Folk je poslání - zní vám to
důvěryhodně?
Chtěl
bych v tomto Lichém pátku připomenout Vladimíra Mertu. Před listopadem 1989
na něj přísahal kdekterý kolega z branže jako na svůj vzor (viz. kniha Jana
Plachetky Dokud se zpívá. Praktický průvodce po portovním parnasu.),
jenže Merta zůstal zajímavou osobností i po revoluci, a tak se z
nejuznávanějšího předlistopadového písničkáře stal člověk, o němž spousta
lidí nemá dobrého slova a doposlechnete se i: "Merta? Ten se snad zbláznil".
Ano, s mnohými veřejně prezentovanými názory Vladimíra
Merty také nesouhlasím (ale to tak u osobností bývá. S omílačí obvyklých
frází se dá nesouhlasit jen ztěží a nemá to smysl) , ale pokud někdo v
naprosto nehybném folkovém rybníku čeří vodu, je to jen a jen dobře. A
rozhodně nepatří k osobnostem, které se živí spoustu a spoustu let
obehráváním pár povedených písní, které se jim kdysi povedlo napsat a
rozhodně se vyplatí Vladimíru Mertovi naslouchat.
Nabízím vám tedy několik zajímavých myšlenek z Mertových
knih Zpívaná poezie (úvaha vzniklá za pochodu v letech 1982- 84) vydal
Panton 1990 a Folk – bluesová kytara a harmonika (aneb vše o folku, co jste
chtěli vědět a styděli se zeptat!), ARTeM 1992.
A nabízím vám otázku, jsou tato slova i dnes platná?
Platí i pro současné folkaře? Pohnul se žánr od doby napsání těchto myšlenek
dopředu, nebo se "vyprazdňuje"?
*
Folková hudba do rádia mezi zprávy, sladké melodie a
jinou vatu jaksi nezapadá.
*
Diváci mají z folkového zpěváka ještě něco víc než jen
sluchový dojem: písnička byla napřažená pravice, pozvání na cestu, otevření
srdce….
*
Zkuste si udělat z každého okamžiku, kdy berete kytaru do
ruky, malý soukromý svátek.
*
Folkař může připomínat cokoli, jen ne hvězdu.
*
Kytara není jen brnkací krabice, ale tajuplný vesmír,
malé boží varhany na ruční pohon.
*
Folková písnička vznikla na okraji moderního života jako
určité zastavení, ohlédnutí zpět, až někam do doby domáckého muzicírování.
*
Jediná věc, která nesmí písničkářům chybět, je touha
sdělit, otevřít se – tedy ambice dát se všanc, položit svůj okamžitý pocit k
nohám posluchače.
*
Zdá-li se vám písnička dokonalá, zajímavá, fešně
naparáděná a už se nemůžete dočkat, až ji poprvé zahrajete, položte si
poslední – nejtěžší – otázku: komu jste ji ukradli.
*
Dnes je nesmyslně módní předkládat umělcům otázku: jak
hledáte svou novou identitu, jak řešíte její krizi? Tvůrčí člověk není
prostitut, ani zrcadlo doby, broker ani bookmaker, zachází s ideami
dlouhodobé spotřeby /řečeno tržně/. Sází na stabilní – tedy většinou
nevýnosné hodnoty.
*
Skuteční profesionálové nikdy nebudeme, přestože se třeba
usilovně snažíme zvládnout vše potřebné – od tabulek akordů, přes základy
harmonie až po regulérní studium na “jazzové konzervatoři“. Písničky se
dělají srdcem, ne osvědčením o způsobilosti k vykonávání určitých druhů
povolání.
(Folk – bluesová kytara)
Písničkáři mají u své generace otevřený účet s velkým
kreditem. Vyšli zatím ze všech prověrek se ctí?
*
Většina písničkářů většinou píše o stejné touze – být
malou rybou v síti s velkými oky.
*
Jakési sebeukájení omletými myšlenkami a slovy, ovšem
stačí části publika k okamžitému ztotožnění s autorem. Dav lze navést k
ledasčemu, prvosignální prostota s pachutí náhražky zakázaného ovoce může
být i receptem na rychlou popularitu.
*
Strašně nerad bych seděl v komisi rozhodující o tom, kdo
smí vystupovat. Ale někdy mívám chuť vyskočit a dotyčnému smutnému hrdinovi
“bez dluhů“ předložit všechny jeho nekryté směnky naráz.
*
Písnička se realizuje hned, zneuznaných géniů v ní není.
*
Nelze kritizovat všechno kolem a být tolerantní jen sám k
sobě. Publikum může mít své miláčky, ale ne rozmazlence.
*
Trapnost budí soucit a od něj není daleko k opovržení. A
jednou padlý folkař je provždy padlý folkař (bohužel).
*
Jsou případy, kdy člověk sám sobě lže. Nedopusťte, aby se
to stalo hned v prvním verši vaší nově vznikající písně. Máte na to ještě
celé tři minuty….
*
Cynismus je folku i folklóru cizí. Stejně jako
pseudofilozofie, topornost, myšlenková sterilita a nedostatek humoru.
*
Sám jsem poznal, že nejsem zpěvákem nastupující generace,
když mi publikum začalo vykat – a úředníci na ministerstvech tykat.
*
Po vyzáření vnitřní energie, kterou do písně vložíte při
poslechu, nebo při vlastním zpěvu, některé melodie znovu ožijí, jiné
zapadnou a tiše uhynou rozptylem v milosrdném tichu. Nechte je dožít –
nedávejte jim umělé transfúze a nové kabáty. To obstarají profesionální
hyeny.
*
Folkové hnutí dává svou neformálností příležitost
zapadnout do kolektivu, aniž je nutno vzdát se kousku individuality. Zpěváci
se svým publikem hoří ve stejném ohni. Skryté, zatajené a netušené se
ozřejmuje pod prahem vnímání a v okamžicích ztotožnění se stává majetkem
všech.
*
Nepožaduji nic víc, než přiznání samočistících
schopností, jež v sobě folk má. Folkař nevzniká propadem z “vyšších“ sfér.
Není to autsajdr. Být písničkářem znamená mít přinejmenším dvě povolání, z
nichž alespoň jedno je rizikové.
*
Folk je stav mysli, způsob existence, poslání a dar.
*
Písničkář prodává svou duši, pop hvězda svou legendu.
Písničkář je odměňován novými impulsy, byťsi měly podobu kopanců. Pop hvězda
sbírá popularitu, peníze a prodává svůj lesk. Vzpomíná na mládí, na
nevytopené šatny, suchý chleba, podzemní garáže, ve kterých se zkoušelo před
patnácti, dvaceti lety. Písničkář nemusí vzpomínat. To je všechno …
(Zpívaná poezie)
Vašek Müller