hrát
a zpívat a ptát se vás.
Proč jen se úděl tak rád mění v bič
a proč že se má člověk bát.
To ví snad jen déšť a vítr kolem nás,
ten vítr, co začal právě vát.

Možná, že tady Fischera lákala i podoba s villonovskou baladou, což byla forma, které se věnoval už v jinošských letech. Zatímco práce s Dylanovými texty je vždy kompromisem mezi tím, co z významů původní písně přetlumočit, a co se ztratí v překladu, myslím, že následující Seegerův „překlad“ je prostě geniální volnou variací na původní píseň, která se textem moc neřídí, bere si z něj jen atmosféru. Přináší toho textově mnohem víc, přesto zůstává takovou barikádnickou písní o touze po lepším světě. (První sloka v originále je: If I had a hammer / I'd hammer in the morning / I'd hammer in the evening / All over this land / I'd hammer out danger / I'd hammer out a warning / I'd hammer out love between my brothers and my sisters / All over this land).

Kladivo 

Pete Seeger / L. Hays / Ivo Fischer      

Bylo by to krásný, být bleskem nebo bouří,
být vodou nebo trávou, být větrem co vál.
Být kladivem v pěstích, být jiskřičkou v kouří,
a kovadlinou být a znít a ocelové zvonit,
o, to bych si tak přál.

Bylo by to krásný, být zvonem který zpívá,
a do nebe se dívá a nebo i dál,
a zvoní, že svítá nebo že se stmívá,
být obycejnej zvon a znít a ocelové zvonit,
o, to bych si tak přál.

Bylo by to krásný, být v melodii tónem,
tím tónem, který hladí, jak hedvábnej sál,
tím tónem co ladí a zní pod balkonem,
být v melodii tón a znít a ocelové zvonit,
o, to bych si tak přál.

Bylo by to krásný, být zvonem který zpívá,
i kladivem a tónem a bůh ví čím dál,
a zpívat, že svítá nebo že se stmívá,
a zvučet jako zvon a znít a zpívat dobrejm lidem,
o-o,to bych si tak přál

A na závěr ještě jednu námořnickou. Myslím, že pokud je spojení Fischer – Matuška nepřekonatelné, tak jsou to právě námořnické písně.

Námořnickej bál 

Originál: The Ball of Kirrermir

Americká lidová / Ivo Fischer     

Vlajky krásně vlály a v přístavu byl bál,
my na palubě  stáli a  já na bendžo  hrál,
a holky byly krásný a uměli se smát
a všichni byli  šťastni a každej tam byl  rád.

R: I pro pána krále, tak pojď a zpívej dál,
je neděle a  v sále je  námořnickej  bál,
i pro pána krále, tak pojď a zpívej dál,
je vesele, je  neděle a  námořnickej  bál.

Dvě se mi tam líbily a třetí ještě víc,
a co mi všechno slíbily vám nechci ani říct,
a dávaly nám řízky a měly pružnej krok
a všechny rády whiskey a taky rum a grog.

Náš bocman jménem Leecock a jinak príma kluk
pak pil i kozí mlíko a bylo mu to fuk,
a byl tam taky funebrák, no, takovejdle chlap,
ten ztratil brejle, neví jak, a pak si na ně šláp.

R:

A s holkou sladkou jako fík byl každej nóbl pán
ač byl prostej námořník anebo kapitán,
a v kupkách seno stálo, tak suchý akorát
co vám se potom zdálo už nemusíte  znát.

R: