Plná šopa konkursu

Přehlídku odstartoval Šimon band, jehož osobitou barvu zajišťuje spolupráce cimbálu s třemi kytarami a dokresluje dobrý hráč na dechy – zobcová flétna, saxofon. Slušná rytmika (perkuse a baskytara) hnala písničky dopředu, vlastní tvorba Milana Šimka (alias Šimona) na klasickém písničkovém základě slok a refrénu vypráví osobní pocity důvěryhodně a zajímavě. V malém prostoru ale působila hudba poněkud přehuštěně, zejména ve středních polohách, kde kytary s cimbálem vytvářely až nečitelnou kompaktní hmotu.

Ještě lépe na mne zapůsobil zlínský Pass, dobře šlapající folkrock s hlavním zpěvákem s mírným mišíkovským nádechem a příjemnými vokály. Někteří členové kapely střídají víc nástrojů, což se nemohlo v malém časovém prostoru dostatečně demonstrovat, ale potěšila mne foukací harmonika i mandolína (kterou frontman střídá s akustickou a elektrickou kytarou).

Amulet (tento byl z Napajedel na rozdíl od jiných) je sice těleso s proměnlivým počtem členů, ale ve Zlíně vystoupili jako duo, což je v podstatě jeho současný stav. Dvě kytary, dva mužské hlasy, písničky různorodé kvality. Nic víc, nic míň.

Závěr obstaral Dessert z Veselí na Moravě – bluegrass a především jeho gospelová forma, Zkušení muzikanti, jeden mikrofon na kontrabas a zbytek muziky na jeden kvalitní snímající vše jak za časů bratří Osbornů. Kapela, která by se měla na nějaké přehlídce poměřit s podobnými tělesy z Čech. Slušně zpívají, slušně hrají, vědí, co chtějí.

Jiří moravský Brabec

Katastrofy a inovace na jihu.

Moderoval tradičně Milda Vokáč ze skupiny Jen tak tak. Vlastně všechno, co se v jindřichohradeckém folku odehrává, nějak s touhle kapelou souvisí a má to punc Folkové růže. Jen tak tak je ve městě kapelou první a momentálně i poslední; Směr jih se před nedávnem rozpustil a jeho členové vydávají velmi mlhavá prohlášení o možnosti, že by se zase někdy dali dohromady. Pobočnou formaci dalšího “jentaktaka” Pavla Jarčevského zase sklátily choroby. Ale nejen nemoci, úrazy, přírodní katastrofy a přísný ohled pořadatelů a termín uzávěrky zredukovaly startovní listinu letošního Konkursu víc než nějaká chřipková epidemie. (Tak třeba úraz kytaristy Honzy France vyřadil ze hry nejen strakonickou Messalinu, ale znamená i neúčast jeho dua s Katkou Křížovou v zahradním písničkářském semifinále.) Zdá se, že jihočeská folková a country scéna momentálně prožívá nějaký “velký třesk”. Na pódiu jsme se setkávali se starými známými tvářemi, ovšem v úplně jiných, nových formacích.

Tak nakonec v nebohatém výčtu sedmi zúčastněných kapel zasvítily dvě jistoty: velešínská Fontanela a Shivers z Volyně. Fontanela je chlapská záležitost, drsné a syrové blues, trochu líznuté hospodou. Jestliže jsme už v minulých letech mohli u téhle kapely mluvit o instrumentální jistotě, dynamičnosti a výborné rytmice, teď z toho ještě vykoukla přesvědčivost a vnitřní náboj zejména v projevu zpěváka Jaroslava Bartyzala. Má-li vám být příjemně s nářezovou kapelu, která zdaleka není jenom nářezem, pozvěte si Fontanelu.

Shivers jsou “kelti”. Loni a předloni ještě ne moc výrazní. Mezitím natočili album, otloukali se na kdejaké keltské akci, na Folkové růži nebo na Portě (“hraní pro pět diváků nás zklamalo”), spolupracovali s tanečníky a sháněli nové nástroje. Bedna zvaná cajon není zrovna moc keltský nástroj, ale působí úžasně, něco asi tak mezi congem a valchou. A příště prý už přivezou i dudy. Taky jim to dobře zpívá a navíc – na rozdíl od svých souvěrců - nejsou zas až tak ortodoxní a klidně přidají trampírnu (ovšem v “keltském” aranžmá.

