Když jsem před několika lety udělal krátký vyběr ze zajímavých komentářů, které do bookletů desek napsali sami autoři textů, upozornil mě Jarek Nohavica na glosy, kterými doplnil písně v "modrých zpěvnících" a já si řekl, že se k tématu někdy vrátím. Důvodem byl i nově vydaný zpěvník Jarek Nohavica komplet (nakladatelství G + W 2005), v němž najdete spoustu zajímavých komentářů. Některé jsem pro vás vybral. (Sami uznáte, že jako opavský patriot jsem poznámku k Muzeu prostě nemohl vynechat.)
Další glosy jsem již vybral z bookletů cédéček. Některé desky občas vezmu do ruky ne proto abych je zasunul do přehrávače, ale jen tak pro počtení. Mistrem v tomto směru je Vladimír Merta, jehož komentáře k jednotlivým písním jsou nejen dokumenty o vzniku skladeb, ale i o době a její atmosféře. Vzácná je také sebeironie, s kterou se v těchto několikařádkových, nebojím se říci, perlách, můžeme setkat. Výtah z několika obalů desek Vladimíra Merty (výběr spíše náhodný, dalo by se bez nadsázky vybrat cokoli), doplňuje komentář Jaromíra Nohavici k písním z jeho prvního alba Darmoděj. Inteligentní a vtipné uvádění koncertů Spirituál kvintetu vám snad připomenou malé ukázky ze sleevnote Jiřího Tichoty k albům této legendární skupiny.
Kdo ví, kdyby všechny alba obsahovaly tak dobré čtení v bookletech, třeba by se méně vypalovalo. Anebo by spíše měly větší kšefty kopírovací centra. Tak čtěte pozorně…

JAREK NOHAVICA Komplet (G + W 2005)

STODOLY - Kristus Pán a stařenky jsou z Gauguina, sekyrou tesaný je z Lesmiana, křídlovka na nahrávce z Romance pro křídlovku, havrani stejně jako Markéta jsou mí dva souputníci na cestách, a prazáklad děje tkví v mém životě a v Beskydech.

LÍBÍTE SE MI - Ješitně oceňuji svou vlastní odvahu napsat tuto píseň. Však jsem za ni taky schytal. Ale na druhé straně jsem byl pochválen, že až nevíte jak. Nejen u této písně platí, že bychom z písně neměli činit dalekosáhlé závěry. A známkovat člověka na základě toho, co poslouchá, to už mi připadá úplně scestné.

FOTBAL - Když se mnou fotbal zpívali ve Vizovicích na Trnkobraní pod pódiem ti, o nichž jsem tento kuplet napsal, a byli očividně šťastni, že si mohou zařvat, pochopil jsem, že čistá ideologie do písně nepatří. Že píseň svět nespasí. Že píseň svět nezboří.

KAŽDÝ SI NESE SVÉ BŘÍMĚ - Ta věta z úvodu písně patří panu Chuchmovi z Mladé fronty Dnes. Uzavřel jí svůj hořkosmutný nekrolog za režisérem Léblem. Já jsem si ji pouze půjčil a skrze píseň ji vracím.

MIKYMAUZ - U této mi zase pomohli Emil Pospíšil s Karlem Plíhalem. Emil tím, že mi s laskavým úsměvem u Plíhalů v kuchyni řekl, že ten text je skvělý, ale melodie strašně blbá; a Karel hned vzal kytaru, sedl si vedle do obýváku, a zatímco my s Emilem jsme řešili moje chlastací dilemata a Emil tím zachraňoval můj život a sám pomalu odcházel, Karel vedle dával dokupy tóny. Zpívat se to nedalo, intervalové skoky jsou neskutečné, ale náladu to má. Prasátko na záchodě bývalo a možná ještě je, u Karla.

MOJE MALÁ VÁLKA - Váhám, jestli si troufnu to napsat, ale nakonec, proč ne: - Píseň jako terapie.

DANSE MACABRE - Už Vláďa Merta si před lety všiml, jak často používám ono "na na na" ve svých písních. Nedá mi to. Tady jsem si dokonce přizval krásné ženské hlasy, které mi od časů Leonarda Cohena evokují jakousi všudypřítomnou magickou sílu pohanských čarodějnic, jejichž ohně planou a doutnají pod celtami světa.

POTULNÍ KEJKLÍŘI - U písně Potulní kejklíři se odvolávám na hluboce inspirativní Vláčilův film Markéta Lazarová. Nechám na vaší fantazii, jaké všechny spojitosti mohou nabídnout kejklíři z mé písně a lapkové ze slavného filmu.

PLANU - Slova a tóny písně musí držet pohormadě, jinak by se píseň rozprskla. Zároveň by ale měl autor nechat dostatek místa a volnosti pro toulání, pro fantazii, pro "pobývání v písni". Ostatně posluchač mnohdy ví víc než zpěvák a autor.

MUZEUM - Možná, že ještě důležitější místo než to, v němž jsme se narodili, je místo, ve kerém poprvé otevřeme oči tak, že spatříme svět. Pro mne je tím městem opava, kde jsem bydlel s rodiči od svých dvou do šesti let. Rozmazané obrazy prvních opavských let mám zasuty tak hluboko v podvědomí, že tam můj rozum nedosáhne. O čem všem je Muzeum, proto nedokážu vysvětlit ani já sám sobě. Do Opavy se ovšem vracím nesmírně rád. To musím podotknout.

PODZEMNÍ PRAMENY - Raná píseň. Existuje dokonce nahrávka s Ostravským rozhlasovým orchestrem a dívčím sborem. Rád bych upozornil na verš, který by mohl být koneckonců mottem celé této textové přílohy zpěvníku: "slova jsou znamení / významy neznáme".

VLADIMÍR MERTA - FILMY V HLAVĚ (ARTeM 2004)

WHO IS WHO - Hierarchie. Kdo komu dává úkoly? Kdo smí koho pro něco poslat? Nejsme jen služebníčky zmrdů? Zahrál jsme dvěma stranám na předvolebních mítincích. Naslouchali důchodci a cizinci. Bylo to za hubičku plus mrzký jidášský penízek, a zbyla jen pachuť v ústech. A pocit spoluviny. Obě strany sesunula vnitřní prohnilost jako do vlastních kráterů, Vesuvů.

PONORNÁ ŘEKA - Seznamy... napsal jsem vlastní lustrační zákon, a to tak, abych se v něm mohl ocitnout i já sám. Protože co když na mých koncertech lovili oběti? Pak jsem si uvědomil, že problém není s těmi co udávali - ti si svou racionalizaci už dávno našli. Ale s jejich dětmi, s námi, kteří se s nimi máme kamarádit, zdravit a předstírat, že se nic nestalo. Motiv ponorné řeky je věčný, jako vlak, touha, hotelová samota a cesta do hor. Jak to, že se jej ještě nikdo nedotkl?

VLADIMÍR MERTA – BITÍ RUBLEM (ARTeM 1992)

SNĚHURKY – Poznávacím znamením mé generace byla Internacionála květinového hnutí. Fascinace studentskou mocí. Byl jsem poslancem studentského parlamentu, zrušili jsme si ruštinu, marxismus a geologii, protože jsme ty zkoušky ještě neměli. Byl rok hořících volkswagenů a barikád. “Pod dlážděním je skrytá pláž”. Ve Francii mě pozvali anarchisti na večeři do luxusního podniku. Chovali se hlučně, slušní lidé rychle platili a utíkali pryč. Personál se je neodvážil vyhodit. Nakonec bez placení odešli, a já – jako poslední – byl chycen za rukáv. Vytrhl jsem se a utíkal přespat na nádraží, zatímco oni – úderná skupina, pěst lidu – klidně kráčeli do svých buržoazních domovů. Písnička je o fascinací levicí, splynutí s davem, rozpuštění osobních problémů v absintu většiny, o bitkách s režimem, o hře na revoluci. A předvídá, jak ta naše květinová generace skončí: Cohn-Bedektit je redaktorem magazínu Lufthansy, studentský vůdce Kavan poslancem bez důvěry, a já? Občanem bez poslání.

