Srovnání recenzí, kousnutá příroda a Stín katedrály
Tento Lichý pátek píšu v neděli, těsně před půlkou
března. Venku chumelí, a když jsem se před pár hodinami prodíral autem
závějemi z Podhradí do Hradce nad Moravicí, nedokázal jsem si představit, že
se za pár dní (tradičně o velikonočním víkendu) bude otevírat Moravice, což
je nejhezčí vodácká řeka v republice (ano, jsem patriot). Mám zimu rád,
tahle je pěkná a skutečně dlouhá. Zdá se mi, jakoby nastala situace, kterou
popsal Woody Allen v Průvodci některými méně známými balety: “Na jevišti
zavládne tma a Člověk vzývá Přírodu. Při tomto strhujícím střetnutí je
Příroda kousnuta do boku, načež dalšího půl roku teplota nevystoupí nad
třináct stupňů Fahrenheita.”
A tak si člověk místo toho, aby už pomalu posedával ve
venkovních restauracích nebo hrál tenis v klubu u řeky, musí najít jinou
zábavu. Přeci jen nemohu celou zimu trávit na běžkách či u grogu v knajpě, i
když jsou to mé oblíbené zimní zábavy. Bohužel, u jiných lidí často
populární stavění sněhuláků, soupeří na žebříčku mých oblíbených činností
leda s vyplňování daňového přiznání nebo s monitorováním letu mšic. Také
mému vkusu blízcí spisovatelé čekají s novinkami až na jaro (hodně se těším
na nového Michala Viewegha i Miloše Urbana). Nezbývá tedy, než se bavit
něčím trochu šíleným, třeba číst hudební recenze.
Upřímně řečeno, mívám s recenzemi folkových alb trochu
problém, zvláště pak s hodnocením desek písničkářů. Nechci se bavit o tom,
že strhat se dá všechno, stačí jen trochu chtít a umět psát, což skvěle
předvedl třeba Jan Rejžek v nekompromisní popravě Mertovy desky Filmy
v hlavě. Jde mi o argumenty, kritéria hodnocení a celkové vyznění. Chtěl
bych zde proto předložit několik otázek, které mě při čtení recenzí napadají.
Chápu, že není lehké najít rozumný přístup, ale pitvat
tvorbu písničkářů, jakoby recenzent hodnotil jazzovou desku nebo vokální
soubor, je dle mého nesmysl. V prvé řadě jde o písně. Ty musí posluchače
oslovit, musí být “silné”.
(Zjednodušeně řečeno, u písničkářů “jde o to předání od
duše k duši”, jak řekl kdosi moudrý.)
Důležité je, zda píseň funguje, nebo ne, to je podstatné,
tím se vše poměřuje. Tedy jak píseň působí jako celek, jak je pro “své”
publikum důvěryhodná. Prostě povede li se onen přenos “od duše k duši. Čistý
zpěv, přesná a třeba i nápaditě zahraná kytara neznamenají nic, když
písničkář nezaujme publikum jako autor. Lidé hodnotící Kryla nebo Nohavicu
podle jejich hry na kytaru, budou většině posluchačů připadat jako stojící
mimo realitu.
U obou pánů “to” prostě funguje (fungovalo) a jejich
písně jako CELEK jsou velmi silné.
Velmi důležité jsou názory a osobní postoje, které autor
do písní vloží a tady vidím pro sebe klíčovou otázku: Má právo recenzent
tyto věci hodnotit? Má právo odsoudit skladby proto, že se s nimi “názorově”
neshodne?)
Aktuální je tato otázka třeba právě u výše zmíněné nové
desky Vladimíra Merty.
Stejně jako “obyčejný” posluchač, i mnohý recenzent
považuje za nutné se s tvorbou písničkáře nějak ztotožnit.
