Kdybyste žili v Opavě, také byste to znali. Památník Petra Bezruče, festival Bezručova Opava, Knihovna Petra Bezruče, sochy, náměstí, hrob atd.

Prostě Bezruč, kam se podíváš. A nikdy by vás ani nenapadlo zapochybovat o tom, že skvělé rebelské Slezské písně napsal opavský rodák Vladimír Vašek.

Jak by taky mohlo. Učitelky v časech mého základního vzdělávání přílišnou touhou po objevování pravdy většinou netrpěly a v časopisech se o tom nepsalo.

Později po revoluci jsem něco zaslechl, ale nikdy jsem se o to nějak více nezajímal. Ještě později jsem slyšel o bouřlivých diskuzích v ostravském knihkupectví Librex, jichž se aktivně účastnil i Jaromír Nohavica, jehož zhudebněné Bezručovy verše jsem poslouchal na šumivých kazetách (Maryčka Magdonova, Pyšný Janek, Já, Kantor Halfar, Par nobile, Ty a já, Kdo na moje místo?, Červený květ atd.). Je asi všeobecně známo na čí straně v tomto sporu slavný písničkář stojí. Na straně poctivého a spolehlivého (jak byl VV oficiálně hodnocen) úředníka c. k. Rakouska - Uherska Vladimíra Vaška to není.

Před několika lety se mi ovšem dostala do rukou výborná knížka spisovatele Jana Drozda  Autoři Slezských písní. Tehdy téměř devadesátiletý autor (* 27.1.1914 - + 15.5.2005), kterého jsme doposud znal jen jako autora románů, zde vypočítává důkazy pro tvrzení, že Vladimír Vašek prostě logicky nemůže být autorem tzv. jádra Slezských písní, i když některé verše ze Slezských písní napsal či předělával (a to tak necitlivě, že jeho pozdější úpravy přestali mnozí vůbec brát vážně).

Pokud máte strach z obšírné vědecké nezáživné studie, nebojte se. Knížečka je to útlá, včera jsem ji znovu přečetl ve vaně, vystačily mi k tomu čtyři decky Sauvignonu z Tereziánských sklepů. A také velmi čtivá, jednu dobu jsem ji kupoval jako dárek přátelům a všem se vždy velmi líbila.

Pokud budete mít zájem, určitě ji ještě seženete (třeba: http://knihy.abz.cz/prodej/autori-slezskych-pisni.)

Jedná se vlastně o takovou zajímavou literární detektivku. Drozd vrší velmi důvěryhodné důkazy proč ty nejslavnější a nejlepší básně Slezských písní nemohl napsat Vladimír Vašek, a také proč je pravděpodobné, že jejich autorem byl nesmiřitelný, nezkrotný těšínský básník Ondřej Boleslav Petr, starý mládenec a kantor, na kterého sedí jako ulité všechno to, co se vůbec nehodí k Vladimíru Vaškovi. Ten byl před smrtí O. B. Petra jeho důvěrným přítelem.

Jen namátkou pár věcí, které dle Jana Drozda zpochybňují Vladimíra Vaška coby autora klíčových básní sbírky:

Třeba skutečnost, že jádro Slezských písní je téměř místopis Těšínska, píše se tam o vesnicích, kde Vladimír Vašek nikdy nebyl, nebo přinejmenším ne tak dlouho, aby poznal zdejší problémy....

Např:

"V Šumbarku zhasli a v Lutyni zhasli, v Datyni hasnou a v Dětmarovicích, v Porembě zhasli a v Dombrové hasnou..atd."

Jde o vesnice kdesi až za Bohumínem. To, že "zhasli a zhasnou" znamená, že v těchto vsích, kde se úřadovalo německy lidé, přestávají mluvit česky. Jde o školy, kde se už vyučuje německy, nebo se ta změna chystá.

Je to pohled vlasteneckého učitele. Z obsahu básně vyplývá, že byla napsána, dříve, než Vl. Vašek přišel do Frýdku - v době kdy O.B. Petr v tomto kraji učil.

Autor také upozorňuje na rozpor mezi formou skvělých rebelských básní (já, rebel a buřič) a básní prokazatelně napsaných Vladimírem Vaškem (pozorovatel) a také připomíná velmi spornou úroveň básní později dopsaných Vladimírem Vaškem.

Poukazuje na to, že Vašek jako poštovní úředník hovořil německy. V Místku se stýkal s německou společností. Přes dvacet let si psal milostnou korespondenci se svou láskou v němčině. Redaktoru Herbenovi se také chlubil, že se pokoušel psát básně také německy.

Těžko si lze toto vše představit u rebelského autora jádra Slezských písní.

