Värtinna ve Vsetíně, Pusinky, nápis na folkovou vlajku a návrh na
novoroční anketu.
Člověk se na Vánoce a hlavně advent vždycky těší, ale pak si v podstatě
odpočine, až celá ta sranda skončí. Až rozdá včechny ty stovky firemních
péefek a kalendářů, přestane mít křeče od nekonečního potřásání rukou a
konečně se přestane snažit stihnout všechno to, co vlastně vůbec stihnout
nejde.
Podařilo se mi si celý ten čas „pohody a rozjímání“ ještě okořenit natrženým
svalem z tenisu, což paradoxně, kromě spousty problémů, mělo i jednu výhodu.
Schválně to příště vyzkoušejte.
Když vás vždycky takhle večer přivezou z práce musíte ležet a neblbnout.
Takže je najednou čas na čtení knížek a koukání na filmy, které jste už
dlouho chtěli vidět.
A tak malé ohlédnutí za koncem roku začnu tipem na dva skvělé české filmy.
První se jmenuje Pravidla lži. Na netu se o něm dočtete třeba toto:
Žádný Hřebejk
„Kinodebut režiséra Roberta Sedláčka mi vrátil naději v českou
kinematografii. Pravidla lži jsou nejlepší český film přinejmenším od roku
1989. Všechno v něm perfektně zapadá do sebe - scénář, dialogy, herci,
kamera i hudba.“
Syrový příběh z terapeutické komunity, kde se člověk musí vzdát svobody, a
za to je zapomenuta jeho minulost (jenže ta se sama přihlásí), je opravdu
silný. Režisér
Robert Sedláček natočil
film, který pohltí i člověka, který jako já má k filmům „o drogách“ dost
rezervovaný vztah.
Přidám ještě citát z Pravidel lži: „Optimismus je opium lidstva a deprese
orgasmus umělce“.
Přijde mi, že by si to náš folk mohl dát na svou vlajku, kdyby nějakou
měl...
Druhý film je také český a podle mého názoru ještě lepší.
Ještě se mi nikdy nestalo, že bych si v jednu v noci podrobně procházel
všechny bonusy obsažené na DVD, jako po shlédnutí Pusinek.
Režisérka Karin Babinská natočila podle scénáře Petry Ušelové road movie o
třech holkách co nedojedou stopem do Holandska.
Celý tenhle „babinec“ je dost drsný, na nic si nehrající a já si celou dobu
kladl otázku: je možné, že tohle je opravdu český film?
Žádný laskavý český humor, který už mi začíná tak trochu lézt na nervy,
žádný „Hřebejk“.
Nic není idealizované, nenávist a láska k jedné a té samé osobě se nijak
nevylučuje, realita...
Nevěřil bych, že tohle je český film, jen lituju diváky, kteří na Pusinky
šli v domnění, že se jedná o typickou náctiletou komedii o sexu. I když toho
je tam také dost...
Ostatně šéf Tomáš Baldýnský autorkám poděkoval za to, že se dožil lesbické
scény v tuzemském filmu (celý, opravdu výborný rozhovor s režisérkou a
scénáristkou Pusinek najdete tady: http://www.reflex.cz/Clanek26930.html).
„PETRA UŠELOVÁ (33) a KARIN BABINSKÁ (32) vypadají jako prvoplánově
obsazená dvojice protikladů. Blonďatá režisérka Karin brázdí Prahu v alfě
romeo se sedadly v červené kůži a muže roznáší na podpatcích. Černovlasá
scenáristka Petra je sice na pohled spíš intelektuálně svetrový typ, ale
jako lesba, která se přihlásila ke své orientaci a rozhodla se pro
mateřství, musí mít povahu ještě ocelovější než Karin. Film PUSINKY, drsnou
lekci ze života něžných dívek, spolu vydupávaly ze země pět let.“
Autor
rozhovoru Tomáš Baldýnský (předseda Rady Fondu ČR pro podporu a rozvoj české
kinematografie) na jiném místě napsal, že při ohlédnutí za filmy uplynulého
roku se musel několikrát přesvědčit, že v seznamu něco nepřehlédl.
Nejprve nevěřil, že je možné, aby od jarní premiéry Pusinek nevznikl žádný
opravdu dobrý český film.
Že by se i ve filmu projevilo to samé co ve folku minulých let, že ženy mají
jaksi více co říct a umí to otevřeněji a zajímavěji, než muži?
Värtinna v maloměstském kulturáku
Ale
vraťme se v tomhle drobném ohlédnutí k hudbě.
Největším hudebním zážitkem konce roku pro mě byl koncert skupiny
Värtinna ve vsetínském Domě kultury v rámci festivalu Valašský nákyp
2007.
Na těchto stránkách je asi úplně zbytečné popisovat jakým zážitkem bývá
koncert finské kapely, ale chtěl bych zdůraznit něco jiného, a to jak
záslužná věc se pořadatelům, a je třeba asi konkrétně jmenovat Dušana
Trličíka, podařila.
Na folkových webech se běžně děkuje za kdeco, za pořádní různých festivalů a
pidiakciček a soutěží i koncertů bez diváků . Což je samozřejmě naprosto v
pořádku, chce to vždycky kus obětavosti, umu i nasazení. Ale dostat do
malého Vsetína prvoligovou world - music kapelu a nabídnout ji lidem za tak
nízké vstupné, jestli si dobře pamatuji – 250 korun na celý festival v
předprodeji (co by za to dali návštěvníci pražského koncertu? Minimálně o
něco míň než je rozdíl v ceně vstupenek) to už si opravdu ocenění zaslouží!
A je tu opět nový rok a s ním jako vždy záplava bilančních anket. Docela se
těším, až se - vzhledem k tomu, že hudba se čím dál víc poslouchá jinak, než
doma z přehrávače - objeví anketa: Které loňské desky jste si uložili do
svého iPodu? Třeba před cestou na oslavu konce roku na horskou chatu?
Ale tak by se ostatně dalo odpovídat i na ty stávající. Má odpověď by zněla:
Chvění od Hradišťanu, Dylanovky Roberta Křesťana a samozřejmě podle mě
nejlepší deska loňského roku promyšlená Sudéta, ukazující, že tuzemský folk
může znít i docela moderně. Pokud vám někde bude tvrdit, že folk uvízl někde
v slavných portovních časech, pusťte mu sudetské toulky Petra Linharta.
A to jsem si ještě zapomněl do iPodu převést nový Traband.
Byl
to pro náš žánr docela dobrý rok, co říkáte?
Vašek Müller |