Prachatická sestava Jasoň, Drsoň a spolek má také personální problémy, a tak zbylo trio (flétnistka Kateřina a kytaristé Jakub a Martin) pod názvem Náhodné doteky. Možná ta redukce osob mnohému pomohla, ti tři hrají zlehka a komorně cosi neuchopitelného, vnímáte náročné kytarové party, vyciťujete tam jazz, bosanovu i klasiku. Pěkné, ale rozhodně nic pro velké amfiteátry.

Táborský Fígl je další kapelou, která vznikla na troskách jiných. Hrají country a tak, ale swing jim jde zdaleka nejlíp. Subtilní zpěvačka působí mezi pěticí drsných muži jako růže na strništi, ale chlapci by ji měli pro její kvality na rukou nosit.

Suma sumárum: málo kvantity, dost kvality, ještě víc zajímavosti a žádný trapas (ale ty už se na Konkursech neobjevují prakticky nikde). Spíš než folk a country (a při absenci bluegrassu a tradiční jihočeské nule pro trampskou píseň) by stálo za to říkat “převážně akustická hudba”. Jenže to by byla další škatulka a ty, jak známo, dnes začínají být těsné ještě dávno předtím, než vznikly.

Michal Jupp Konečný

V Plzni nadupáno

Poslední den v březnu hostil pořadatel kulturní středisko Esprit na staré dobré adrese Divadla Čas čtrnáct kapel z plzeňského regionu (tedy převážně ze samotné západočeské metropole. Není to rekord; v minulosti pořadatelé dělali výraznější selekci v předvýběru, letos to nestíhali a tak zdejší finále Konkursu Zahrady (spojené s oblastním kolem Trampské Porty) mohlo ukázat kompletní západočeskou scénu v plné síle a rozmanitosti. Zatím mohu těžko srovnávat, když Plzeň byla teprve druhým kolem Konkursu, které jsem navštívil. Srovnání s Jindřichovým Hradcem ale vyznělo pro Plzeň nejméně o třídu výš.

Celý maratón moderoval Míša Leicht a s přirozenou elegancí předváděl, jak je důležité nasazení konferenciéra, který je in a nikoliv “zvenku”. A zdálo se mi, že poprvé slyším v Divadle čas vynikající zvuk. Věřte nevěřte, skoro plné hlediště. Pak že lidi v Plzni chodí jen na Struny na ulici.

Přehlídku zahájila mladičká kapela Sedm nedostatečných ze Starého Plzence. I když zatím mnoho zkušeností nemají, hodnotil bych je rozhodně lepšími známkami než jejich název. Zřejmě je jejich oblíbenou kapelou Hop trop, co je při společném bydlišti se Samsonem docela pochopitelné. Plzeňský Český Slavoj je už kapelou vytříbenější. Co nedokázali v průraznosti vokálů a chybějící větší lehkosti, to bohatě vynahradili vynalézavostí textů (vesměs s erotickými tématy). Petr nebo Pavel je formace, která sem zabloudila z Karlových Varů a byla handicapovaná úrazem doprovodného kytaristy. Při navíc nepřesné base bylo nesnadné udržet rytmickou celistvost, instrumentaci zachraňoval velmi dobrý houslista. K zajímavostem patří, že do bluegrassového hávu odívají repertoár Beatles nebo Pogues.

Sestava kapely Toman a lesní panna (adresa Blovice) v čele s baskytaristkou Romanou Tomáškovou se po devíti letech existence ustálila na trojici baskytara – kytara – klávesy (se zásobou dalších alternujících nástrojů). Všichni tři muzikanti jsou neobyčejně vynalézaví, každá složka tu žije zajímavým melodickým životem a nad tím korunuje dívčí dvojhlas, který naléhavostí vzdáleně připomíná sestry Steinovy. Přes průzračnou křehkost se tahle kapela na velkých pódiích určitě neztratí.

Plzeňská Strašlivá podívaná má za sebou šestnáct let nejednostranného a většinou úspěšného hledačství; nejenom v nalézání nových barev a proudů, ale především v inspirací v dobových a historizujících stylech nebo v tu- i ondezemském folklóru. Nikdy se neobtěžují zachovávat pseudověrnost stylu, ale vždy znova ho uchopují s nadhledem po svém. Tentokrát byla v popředí jejich zájmu židovská melodika i tématika a český folklór.

