Skládačka konkurzních předkol už je kompletní - v Kuřimi byli na Zahradu a “přilehlé” festivaly vybráni písničkáři. Festiválek načalo dívčí trio Na chvíli motýli se zaskakujícím klávesistou Pavlem Žemlou. Muzika téměř totožná s tím, co předvádí v obsazení bohatším o nástroje kapela Onen svět či už zmiňovaný Pavel Žemla se Šárkou Kytnerovou. Ti zahráli v prvním bloku. Snaha o expresivní zpěv, ale poněkud přehnaná, křečovitá. Přirozeněji zněli bratři Lukáškové jako trampská Rosa Coeli, byli však spíše zpestřením než konkurenty ostatních soutěžících. Následující Petr Sedláček zaujal hned první, vtipnou písní. Pokračoval pak vážněji, což byla trochu škoda. Humor je mu vlastní. Duo Nestíháme, které tvoří kytaristé Petr Ovsenák a Jan Řepka, a působilo nejistě, navedla k účasti čerstvá maturantka Martina Trchová. Ta se každým rokem lepší. A připravila si i malá překvapení pro diváky – v jedné věci si přizvala Žofku Kabelkovou a úvodem k písni Dlouhý chvíle (tik tak tik tak jé) poslala do publika pár krabiček TicTaců. Před Martinou odehrál svůj blok ještě Jeroným Lešner. O jeho postupu nikdo předem nepochyboval, zatímco slovenské Duo Hups bylo překvapením. Písně zpívané houslistkou Evou Safanovičovou ve spojení s grassovou kytarou Petera Kolárika zněly zajímavě. Jaroslav Urbánek nepřekonal loňského Prenatálka (zahrál ho i letos) a někdy vtipy doloval násilím, ale nakonec se blýskl výtečnou vánoční písní. František Vlček je jeho jemnější obdobou. Méně cynismu, jemnější vtípky a slovní hříčky… Na Zahradě se pro něj však nenašlo místo, takže možnost ho slyšet zůstává hlavně v rámci vystoupení pražské Krychle. Jediným dívčím duem byla v Kuřimi Zuzana Rychnová s Petrou Libovickou. Příjemné dvojhlasy, kytara, flétna. Petra nezapře školený hlas, škoda, že také nezpívá sóla. Marcel Kříž letos přijel nakrátko ostříhán, ale bohémský styl s vlasy neodložil. Písně za doprovodu akustické i elektrické kytary (i kláves I. Cicvárka) se opět točily kolem postaviček jako “plavovlasá Ingrid”. Svéráz nad svérázy, který však ví, co hraje. To akordeonista Oldřich Olaf Martínek, který loni soutěžil v duu M+U, zatím tápe. Hledá tu v muzice Vaška Koubka, tu v lidovkách, tu támhle, tu onde.
Přestávku za dvěma bloky obstarali Ivo Cicvárek a OKO se Žofkou Kabelkovou a pak už se rozjel blok třetí. O duu Jan Žamboch a Stanislava Brahová se šířily od ostatních písničkářů zvěsti, že “je to bomba!”. A opravdu, bezpochyby objev letošní Zahrádky. Michal Rádl, který loni zaperlil písní Hacker odnaproti, tentokrát vsadil na vážnou notu. A i když jsou jeho přemýšlivé texty hodně zajímavé, po hudební stránce Michal moc nenabízí, je v něm víc básníka než muzikanta. Následující vášnivá fotografka Jana Bauerová zase písně pojala jako fotografie. Samá příroda, pomalé tempo, neustálé opakování jednotlivých veršů (mělo to evokovat koloběh přírody, či je Jana kantorstvím natolik prosáklá, že vyučuje i na pódiu?). Až v přídavku – Epikurejské - přešla ke svižnějšímu tempu a pestřejšímu textu. V rychlejším tempu pak pokračoval Disney band. Kytarista a zpěvák Martin Kadlec se zpěvačkou Věrkou Soukupovou vyčnívali nejen stylově, ale i drivem, který jejich vystoupení mělo. Jak to Disney bandu “odsejpalo”, tak následující Vladimír Čáp hrál písně předlouhé. Melodikou se sice razantně odlišoval od ostatních soutěžících, jeho písně se však podobaly jako vejce vejci. Jako poslední se předvedli Jan-Matěj Rak se Šárkou Burešovou. Matěj zahrál osvědčené písně (taky by se dalo napsat, že nenapsal nic nového…), Šárka však přidala jednu novější, která by se mohla měřit s její nedostižnou Filozofickou.
Většina písničkářů letos vsadila na písně pomalejší, vážnější a při osmnácti soutěžících odpoledne nemělo takový spád. Účinkující měl vyhrazených 15 minut a ať už diváci tleskali jako o život nebo více méně vlažně, nárok na přídavek měl každý. A tak se pochopitelně program dost protáhl. Na třetího (Black Uganda Choir) a čtvrtého hosta (Zuzana Navarová a KOA) se dostalo až za tmy…