BITÍ RUBLEM – První písničku s “dělnickou” tématikou jsem udělal kolem roku 1969. Zametal jsem ulice, válcoval o prázdninách v NHKG hrubé ingoty, vstával ve čtyři ráno, jel hodinu a půl do hutí – to všechno proto, abych si vydělal na Harley – Davidsona. Jeden spoludělník nepřišel tři dny po sobě. Chlastal … vedl svou soukromou válku s režimem, a já ho vedl po ránu k díře v plotě, kudy se dovnitř ládovali opilci, kteří neprošli vrátnicí. Naráz jsem pochopil, jak mocná – nemocná je vedoucí síla ve státě. Tihle už neměli co ztratit. Byli svým způsobem jediní nepokroucení, svobodní občané ve státě. Zatímco hráli o svačině karty, seděl jsem mezi horkými výkovky a četl, co mi přišlo pod ruku. Byl jsem hrdý, že jsem špinavý, nevyspalý a opovrhovaný, jako oni. Být v mládí nalevo je vrozená vada, zůstat tam v dospělosti je už choroba z povolání.

FUNKCIONÁŘSKÉ ZÁTIŠÍ – Fascinoval mě rychlý pád – z výšin národního sjednocení, porozumění do bažin apatie, soukromničení, vlastního prospěchu a posléze pouhého fyzického přežití. První pokus o dějovou písničku, kde by stylizované figury zástupně vyjadřovaly, co se už nedalo popsat přímo. Archaizující forma v kontrastu s pokleslým dixilendovým motivem měla být výsměchem estetice optimisticky hořkosladkýcjh písní divadla Semafor. Ovšem kam se na ně hrabu!

POLICEJNÍ HODINA – Představoval jsem si, jak se asi baví děti těch vyvolených. Jaké desky shánějí, o čem se hádají na mejdanech, když rodiče odjedou daleko do Moskvy. A najednou mě polil pot, co by se stalo, kdyby u nás zaskřípaly brzdy, vyskočilo pár tajných, a houkli na mě: - Vemte si kytaru a půjdete s námi. – Hrál bych, nehrál… Tohle je písnička o ubohosti i velikosti písničkářů, kteří neudrželi tíhu své legendy. Někdo si to prožil ve fantazii, jiný doopravdy. Nesoudím, nehájím, ale cítím lehkou nevolnost, jak blízko bylo k propasti, jak jsme se jí báli, a jak nás přesto svůdně lákala. Propast vždycky vyhraje. Dá se obejít, ale nikdy ne přeskočit. Zkusil jsem se alespoň rozběhnout….. A bylo ticho….. ticho.

SPIRITUÁL KVINTET – Písničky z roku raz dva (reedice alba z roku 1972, PANTON 1992)

SVATEBNÍ KOŠILE - německá taneční píseň “Frisch auff mein liebes Tochterlein”- vzhůru má milá dceruško, vyvolal v textaři Fr. Novotném vidinu budoucí tchýně, strojící svatební úklady – tak vznikl tzv. “judo – text” osobní sebeobrany.

VANDOVÁNÍ – původní německý text “Guet gsell unndt ich mues wandern” dokládá, že jde opravdu o písničku vandrovní, jakousi “tak do toho šlápni, ať poznáš kousek světa” renesančních pratrampů.

VLADIMÍR MERTA – Mít míň je víc (BONTON Music Slovakia, s.r.o. 1999)

MÍT MÍŇ JE VÍC – Pokus o velebnou píseň, hymnus generace. Dosti levně získaná popularita zavazovala: pro co jsem? V jaké pospolitosti chci žít? S kým a jak, kam až lze jít s těmi, kteří mají jiný názor? Protest písničce sluší, je lákavý, ale stahuje dospělého muže zpátky do puberty. Pro-song nevzniká snadno. Spravedlivý hněv je k ničemu. Vyjádřit se pro něco děsně zavazuje, musíte v reálném životě sami na sobě vyzkoušet nabízené řešení. Sám sobě jsem potřeboval zdůvodnit, proč chci mít tolik co mám. Mít víc znamenalo vít víc s vlky.