Napůl jako host se představila skupina Slepá kolej. I ta má kořeny v plzeňské folkové líhni, dnes provozuje hudebně čistý a vynalézavý rockpop s důrazně šlapající rytmikou.

Collegium Fiddle Dolce je těleso sdružené z výrazných muzikantských osobností kolem Milana Benedikta Karpíška. Kapela a její různé odnože má bohaté zkušenosti ze zahraničních cest a zvládá ledacos, od folklóru přes šraml až po keltské nápěvy. V první řadě překvapí instrumentací: fagot ani loutna nejsou zase tak tuctovými folkovými nástroji.

Kdysi trampská Fregata je jednou z jistot plzeňského folku. V oslabení o jednoho člena vyzněl její vokál trochu vlažně, zato instrumentální výkony jsou čím dál lepší.

Barbora Šindelářová je hodně nadějnou šansoniérkou. Její doprovodná kapela je profesionální, dynamická a občas to i zajiskří. Přesto působí dojmem že jde o náhodně sestavený tým profíků.

Plzeňská Alternativa je rok od roku zajímavější a pestrobarevnější, čtveřice BlueGate čím dál vyhranější a vokálně vytříbenější. Neboysa se svou verzí folklórrocku je razantní a přesvědčivá, ale na druhou stranu se začíná víc přibližovat svým stylovým bratřím.

Michal Jupp Konečný

Maratón v Turnově.

Turnovský Konkurs Zahrady pro kapely z Liberecka a okolí byl tentokrát pro velký nápor přihlášených dvoudenní – konal se na apríla a den poté. A aby toho nebylo málo, další den – sobota – byl v turnovském Městském divadle vyhrazen pro české semifinále Zahrady písničkářů.

Amazonky se v dospělosti už zbavily většiny technických problémů, které je doprovázely ještě jako dětskou kapelku. Teď je čeká hledání silnějšího a smysluplného repertoáru a víc pódiové přesvědčivosti. To mladší Berušky už jsou o poznání dál, poté, co nahradily basu baskytarou nabral jejich projev výraznější drajv, doplňují to perfektní a vynalézavé trojhlasy a nápadité písničky kytaristky Aleny Vítové (i když i ona zabrousí na parketu postpubertálního humoru).

Ale přece jen pravidlo potvrzující výjimky (ostatně žádné objevy, ale světlé jistoty zdejšího regionu): Houpačky (dříve Modrý houpačky), Vltavín, Juwel Folk, Vomiště a Netřesk. Houpačky potěší kultivovaným projevem a swingem, Juwel Folk jistým projevem, výtečnou zpěvačkou a neméně dobrými texty, Netřesk a hlavně jeho zpěvačka Šárka Hulíková zase rozdává energii a radost. Vltavín bohatší o zkušenost s vydáním alba u renomované firmy hraje barvitou a promyšlenou muziku a nemůžete si nevšimnout dokonalého vokálu. Jen Vomiště tentokrát utajili ledacos ze své vyhlášené instrumentální dovednosti.

Tou upoutal mladý Jantar, kde dominují bratři Cidlinští. Už ne jen Dalibor junior s banjem, ale i Jan s baskytarou. Ale bez vkladu tady hostujícího Dalibora by byl celkový výsledek asi méně než poloviční.

Zajímavostí byly tři crazy kostýmní záležitosti. Parodické Mokrý stoupačky v čele s Martinem Kadlecem byly hudebně hodně zajímavé, ale celkově to jaksi nevyznělo. Nový Paka, jeden z pohrobků rozpadlého “velkého” Nadorazu je jen příjemným ale nedotaženým pokusem o šramlovitou srandu. Naopak Ježibabinec, projekt tří písničkářek Žofie Kabelkové, Martiny Trchové a turnovské hostitelky Magdy Brožkové svou spontánní divadelností velmi potěšil.

Kvalitní zvuk, moderování Mirka Ošance a laskavá péče manželů Feštrových coby pořadatelů konkursní maratón v Turnově dokonale zarámoval.

Michal Jupp Konečný

Zahrada na trase do Evropy.

