Věren své pobytové zásadě, že nic nemusím, ale můžu všecko, obsadil jsem claim a před tím, než se rozhodnu, jestli na písničkáře do kaple Sv. Maří Magdalény nebo na kapely do nádvoří muzea, šel jsem lovit ryby do místní restaurace. Na háček se mi kromě lososa chytil i Karel Plíhal, který zašel na kafe. Je to možná neuvěřitelné, ale skoro dvě hodiny jsme si povídali a pomluvili sotva pár lidí. Jinak se řeč točila kolem písniček, písničkaření, řemesla, jeho filosofie a budoucnosti. Přišlo mi to, že místo vedení tradiční textařské dílny jsem dostal letos možnost absolvovat u kolegy postgraduál. Karel se pak rozloučil s tím, že má chřipku, angínu, několik dalších chorob a jde si dát prášek, horkou sprchu a zábal, aby večer na pódium alespoň vylezl.

Já zjistil, že na návštěvu odpoledního programu je už pozdě, a tak se šel připravit na večer. Dramaturgové si z odpoledne vybrali roztomile nadšenecké české Kelty Czeltic, a navíc oznámili, že nočníček nebude v kapli, ale v místním kouzelném rondelu – ten obstarávaly vokály z Brna – Mošny a Alba Mons. Nádvoří bylo slušně plné, Mošny, Poupata i Vojta Zícha se svou mízou byli ve formě (Radka Tomášková se podle mého soudu v této komorní sestavičce vysloveně našla) a Hradišťan jsem si vysloveně vychutnal. Karel Plíhal, který odpoledne filozofoval, že to večer bude začínat, aby se mohl jít rychle vypotit, nakonec naopak hlavní koncert končil. Kdybych chtěl vedle sedící lepé děvče oslnit zákulisní informací, že Karel je nachcípaný a z formy, musel bych být vyhlášen za největšího idiota v zemích čekajících na vstup do EU. Karel odvedl výtečný výkon, je vidět, že jazzový způsob hry na kytaru mu přechází do krve daleko významněji než nějaké viry. Směs starých, ještě starších, ale i několika zánovních písní vlastních a několika kainarovek, to vše okořeněno tradičními štěpnými verši, koktail dokonale míchané nálady poezie a humoru, prostě radost. Karel se Zahradě vyhýbá už léta, protože jezdí ve stejné době za muzikou na festival do Německa, takže jsem rád, že ho mohu na festivalu potkat alespoň o týden později.

I v pátek ucpali Zimbabwané ulici a dav byl ještě větší. Kapela, která se k nám dostala díky kontaktům Mildy Vokáče z místního Jen tak taku (a zároveň městského radního) s družebním rakouským městem Melkem, fungovala jako dokonalé živé lákadlo na svůj sobotní koncert. Já od dvanácti do dvou trochu textařsky podílnoval, pak si zase pozevloval (nahlédnutím do kaple seznal, že na písničkáře lidi chodí) a šel ulovit další hospodskou rybičku. Jerryho Lešnera (letošního Krtka, autorského vítěze Porty a vůbec postavu nepřehlédnutelnou) jsem pak stejně navečer zažil na pódiu a mile mne překvapil se Žalmanským Petrem Novotným společně zahraným Rozbíjením džbánů pro kytaru a baskytaru. Opravdu lahůdka. Jinak ani dnes nezklamaly stálice – Žalman a spol. a Happy To Meet (Troufnu si říci, že “hepíci” už pomalu ale jistě přešli do kategorie hvězd a to i přes to, že v jejich repertoáru na češtinu nenarazíte a že s celým přidruženým cirkusem Jumping Drums je na pódiu můžete potkat jen výjimečně.) Domácí Jen tak tak si na závěr svého bloku přizval na pódium Zimbabwany a zas to fungovalo jako pozvánka na sobotu.

Za významný úspěch dramaturgie Folkové růže považuji postavení skupiny Jablkoň v rámci festivalu. Kapela, která jinak rozhodně nepatří mezi miláčky selektorů rozhlasových stanic, a kterou při prvním vystoupení v Hradci znalo spíš přespolní folkové publikum než místní návštěvníci kultury, se stala postupně dobře povědomou i domácím, takže spousta lidí se těšila právě na ně. A právem. Myslím, že právě kapela typu Jablkoně je tím, co nenápadně dává podobným přehlídkám další rozměr a s vtipem a vkusně otvírá i třeba původně dost úzce zaměřenému posluchači spoustu dalších vrátek jinam.

