Každý kdo četl Kunderovu skvělou knihu Nesmrtelnost, ví, že můžeme sice ovlivňovat co si o našem životě myslí součastníci, mnohem hůře se ovšem ovlivňuje vlastní Nesmrtelnost.

Kundera píše: “i když je možno nesmrtelnost předem modelovat, manipulovat, připravovat, ona se nikdy neuskuteční tak, jak byla plánována.”

Geniální spisovatel tím samozřejmě myslí takzvanou “velkou nesmrtelnost, která znamená památku člověka v myslích těch, s nimiž se osobně neznal. Jsou životní dráhy, které postaví člověka hned od počátku tváří v tvář takové velké nesmrtelnosti, nejisté sice, ba nepravděpodobné, nicméně nepopiratelně možné: jsou to životní dráhy umělců a státníků.”

Ano, když jste třeba slavný muzikant, o svůj obraz na veřejnosti se do jisté míry příliš nemusíte bát, máte-li dobré jméno mezi úzkou elitou kritiků a publicistů, budou vás chválit co jen budou stačit, stačí jen být zařazen do té správné skupiny. (Tam dost možná nebudete patřit pokud budete dělat sebepoctivější pop, psát knihy, které se příliš čtou a točit filmy na něž se příliš chodí.) Ale když se jednou do té skupiny zařadíte, budete chváleni, protože jste to vy.

Zbytek už si pohlídáte v rozhovorech, kde přeci nebudete tvrdit, že když vám jiný pořadatel nabídne trochu větší prachy, odvoláte domluvený koncert. Budete říkat, že vás peníze vůbec nezajímají, jen TVORBA.

Jenže co s udělat s blížící se nesmrtelností, zvláště pokud roky letí a už dávno nejste mladíci?

Milan Kundera: “Smrt a nesmrtelnost tvoří neodlučný pár krásnější než Marx a Engels, než Romeo a Julie, krásnější než Laurel a Hardy.”

*

“Ale to je vylhaný,” konstatovala jsem po dočtení rukopisu Půlkacíře, rozhovoru který Novinář s Karlem Krylem stvořil na přelomu jara a léta 1993…V nejbližších dnech měl tento rukopis dostat knižní podobu, a tak jej Karel dostal k autorizaci…

“V něčem ano,” souhlasil Karel a dál si v poklidu balil cigarety do zásoby. “Ale jinak to nejde. Pro lidi jsem pomník, modla.”

Tento citát pochází z knihy 1063 dnů s Karlem Krylem, kterou napsala jedna z Krylových milenek Markéta Zítková. Není to zdaleka takový bulvár, jak tvrdili ochránci Krylovy památky, ale jeho Nesmrtelnosti ani trochu nepomohla. Sama Zítková svou lásku neromantizuje a říká, že udělala chybu, že se zamilovala: “Jak by se dala nazvat citová závislost k vzteklému, plešatému, arogantnímu a sebejistému trpaslíkovi?”

*

Ve skvělé Kunderově knize se na cestách onoho světa procházejí Goethe a Hemingway a uvědomují si, že ti o nichž dnes lidé mluví a píši jako o nich, nemají s žijícím Goethem a Hemingwayem nic společného.

Po smrti Karla Kryla se písničkář, na jehož koncertech ubývalo publika a který dokázal urazit kdekoho, znovu stal legendou. Ovšem ne ze všeho co bylo po jeho smrti o něm řečeno a asi ne ze všeho, co se v souvislostí s jeho tvorbou událo, by asi měl samotný Kryl radost.

Ano, svými postoji v devadesátých letech, kdy protestoval vždy a proti všemu a ukřivděnost z něj jen čišela, si zřejmě koledoval o různé ne zrovna přívětivé zmínky v novinách od různých lidí - počínaje “řadovými” pamětníky, až po kolegy písničkáře. Také třeba kniha bývalé milenky je vcelku pochopitelná a dala se v situaci po jeho smrti čekat. Sláva je tak lákavá.

Jenže přišly horší věci.

Mnoho pochybností vyvolala třeba skutečnost, že si sociální demokracie z Kryla udělala svůj předvolební trumf v předvolební kampani v roce 1996.

Miloš Zeman k tomu řekl: “Když mě Kryl naposledy navštívil v Lidovém domě, přivezl sebou digitální nahrávku své písně Demokracie rozkvétá a přál si, aby byla znělkou naší kampaně. Považujeme za naši morální povinnost splnit mu to.”

Proti tomu se ozvalo mnoho protestů. Krylova Sestra Marie například řekla: Kdyby žil, šel by za to Zemanovi osobně rozbít hubu, za to že tu písničku použil.” Krylova blízká přítelkyně Erika Vincoureková připomněla Krylův bonmot: Sociální demokracie je předkožkou dělnické třídy. Když jde do tuhého, stáhne se.”

Krátce po Krylově smrti hráli jeho písničky komunisté prvního máje na Džbánu, za svého oblíbeného zpěváka prohlásili Kryla Grebeníček, Ransdorf a několik republikánských poslanců. Sládek tvrdil, že se Kryl stal “první obětí sametového podvodu”.

(Citáty v tomto odstavci jsou z knihy Nanebevzetí Karla Kryla, kterou napsal publicista Miloš Čermák a je snad nejlepším dílem o Krylovi, které se mi dostalo do rukou.)

Další věcí z níž mrazí je využití písní Karla Kryla kontroverzním zpěvákem Danielem Landou. Na Vyšehradě je dokonce využil k představení svého “řádu” ORDO LUMEN TEMPLI. Bílé řízy a aranžmá, které člověku připomene ledacos neblahého.

Podrobně se tomuto počinu věnoval v Reflexu a hlavně na webových stránkách tohoto časopisu Jiří x. Doležal (třeba http://www.reflex.cz/Clanek20246.html . Při zadání jména Daniel Landa do vyhledávače na www.reflex.cz najdete i další články, včetně korespondence mezi novinářem a Landou) a já to považuji za jeden z nejlepších novinářských počinů posledních let.

Ano, Karlu Krylovi se jeho Nesmrtelnost příliš nevyvedla.