Cesta do Aše se díky hotovým úsekům dálničního obchvatu kolem Plzně zase o kousek zkrátila. Nepíšu to z hlediska pohodlí vybírajícího dramaturga, ale z pohledu toho, jaké mají kapely z karlovarského regionu (podobně bychom mohli mluvit třeba o kapelách z Karvinska nebo z Valašska) šanci představovat se častěji a v širším měřítku dál než za humny. Pro pořadatele jsou položky za cestovné zcela mimo jejich možnosti (o honorářích se ani nezmiňujme), pro kapelu je jenom benzín na cestu do Prahy už řádnou dírou do peněženky. Přesto to muzikanti nevzdávají: chodovské Bodlo se stalo součástí putovního kapelního festiválku Folkotoč, Nová tvář z Tachova zase zredukovala svou sestavu tak, aby se vešla do jednoho auta.

Ale už jsme v sále Ašského kulturního střediska, je pátek 16. dubna a ke Konkursu Zahrady, spojenému tady stejně jako v Plzni a v Kuřimi s předkolem Trampské Porty, je přichystáno devět formací. Hlavní pořadatel Josef Týma si přibral ještě roli konferenciéra, velký sál je prakticky neozvučitelný, ale zvukař se snaží dělat zázraky.

Mladá tachovská kapela Griffins teprve nedávno opustila zdi hudební školy, kde se zrodila, celostátně vyhrála Dětskou Portu a tady vstupuje do velkého světa. Rozhodně šťastně. Její doménou je irská hudba, mladí muzikanti ji hrají citlivě a věrohodně, ale po svém. Když zabrousí do jiných vod, už to tak přesvědčivé není a stejně se jim i v odlišném repertoáru keltské cítění vrací.

Drc z Ostrova nad Ohří si už našel svoji parketu, zatím však stále ještě čeká na zpřesnění a zhutnění svých pěveckých partů. Karlovarským Walchařům (s přestávkami tahle kapela existuje skoro dvacet let) sedí swing, u klasického bluegrassu chybí lehkost a zase jim to dobře zpívá. Hotowoo z Chodova je kapelou, která má široký záběr a dost zkušeností. Personální problémy způsobily, že nedávno zformovaná sestava je spojena ze dvou málo podobných a zatím nepropojených půlek. K plusům patří dobrá foukačka. Chebští Parťáci jsou country kapelou také zformovanou poměrně nedávno, docela jim to odsejpá a jejich ozdobou je sedmdesátiletý mladík za steelkou. Zůstali ale poněkud ve stínu následujícího country Bourbongrassu. To je kapela, která by z fleku mohla dělat třeba doprovodnou kapelu Frantovi Nedvědovi nebo ještě něco úžasnějšího. Zkušení a sehraní muzikanti (pozůstatek kdysi legendárního bluegrassového Kvintetu bratří Chvalů nabízejí nejen kvalitu, nasazení a náboj, ale i velmi solidní české texty). Pokud se v Konkursu objevily country kapely, Bourbongrass všechny předhonil nejméně o dvě koňské délky. Vím, že na necountryových festivalech je asi moc štěstí nečeká, ale kdybyste věděli o nějaké hvězdě country, která potřebuje kapelu, dejte vědět. A škrábeme se k vrškům ašského koncertu. Nová tvář z Tachova je už ostříleným účastníkem Zahrady. Letos zúžila sestavu (samozřejmě nejen z těch dopravních důvodů), rockové nasazení a i folková citlivost jí zůstaly společně s dynamikou drajvem a prožitkem. Přesto se mi po té vícebarevnosti z minula (a z jejich výtečné desky) bude trochu stýskat.

Chodovské Bodlo je ve své kategorii rok od roku vždy o pořádný kus lepší. Jenže ono vlastně už v žádné kategorii není. Kapela, co vyrostla na bluegrassovém půdorysu je dnes už zcela svébytná (podobně jako Cop) a Banjo Jamboree by ji asi ortodoxové hnali klacky. Pro ty, co potřebují k životu škatulky bych hudbu Bodla označil za bluegrassrock. K tomu patří výborná baskytara, hodně dobré texty (obojí Radek Exner), naléhavý zpěv a celkově průbojný a našlápnutý projev kapely.

I tady v Aši stejně jako na jiných kolech Konkursu se projevuje silná generační obměna a také transformace zavedených sestav. A co nejdůležitější – chybějí výkony vysloveně špatné nebo začátečnické pokusy. Je jasné že méně zkušené kapely si dnes troufají spíše na Portu nebo získávají zkušenosti v dětských soutěžích.