"Vladimír Vašek se narodil v Opavě. Na Opavsku měl blízké příbuzné. Jak sám doznává Opavsko miluje a Opavsko miluje jeho jako básníka. Je proto nepochopitelné, když je Vl. Vašek autorem jádra Slezských písní, že mu germanizace, "cizí řeč", vadí na Těšínsku, napadá ji sžíravě téměř v každé básni, ale na Opavsku, kde je germanizace mnohem pokročilejší, mu to tolik nevadí. Dokonce ani v Brně ne, v srdci Moravy. Vadí mu to jen na Těšínsku odkud se snaží dostat rukama nohama."

Jan Drozd poukazuje i na logické nesmysly. Konkétní zážitek z dětství popisuje Bezruč v básni Hrabyň. Vzpomíná, jak se s otcem zúčastnil procesí na hrabyňskou pouť. Autor básně však šel dlouhou cestu do Hrabyně u Opavy... s procesím od Těšína. Přičemž rodina Vaškova bydlela na Opavsku v těsné blízkosti Hrabyně.

"Proč by profesor Vašek za tehdejších dopravních možností vážil s chlapcem dalekou a opačnou cestu až na Těšínsko a pak se s procesím vracel zpět na Hrabyň?"

Nebudu zde vypisovat všemožné argumenty uvedené v knize. Píše se tam samozřejmě o podivně odtažitém vztahu Vladimíra Vaška k Slezským písním, a také o skutečnosti, že i poté co se Vladimír Vašek jednomu z Mrštíků u sklenky přiznal k autorství tehdy již slavných básní, po jejichž autorovi se pátralo, mnozí této informaci prvně zveřejněné 5. 2. 1910 v olomouckém Pozoru nevěřili a dál autora Slezských písní hledali.

Argumenty jsou to velmi přesvědčivé, jak uvádí i autor recenze Kdo všechno napsal Slezské písně? vyšlé na webu Relfexu (http://www.reflex.cz/Clanek13979.html):

"Co by to znamenalo, pokud by se velice věrohodné Drozdovy důkazy potvrdily? Takříkajíc by se musely přepsat dějiny české literatury a přihodilo by se něco podobného, jako v případě Rukopisů královédvorského a zelenohorského; u Slezských písní by šlo o případ přisvojení si cizích textů, což se v dějinách nejednou stalo. Drozd zdůrazňuje, že Slezské písně opravdu působí i při letmé četbě tak, jako by je napsali nejméně dva autoři. A proč si nepřiznat, že tím hlavním autorem, tj. Petrem Bezručem, nebyl Vladimír Vašek, nýbrž Ondřej Boleslav Petr? Pak by všehovšudy mnozí učenci museli přiznat svůj omyl a připustit, že na ně človíček z brněnské pošty ušil pořádnou boudu. A u básní jako Maryčka Magdonova aj. by aspoň bylo mnohem jasnější, jak a proč přišly na svět. Všechna čest Janu Drozdovi, že neváhal publikovat svou hypotézu!"

 (Causu Petr Bezruč si můžete přečíst i zde:  http://www.reflex.cz/Clanek31046.html )

 Ano, Bezruč patří ke kraji, v němž bydlím stejně jako třeba silná generace zdejších písničkářů.

A jak jsem již napsal, právě ten nejslavnější z nich Jaromír Nohavica, se o Drozdem zpracované téma velmi zajímá. Kdysi jsem chtěl zkusit oslovit Jarka Nohavicu se žádostí rozhovor na toto téma. Nevím, zda by souhlasil, ale kdekteré noviny či časopisy by takový rozhovor jistě rády zveřejnily a medializaci celé causy by to velmi prospělo.

Nikdy jsem se k tomu nedostal, tak mi aslepoň dovolte zde ocitovat krásný příspěvek k bezručovskému tématu z webu Jaromíra Nohavici. Týká se zhudebněné básně Petra Bezruče Kantor Halfar, kterou jak zjistíte níže Nohavica připisuje O. B. Petrovi (i když zrovna na této básni Jan Drozd dokládá, že Vladimír Vašek byl bezesporu básník a o jeho autorství u ní nepochybuje).

Přečtěte si tedy závěrem Nohavicův dopis O. B. Petrovi i jeho charakteristiku. Stojí to za to.

A já ještě dodám, že i když nejsem literární vědec a nestrávil jsem roky v knihovnách a muzeích bádáním nad Slezskými písněmi, říkám si, zda by nebylo oprávněné zvolání, které si pamatujeme z konce finálového zápasu hokejového turnaje v Naganu. Komentátor tehdy vykřikl: "Přepište dějiny!"

 KANTOR HALFAR (1983)
Text: Ondřej Boleslav Petr

 Ondřeji Boleslave Petře,

 píši Vám, ač vím, že má slova nebudete číst.

Chtěl bych položit kytici na Váš hrob, největší básníku slezské země, nevím ale, kde je.

Nevím, kde navěky spočíváte.