Zahrada písničkářů, Kuřim, 25. 5. 2002
Lucka Jirků

Zlín je výstavné město, i jeho moderní architektura navazuje stylem na staré cihlové budovy baťovských továren a domků. Jako z jiného světa působí téměř v centru Zelenáčova šopa, countryový klub a hospoda. Sem přesunul její šéf Martin Juřík předkolo Zahrady pro Zlínský kraj a změna prostředí v útulném klubu proti neosobnímu kulturáku v Otrokovicích festivalu jen a jen prospěla. Martin se postaral perfektně o vše a dokonce i stihl s úspěchem zaskočit za nemocného zvukaře. Po předchozím předvýběru se v Zelenáčově šopě představilo sedm kapel a dá se konstatovat, že většina z nich byla výborná. Na rozdíl od všech ostatních regionů tu překvapivě převažoval bluegrass. Ten hrály i dvě nejzajímavější formace: Parapet a Dessert. Uherskobrodský Parapet na škatulkování nehraje a úspěšně spojuje bluegrass s prvky jazzu, swingu i lidové hudby tak, že vás zvedne ze židle. A tak jste mohli slyšet jazzový tradicionál Sveet Georgia Brown v bluegrassovém hávu nebo skladbu Davida Grissmana s flétnou. Paráda. A jako přídavek výborný zpěv Lenky Kuřilové.
Na opačném pólu stylové čistoty je mladá formace Dessert z Veselí nad Moravou. Pětice muzikantů víc zpívá než hraje a obklopuje jeden kondensátorový mikrofon. Prostě na vás dýchnou čtyřicátá léta minulého století, ale víc než k základním kamenům bluegrassu se kapela obrací třeba k repertoáru Alisson Krausové či gospelům. Další dvě bluegrassové formace, kroměřížská Zelená tráva a Tři muži ve člunu nasadily – zejména po instrumentální stránce – vysokou laťku, ale podobně dobře hraje plno kapel k kterémkoliv regionu. Mezi takovou záplavou kvalitního bluegrassu dostávají na Zahradě – na rozdíl do Kopidlna – přednost ty kapely, které úspěšně hledají vlastní cesty.
Podobně potěšila zatím ještě ne tak vyhraná uherskohradišťská formace Bajo. Kdopak by se ještě před pár lety opovážil hledat nové barvy v souznění country nástrojů a klarinetu? Mladá kapela z Otrokovic s výbornou zpěvačkou a pitoreskním názvem “Sestra pije pivo a kouří” doplatila na nervozitu a potíž s ozvučením nástroje, ale zdá se, že hodně úspěšného ji může ještě čekat. A domácí kapela BPT předvedla snad nejširší stylové spektrum. Vlastními trampskými písněmi by se mohla postavit kterékoliv z dnes kralujících trampských sestav, ale stejně dobře se jí vedlo u lidovky, spirituálu, historizující písně nebo klasických folkovek.
Po zlínském kole je v konkursu kapel letos sklizeno. S těmi nejzajímavějšími s celé republiky se na festivalech potkáme už za pár týdnů.

