Charita za všechny prachy
Původně
měl být tento Lichý pátek o něčem úplně jiném. Jenže ve středu ráno přišli
do mého obchodu dva mladí kluci a požádali mě o příspěvek na festival, a
také o pomoc při kontaktování (správně by asi znělo přesvědčování) muzikantů
z folku a blízkých žánrů. Mělo by se jednat o nově vznikající charitativní
festival, který by měl pomoci postiženým letošní jarní velkou vodou.
Uvařil jsem těm sympatickým mladým mužům kafe a nechal je
vyprávět, ač jsem byl předem rozhodnut, že jim s touto akcí nepomohu.
Předem bych chtěl zdůraznit, že nemám pochyby o
serióznosti obou pořadatelů i jejich záměrů. I když samozřejmě vím, že ne
každý charitativní koncert je věcí opravdu bohulibou a že ne všichni
pořadatelé a účinkující mají jen křišťálově čisté úmysly, o čemž ostatně
svědčí i mnohá svědectví muzkantů i lidí znalých hudebního zákulisí a
výjimečně i články v tisku.
Mimochodem, nejlepší materiál, který jsem kdy četl na
téma charitativní koncerty uveřejnil časopis Týden ( 14.10.2002). Autor
Karel Vrána jej nazval PŘÍLIŠ DRAHÁ CHARITA (na titulní stránce byl avizován
jako: CHARITA PODLE SHOWBYZNYSU: NIC NENÍ ZADARMO – BENEFIČNÍ MONSTRKONCERTY
NĚKDY PŘIJDOU NA VÍC, NEŽ SE NA NICH VYBERE). Snad se příliš neodchýlím od
tématu tohoto Lichého pátku, když vám zde nabídnu několik ukázek z onoho
obsáhlého článku:
“…Dobročinnost je totiž průmysl, který má svá pravidla,
své Viktory Kožené a Robiny Hoody. Místo v něm mají taky Harry Jelínkové,
již obrazně řečeno prodávají cizí Karlštejny…“
ALEŠ HÁMA ZDE MLUVIL O KONCERTU NAD VODOU 19. SRPNA, TEDY
JEDNÉ Z PRVNÍCH BENEFIČNÍCH POPOVODŇOVÝCH AKCÍCH:
“Hodně účinkujících z nás zkoušelo dostat peníze formou
cestovného.“ Bilancuje Háma. “Jediný kdo si nakonec cesťák vzal, byla
skupina Kryštof, která tou dobou pobývala na soustředění v Krušných horách…
I když se stejně chystali do Ostravy přes Prahu“
Další skupina požadovala mísu exotického ovoce, šest
iontových nápojů, dvanáct perlivých a dvanáct neperlivých vod. Už jim
chyběla jenom thajská masérka. Korunu všemu nasadila zpěvačka, která
prohlásila, že pokud se její vystoupení nevejde do pětačtyřicetiminutového
přímého přenosu v elektronických médiích, jednoduše je zruší. Druhá benefice
už neměla takovou publicitu a tak mnozí již odmítli hrát. Sponzoři kteří
zpočátku nechtěli být s povodňovou charitou spojováni, zjistili, že jejich
účast není vykládána jako povodňový hyenismus, nýbrž jako bohulibá věc, si
začali stěžovat, že na akcích byla málo vidět jejich loga. Ačkoli předtím
publicitu tvrdě odmítali.
…. Existují umělci, kteří přes halasné proklamace
dobročinnost zadarmo nedělají…Mezi poměrně běžné postupy jak na charitě něco
trhnout, patří nepřiznané peníze bokem. Další formou je vyúčtování vysokého
cestovného, amortizace nástrojů a aparatury. Nebo honorář pro doprovodné
muzikanty, z nějž část připadne účinkujícímu “zdarma“. Existuje další neméně
zajímavá cesta. Pořádá-li benefici velká firma, odkoupí od účinkujícího
například dvě tisícovky jeho kompaktů. Dotyčný nejen získá peníze, ale jeho
nahrávka okamžitě vyletí v prodejních žebříčcích nahoru. Nakoupené hudební
nosiče pak poslouží jako dárky pro zaměstnance nebo obchodní partnery a
spokojenost zavláde na všech stranách. Polehčující okolností pro umělce může
být to, že často o sobě nemohou rozhodovat, protože otěže pevně třímají
manažeři, již zhusta bývají nemilosrdnými obchodníky. ALEŠ HÁMA: "Osa manžer
– interpret – pořadatel benefice tvoří bermudský trojúhelník. Oni by třeba
rádi hráli zdarma, ale manažer to zatrhne."