DEZERTÉR – Nejhrůznější slovo dvacátého století: transport. Dalo se z rozjetého vlaku genocidy vyskočit? Co bych dělal já, pacifista? Téma se mi vracelo ve snech. Písně o vlacích a dezertérech patří k trampské romantice. Mně sugerují vlaky a koleje okupaci, násilí, transporty do ráje. Vyšel jsem ze zvukomalby pražců a kymácení vlaku, pouťové představy střelnice barvotiskového příběhu. Zlá hvězda Pelyněk a komety svítících střel jsou rekvizity, vypůjčené z evangelií a ruských filmů.

CHÓR – Kdysi jsme si kradli rýmy: já vyl vždycky o krok vpředu, Vlasta Třešňák šel víc do hloubky. Věděl jsem, že je na dně. Viděl jsem ho zničeného v metru, stěží mě poznával, nechtěl mluvit, možná ho vidím naposled, blesklo mi. Netušil jsem, že jsme byli obětí vnitrácké akce Asanace, systematického nátlaku na nepohodlné. Cíl: emigrace. Cítím směs studu i zadostiučinění, že jsem jediný zůstal. Za jakou cenu? Nestáhl jsem se do lyrické ulity, nezatáhl až příliš zuby? Chárónova píseň, překročení řeky zapomnění. Publikum ji vnímalo jako demonstraci sounáležitosti. Já jako memento, přijetí svého místa v řadě, poslední příležitost získat protilátky.

VIDEO 2000 – V Počernicích byl klubíček, kde malířka Alena Schulzová uspořádala koncertek pro pár lidí. Jeden z nich měl video – poprvé jsem viděl něco, o čem okouzleně referovaly technické magazíny. Předem mi řekli, že patří synovi ministra zdravotnictví, ale prej je jinak normální… “Už je to tady,” řekl jsem si, “jdeme ke dnu společně. Dorostla nová generace, třeba to pustí tatínkovi a něco se hne.” Dělal jsem si naděje a současně se bál, že jsem už napůl jejich. Když jsem si koupil auto, přestal jsem zpívat sloku o trábošovi. Jo, jo, lehce se to napíše, hůř se podle písniček žije.

JAROMÍR NOHAVICA – Darmoděj (Panton 1988)

DARMODĚJ – V roce 1984 mne požádal kamarád Milan Kaplan, abych natočil úvodní píseň pro tehdejší ostravský Folkový kolotoč. Nejprve tam vždy zněly zvony. A já náhle uslyšel ticho i marnost i naději i pana básníka za zády a spojil jsem nespojitelné a dodnes ji hraji nejraději.

DOKUD SE ZPÍVÁ – Ne, opravdu se nebojím marné smrti. Bojím se jen marného života. A někdy jsem hrdina, ale občas i dezertér. A o tom to snad je.

VLADIMÍR MERTA - P.S. ( reedice alba z roku 1978 + 7 bonusů, BONTON music 1997.

INTERNÁT – Vzkaz pro literární čmuchaly: Písničky jsou neuskutečněné letní lásky. Tahle je založena na račím kánonu – cestou tam jde lehce do porna. Na internátech po koncertech zívaly pootevřené dveře, plakaly prázdné náruče, kralovaly vrátné.

ANTABUS BLUES – Několikrát mě Jitka Vodňanská zvala do Apolináře. Podmínka: dva dny před koncertem nepít. Bál jsem se tam jít, aby si mě tam náhodou nenechali. Ale udělal jsem jim aspoň písničku. Olin Nejezchleba a Honza Hrubý tam hráli s Vláďou Mišíkem a padla na ně taková depka, že z Apolináře museli nutně zase rovnou do hospody. Antabus blues tenhle věčnej koloběh piva v muzice přerušilo. Nahrával jsem to absolutně střízlivej, což mi vydrželo celých osm let.