Michal Jupp Konečný

Hudlovačka, předkolo Konkurzu Zahrady pro královéhradecký a pardubický kraj, skoro nic nového nepřinesla. Tedy co se týče muzikantských objevů. Jinak šlo o historicky první ročník s vydařeným počasím - v předchozích letech bývalo pod mrakem, pršelo, bylo nepříjemně “vlezlo”. Letos to pořadatelé, tedy Vláďa Casey Růža (sponzorský mág – bez problémů sežene peníze i na folkovou akci) s Poupaty, zařídili skvěle. Sluníčko se činilo, muzikanty nic nehnalo do klubu, který sloužil jako jedna velká šatna (a v minulých letech jako ohřívárna), a publikum tak bylo poměrně početné. Dvacet šest kapel s příznivci už je docela znát.
Na druhou stranu při takovém množství muzikantů by mohla hrozit únava publika (hrálo se od deseti hodin ráno téměř do osmi večer!), naštěstí hradecká přehlídka měla spád. Zvučení pod taktovkou Hronovy bandy většinou příliš netrvalo, kapely dodržovaly vymezený čas patnácti minut, na občerstvení se také dlouho nečekalo. Přehlídka plynula v naprostém poklidu. Bohužel stejným způsobem i muzika plynula skrz posluchačovy uši. Kapely jedna jako druhá (ač některé lepší, některé horší) splývaly v jednom, byť pohodovém proudu. Opravdu jen pár jich vyčnívalo – královéhradečtí Pročne, hrající s čerstvým perkusistou, pilníkovské Kaluže, které přivezly ještě neohrané písničky (opět se skvostnými texty, ale melodie se trochu vytrácely) a Vespol z Dolního Újezda u Litomyšle, jehož kapelníka, který kromě kytary a rytmiky velice dobře obsluhuje i zobcové flétny, jsme si podle svérázné barvy hlasu překřtili u stolu na Kodyma. Dál rozhodně stojí za zmínku litomyšlské kapely Xilt a Na pár chvil a dvě pardubické – Modrá kref (s jak jinak než výtečně zpívajícím Radkem Novákem) a Baboraď, která si přidáním bicích od loňska spíš pohoršila. Takže nic nového pod sluncem, jsou to vesměs skupiny, které už na Zahradě a jiných velkých festivalech v minulých letech hrály (jsou mezi nimi i držitelé Porty).
Nakonec jediným (ale hodně milým) překvapením přehlídky byl akustický trutnovský Silmaril - dva zpívající kytaristé a houslistka. Středem trojice je Láďa Lysický, který v předchozích letech sbíral zkušenosti v jiné, rozhodně ne neznámé trutnovské kapele - Obzoru. Silmaril staví na zpěvu obou kytaristů (mají příjemné, k sobě skvěle ladící hlasy) a doprovodu houslí. Ty v některých okamžicích znějí jako ženský vokál - několikrát jsem se musela pohledem na pódium ujistit, že Lenka nezpívá. Třetí hlas opravdu zpívaly housle. Silmaril – to jsou fajn písničky, zajímavé aranže, a hlavně minimalismus. Nevím, nakolik jde o z nouze ctnost (podle propozic jim totiž před časem odešel baskytarista), ale kapela vyčnívala především proto, že se nesnažila věci překombinovat.
Opěvování bylo sice v předchozím odstavci víc než dost, ale nemůžu na závěr opomenout pochválit celou akci. Vše klapalo podle plánu, když pominu problémy s kombem u kapely Baboraď a to, že v Hradci startovala i jistá severočeská kapela, která už si odbyla nedávno předkolo Konkurzu Zahrady jinde… Prvenství by Hudlovačka určitě obsadila v počtu dramaturgů, kteří si přijeli vybírat pro své festivaly či kluby – mohelnický Aligátor, Folkovokvítkový Hopp, imperátor Jupp, turnovský Václav Feštr, z místních třeba Pavel Šonka z CC Lucie. Chyběl snad jen Medvěd - ten loni kvůli péči o ředkvičky dorazil až na poslední kapelu, a letos ho zřejmě slunce drželo v zajetí zahrady (s malým “z”) celý den. Medvěde, o hodně jsi přišel…