Před padesáti lety, na den přesně, zemřel Váš kamarád Vladimír Vašek.

Ten, co jste spolu flámovali v Místku a chodívali za holkama.

Ten, který podepsal Vaše básně svým jménem.

Ten, který pak vyškrtl Vaše jméno ze své paměti.

Ten, za jehož rakví nadepsanou Petr Bezruč jsem před padesáti lety jako pětiletý kluk šel za ruku s otcem.

Kdysi Vám vzali povolání, vojenskou hodnost, vzali Vám Vaši lásku, potom Vám vzali básně.

Alespoň ty básně Vám chci vrátit.

Vaše Slezské lesy, Vaši Maryčku Magdoňovu, Vaši Ostravu, Vašeho Kantora Halfara a tolik dalších.

Už slyším slovutné profesory a habilitované znalce Bezručových básní, jak na mne křičí hlasitá slova o mé zpupnosti, diletanství a nestoudnosti.

Jak udatně od kateder volají: cože se to ten hlupák vůbec opovažuje mluvit o věcech, jimž nerozumí ani za mák.

Cožpak ví více než my, kapacity literárních a historických fakult ?   

Ano vím.

Vím, neboť čtu srdcem.

Nikoliv jako oni se skalpelem a logaritmickým pravítkem v ruce.

To oni vypravili falešný pohřební průvod a vázali věnce slávy s cizím jménem na stuhách.

To oni dopustili, že se cosi zametlo pod koberec, kohosi umlčelo a cosi přepsalo.

To oni si žili spokojeně své vědecké selanky v tichém souzvuku se starým ještěrem či jak si pana Vaška nazvali, namísto toho, aby pátrali po člověku, jenž osudem a krví sepisoval své básně.

Dnes už nám asi zbývá to jediné a poslední: číst srdcem.

Ale nebojte se, Ondřeji.

Povídalo se mezi lidmi, že se padesát let po smrti Vašeho kamaráda Vládi Vaška objeví jakási jeho závěť, v níž vyjeví pravdu o Vašich Slezských písních.

Včera se skřípavě otevřely dveře.

Ale zatím se nic neobjevilo.

Ondřeji Petře, nevím, jestli mi kdo pomůže, ale i kdybych sám měl, budu hledat ten kus slezské země, v níž odpočíváte.

A budu číst Vaše básně i jiným, aby i oni poznali.

A tu růži Vám jednou přinesu.

V Ostravě, 17.2.2008, Jaromír Nohavica

Ondřej (Boleslav) Petr se narodil 8. února 1853 v Bruzovicích. Po absolvování obecné školy byl poslán národně uvědomělou rodinou za vyšším vzděláním do Těšína na gymnázium. Ondřej měl vznětlivější povahu, a proto se už jako student dostal do konfliktu se správou gymnázia. Rodinná tradice líčí dopis, v němž vedení gymnázia píše, že „musíme vašeho syna vyloučit, neboť je to revolucionář, chce nás přesvědčit, že slunce svítí v noci a kazí nám morálku ostatních žáků.”

Podobně si Ondřej počínal i na těšínském učitelském ústavě a jako učitel pak vůči německému inspektoru v Těšíně, k němuž se opovážil mluvit česky. Pro podobné „revoluční” přečiny byl suspendován. A protože i na vojně měl konflikty se svými nadřízenými, kteří hanobili českou řeč, byl i tam degradován. Neměl žádného pevného postavení, a tak se ho zřekla i jeho milenka – „nejkrásnější děvče z Žermanic” Hanka Ježíšková – a vzala si raději obyčejného pacholka. Ondřej zdrcen procházel celým Těšínskem a Ostravskem, hledaje nějaké vhodné zaměstnání. Poznal i hornický život. Seznámil se s prkny kočovného divadla. Když se starší bratr Jan usadil v Místku jako advokát, vrátil se pak Ondřej domů a pracoval jako solicitátor v jeho kanceláři. Z mnoha dokumentů víme, že se stejně jako jeho bratr velice pilně věnoval národně buditelské práci.

Ondřej Boleslav Petr náhle skonal 27.června 1893.

Nikde není zmínka o jeho básnické tvorbě, v rodinné tradici se uchovala jen vzpomínka, že Ondřej poslal sbírku svých básní kterémusi moravskému nakladatelství. Básně mu prý byly vráceny pro jejich útočný obsah, z čehož vznikl spor mezi rozvážným Janem a výbušným Ondřejem. Ondřejova smrt mohla být podle některých domněnek i sebevraždou. A ty vrácené básničky podle zachované rodinné tradice pak spálila buď jeho švagrová nebo podle jiných pramenů bytná.

Použitá literatura :
Ludvík Novák, Bezručův přítel Ondřej Boleslav Petr – Listy Památníku Petra Bezruče 30.8.1966

Vašek Müller

Váš názor?