Nezapršelo

V sobotu jsem se šel podívat do kaple sv. Maří Magdalény na písničkáře. Byl jsem zvědav, co s nimi udělá komorní prostředí, kam vlastně přirozeně patří. Je totiž mým osudem, že je mnohem častěji vídám na letních open scénách. Přišlo mi to, že všichni zúčastnění (Jarda Urbánek, Šárka Burešová a Jan Matěj Rak a Disneyband) měli před kostelním prostředím až velkou pokoru. Nejméně to ovlivnilo právě Burešovou s Rakem, jejichž muzika je sama o sobě ztišená a pokorná, přenesení do chrámu snesla bez problémů (až na to, že nazvučení poněkud moc na můj vkus zahalovalo hlasy, takže člověk musel věnovat příliš mnoho úsilí, aby rozuměl textům). Jarda Urbánek zde vlastně prokázal, že jeho texty jde stejně dobře jako do kategorie humoristické (která se mu ostatně příliš nezamlouvá) zařadit do kategorie poetické. Nejvíc zvědavý jsem byl na Disneyband a musím říci, že se mi líbili moc. Zvolili repertoár méně energeticky výbojný, ale přesto plný vnitřní energie a líbili se nejen mě, ale i plné kapli. Opravdu zajímavé duo, které by mělo být slyšet častěji.

Celé odpoledne pak přicházely zprávy, kde všude prší a kde pro změnu leje. Které festivaly byly deštěm pochroumány, které zrušeny. Nad Jindřicháčem se zatahovalo, ale neviditelný deštník držel.

Večer bylo nádvoří plné, propagační hraní Zimbabwanů přineslo ovoce. Kdybych chtěl vytvořit kapelu, o které nikdo nebude psát, asi bych si nevymyslel lepší název než Inkululeko Yabatsha. Ostatně nikdo o nich nemluvil jinak než jako o “Černoších”. Patřil jim závěr přehlídky. Před tím ale po Copu hráli Nezmaři a já viděl, že se blízká. Celou hodinu se obzor za zámkem rozsvěcel v neuvěřitelných barevných výbojích a já čekal, kdy to spadne. Byl jsem smířen s tím, že sympatickým Zimbabwanům předvedeme, jak vypadá krupobití, to asi doma nemají. Nakonec se stalo neuvěřitelné a nezapršelo.

Psát o muzice Inkululeko Yabatsha je problematické. Formálně šlo o to, co bych označil folklórem pro cizince. Doprovod obstarával jeden člověk na perkuse, většina účinkujících ale měla další perkusní nástroje. Celé vystoupení bylo v obrovském tempu a nasazení, kterému by se alespoň vzdáleně z našich poměrů mohli přiblížit v dobách své nejlepší formy Kameloti, Telegraf nebo Happíci. Zpěváci (a zvláště zpěvačky) měli silné, dobře posazené hlasy (což by zase třeba odpovídalo našemu Horňácku). O čem byly texty, nevím, ale jednotlivé fráze se často opakovaly mantricky mnohokrát, a protože se v nich hojně vyskytovalo slovo Afrika, soudím, že nešlo o folklor v evropském slova smyslu (v Sušilovi nenajdete píseň, kde by se zpívalo “ó Evropa”).

Ono vlastně ani nešlo o žádné profesionály, které bychom mohli po hudební stránce srovnávat třeba s Hradišťanem. Šlo o amatérskou sestavu studentů, která přijela představit svůj způsob života do Evropy. To, myslím, udělala dokonale, a když před závěrem vytáhli na pódium k tanci i lidi z publika, měli už dávno Hradecké u nohou.

Na každou růži se vzpomíná jinak, má ve vzpomínkách jinou barvu. Tahle bude podle mého soudu černá po skupině s divným jménem (je to jméno jejího šéfa) Inkululeko Yabatsha, která ale celému Hradci po celou dobu festivalu rozdávala pohodu a radost. I když pochopitelně mezi účinkujícími byly po hudební stránce větší hvězdy, to co je na festivalech pro většinu účastníků nejdůležitější – pohoda, poznávání nového – to do Jindřichova Hradce letos dorazilo z Afriky.

Jiří moravský Brabec