Hezký příklad jsem našel v komentářích Tomáše Douga
Machalíka k hodnocení desek 2004 na iFOLKU.cz
“Sestry Steinovy: Můj tanec (5 bodů)
Místy originální, zneklidňující až provokující, působivé (aranže
kytar, další použité nástroje), ale ani přes to všechno mě album jaksi
neoslovilo: měl jsem pocit, že jde úplně mimo mě a že si Sestry Steinovy
žijí ve vlastním světě, jehož ženské vnímání je mi cizí.”
Stejnou desku, obdobným bodovacím systémem (1 – 10,
přičemž desítka je nejvyšší hodnocení) známkovali i hodnotitelé časopisu
Folk & Country (č. 7/8 2004). Pánové Brabec, Vlasák, Hartman a Konečný dali
tomuto albu desítku (celkový průměr 8,50). Asi Můj tanec také považovali za
originální, zneklidňující až provokující, působivý a vysoký rozdíl mezi
jejich hodnocením a známkou přidělenou recenzentem iFOLKU mohl být třeba
jenom v tom, že jim to “ženské vnímání světa” nebylo cizí.
(Upozornění: není účelem tohoto článku vyvolat další
diskusi o Steinovkách, čirou náhodou mi přišel tento příklad jako
nejprůkaznější.)
Další otázka: POKUD BUDOU JEDNU DESKU HODNOTIT DVA
RECENZENTI, MOHOU DOJÍT K ÚPLNĚ OPAČNÝM VÝSLEDKŮM? POKUD ANO, EXISTUJÍ
NĚJAKÁ OBJEKTIVNÍ KRITÉRIA?
Při hledání příkladu k této otázce opusťme internetová
média, přeci jen tam občas můžeme najít ledacos divného od autorů o nichž
nic nevíme (tím rozhodně nemyslím výše citovaného Tomáše Machalíka, jehož
mám zařazeného mezi tu lepší půlku “internetových” autorů.) a podívejme se
do časopisu F&C.
Přeci jen tam funguje šéfredaktor a recenzenty si vybírá.
Jiří moravský Brabec i Miloš Keller ve Folk & Country
recenze publikují, oba mají jistý vliv na to, jak bude žánr “vypadat”, neboť
jsou členy soutěžních porot, oba volí “folkového Anděla”, vystupují
v médiích atd.
Pokud se podíváme jak bodově ohodnotili tito recenzenti
stejné desky, zjistíme, že u některých titulů se rozcházejí natolik, jako by
se snad ani nejednalo o stejné album.
Jako příklad uvádím třeba duo Tara Fuki a jeho Kapku:
Miloš Keller ji ohodnotil (iFOLK hodnocení desek 2003) nejnižší známkou 1
(stejnou dal třeba E. Kočičkové a L. Nohavicovi – rok 2004, J. Smolíkovi
nebo J. Schmitzerovi), Jiří moravský Brabec dal albu bodů 9 (F&C 1/04)
Ještě větší (tedy lépe řečeno největší možný) rozdíl
nastal v hodnocení CD Pavly Milcové Apollo 14 (F&C 1/04).
M. Keller : - 1 bod
J.m. Brabec: - 10 bodů
Ale nechejme recenze recenzemi a těšme se na jaro a třeba
i na ten tenis a nové knížky. Ostatně i v těch s tématem nesouvisících
knihách se dá občas najít něco, co se dá lehce vztáhnout i na ty naše jarní
recenze i poroty festivalových konkurzů.
Toto napsal Miloš Urban ve svém Stínu katedrály a jsem si
jist, že poslední dvě souvětí určitě neplatí jen pro správce katedrály:
“Tady pak nacházím největší rozdíl: zatímco světská
instituce kastuje a pod záminkami do sebe nevpouští ty, jež považuje za
nehodné, katedrála by měla být veřejným domem, jenž se otvírá každému. A
říkám-li každému, myslím tím i nevěrce a jinověrce. Katedrála je velkorysá
z podstaty své formy i svého obsahu, úzkoprsí správci jí škodí. Mohou být
třeba vysvěcení, ale pokud se cítí být povoláni zavírat bránu, je jejich
povolání omylem.”
Vašek Müller