Lucka Jirků

Hudlovačka, Hradec Králové, areál U Letců, 04.05.2002

Nejlepší byli trampíci

Jediná trampská skupina v soutěži, Tempo di vlak, suverénně vyhrála jak u poroty, tak i u Juppa, který si zde vybíral na své festivaly. Stalo se tak v letošním finále Moravského vrabce v Karviné. Do finále postoupilo a opravdu v něm soutěžilo 24 postupujících z celého cyklu koncertů. Od příštího roku dojde zřejmě ke změně, když písničkářská větev Vrabce – Orlovský špagát se místo toho napojí na systém Zahrady písničkářů, ale letos tvořily dvojice a písničkáři více než čtvrtinu soutěžícího pelotonu. Ne že by tam nebylo nic zajímavého (bluesman Jiří Míža, se sádrou na ruce obětavě hrající David Vysloužil, v první písni výtečný René Souček, textově pak zejména poeticky humorný Ondřej Bláha), ale přece jen republiková špička je výš.
Paradoxním jevem je, jak špatně se ve finále dařilo vítězům oblastních kol. FM Band zahrál rozhozeně a někdy až podbízivě lacině, Petr Bende Band (vítěz z Mohlenice) taky neměl nejlepší den (možná by si mohl odpustit teatrální představování kapely do skladby, v soutěži, kde je dvacet čtyři kapel, a dělal by to každý, bylo by to asi nedýchatelné) a zcela kiksnuli bluegrassoví Křeni, kteří nejdřív mimo soutěž (Jako vítěz Totýmku) zahráli velmi dobře, a pak v soutěži poorali, co se dalo. U nich je to ale omluvitelné mládím (jsou to studenti střední školy) a soutěžnickou nezkušeností. Mám pocit, že po vítězství v oblasti se chtěli za měsíc naučit tři nové majstrštyky pro finále. Obecně vzato, je ale nevyrovnaný výkon kapely právě dokladem její nedozrálosti.
Relativně slušně zahrály dvě přece jen už ostřílenější folkové sestavy – Alešanka a Douda Band, které si také odnesly druhé a třetí místo. I když ani u nich bych netvrdil, že byly lepší než loni. A tak suverénně odvedené a dobře aranžované trampské písničky Tempa di vlak (kapela v červnu křtí desku) znamenaly nejen první místo, ale (po rozpadu Magisonu) i potvrzení naší nejlepší trampské kapely z těch, které ještě soutěží.
Hostem večera byl Nadoraz, který jsem tradičně proporotoval. Součástí akce byl stejně tradičně zpravodaj – Čimčarák a noční sejšn – country bál. I kvůli němu se asi začínalo nekřesťansky brzy – už v 13:00, takže pro téměř prázdný sál. Ten se pak naštěstí postupně zcela zaplnil.