Čisté svědomí ale mnohdy nemají ani organizátoři. Háma
popisuje blíže neurčený koncert, který moderoval: “Navštívilo jej osm tisíc
lidí a vstupenka stála tři sta korun. Což dá celkem dva milióny 400 tisíc.
Jako výtěžek jsem předával šek na 250 tisíc. V tu chvíli mi bylo hodně
stydno.“
Pro úspěch dobročinné akce jsou tím nejdůležitějším
televizní kamery… Pro ilustraci: když Česká televize odmítla vysílat obří
koncert plánovaný v září na Staroměstském náměstí, pořadatelé jej raději
zrušili.“
… Zvláště Hvězdy na Vltavě zaujaly náročnou výpravou.
Tady se nabízí otázky: Kolik to všechno stálo? Nebyly náklady vyšší než
výtěžek?… Jen pro zajímavost, zmiňovaný koncert nad vodou proběhl pouze
v Lucerna Music baru proto, že lidé z vedení Lucerny požadovali za pronájem
velkého sálu 150 tisíc korun. Charita necharita….
Kdo tedy dostává za charitu zapalceno? V první řadě stát,
který prodané vstupenky zdaní běžnými šestadvaceti procenty… další náklady
vypočítává Janis Sidovský: "Musíme zaplatit, i když někdy usmlouváme slevu,
majitelům sálu. Doprovodným muzikantům. Ochranému svazu autorů, který si
bere dvacet tisíc za akci. Pokoušeli jsme se je přesvědčit, aby se poplatku
vzdali ve prospěch Nadace Vize Václava a Dagmar Havlových, pro niž se
koncert pořádal, ale nikdy ani neodpověděli. Zhruba třetinu vstupenek
rozdáme. Pak hradíme grafika, tisk plakátů, zvukaře, vizážisty… zhruba 25
procent částky padne na nutné výdaje…"
Vraťme se však k pořadatelům koncertu pro postižené
povodní v roce 2006, kteří popíjeli kafe v mé podejně ve středu 12. dubna.
Chtěl bych totiž vysvětlit, proč jsem veškerou spolupráci s nimi zamítnul.
Ne, nebyl nejmenší důvod nevěřit jejich záměrům a dokonce v mém rozhodnutí
nehrály roli ani mí známí nacházející se v inkriminovaných dnech v Ústí nad
Labem a Znojmě, kteří zpochybňovali katastrofickou velikost letošních
povodní, ani novinové články mající stejný názor, jako byl třeba ten v
Reflexu (http://www.reflex.cz/Clanek23277.html) vtipně nazvaný Vrtěti
povodní (vzpomínáte na úžasný film Vrtěti psem?).
Nejpodstatnějším důvodem nebylo ani to, že duben rozhodně
není dobrým měsícem na jakoukoli finanční výpomoc, to člověk spíše vymáhá z
neplatičů peníze na DPH. A i kdyby milí pořadatelé nepřišli na jaře, ale v
prosinci: z omezených možnosí mé firmičky mám stejně už dost dlouho
navázanou spolupráci s ověřenými charitativními organizacemi a minimální
částky, které bych klukům ještě třeba mohl poskytnout, si kluci stejně ve
své, nebojím se říci, naivitě, nepředstavovali a nijak by je nevytrhly.
A dokonce nejde ani tak o to, že podle mého názoru nemá
celá akce naději na úspěch a náklady budou pravděpodobně značně převyšovat
výnosy.
Prostě se mi vůbec nechce přesvědčovat (nebo se na tom
přesvědčování jakkoli podílet) různé pořadatele festivalů, moderátory,
publicisty a muzikanty, aby se zúčastnili a pomohli dalšímu charitativního
koncertu, který zřejmě stejně k ničemu nebude.
Ono totiž jedinou pro mě akceptovatelnou formou nabídky k
(samozřejmě bezplatné) účasti na takto "nezaručené" charitativní akci je
mail nebo dopis nezávazně tuto možnost nabízející, který nebude dál nijak
použit. Je jen málo věcí trapnějších než vystavovat kupříkladu své známé
muzikanty do situace, kdy musí z jakéhokoli důvodu (třeba i z toho, že se
taky občas musí něčím živit) odmítnout hraní na akci mající pomoci
potřebným. Dotyčný je totiž stavěn do pozice, kdy se musí obhajovat, proč
vlastně NECHCE pomoct. A to je velmi nepříjemné.
Vašek Müller |