Pár dní před krajskými volbami jsem šel z banky přes opavské Horní náměstí. Před Slezským divadlem měla postavený velký stan KDU-ČSL a kousek od něj hrála nějaká kapela. Na bednách měla přilepený znak výše zmíněné strany. Skupinu jsem neznal, ale líbila se mi natolik, že jsem se v té zimě zastavil, poslouchal a nakonec se šel zeptat do stanu, jak se kapela, jejíž produkce měla křesťanské partaji pomoct k volebnímu úspěchu, vlastně jmenuje.
“Tak to teda fakt nevím” řekla postarší paní a cpala mi do ruky letáky.
Zamířil jsem tedy ke promrzlé skupině, zeptal se jednoho z muzikantů a jeho odpověď mě docela pobavila. “Veselá bída,” řekl mi totiž onen promrzlý hudebník.
Měl jsem velkou chuť sdělit to paní ve stanu, zajímalo by mě, jak by se asi tvářila, ale raději jsem se šel podívat do hudebnin, zda nemají něco od vsetínské Veselé bídy.

Člověk by však neměl umění jen pasivně konzumovat, měl by jej také sám tvořit. A to pokud možno neotřele a originálně. Což se mi nedávno povedlo. Přiznám se, že jsem původně ani nic uměleckého vytvořit nechtěl. Byl jsem pouze požádán o pořízení videozáznamu hokejového utkání Slezan Opava vs. Sareza Ostrava. Přestože jsem přiznal, že mé zkušenosti z pořizováním videozáznamů jsou v podstatě nulové (tudíž to jistě dopadne špatně) a navíc se mi do nějakého natáčení vůbec nechce, byl jsem ukecán a usazen u kamery. Jistě, dalo by se namítnout, že jsem prostě chvílemi zapomínal zaměřovat kameru na polovinu, kde zrovna probíhal boj o puk, a téměř půl jedné třetiny bojoval s jakýmsi přiblížením, díky němuž bylo v podstatě nemožné natáčet cokoli smysluplného. Většinou jsem se rovněž nechával natolik strhnout vývojem utkání, až byla úplně zapomenuta i pouhá existence oné kamery. Přesto si však myslím, že dlouhé záběry na opuštěnou trestnou lavici (nebo klid natáčené půlky hřiště na níž se zrovna vůbec nic neděje, podmalovaný mými nadávkami na adresu jednotlivých opavských hráčů), mají v sobě opravdu nevšední poetiku. Ano, mnohé proslulé experimentující režiséry uměleckých filmů byste po shlédnutí mého záznamu hokejového zápasu, neváhali označit za pouhé socialistické realisty. Kdo ví, třeba jsem právě založil nějakou Novou vlnu! Jen doufám, že trenéři hostujícího mančaftu, kteří si hned po zápase kazetu vyžádali, aby mohli řádně rozebrat neúspěšný zápas, mají také rádi umění i nevšední filmové zážitky a patřičně můj výkon ocení.

No, a když už jsme u toho filmu, doporučím vám velmi zajímavý a otevřený rozhovor, který v Reflexu číslo 46 vedl Igor Chaun s Janem Hřebejkem. Velmi by se mi líbilo, kdyby se něco podobného (tedy aby jeden známý muzikant zpovídal svého kolegu) objevilo i ve Folk & Country. Chtělo by to ovšem stejně otevřeného tazatele (Chaun se nevyjadřuje o většině Hřebejkových filmů zrovna hezky) i odpovídajícího (Hřebejk: Petr Zelenka je největší konformista na světě…nepřišel v listopadu osmdesát devět čtyři neděle do školy, aby si případně nezadal!!!). Napadají vás dvě osobnosti žánru, které by se pro podobný rozhovor hodily? Pro vaše tipy najdete dost místa v diskusi pod tímto článkem.