Metallica, daň slávě a Nedvědi na
Strahově
Televizní
pořady o hudbě, různé medajlonky slavných muzkantů a podobné, většinou
oslavné výtvory, zrovna nevyhledávám. Přesto jsem díky nadšené recenzi paní
Spáčilové v MF Dnes před nějakým časem objevil dokument z natáčení desky
(tedy něco obvykle silně nezáživného), který mě naprosto "odboural".
Ano, DVD Metallica - Some kind of master je bez nadsázky
skvělé.
Drsný pohled na život kapely zničené slávou, ponorkovou
nemocí, alkoholem a kdoví čím vším ještě.
Měl to být původně opravdu jen dokument o vzniku alba St.
Anger, jenže natáčení desky se nakonec protáhlo a z obyčejného materiálu
víceméně jen pro fanoušky, se stal film vyhrávající světové festivaly. A ať
vedlo k souhlasu se zveřejněním kapelu cokoli (prý scházelo velmi málo a
dokument, z pochopitelných důvodů, nikdy veřejně uveden nebyl), je třeba
tuto odvahu ocenit.
Ve filmu se objeví spousta zajímavých pasáží, třeba když
zpěvák a hlavní autor James Hetfield najednou někam na rok "zmizel" (léčení
ze závislosti na alkoholu), Metallica přijala nového basáka (vyhrocené a
uražené reakce toho nahrazeného), ale nejsilnější na celém filmu byla snaha
kapely aspoň trochu najít k sobě cestu, potlačit ego, nehrát jeden před
druhým haura, neničit druhé. Aspoň minimálně komunikovat s pomocí (a stálou
přítomností) psychoterapeuta, který za to bral tuším 400 000 dolarů měsíčně.
V paměti uvízne třeba scéna, kdy Lars Ulrych řekne Hetfieldovi: "Dneska jsem
byl běhat. Myslel jsem na tebe a napadlo mě jediné slovo: kurva."
Nebo také neuvěřitelná schůzka, při níž Dave Mustaine, kterého Hetfield s
Ulrychem na začátku kariéry z Metallicy vyhodili a který pak založil slavný
Megadeath, vykládal UIlrychovi, jak kvůli tomu už dvacet let má deprese, jak
je neúspěšný, frustrovaný, nemůže spát atd. Jak celý svůj osobní i
muzikantský život má zastíněný tím dávným vyhazovem z Metallicy. Přičemž
mezitím s Megadeath prodal 15 000 000 desek. Some kind of master je opravdu
fascinujícím nahlédnutím do muzikantského života. Bez pozlátek a
stylizovaných rozhovorů.
Všechna ta sláva mi přijde často velmi draze vykoupená.
Upřímně řečeno všem těm Madonnám, Bonům a jim podobným, bez kouska soukromí
a anonymity, vůbec nezávidím. Ostatně, převedeno na naše podmínky: dá se
vůbec žít normální život při té slávě a obdivu, kterého se dostalo třeba
takovým Nedvědům?
Občas, když budeme závidět ty davy fanoušků, vzpomeňme si
třeba na výše zmíněný film a slova Jamese Hetfielda: "Metallica není kapela,
je to bestie, která člověka úplně zničí a vysaje."
Když už jsem zde zmínil Nedvědy, připomenu ještě jeden
dokument. Česká televize dávala před krátkým časem pořad nazvaný U stánků na
levnou krásu. Takto jej charakterizovaly internetové stránky ČT:
Dokumentární film o tom, co provádí s ženskou duší písně
Jana Nedvěda. Zpovědi fanynek i odborné analýzy. Režie B. Rychlík
Tři fanynky písničkáře Jana Nedvěda přemítají o vlivu jeho písní na svoje
duše. O pohled do světa písní, které zlidověly, se společně s organizátorem
strahovského megakoncertu Petrem Novotným pokusí muzikolog i psycholog.
Dokument Břetislava Rychlíka, ve kterém nevystoupí nikdo z bratrů Nedvědů,
přestože bez nich by tento film nikdy nevzniknul. Kdo do nich vidí? Vidí oni
do ženského nitra?
Nebudu se zde pozastavovat nad láskou fanynek k Nedvědům.
Nic proti ní, já bych s potěchou opalovacím krémem nemazal vystrčené břicho
žádného z Nedvědů (a to ani fotbalisty Pavla, či hokejisty Petra), ani kdyby
mě za to platili.
Zajímavější mi přišla skutečnost, že dle mého mínění
mnohem rozumněji a zasvěceněji, než pan psycholog a muzikolog (motající
dohromady tramping, folk, fenomén Nedvědi a já nevím co ještě), mluvil
manažer - bavič Petr Novotný. I když svým stylem, tak přeci jen k věci.
A znovu jsem si v téhle souvislosti uvědomil, jak
podceňovaná věc byl onen slavný koncert na Strahově. Pamatuji si posměšky od
docela slavných kolegů muzikantů (na které by ovšem v žádném případě pár
desítek tisíc lidí na Strahov nepřišlo), i hudebních publicistů a všemožných
osobností. Třeba i mnohem méně vyhraněných než je Ivan Magor Jirous, který
prohlásil: "ářčáářNad tímto národem jsem zlomil hůl v momentě, když Nedvědi
vyprodali Strahov. Co chceš pro takový národ dělat?"
A negativních ozvěn koncertu se občas dočkáme od
hudebních publicistů dodnes, třeba tento článek z iDnes (http://show.idnes.cz/show_aktual.asp?c=A060922_101059_show_aktual_kot),
o tom, že deset let po Strahovu přijde na Honzu Nedvěda v Šumperku jen
ářčáář225 lidí. No, co by za to jiné hvězdy daly, že.
Nejsem žádným nekritickým obdivovatelem Honzy Nedvěda,
viz. Lichý pátek č. 30 http://www.folkcountry.cz/Lichypatek/lichypatek30.htm
.
Neměli bychom ovšem konečně přiznat, že když na dva
postarší chlápky s kytarou přijde 70 000 diváků, je to nevídaný ÚSPĚCH
a jedna z největších událostí nejen folkové scény, ale celé tuzemské hudby?
Vašek Müller