O tom, co je před ukřižováním, Naganu a dvacetiletých
recenzentech.
Prožili
jste zklamání z mistrovství světa v ledním hokeji? Věřte, že všechno zlé je
pro něco dobré. Každá čistá radost je vždy vykoupena něčím méně
potěšitelným. Připomeňme si třeba celonárodní euforii po vítězství v Naganu,
kterou mám po těch pár letech ve vzpomínkách spojenou převážně s jedním
obtloustlým zpěvákem, jenž zpocený a v národním dresu byl všude tam, kde
slavící rozradostnění hokejisti. Tento nejmenovaný hitmaker, který pro mě
do té doby ze všeho nejvíce představoval
kolovrátkový pop rozjásaného reálného socialismu, se díky olympijskému
vítězství znovu dostal do podvědomí mnohých. Dokonce i jakousi hymnu našim
zlatým hochům nazpíval. Byl jsem z toho zmatený jako pes Goro před Tokiem.
Dokázal bych pochopit, kdyby onen Michal zpíval k radostnější práci našim
obětavým kombajnérům, ženám údernicím, či horníkům, nezištně pro nás těžícím
černé zlato, ale milionářům hrajícím tvrdý a rychlý hokej?
Dnes už je jiná doba. Kdekterá hvězda popmusic
osmdesátých let je znovu na výsluní. Přesto mě před mistrovstvím napadlo,
zda se při případné celonárodní radosti po vítězném konci šampionátu
nevyšplhá na výsluní nějaká další zapomenutá osoba socialistického
šoubyznysu.
Náhodou jsem zaslechl útočníka
Jana Hlaváče, jak na otázku jakou hudbu poslouchají naši hokejisté,
odpověděl, že společně s Davidem Výborným (oba hrají v NHL!) donesli do
kabiny nahrávky Sagvana Tofiho. Netroufal bych si to napsat před
mistrovstvím, nevím jaké jsou u nás tresty
za šíření poplašné zprávy, ale jen si Sagvana
v národním dresu představte…
Ale v kultuře se i tak dějí věci! Třeba před slavnou
kruťárnou Umučení Krista běží upoutávka na film Juraje Jakubiska Post coitum.
(Že by svérázný smysl pro humor?) Přiznám se, že díky přečteným recenzím a
ukázkám z Gibsonova filmu jsem skálopevně přesvědčen, že na krvavý popis
ukřižování nepůjdu, zato na trochu humoru a erotiky bez citu do kina
zamířím. Doufám, že mi to jednou nebude přičteno k tíži.
Nejvýznamnější křesťanské svátky už však máme za sebou.
Soudě podle různých médií byly u nás spíše ve znamení jubileí třech velkých
kulturních osobností. Výsledný dojem byl ovšem různý.
Zatímco vzpomínky na Bohumila Hrabala byly často
zasvěcené, o Karlu Krylovi jsme si kromě kvalitních článků mohli přečíst
spoustu nejrůznějších oslavných a dojemných plků a písničkář, který po
revoluci na mnohé působil kontroverzně, z těchto článků vycházel jako
naprosto neživotně kladný nadčlověk. (Snad nejlépe uctil tuto písničkářskou
legendu Jaro mír Nohavica koncerty
složenými z Krylových písní.)
Třetím jubilantem byl Milan Kundera, který oslavil
sedmdesáté narozeniny a z několika opravdu zajímavých textů k této
příležitosti si dovolím ocitovat úryvek z článku Pavla Kosatíka - Milan
Kundera: Evropský spisovatel, který by se měl vrátit domů (Hospodářské
noviny, příloha Víkend 2.4.2004).
“Přijetí Nesmrtelnosti českou kritikou v roce 1993 však
bylo tristní: dvacetiletí recenzenti se tehdy na evropského autora vrhli a
udělali z něj terč svých duchaplností. Literární rubriky v novinách
připomínaly štvanici. Většinou se nejednalo o reakce na román,ale o zaujaté
vyrovnávání se s fenoménem Kundera….Spisovatel později popřel, že by
kritický ohlas českého vydání Nesmrtelnosti měl vliv na uvádění dalších
jeho svazků, pravda však je, že tempo jejich
přípravy se zpomalilo právě v této době. V roce 1997 ještě vyšel Valčík na
rozloučenou, ale od té chvíle, dnes už celých sedm let, se žádná Kunderova
novinka česky neobjevila.”
A to ještě tenkrát nebylo tak snadné publikovat recenze
na internetu, chce se mi dodat. A tak prosím různé střelce od boku, ať svá
slova někdy více zváží, abychom časem třeba i ve folku zbytečně nepřišli o
věci, které by stálo za to znát a slyšet.
Vašek Müller |