Koncem ledna Česká televize odvysílala pořad 13. komnata Jana Nedvěda. Bohužel, pořad byl prostým bulvárním pohledem do písničkářova soukromí. Kdyby ho natočila Nova, jistě by se našla spousta lidí odsuzujících takové přiživování na zřejmě nemocném člověku.

Titulní strana deníku Blesk chvílemi působí jako milostná a rodinná kronika Jana Nedvěda. (Jen namátkou několik titulků: Hádka o milenku (16)!, Nabalil si šestnáctku. Zešílel!, Honza Nedvěd:Chci se upít k smrti, Nedvěd (57) vzkazuje své lásce (17): Končím s tebou!) Blesk dal také velký prostor Nedvědovým steskům na svou zdravotní a finanční situaci a rozboru dlouhého rozvodu s poslední, kdysi také v písních opěvovanou, manželkou Hanou a sporům s dětmi.

Jenže pro případný další televizní pořad bych viděl zajímavější téma: snad žádný český umělec nedokázal tak dokonale ztratit důvěru svého publika. A Jana Nedvěda jeho publikum skutečně zbožňovalo:

Ztráta první: nedůvěra v zeleném

Cesta Jana Nedvěda  na špičku české pop-music začala, pomineme-li jeho krátké bigbítové období, u vandráckých ohňů. A právě ztráta trampského publika předznamenala pozdější ztrátu důvěry těch obrovských mas lidí, kteří z Jana Nedvěda udělali nejprodávanějšího muzikanta v zemi.

Hlavně na deskách Brontosaurů najdeme mnoho hitů, které dodnes nechybí téměř v žádném zpěvníčku a jsou k slyšení u mnoha táborových ohňů. Jan Nedvěd se stal doslova trampským hitmakerem. Nedvědovy texty byly často až po okraj naplněny romantikou táborových ohňů, popisovaly nepochopení trampství většinovou společností a oslavovaly tuláky jakožto lidi pevných morálních zásad. 

Honzovi se dokonce dostalo snad té největší pocty, jaká může autora tohoto žánru potkat:  v dobách obřích plzeňských Port se na znamení úcty při některých jeho písních vstávalo, podobně jako u Vlajky, považované za trampskou hymnu.

Jenže pár let po revoluci se situace rapidně změnila. Titíž lidé, kteří mi měli za zlé, když jsem po vydaní první Honzovy sólové desky Kamínky tvrdil, že agitky typu: "všude dobří lidé žijí, ale na osadách dobro je jak zákon", jsou obecně, a hlavně z úst tohoto písničkáře, trošku mimo, dnes nemohou přijít této nedávno uctívané osobnosti na jméno. Nedvěd působí na mnohé trampy letech jako zosobnění všech možných špatných vlastností. Co tuto změnu způsobilo? Odpověď se přímo nabízí - stačí se začíst do některých rozhovorů. Například během jediného interview v Lidových novinách Nedvěd, v jehož písních se slovo kamarád (trampské oslovení) vyskytuje s obrovskou četností, čtenářům sdělí, že nikdy neměl žádné přátele,  nikdy se také neřadil mezi trampské písničkáře a přidá historku jak na parkovišti vedle jeho obřího černého Pontiacu zastavilo auto s nějakými staršími lidmi: "Ještě jsem si říkal, aby mi to dveřmi neodřeli. Pak mi ta paní povídá: To je dobře, že to patří vám. Vám to přeju, vy si to zasloužíte."

K tomu si připočtěme Nedvědovo časté působení v různých Nováckých estrádách a máme vysvětlení této nepřízně jako na dlani. V devadesátých letech již sice trampové zdaleka netvořili nějakou podstatnou část jeho posluchačů, byl již hvězdou popmusic, ale byť v malém, již tehdy postihlo  Jana Nedvěda to nejhorší co může písničkáře potkat: ztráta důvěry publika. A za pár let mělo být hůře.

Nedvědománie a ztráta druhá

 I když v devadesátých letech ještě vyšly skupině Brontosauři dvě desky , kapela v té době již fakticky neexistovala a Jan Nedvěd po období pódiové spolupráce s Wabi Daňkem, Vaškem Součkem a dalšími, začíná vystupovat se svým bratrem Františkem.

Již po vydání desky Jakub na níž byla píseň o nevěře pojmenovaná Podvod, prý Nedvědovi začalo chodit velké množství dopisů žen, svěřujících se svými partnerskými problémy.

Podle mnohých má  Jan v sobě kus mesiášství. Vždy rád poučoval, kázal o penězích, které kazí lidský charakter a o čisté lásce nad níž není. Tolika moralitami jako Jan Nedvěd nejen ve svých písních, ale i promluvách během koncertů, člověka nezahrnou ani staropannenské učitelky v důchodu. A lidé mu věřili.

Bratrskému duu vychází, na co sáhne. Koncertní sály naplněné do posledního místečka. Prodejní čísla desek byla doslova neuvěřitelná. Výborně šla na odbyt i videokazeta 20 let písniček Honzy Nedvěda se záznamem stejného koncertu - prý si ji rády pouštěly ženy k žehlení.

