Komunisty nemá nikdo rád, krvavý příběh a folkové chvály.
“Hovořil
jsem s Wilfredem von Oven, který s tímto neblaze proslulým ministrem
propagandy (Dr. Josephem Goebelsem) úzce spolupracoval jako jeho osobní
tajemník. Po formálním rozhovoru jsem se u šálku čaje tohoto inteligentního
a šarmantního muže (elegantní, kultivovaný, vůbec nevypadal ani nehovořil,
jak jsem si představoval, že bývalý nacista bude vypadat a hovořit) otázal:
“Kdybyste mohl svou zkušenost ze Třetí říše vyjádřit jediným slovem, které
by to bylo?”
Zatímco pan von Oven chvíli přemýšlel o otázce, ve svých
úvahách jsem předpokládal, že se jeho odpověď bude týkat hrůzných zločinů
tohoto režimu-zločinů, jež se skutečně staly, jak otevřeně přiznával - a
toho, jakou zkázu přinesl nacismus světu.
“Dobře,” řekl konečně, “pokud mne žádáte, abych svou
zkušenost vyjádřil jedním slovem, bude toto slovo – ráj.” (Citát ze skvělé
knihy Laurence Reese – Osvětim. Nacisté a “konečné řešení” Předloha
k dokumentárnímu seriálu BBC)
Ještě vás, milí čtenáři, po přečtení výše uvedené ukázky
překvapuje, že si komunisté dovolí být uraženi, když je někdo nazve tak
nevinným pojmenováním (vzhledem k tomu, že se jedná o organizaci se spoustou
vražd a jiných zločinů na kontě) – tedy řekne o nich, že jsou prasata?
Třeba vlastně taky tvořili v těch svých koncentrácích
ráj…
*
Dovoluji si navrhnout, aby bylo trestní stíhání rozšířeno
kromě písničkářky Ester Kočičkové i na George Orwella (posmrtně) za jeho
Farmu zvířat, tam pokud si dobře vzpomínám, byli komunisti taky prasata! A
co herci Polívka a Dušek? Neříkali v Pupendu, něco o tom, že bolševici jsou
svině?
Ještě že má s komunisty pochopení alespoň Zelený Raoul
v aktuálním - a mimochodem skvělém – Reflexu č. 22. Hned u prvního obrázku
je komentář: “Ester Kočičková si zřejmě neuvědomila, kolik bolesti a hněvu
zasela svým humorem do dělnických srdcí…”
Jo, jo, ještě že milého Raoula máme, kam se na něj hrabou
novinoví komentátoři.
Ale když jsme u toho Reflexu, v čísle 21 najdete rozhovor
se slovenskou zpěvačkou Zuzanou Mojžišovou. (Už teď se na její Zahradní
vystoupení těším.)
Říká v něm, že píseň dříve suplovala i sdělovací
prostředky a že v textech najdeme i rady, například děvčatům o přirozené
antikoncepci. (Mlynare z její nové desky.)
Jistě, to není žádná novinka, ale neodolám a ocituji vám
vysvětlení o čem je píseň Haji Beli:
“Je krásná a i mně dlouho trvalo, než jsem zjistila, o
čem je. A je to síla.
O ženě, jež dvanáct let spí se zbojníkem, má s ním i
dítě, kromě toho má i svého muže, který jednoho večera uslyší, jak matka
uspává synka slovy: “Haji Beli, malý chlapec, nebuď zbojník jako otec.”
Otec se ptá, co mu to zpívá, ona se vymlouvá, že zpívala
služka. Otec jde za služkou, ale ta neumí lhát a řekne, že zpívala její
paní. Manželovi to dojde, vezme ženu ven na louku a tam ji zabije. Když se
matka loučí se synem, na jedno líčko ho políbí, ze druhého mu vykousne kus
masa na znamení: Jsi nemanželský syn, a proto mě teď tvůj otec zabije.”
Krásné, že?
*
Každý z nás, kteří píšeme o folku, už vyplodil nejeden
pochvalný článek. (Sám sebe z toho vůbec nevyjímám). Mnohdy jsou to přímo
přebory v chválení oblíbených interpretů.
Nedávno jsem byl upozorněn na jeden článek z Folktime,
kde autor Tomáš Pohl dosáhl v této disciplíně opravdu velmi hezkého
výsledku. Článek se jmenuje Úplně jiný životopis (vyšel 29. 3. 2005) , a
dočtete se tam mimo jiné toto:
“Lidé z Žalmanova rodu totiž nejen slyší otáčení a pohyby
Zeměkoule, oni jí i tak trochu pomáhají.”
Tak mě napadá, že by nebylo špatné k tomu připojit ještě
studii Vliv pocení nohou na rezivění zemské osy.
Ale vážněji:
V červnovém čísle časopisu Folk & country je otištěn
rozhovor Honzy Hučína s Michalem Miklánkem, kapelníkem skupiny Bezefšeho.
Honza tam pokládá i tuto otázku:
“Loni jste nahráli desku a vydali ji u nakladatelství
Rosa. Ta deska byla nesmírně úspěšná, v hodnocení desek na Ifolku se
dokonce dostala mezi pět nejlepších ze stovky hodnocených. Čekal jsi takový
úspěch?”
Je mi jasné, že každý má jiné představy co je a není
nesmírně úspěšná deska. (ani nevím, kolik se ji prodalo) Ale do žánru si
řadíme i Nohavicu, Radůzu nebo Plíhala, jejichž desky mají velký úspěch i co
se týče prodejnosti. Ale třeba se pletu, a proto by mě zajímalo: Jaké jsou
vlastně kritéria, abychom mohli v našich žánrech o něčem prohlásit, že je to
“nesmírně úspěšné”?
Vašek Müller