Mediální popravy českého folku
Důležitá
média s celostátním dopadem se folku věnují opravdu poskrovnu. Stížností na
tento nezájem jsem již slyšel i četl nespočetné množství. V poslední době se
však “zablýskalo na lepší časy”. Je z čeho se radovat?
Zdeněk R. Nešpor (* 1976 “Vystudoval sociální
antropologii a religionistiku, dokončuje doktorské studium historie. Je
vědeckým pracovníkem Sociologického ústavu AV ČR a asistentem na Fakultě
humanitních studií UK. Kromě studií v domácím i zahraničním tisku vydal
knihy Reemigranti a sociálně sdílené hodnoty /2002/ a Víra bez Církve?
/2004), napsal článek s názvem KAM ZMIZEL TEN ČESKÝ FOLK. Tento poměrně
obsáhlý materiál jste mohli najít v sobotu 3. 9. 2005 na titulní straně
přílohy Kavárna (příloha pro myšlení, umění a civilizaci), která je součástí
deníku MF Dnes.
Autor zde znovu oprášil kdysi (počátkem devadesátých let)
populární názor, že listopad 1989 “přinesl soumrak tohoto žánru na pomezí
hudby a poezie”. Tedy že konec folku nastal se “ztrátou nepřítele”. (což
vyvraceli publicisté již při recenzích porevolučních desek Janouška nebo
Nohavici).
Zdeněk R. Nešpor sice píše o folku, ale prakticky si jej
omezil jen na písničkáře, a to ještě “předrevoluční”. (Z kapel se zde
objevuje Spirituál kvintet - poprvé jako skupina která v 60. letech
“přeložila” do češtiny náboženské písničky tak, aby se z nich religiozita
spolehlivě vytratila a podruhé společně s Rangers, jako folkaři hrající na
prorežimním festivale politické písně v Sokolově. A pak jsou zde jmenovány
jen kapely Oboroh, Berani a Učedníci.)
Dozvíme se zde však dost truchlivé informace, po jejichž
přečtení by se do hlediště folkového festivalu, nebo na koncert nějakého
písničkáře vydal asi jen blázen: “ Nové folkové písničky dnes prakticky
nemáme, i když nálepka “folk” je dobře prodejná a skrývá se pod ní kde co.”
Kam zmizel ten český folk se navzdory názvu z článku
nedozvíme, jeho obsah tvoří povětšinou úvahy o vztahu “předrevolučních”
písničkářů k náboženství. I po revoluci se podle autora “folk v devadesátých
letech stal vyloženě náboženskou hudbou (kterou poslouchá málokdo), nebo
v tématech i posluchačské rezonanci hynul na úbytě. Nepřítel totiž padl nebo
se značně zkomplikoval a riziko politicky motivovaných postihů zmizelo.”
Autor se zde zřejmě snažil čtenářům pod atraktivnějším
názvem prodat jakousi teorii o vztahu písničkářů k víře. (Dozvíte se zde
například, že Pavel Dobeš napsal píseň Kostelíček.)
Závěr článku si dovolím ocitovat celý (jen podotknu, že
Křesťan, kterého zřejmě pan Nešpor myslel, se jmenuje Robert a nikolv
Rudolf) :
“…A tak se nakonec uživí i ti, kteří se z různých příčin
nemohou stát ani “Nohavici”, ani “Navarovými”, ani vysloveně náboženskými
tvůrci. Nezbývá jim, než “Vykrádat hroby” – žít z vlastního odkazu, hrát
převzaté věci či zhudebňovat verše básníků, jako to různým způsobem dělají
(neříkám, že špatně!) třeba Jan Burian, Jiří Dědeček, Rudolf Křesťan, Karel
Plíhal nebo Vladimír Veit.”
Nedopustím si malý komentář: že by žil Karel Plíhal
z minulosti jsem si nevšiml, Robert Křesťan točí skvělá autorská alba (třeba
Pohlednice nebo 1775 básní Emily Dickinsonové) a výbornou provokující desku
Jiřího Dědečka Kdyby smrtka měla mladý, považuji za Dědečkovo nejlepší
album. A napadá mě k tomuto článku i spousta dalších otázek, třeba proč
autor zcela pominul (když už mluví o písničkářích) velmi silnou scénu
“nových” písničkářek se silnými autorskými výpověďmi. Tedy přinejmenším
Sestry Steinovy a Radůzu. A když už se autor stále pohybuje v oblasti
“křesťanských písní”, proč třeba nezmínil obě skvělé desky Jiřího Smrže? Že
by se v žánru, který přece skončil porevoluční ztrátou nepřítele, příliš
neorientoval?
Připočteme-li si k této prezentaci folku v nejčtenějších
tuzemských seriózních novinách ještě na folkových webech již mnohokrát
probíraný dokument o Zahradě, který seznámil ve skvělém čase televizní
diváky s životem na folkových festivalech, bojím se, že si žánr příliš
nepomohl.
O tomto pořadu bylo napsáno již mnohé, a tak jen
podotknu, že i když jsem přesvědčen, že by se televizní pořady z festivalů
měly oprostit od věčných romantických záběrů na divačky se svíčkami v rukou
a romantická objetí pod pódiem a že je potřeba vnést do těchto dokumentů
nadhled a humor, tento dokument se tvůrcům zřejmě vymknul z rukou.
Pomiňme drobný vtípek, který televizáci provedli Romanovi
Horkému (pustili píseň Honolulu po jeho projevu o tom, že folk je “hudba o
sdělení, co nás trápí, čím žijeme”)
Ovšem předvést zahradní diváctvo jako soubor
neuvěřitelných figurek a nedat slovo ani jednomu “normálnímu” divákovi a
ještě se “existence” s vodní dýmkou ptát na další směřování folku, bylo
opravdu silné kafe. Reakce lidí, kteří na Zahradu a festivaly nejezdí,
musela být docela jasná – tam opravdu ne!
Však si také samotný štáb dělal z natočených lidí srandu,
když jeden z televizáků (zvukař?) zakřičel do mikrofonu: “ Super lidi, super
atmosféra!”
Tak jsem si říkal, jestli než takováto “propagace” folku
v důležitých médiích, není možná lepší jeho přehlížení, které předvádí třeba
můj jinak oblíbený Reflex (např. nedávný článek o Open Air Music festivalu
Trutnov a potažmo i letní festivalové scéně, kde byl za nejstarší tuzemský
festival označen Valašský špalíček a historie hudebních festivalů, jako by
začala nově vzniklými rockovými přehlídkami.)
Nechtěl bych být v současnosti pořadatelem folkového festivalu. Ale proč
také pořádat něco, co je již dávno v podstatě mrtvé, a ještě o tom část
veřejnosti získá z TV dojem, že na to chodí povětšinou pomatení ožralci
lovící v publiku ženské.
Vašek Müller
Poznámka redakce:
Na brutální mimoňovitost publicisty Zdeňka R. Nešpora reagovali také v
sobotní MF Dnes 17.9. hned tři autoři.