zpět na stránku Slunovratu

Jaký byl čerstvě přestěhovaný Slunovrat v Pardubicích? 
Čtěte podrobnou reportáž Davida a Lucky Jirků:

Slunovrat se přestěhoval. A bylo to dobře? Patří legendární festival mezi tobogány? Po druhém červnovém víkendu už mohu směle tvrdit, že ano. Stačí se odpoutat od vzpomínek na to, jaké to bylo kdysi a realisticky si uvědomit, že takové už to nikdy nebude - ani ve Svojšicích. A je normální hněvat se na kamaráda za to, že se přestěhoval? Bydlí sice jinde, možná se i jinak obléká, ale v jádru zůstane stejný. Je nesmysl zazlívat mu zhýčkanost, že vzal zavděk nabídkou luxusnějšího bydlení za menší nájem.

Jak to v novém pardubickém bydlišti Slunovratu vypadá? Travnatá pláž, kde stojí malé truck-podium a kde sedí či leží diváci, je od bazénu oddělena stromy, takže si mohou připadat jako v přírodě (no řekněte, o čem dnes můžete říci, že je to pravé?). Záchody - jeden z hlavních terčů kritiky svojšického amfiteátru - jsou na plovárně čisté, průběžně uklízené. Pravda, na dámském se tvořily fronty, ale - proč většina přítomných divaček nechávala WC na vzdálenějším konci areálu bez povšimnutí? Dalším nesporným kladem je dětský koutek s prolézačkami. Heslo - Kdo si hraje, nezlobí platí i ve tvaru: Kdo si hraje, nechá své rodiče a okolo sedící v klidu poslouchat  muziku. Stánky s jídlem byly slušné, opilců minimálně, diváci abnormálně ohleduplní k sobě navzájem i k prostředí plovárny. Jedinou chybou areálu se jeví jeho velikost, přesněji řečeno tvar hlediště, který je podobný nudli na Mohelnickém dostavníku. Kdyby přijelo tolik lidí, kolik jezdívalo do Svojšic, viděli by někteří pódium jen jako malý obdélníček v dálce. I když - říká se, že člověk je tvor skladný...

-luc-

Koncert natruc Medardovi

Netradičně už páteční začátek Slunovratu „odmávla“ tradiční Vlajka v podání Poupat, aby mohl hned následovat blok nazvaný Legendy Slunovratu. Na ten se jistě nejvíc těšili dříve narození (kteří pardubické Vodáky, Pohodu a pražské Smolaře pamatují z dob jejich regulérního hraní), ale melodické písničky si získaly celý  - za slušného počasí pozvolna se zaplňující - areálek. Sama jsem s překvapením zjišťovala, kolik písniček znám, aniž bych tušila, od koho jsou. To padesát písní, které se chystaly pod názvem Zpěvník, bylo notoricky známých. S jejich prvními tóny se však spustila průtrž mračen, která v pátek už neustala. K Medardově potěše vznikaly na travnaté pláži pozvolna blátivé ostrůvky ne nepodobné těm svojšickým - asi se rozhodl, že nedopřeje těm, kteří vyrazili na první „pardubické svojšice“, na ně zapomenout. A povedlo se mu. Zpívání, jenž z pódia jistil Folkšok, Kvokál a Poupata, bylo opravdu nezapomenutelné. Dramaturgicky naplánované střídání účinkujících po dvou či třech písních vzalo za své hned v počátku, kapely hrály bloky co nejdelší a na podiu se tak trochu jamovalo – kdo dostal chuť si zazpívat, vecpal se prostě k nějakému mikrofonu a sestavy se zajímavě mísily. Bylo to ale hlavně zásluhou Poupat, že lidé i přes příšerný lijavec křepčili s úsměvem na tvářích (a písní na promodralých rtech) pod pódiem. Poupata do muziky vnášejí nakažlivou radost, ať už jde o jejich vlastní písně či o věci převzaté. Všeříkající obrázek atmosféry páteční večera byl asi tento: Honza Troníček střídající místo u mikrofonu s blátivou kaluží uprostřed diváků. Na páteční večer se potom v sobotu hodně vzpomínalo a ještě asi vzpomínat bude. Společný zpěv tisíckrát omletých písniček navzdory marastu, dovršený koncertem Žalmanova spolu, obecenstvo neuvěřitelně stmelil. Jen pro vzpomínku na ten páteční pocit sounáležitosti určitě příští rok spousta diváků přijede zase.

-luc-

Od objevů k Dvoraně

Startovní listina sobotní části nabízela dvacet dva jmen. Zahájení odtroubil americký truck, jehož mohutný klakson evokoval přirovnání k lodní siréně a možná proto zahráli Vlajku muzikanti z brněnského Přístavu. Trampská hymna tedy zazněla na Slunovratu dvakrát a v obou případech ji obecenstvo vyslechlo řádně vstoje.

Vystupujících bylo opravdu hodně, ani se mi sem všichni nevejdou. Třebas královehradecká Severka má pozoruhodnou zpěvačku, která překvapila a zaskočila i spíkry Radka Havla s Honzou Dobiášem. Stylově podobné Svítání se ubírá cestou propracovaných aranží hlasů i nástrojů. Na playlistu Svítání je zajímavé to, že zde naleznete jak ryzí instrumentálky, tak na druhé straně i a capellovky. To se vídá opravdu zřídka. Písničkář Jeroným „Jerry“ Lešner dostal coby vítěz Trampské Porty prostor na dvě písně, ale vytříbenou hrou to dotáhl až na dva přídavky, což do té doby nikdo z kapel nedokázal a ani po něm se ještě dlouhou dobu nepřidávalo víckrát, jak jednou. Tradičně výborná byla také Modrá kref, jeden ze dvou zástupců bluegrassu. Takových zpěváků jako je Radek Novák u nás není mnoho.