Michal Jupp Konečný

Z devíti kapel, které si zahrály, bylo sedm, které se představily poprvé nebo po delší pauze. Upřímně řečeno, asi právě jim nepomohl fakt, že bylo dost času a každý si mohl zahrát dobrých dvacet minut. U některých tím byla patrnější repertoárová nebo interpretační bezradnost, která by se při jinde tradičním klíči “tři písně a dost” snáze schovala. Tím nechci říci, že vše bylo špatně, ale vedle sympatické snahy přinést něco nového se u většiny kapel přece jen projevily různé začátečnické bolesti. Ale vezměme to pěkně popořadě.

Medvěd svěřil startovní číslo jedna jihlavské partičce CWBC (alias Country Western Bluegrass Colegium). Kapela zahrála country-rock s automatickým bubeníkem, přeboosterovanou elektrickou kytarou a občasnými textovými perlami typu “Jsi mi stále tak blíž”. Jediná píseň, která se diametrálně lišila od vlastního repertoáru – Tmavomodrý svět pro banjo a hlas ukázala, co by kapela mohla, kdyby chtěla (i když pochopitelně jde o nápad, který už si vystřihli pánové Malina a Plíhal).

Za nimi následovali JSC z Třeště se sympatickou banjistkou Janou Friedrichovskou, kteří pro změnu hráli trampskou původní tvorbu s bicími v octopadu. Repertoár byl mile trampsky naivní, interpretačně kapela trpěla mnoha nováčkovskými prohřešky (přestože už hraje sedm let) a měl jsem pocit, že snad na nějakém tom trampském bále by se cítili víc doma. I u nich totiž právě převzatý Bál v lapáku naznačil, že na lepším repertoáru by mohla kapela rozkvést do příjemnější polohy.

Trio Cimpr campr naopak představilo tři zkušené muzikanty v netradičním obsazení bez kytary (banjo, bicí, baskytara), kteří všichni patřili podle mého soudu mezi pětici nejlepších instrumentalistů kola a baskytarista by si u mne odnesl osobní vavřín vítěze. Složité, nepřiměřeně dlouhé kompozice ale byly asi na úkor sdělnosti, takže celkový pocit byl, že zjednodušení a doplnění sestavy o jeden nástroj na dlouhé tóny (housle, saxofon…) by kapele prospěly.

Zřetelně nejlépe na mne zapůsobilo trio Honzíkova cesta z Jihlavy. (Kytara a baskytara v rukou pánů, příčná flétna a sólový zpěv Jany Havlové). Jejich repertoár sestával z písniček v romštině a vlastních kompozic Jana Fouse. Doprovod byl záměrně jednoduchý, sloužil tvaru písniček, Jana Havlová (s členkou Cicvárkova Oka jde jen o shodu jmen) byla bezkonkurenčně nejzajímavější zpěvačkou a mírně divadelní přehrávání se v amfiteáru může proměnit v přednost.

Draga Banda je kapela, o které to člověk nutí napsat si mnoho poznámek. Letos hrála ve dvoučlenném obsazení (Matěj Kolář a Predrag Durojnič), když dva členové nedojeli a člověk vlastně neví, o co společně usilují. V repertoáru se objevují zajímavé vlivy, čerpá z folklóru jak místního (Matěj hraje kromě jiného i na jihlavské skřipky), tak světového (a tím míním nejen bosensko-srbské kořeny Predraga), jsou to výborní muzikanti a Matěj má zřejmě hodně naposloucháno z oblasti módní world music, ale celkový pocit je, že celé vystoupení je velkou improvizací a performingem, kde se ukazuje, co všechno především Matěj dokáže (hrdelní hlas, improvizované vokální party, exotické nástroje) a do původního materiálu je to implemetováno dost neústrojně až samožerně. Leckde se píseň zadrhne - hraje se a čeká, kdo ji posune dalším nápadem dál. To sice může posluchače vtáhnout do hry, protože má právem pocit, že právě zde vzniká něco neopakovatelného, ale přece jen míra improvizace přesahuje podle mne rozumnou mez. Na sejšnech to může být zábava, na pódiích přehlídek někdy dost trudné intermezzo.