Pak přišel vrchol “nedvědománie“: Petr Novotný navrhnul, aby Jan Nedvěd oslavil své 50. narozeniny na Strahově. Sám k tomu později řekl v  Mladém světě: “Největší úspěch byli asi Nedvědi na Strahově. Pro všechny to byl naprosto šílený podnik, ale já ho bral od začátku jako tutovku… Nezískali jsme ani jediného sponzora a já, fyzická osoba, jsem investoval dvanáct miliónů do Strahova. Ale taky jsem samozřejmě potom vzal celou tržbu. Nebylo s kým se dělit.“

Na perfektně zorganizovaný koncert přišlo 21. června 1996 přibližně 70 000 diváků. (Vstupenku tvořilo CD s osmi Honzovými písněmi, které navzdory slibům, že se po koncertě již nebude prodávat, najdete v obchodech dodnes.)

Strahov byl velkým úspěchem Jana Nedvěda i jeho písní.

Jenže pak už šlo všechno od desíti k pěti.

V roce 1996 prodělal Honza Nedvěd mozkovou mrtvici. František odehrál nasmlouvané koncerty se skupinou Příbuzní a začal směřovat ke své životní lásce, country hudbě.

Petr Novotný na otázku, zda jej mrzí bratrská rozluka odpověděl zajímavě: “Mrzí mě strašně. Pořád cítím, jako bych na tom měl nějakou vinu – že ten Strahov je změnil.“

Po svém uzdravení se Honza vrátil na koncertní pódia i do estrád televize Nova. Něco se však změnilo. Část jeho dřívějších obdivovatelů začalo na Jana Nedvěda pohlížet kriticky.

Davy příznivců mu prozatím často bezmezně věřily a zvláště pro ženské obdivovatelky byl vzorem vysněného, pozorného muže, nezkaženého krutým a chladným světem. Krásně to vyjádřila jakási Dana v internetové diskusi:

“Víte, my baby máme Honzovy písničky rády, protože nám Vy chlapi neumíte říkat ta slova, která nás očarují a díky nim byste si s námi mohli dělat, co chcete... A on jo, on to dovede. “

O tom, že Honzův osobní život je v příkrém rozporu s jeho tvorbou, věděli mnozí lidé pohybující se kolem muziky. Nebylo žádným tajemstvím, že Jan Nedvěd prošel třemi manželskými svazky, přičemž i třetí, zatím poslední manželství ztroskotalo a opět následoval rozvod. A navzdory krásným slovům a tolikrát proklamovaným ideálům věrnosti a rodinného života prošly Honzovým životem i další přítelkyně a spousta dívek.

Honza Nedvěd se zřejmě nijak výrazně nezměnil, byl takový vždy, jenže najednou se to díky médiím všeobecně vědělo.

Jsme tedy znovu u stejného problému jako při výše zmiňované ztrátě trampského publika. Lidé zvyklí na Nedvědovo moralizování a věřící na krásný ideální svět, jaký tento písničkář vykresloval ve svých písních, musí byt zákonitě velmi zklamáni. Tak zjevná rozpolcenost mezi životem umělce a jeho názory promítanými do písní, rozhovorů a promluv mezi skladbami, je naprosto nevídaná.

Ztráta třetí: pořadatelé

Honza Nedvěd před dvěma lety chystal velký návrat. Jenomže kromě ztráty důvěry publika  jeho plány zkomplikovala i další okolnost.  Nedvěd do jisté míry pozbyl i přízeň pořadatelů festivalů a koncertů. Ne náhodou se jeho živé album točilo na Slovensku, v této zemi také sídlí agentura, která písničkáře zastupuje a i jeho oficiální internetové stránky jsou ve slovenštině (www.nedved,sk). Stojí za návštěvu, dozvíme se tam například, že:  Tí, ktorí sa naučili počúvať a počúvajú správne, nachádzajú v ňom novodobého "spasiteľa."

Pozoruhodný je i popisek pod fotografií z níž se na nás zpěvák upřeně dívá: “Honza Nedvěd pozerá práve na teba. Má ťa rád...

Podívejte se do sekce koncerty a schválně porovnejte počet koncertů konaných na Slovensku a v ČR.

V časopisu Folk&Country si ostatně písničkář povzdechl: “Česko mě nechce. Snad ne diváci, ale pořadatelé…“

Důvěru si teď bude muset získat zpátky. Nebude to jednoduché. Milan Medvěd Kolář, pořadatel Prázdnin v Telči, musel před sedmi lety zrušit  Nedvědův festivalový koncert, vrátit vstupenky za 90tisíc korun a zajistit náhradní (jak se ukázalo úspěšný) program. Potom napsal v předvánočním festivalovém zpravodaji roku 1999: “Velmi příjemným zjištěním pro mě bylo, že Honzu Nedvěda už prostě nepotřebujeme. Jak osvobozující! (Je sice pravda, že to bude asi tím, že hlavně on nepotřebuje nás.) V poledne onemocněl a za pár dní už byl zcela fit v Dobrém jitru v ČT. To by neměl dělat, tak časně vstávat. Ranní vstávání nedělá nemocným lidem dobře. Snad teď neonemocní na ten koncert v Lucerně. To bych mu opravdu nepřál. I když mi na Zahradě vynadal přede všemi do volů, že piju jen fernet, zatímco on si může dovolit whisky…”

Pověst Jana Nedvěda je u mnoha lidí tak špatná, že o tom dokonce zpívají i Nedvědovi slavní kolegové. (Píseň Honza skupiny Neřež o toulavém Honzovi, co by měl vystoupit z bavoráku zabodovala i v hitparádě Radia Proglas.)

Písničkář kterému lidi nevěří je ztracený a k smíchu.

Budiž to varováním pro ty jimž publikum ještě důvěřuje.