Moderátoři jako obvykle častovali publikum ujetými soutěžemi, mimo jiné dostala například trojice mladých mužů za úkol dopravit na pódium po jedné blondýnce, zrzce a brunetce, což vítěz zvládl za osmnáct vteřin. Odměnou mu byla poukázka na metr piv. Zní to trochu jako podpora alkoholismu, kterým Svojšice v posledních letech prosluly, ale není to o tom. Ten člověk se určitě s někým podělil, protože jsem se za oba dny nesetkal s jedinou potácející se postavou, obtěžující pokojné diváky. I když – v závěru bylo na place před pódiem lidí „v náladě“ opravdu dost. V dobrém slova smyslu.

Že byl Slunovrat původně festivalem trampským nechali v následujícím bloku již známějších skupin vzpomenout pražský Magison či Pacifik. Mluvilo se tu trošku i o tom, zda má či nemá tramp do lesa nosit mobil, což Radek Havel rozsekl větou: „Klidně si s sebou mobily do lesa noste, ale zapněte si tiché vyzvánění, abyste ráno nerušili káňata a krahujce“. Jsem-li slovem u moderátora, naváži plynule postřehem z produkce Nadorazu, kde Havel obsluhuje elektrickou kytaru. V duchu oblíbené televizní reklamy Chlapi sobě se v hledišti objevilo dost příslušníků silnějšího pohlaví s pokrývkou hlavy podobnou zátce od piva. Některé z písní Nadorazu by pro rodící se společenství „zátkařů“ mohly skvěle sloužit coby hymna. Na pódiu se prostřídali taktéž dva ze tří hrdinů včerejšího večera Folkšok a Kvokál, jimž bylo konečně dopřáno zahrát i pár svých vlastních písní. Vzpomínkou na předchozí noc byla také Devítka, byť jen svou jednou polovinou v podobě Žalmanova spolu. Publikum vyžlunilo Holku od koní, nic nepomohlo Jindřiščino namítání, že už to hráli včera a že je to přeci blbý… To se holt pozná město Velké pardubické. Tradiční roztancovávači Eoghan O´Reilly & Happy to Meet spolehlivě účinkovali i tentokrát a jimi zvednuté publikum už se zpátky do svých igelitových minipřístřešků nevrátilo.

Na programu byla totiž Dvorana, koncert s předáváním Zlatých klíčů těm nejlepším z nejlepších. Úvod zařídila Poupata, která se musela vyrovnat s bouří aplausu „s erotickým nábojem“, když publikum zaslechlo jméno Ajky Troníčkové za svobodna. Ahá, tak to je ta Neumannová... Zkrátka další fórek Radka Havla, který se rád domlouvá s publikem a žádná kapela si nemůže být jistá, zda si právě na ní Radek nesmlsne. Cop se změnil personálně, ale vůbec ne hudebně, takže se jásalo a křepčilo jako vždy. Žofie Kabelková se poněkud dětsky uchichotávala do mikrofonu, ale většinu písniček už má opravdu „dospěláckých“. Přídavkovou Zabili, zabili si s ní vděčně zazpívalo i publikum a pak už nadešel čas Vlasty Redl, který obdržel jubilejní desátý Zlatý klíč!!! S představením se vypořádal po svém – dlouhý úvod s ještě delší a nevídanou mezihrou na „ústní bicí“ hosta Rosti Stárka, trochu sóla na závěr a konec. Jedna píseň a pryč z pódia. Bylo jasné, že mu tohle u diváků neprojde, takže se pak ještě dvakrát ke kytaře vrátil. Trapný dojem nezachránil ani Honza Dobiáš, když divákům vysvětloval, že Vlasta Redl letos nebude vystupovat na festivalech a že je pocta, když se na Slunovrat vůbec rozhodl přijet. Konec patřil Nezmarům, kteří ústy Pavla Zajíce poděkovali organizátorům ankety, že konečně po letech přestali manipulovat s výsledky a ten Zlatý klíč jim dali. Je k tomu co dodat?

-daw-

Ve znamení Žalmana

Deska roku a padesáté páté narozeniny – to se přece musí oslavit. A Pavel Žalman Lohonka to vzal opravdu od podlahy. V areálu pro něj byl postaven přístřešek, k němu dotlačen vozík s tisícovkou jeho velkých zpěvníků a každý, kdo mu přinesl nějaké to přáníčko nebo malý dárek, jeden podepsaný sborník dostal. Tak dlouhou frontu lidí jsem ještě nikde na festivalu neviděl a nejeden z přítomných stánkařů asi tiše záviděl.

Jedna báseň za všechny:

Řekni mi prosím, Žalmane

co bude, až písně Tebou napsané

skřivani začnou sami hvízdat

Až v polích nás probudí nad ránem

a naše duše zlámané

v písních si najdou svá hnízda

To není snění

či marné přání to není

s písničkou vyčkávat rozednění

Jenom ji najít, v té hudební kádi

ty Tvoje… hledáme rádi

-daw-

(báseň od Jeronýma Lešnera)

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.