PÍSMENKOVÁ LÁSKA – To je píseň panice. Rád jsem se schovával za inspirací polévkou s písmenkama – jak se tak probíráš lžící, něco už tě napadne. Věčný spor pravdy a imaginace. Dívčí inspirace. Písmenkovou lásku nikde nenajdeš. Nejvíc se ji podobají zrzavé holky ve Skotsku, průsvitné, tři dny mrtvé, z jezera vytažené …

OMAMNÁ KVĚTINA PRAVDY – Pokus o generační výpověď… kolikátá v pořadí? Bez naděje se dlouhodobě nedalo přežít. Hmatatelně jsem cítil, že se po téhle písničce s lidmi něco začínalo dít. Hořkosladká nálada pomáhala rovnat záda i mě.

SPIRITUÁL KVINTET – Křídla holubic (Pupava 2002)

TY VÍŠ JAK MI LHÁT – Lidová irská (?) milostná balada připomíná táhlé moravské, zpívané kdysi většinou rovněž jednohlasně a bez doprovodu, protože v soukromí. Zdenka si vymyslela i úvodní řádky textu. Ornitologové tvrdí, že kukačka je nejfrekventovanější pták evropské lidové poezie, naopak nejvzácnější je “pták rosomák”.

UŽ SE TO ROZKŘIKLO – Starobylý nápěv z pražské rudolfinské tabulatory, zhotovené písařem z kanceláře pana Jaroslava Bořity z Martinic (jednoho z otců českého paraglidingu, ovšem ještě bez padáku).

VLADIMÍR MERTA – Svátky trpělivosti (ARTeM 1992)

TULÁCI S LEPKAVÝMI VLASY – Písnička je nejjednodušší cesta ke změně totožnosti: čeho se vám nedostává, to si v ní vysníte. Nesnášel jsem českou tvarohovitost, lákalo mě dusno a neodvolatelná smyslnost, zakázané vztahy, jedovaté ovoce. Trhal jsem hrozny na jihu Francie, po práci mě to táhlo do polí. Přilákal mě oheň, kolem kterého seděla snědá rodina v ušmudlaných krajkových košilích. Ti z francouzkých cigaret. Gitanos. Pohledy upřené do dálav, a kytara bez kolíčků… Naladěná do nepopsatelného akordu. Podali mi ji – a já s nimi prohrál celou noc. Hvězdné melodie, které tehdy ze mne vypadly, dodnes marně hledám.

0:0 – Vizi orwelovského světa 1984 jsem nemohl nikde sehnat, tak jsem si vyrobil domácí verzi. Toužebně se čekalo na krizi, která srazí režim na kolena, a ona nepřicházela. Každá doba má svou magii, svůj šém, kterým nás ovládá. Pokoušel jsem se pojmenovat zvrácenou estetiku ošklivosti a nicotnosti, která opanovala lidi kolem mne, a našel pořádnou bluesovou chandru Made in Czechoslovakia. Bez rekvizit černejch mistrů… Fuj, to to bylo ale místama krásný! Opravdová beznaděj, kde je jí jenom konec!

VLADIMÍR MERTA – Chtít chytit vítr (ARTeM 1992)

Nahrál jsem svou první desku v říjnu 1968 v Paříži. Nutili mi na obálku fotku tanku na Karlově mostě. Namítal jsem, že tam bohužel ty tanky nebyly. – No a? Uděláme fotomontáž! – Ale to by už nebyla pravda. – Chceš pravdu, nebo peníze? Bez tanků si tu desku nikdo nekoupí. – Asi měli pravdu, protože mi neposlali ani frank. Já jim taky nedám ani korunu. Na piráta piráta a půl… Vy, co jste sedávali s kazeťákem na klíně, a protizákonně zaznamenávali, co letělo kolem: máte slušné nahrávky z průšvihových festivalů? Jestli uznáte za vhodné, prosím, pošlete mi je – třeba by to vydalo aspoň na kazetu.