Trio Karel na nákupech z Novoměstska se točí kolem autora, kytaristy a zpěváka Radka Tulise. Přehlídka je nezastihla v dobré formě a paradoxně nejvíc muziky šlo z jediné písničky, kterou si Tulda střihl sám. Přitom v Tulisovi je dostatečný autorský potenciál a hudební i textová hravost (například slovo omámí použil ve smyslu “udělá z tebe mámu” tedy otěhotní).

Další osvědčený písničkář Mišák (Michal Bublák) z Luk nad Jihlavou vystoupil s (folk?)rockovou sestavou F.L.O. (Folk leda omylem) a celý projekt na mne působil dost neurovnaně. Slušné muzikantské výkony se nepojily do celku (kompozice vzdáleně připomínajícího Mišíka před lety), neměly podle mého soudu dostatek sdělnosti a působily samoúčelně. Markantní to bylo zejména na Janě Havlové, která je i v této sestavě, a zatímco v Honzíkově cestě působila skvěle a měla výtečný kontakt s publikem, zde prostě tu propast mezi pódiem a hledištěm nezaplnila.

Závěr patřil osmičlenné Saltarelle, která obléká do rockového hávu lidový repertoár. To je sice trochu módní vlna, ale v podání Saltarelly nepřesvědčivá. Jako by šlo jen o polotovary, na kterých je ještě spousta práce, a z velkých vzorů typu Čechomoru si přinesli jen snahu o maximální nasazení, které se ale v podání bicích a basy mění jen v rockovou zběsilost. Slušná zpěvačka, utopená uprostřed kapely, sama všechno nespasí.

Jiří moravský Brabec

Celkem třicet osm kapel (v čemž bylo několik málo jednotlivců a tři dvojice) se přihlásilo na společné kolo Konkurzu Zahrady a trampské Porty pro jižní Moravu, které se konalo v sobotu a neděli 17. – 18. dubna v Kuřimi. Většina kapel soutěžila pod obojí, některé, které už v minulosti bodovaly postupem do Ústí, vynechaly Trampskou Portu, jen málo jich nemělo zájem o Zahradu. Porota pro Trampskou Portu měla asi nejlepší obsazení, jaké jsem kdy v oblastním kole zažil, navíc i výhodné pro účinkující v tom, že zde byli zástupci médií vedle kapelníků prestižních uskupení (Vašek Rainiš – T. E. Band, Jiří Kačer Mrázek – Mošny, Petr Pololáník – Poloband, Ivo Cicvárek – OKO a Česká televize, Milan Tesař – Proglas, za hudební publicisty Pavel Šafařík a já).

Většina kapel se rekrutovala z oblasti, které asi říkáme akustický folk už jen ze zvyku, jde o žánrově nesmírně různorodou muziku od alternativy, přes klasický střih písniček až někam na pomezí soudobé vážné hudby nebo naopak ohlasy na stylovou hudbu předchozích epoch. V sobotu excelovali Na chvíli motýli - stylově čisťounký a báječně provedený koncert pro tři dívčí hlasy podpořené klavírem, za nímž seděla čtvrtá motýla. Nejednoduché kompozice byly přesto tak sdělné, že je přijalo bez výhrad publikum i porota.

Ovšem právě v lidovkách letos měla Kuřim vidět nový model tajné zbraně pro Náměšť! Po loňském folkrockovém Koňaboji to letos byl Czaldy-waldy kvartet s Minou Podjavorinskou. Akustická muzika čtyř prakticky profesionálních muzikantů z vážné hudby a zpěvačka, které není co vytknout (ostatně za Břenkových časů hrála s Čechomorem) jak ve zpěvu, tak v síle osobnosti, která z ní vyzařovala.

Z účinkujících nějakým způsobem kuriózních bych uvedl alespoň následující: Laureáty Brány v kategorii do patnácti let dívčí skupinu Převážně svážně s věkovým průměrem pod patnáct let (které to bohužel nevyšlo tak jak právě na Bráně, ale přesto patří poklona jak jim, tak učiteli Jirkovi Stejkorovi (ex Moment), který s nimi udělal dokonce i dětský muzikál) a sedmnáctičlenné těleso studentů učitelství No toto, kteří vystoupení zakončili folklorním tanečkem početnější dívčí části uskupení.