Moravský vrabec – finále, Karviná, 27. 4. 2002

Sálek turnovského Městského divadla je příjemnou architekturou s konce devatenáctého století a pro komorní recitály je jako stvořený. Přidáme-li invenci organizátora, který na pódiu vytvořil přímo šansoniérské prostředí (včetně svítící lucerny a lavičky “v parku”), vzniklo pro osmnáct písničkářů a dvojic, kteří sem v historii Konkursu Zahrady přijeli na historicky první národní semifinále ve své kategorii, prostředí značky ideál.
Hrálo se o zbývající volná místa pro finále této kategorie v Kuřimi (25. 5.), odkud pak už vedou cesty na letní festivaly. Ale organizátor, který by si přijel vybrat “jen” do Turnova, by rozhodně neodjížděl z pocitem, že byl na nějaké druhé lize. Předváděná muzika byla dostatečně různorodá a nápaditá, takže pořadatel finále nakonec vzal maximální počet účastníků – šest, s pocitem, že by jich mohl klidně vzít mnohem víc. Líto mi bylo zejména toho, že se prostě nenašlo místo pro Michala Knébla, který k humoru přidává každý rok víc a víc muziky, kytarově excelentního Petra Buchteleho a hlasem romantického (Chomutov), Zbyňka Zemana, který se proti loňskému roku rovněž zřetelně zlepšil ve svém stylově přehrávajícím pojetí písničky jako ilustrace panoptikální reality, nebo příjemné mužské duo Mediolan (Pavel Ptáček a Dušan Trličík ze Vsetína), které v části repertoáru zajímavě využívá violoncella. Ale snad mají šanci, že to vyjde za rok, stejně jako tři mladičké písničkářky (Alena Vítová, Magdaléna Brožková a Lucie Faltýnková) a vlastně všichni ostatní, kteří letos branou neprošli (Martin Čepelík, Tomáš Zeno Václavík, Ilona Dvořáková, Hanka Schödlbauerová, Jiří Šmidt).
Takže na koho se dostalo? Duo Hups (Eva Safanovičová a Peter Kolárik z Popradu) předvedli repertoár stylově rozmanitý, na mne osobně nejvíc zapůsobila vlastní úprava lidové předsvatební písničky. Další smíšené duo Jan Žamboch a Stanislava Brahová ze Vsetína se pro mne stalo největším objevem semifinále – přirozeným jazzovým cítěním, inteligentním repertoárem a interpretační lehkostí. A konečně třetím smíšeným duem, které ale vlastně spíš splnilo roli jednoho z favoritů na postup byl DisneyBand (Věra Soukupová a Martin Kadlec) z Liberce. Svérázná poetika, zahrnující jak cudnost tak jistou drsnost výpovědi, velmi dobré hudební výkony a pocit navázaného kontaktu s diváky od začátku do konce vystoupení (po téměř pětihodinovém programu), to jsou nepřehlédnutelné argumenty. Tři dvojice doplní tři jednotlivci. Petr Sedláček z Prahy se do finále dostal poprvé a věřím, že zaujme kombinací humoru a poetična které sděluje přímočaře a s lehkostí rutinéra. Pro další dva postoupivší to je vlastně repríza loňského finále a i pro ně platí, že jsou vtipní i lyričtí, i když každý jiným způsobem – Jeroným Lešner a Jaroslav Urbánek.
Výběrčí pro finále měli škodolibou radost nad tím, jak se asi odtud bude vybírat Juppovi na festivaly.

