Tento Lichý pátek začínám psát v neděli 23. května, tedy
na konci víkendu, během kterého se konala Zahrada písničkářů v Kuřimi a
další hudební festivaly. Když se kouknu z okna, vidím jak docela hustě
sněží. Jestli bude globální oteplování dál pokračovat takovým tempem, brzy
všichni umrzneme.
Není však třeba zoufat, kdyby byla moc velká zima, můžeme
si sednout k bedně. Tak třeba naše na náměstích osvobozená Česká televize
opět nastartovala vrtulník a vyrábí další zajímavé pořady! Vzpomínáte si na
Luďka Munzara dojímajícího se pod různými stromy? Šestnáctidílný
dokumentární cyklus se jmenoval Paměť stromů, stál prý nějaké tři milióny a
v době jeho vysílání se v Respektu objevil článek s pro mě nezapomenutelným
titulkem: “Veřejnoprávní kanál objevil, co si myslí stromy.” (Autor článku
Petr Třešňák napsal: Opravdový vrchol cyklu ale nastává ve chvíli, kdy se
šokovaní diváci dozví dokonce i to, co si o práci filmařů myslí samy stromy.
Luděk Munzar se stylizuje do památného dubu Oldřicha a Boženy a “za všechny
ostatní stromy” pak vypráví, jak bylo příjemné, když se o ně po staletích
zanedbávání začali ti podivní lidé zajímat a dokonce v ocelovém ptáku
vylétali do výšky, aby jim mohli pohlédnout do očí. “Lidé, vy jste
nezapomněli? A já, dub Oldřicha a Boženy, se toho dožil? Dovolte, abych vám
za nás všechny památné stromy poděkoval”)
Právě v těchto dnech probíhá natáčení dalšího cyklu Zpět k pramenům.
Jistě jste již také zvědaví, co si myslí řeky. Doufám, že filmaře pochválí.
Prostě a jasně, televize je skvělá relaxace. Ne ovšem pro všechny. Osobně
jsem třeba strašně rád, že nejsem intelektuál. Ti totiž, soudě podle
množství různých komentářů a sloupků, při soutěži Česko hledá SuperStar
nevídaně trpí a jsou jí “hluboce znepokojeni”. Chudáci, snad se alespoň část
naší kulturní elity dožije konce soutěže.
Nebýt intelektuálem má ovšem i další výhody, můžete si třeba každý rok zajít
na autorské čtení Michala Viewegha, koupit si tam jeho novou knihu a
s nadšením ji rychle přečíst. (Což bych, soudě podle recenzí, nikdy nemohl
udělat, kdybych měl jen trochu vkusu.)
Letos to bylo zábavné. Jedna z divaček se v přeplněné opavské kavárně Patio
spisovatele zeptala, kde bývá při těchto pořadech nejlepší atmosféra.
Viewegh okamžitě řekl, že v Olomouci. Svůj omyl si uvědomil až poté, co ho
nakladatel Martin Pluháček upozornil, že už jsou v Opavě.
Docela by se mi ovšem líbilo, kdyby podobné představování svých nových
nahrávek dělali i muzikanti. Kromě běžného hraní by autor písní odpovídal na
dotazy z publika a vyprávěl o okolnostech vzniku písní, případně by nám
tvůrci mohli sdělit o čem jejich songy vlastně jsou a co jimi chtěli říci.
Třeba bychom se někdy divili. Já tedy určitě, mám totiž občas pocit, že
autor nechtěl říct vůbec nic.
Ale vraťme se k začínající festivalové sezóně. Každý rok
vydává můj oblíbený časopis Reflex přílohu Festivaly.
Jak si v ní stojí velké “folkové” přehlídky?
V roce 2002 byla jedna strana věnována Zahradě a půl stránky “dostala”
Folková růže a Porta. O rok později se již mezi necelou dvacítku
nejvýznamnější tuzemských hudebních festivalů nedostala žádná z velkých
přehlídek “našich” žánrů. (Podrobně se však autor věnoval třeba Reggae
ethnic session – “návštěvnost: asi 300 – 500 osob. “)
Na konci přílohy v sloupku nazvaném ATD. se objevila Zahrada, Okolo Třeboně,
Folková růže a Prázdniny v Telči.
V Reflexu číslo 22/2003 najdete letošní “Extra festivaly květen – září
2004”. Dočtete se tam sice o přehlídce Vyšehrad 2004, ale o Zahradě,
Prázdninách v Telči (nebo jakémkoli dalším festivalu zařazeném do Léta s
Kozlem), Portě, Okolo Třeboně, či velmi zajímavých Folkových prázdninách
v Náměšti nad Oslavou, v této příloze nepadne ani slovo.
Docela by mě zajímalo, co by tedy měli kupříkladu pořadatelé Zahrady nebo
Prázdnin v Telči ještě udělat, aby Honzovi Dědkovi tyto přehlídky připadaly
dost velké a významné na zařazení do podobného seznamu, když nejméně počtem
návštěvníků a účinkujících většinu uvedených festivalů překonávají. Což tak
přejmenovat soutěž o krtečky na Zahrada hledá SuperStar?
Vašek Müller