Do Ústí porota vybrala z těch, kteří soutěžili v Trampské Portě, bez udání pořadí Svižníky, Onen svět a Na chvíli motýli. Autorskou cenou ocenila Petra Hudce (duo s Karlem Klouparem) za píseň Špár, která měla i mimořádný aplaus u celkem početného publika. Kdo nakonec pojede na Zahradu, v tomto okamžiku ještě netuším, ale je z čeho nabídnout.

Jiří moravský Brabec

Střípky a bobky z Podkrušnohoří.

Ještě loni se severočeské kolo Konkursu Zahrady odehrávalo v sále litvínovské Citadely. Tenhle kulturní stánek odnes čas (a litvínovští radní) a tak musela pořádající kapela Stráníci hledat náhradní řešení. Našla lepší než dobré. V nedalekém Oseku je pěkný autocamp mimo jiné proslulý festiválkem Osecká kytara, jehož jsou Stráníci spolupořadatelem. Bylo logické, že i Konkurs se posune sem. Přichystán byl zdejší amfiteátřík, dokonce i slunce vykukovalo, ale venkovní teplota, schovávající se až kdesi pod teploměrem, zahnala diváky i muzikanty do interiéru zvaného Dřevák. Bylo v něm útulno a nadupáno, diváctvo hýřilo potleskem a kapelám se dařilo, i když se u těch početnějších formací se museli baskytaristé a případní bubeníci spokojit s místem pod jevištátkem.

Teplickým Naspěch to celkem dobře zpívá, jenže zatím trochu opatrně. Zajímavost: kapela pořádá pravidelné večery v pražském klubu Klamovka. Formace Pět oříšků pro Popelku prodělala v poslední době personální proměny. Sevřenější tvar kapele vysloveně prospěl, je – jako už léta - silná ve vokálech, i když to někde paradoxně vzhledem k ještě neusazené sestavě zaskřípalo. Ale jejich závěrečná swingovka byla nejlepším kouskem celého večera. Kéž bychom se od nich dočkali víc takového repertoáru. Zkomornění sestavy Oříškům rozhodně prospělo.

Skupina Kavka Banda Petra Kavky (jinak také spolupořadatele akce, majitele campu a vlídného hostitele) zní velmi zajímavě a neotřele. Kapelník se v poměrně pozdním věku našel jako osobitý písničkář, obklopil se výtečnými muzikanty a překvapení je na světě. Až se kapela ještě víc usadí…

Martin Šíl z chomutovské kapely Lidee noire je osobnost, písničkář a autor sršící nápady. Jako aranžér nabízí mnohobarevné kabátky písniček, za nimiž jako byste slyšeli velkokapelový zvuk. Jenže tohle kvarteto zní o dost skromněji a některé nápady tak nemohou naplno vyznít.

Ústecký Sunny Walk velkou kapelou je, aranžérsky i ve vokálech je na tom taky dobře. Škoda, že nedisponuje výraznějšími sólovými hlasy, chybělo by už poměrně málo. Mostecký dětský Komoráček ušel od loňska pořádný kousek cesty za lepším. Zdejší výkon ale poznamenala absence několika členů, muzikanti působili stísněně a trumfy vyložili teprve těsně před odchodem z jeviště.

Samo sebou z Dubí je mladá a ještě ne zcela dozrálá formace. Ale jejich přistup k muzice přináší něco nového a neotřelého, což u tak mladých kapel zdaleka není zvykem. Tipuji si, že o nich ještě bude dost slyšet. Vrcholem koncertu byl blok duchcovské sestavy Bob a Bobci (na snímku). Právě oni jsou od loňska oním pomyslným skokanem roku: zajímavé texty, nápadité, sezpívané a svižné vokály, instrumentálně sehraná parta s řadou zvukových lahůdek (ukulele, ukubanjo).

Moderoval Mirek Ošanec a společně se Stráníky vložili do koncertu hudební pohlazení v podobě starších i nově nastudovaných kousků z repertoáru tria Peter, Paul & Mary.

Michal Jupp Konečný

V tradiční čas na tradičním místě proběhla přehlídka východočeských kapel ucházejících se o „předskokanská“ místa na letních festivalech – Hudlovačka. Během dne se na pódiu zahradního areálu U Letců vystřídalo více než dvacet skupin rozmanitých žánrů.

David Jirků