Bylo to jako z nějakého filmu.

Na nejvyšší hoře Kréty v opuštěném a divokém pohoří Ida se ze slunečné nádhery během několika minut zhoršilo počasí natolik, že přišla sněhová vánice a nebylo vidět na krok. Po dost dramatických okolnostech se mi podařilo slézt o nějakých tisíc metrů na nádhernou náhorní plošinu Nida obklopenou věncem štítů.

Blížila se noc a mně se podařilo stopnout terénní toyotu posledních výrobců sýra. Naskočil jsem si na korbu mezi barely a začala šílená divoká jízda po úzkých uličkách bez svodidel mezi stametrovými srázy. Občas skočila do cesty horská koza a řidič v maskáčích s cigaretou v puse šlápnul na brzdu a já se modlil, ať neskončíme v kotrmelcích někde na dně propasti.

Další auto mě, opět na nezastřešené korbě, odvezlo z horské vesničky až k moři do Heraklionu. Řidič (samozřejmě s nepostradatelnou cigaretou) však byl na místní poměry nezvykle umírněný a tak jsem si mohl vychutnávat jízdu kouzelnými úzkými soutěskami, tak typickými pro Krétu. A znáte to, člověku se v takových chvílích derou na mysl různé písně. Takže jsem si prozpěvoval Daňkovo Na cestě a přemýšlel jsem o tom, zda se ještě objeví trampský písničkář, jehož písně se dostanou do širokého podvědomí natolik, aby se i lidem mimo trampské společenství vybavily v takových chvílích.

Jistě, masovou popularitu Daňkovy desky Rosa na kolejích hned tak asi nikdo nezopakuje.

Přesto si však myslím, že poptávka po písních "vonících dálkou" (sakra, to je ale blbé klišé), tady určitě je. Vodáků, milovníků hor, cestování a přírody je stále dost a je vcelku jedno, jak si říkají nebo k čemu se hlásí.

Současné "mladé" trampské skupiny jsou určitě kvalitní, ale známé přeci jen pouze v úzkém “trampském ghettu". Napadá mě, zda to není i zaměřením textů, tématicky mířících přeci jen pouze do trampské komunity?

Třeba se z toho ghetta vydá tímto všeobecnějším směrem někdo ze stávajících trampských autorů, třeba se objeví někdo nový, kdo napíše písně oslovující právě onu "cílovou skupinu", do níž patří spousta mých známých. Tedy písně s kvalitními inteligentními texty typu starých písní Wabiho Daňka nebo aktuálních skladeb Roberta Křesťana (třeba z fantastického alba 1775 básní Emily Dickinsonové).

Copak vám ještě nikdy na cestě nezněly v hlavě třeba útržky Křesťanovy Pohlednice? Nezpívali jste si při návratu jeho:”Z cest mých po světě se vracím zase domů”?

*

Zůstaňme ještě chvíli na Krétě vonící bylinkami, dozrálými pomeranči a citróny . Rozhodně nebyla cílem našeho putování po ostrově hudba. Přesto jsme se v jedné horské taverně náhodou seznámili s Dimitrisem, podle průvodce řady Marco Polo, nejlepším krétským hráčem na lyru.

Naléval nám jednu sklenku raki za druhou, jen když kolem prošla jeho manželka, flašku rychle schoval a dal si prst na ústa v mezinárodně srozumitelném gestu.

Řekl bych, že muzikanti mají i ve zcela odlišných zemích dost podobné problémy.

*

Právě kvůli touze podívat se jak vypadají pravoslavné Velikonoce na Krétě (a řeknu vám, noc kdy se upaluje Jidáš, je zážitek) jsem nebyl na olomoucké Flóře, kde agentura, které patří tento web pořádala hudební festival. Máma tam ovšem jezdí každý rok a radostně mi několikrát nadšeně telefonovala, jak to bylo úžasné, výborný moderátor Josef Sandy Nosek i muzika. "Naprosto skvělá" prý byla skupina Marien.

Jak je vidět na "zadarmové akci" se může obecně málo známá skupina dostat do podvědomí i lidem, kteří by na klasický festival asi nešli.

*

A ještě poslední tak trochu krétská poznámka. Po příletu jsme si vyzvedli auto na pražském letišti a po cestě ranní dálnicí si pouštěli nové písničkářské desky. A že se jich v poslední době urodilo.

Burianova Dívčí válka, což je mimochodem docela dobře vymyšlený prodejní tah v tom nejlepším smyslu slova ( aktuální "ženská" tematika / zakoupí si i mnozí fanoušci zastoupených zpěvaček). Ostatně desky jsou od toho, aby se prodávaly. Však se také Dívčí válka objevila v týdenním žebříčku nejprodávanějších alb.

Doufejme, že nezapadne ani CD Žambochů To se to hraje... Po loňském albu Martiny Trchové vzniklo totiž další cédéčko, které by dle mého mínění mohlo (a mělo) prorazit i mimo omezený okruh fanoušků mladých písničkářů "z Kuřimi".

Samozřejmě nemohu zapomenout ani na svého oblíbeného Jiřího Dědečka (čerstvě zvoleného předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu) a jeho novinku Řekněte to mýmu psovi. Po té báječné několikadenní krétské žranici mě píseň V masně opravdu pobavila:

Tak doufám, že v případě volebního úspěchu Strany zelených, bude Jiří Dědeček stejně skvělým politikem, jako je dnes textařem.