Zahrada písničkářů – semifinále, Městské divadlo Turnov, 20. 2. 2002

Vstoupil jsem do divadla a obdivně jsem hvízdl. Pro ty z vás, kteří nikdy nebyli v turnovském divadle, tak jako já před 19. dubnem: je to určitě nejhezčí prostora, ve které jsem dosud zažil Konkurs Zahrady. Ve vzduchu se vznášela přímo hmatatelná péče pořadatele předkola Libereckého kraje Vaška Feštra a před námi bylo 17 kapel (a to ještě některé z nich na poslední chvíli odpadly) a tudíž příslib velmi dlouhého večera.
Zahajoval jeden z koní jako vždy bohatě zastoupené stáje hudební školy Ciskotéka, Amazonky z Jeníšovic. Dívenky už s vlastní tvorbou, s projevem zase o kus vyzrálejším, ale na objevení své nezaměnitelné parkety ještě čekající. Liberecké Půlkočky se snad pokoušely o jakýsi folkrockový minimalismus (ten se zdá být podle Konkursu na Liberecku dost oblíbeným vyjadřovacím prvkem), ale nepodařilo se jim příliš zkrotit své instrumenty a muzika jim nedržela pohromadě. Skupina Otazník byla dokladem toho, že s účastí v Konkursu Zahrady se začínají osmělovat i naprostí začátečníci. Trio z Rumburka vzniklo loni v prosinci a příliš se toho ještě nenaučilo. Slogan “dej si bacha, do koho se zamiluješ”, ze kterého se vyklubal kompletní text první písně, uvedl silně minimalistické S.KO.R.O. (dříve S.R.O.) z Liberce. Obrovská muzika to nebyla, ale musím uznat, že moji pozornost upoutat dokázali. Ciskotékové Slunečnice (Jablonec nad Nisou) mě potěšily: ještě hodně malé školačky hrající spolu necelý rok, samozřejmě se spoustou chyb, ale se slušným příslibem do budoucna. Zpěvačka Lucie Bakešová se mi po svém prvním vystoupení toho večera jevila jako veliký talent. Císařovny nové šaty (také Ciskotéka a Jablonec n.N.) mají od loňska domyšlenější a údernější název a stejnou proměnu prodělala i jejich hudba. Zdá se, že už přesně vědí, kde má jaký tón zaznít, a písničky frontmanky Moniky Císařové se stávají zajímavějšími. Liberecký Marigold předvedl největší odvaz první půlky večera, ale na to, že hrají folkový bigbít, který si říká o shovívavost k některým banalitám (zejména v textech), a snaží se za to nabídnout strhující atmosféru, by toho odvazu mohlo být ještě víc. Dětské Berušky (Jablonec nad Nisou) jsou už ve své věkové kategorii za hvězdy a nezklamaly ani tentokrát: písně typu Okres hudba jsou samozřejmě příslušně naivní, ale přitom výrazné a uznání zasluhující. Předěl mezi oběma polovinami soutěžního pole obstaral nejmladší z rodu Cidlinských - houslista Jan s dvěma vlastními instrumentálkami hranými na halfplaybackový podklad. Největší skok z ciskotékových kapel udělalo od loňska asi Ontario z Jablonce. Do kolonky “styl” si píší “pop-funky”, folku se ale, myslím, nijak dramaticky nevzdálili, přitom funky mají opravdu pod kůží. Nad dokonale běžícím doprovodem skvěle zpívá Lucie Bakešová, která mě při svém druhém objevení se na pódiu přesvědčila, že není jen talent, ale přes občasné technické chybičky ve svých (odhadem) 14 letech pěvecká osobnost. Že překvapit umí i slušná a zaběhlá kapela, potvrdil následující děčínský Juwel Folk. Od doby, kdy jsem je slyšel naposled, dost přitvrdili, ale hlavně se vyhráli do samozřejma, postoupili o nějaké to hudební patro výše. Třetí skladba - jakýsi ženský “lament” v podání Romany Rychtaříkové - byla skvělá. A večer gradoval: možná nejlepší Modrý houpačky (Liberec), folkrock s kvalitními skladbami Jardy Pátka, velkou radostí z hudby a dokonalou dynamikou. Kapela mírného folkrocku Rebel z Rovenska pod Troskami vůbec nebyla špatná (až na trochu zahozený zpěv), ale měla smůlu: proti svým dvěma předchůdcům působila jako odvárek. Patrně nejdéle hrající skupina večera, Vomiště z Děčína, už asi nepřekvapila, ale rozhodně potěšila: ambiciózní a napadnuté písně kapelníka Honzy Mirovského, hodně kláves, promyšlené aranže, vysoká muzikálnost - vše bylo tak, jako obvykle. Kapela LEV-H-ART (Lomnice nad Popelkou) přinesla trochu uklidnění, příjemné hlasy, pomalé, místy nasládlé melodie a hluboko hranou violu. Bohužel v tom všem chyběl jakýkoli výrazný moment. Vltavín, který si posunul domicil momentálně do Frýdlantu, hrál běžný folkový mainstream s přidanými perkusemi a bicími. Ani neurazil, ani nepřivedl k nadšení. Šlusující Netřesk (Jablonec nad Nisou) patří mezi ostřílené zahradní mazáky. Když jsem potlačil lehké zklamání z toho, že letos nedostala tolik prostoru úžasná zpěvačka Šárka Hulíková, musel jsem připustit, že Netřesk zahrál dobře a hlavně předvedl zase jiné stránky svého já. Že umějí zpívat i pánové a že nejsou jen - když to přeženu - kapelou k tanci, ale i k soustředěnějšímu poslechu.
No neříkal jsem to na začátku? Ještě aspoň stručný pohovor s kapelami a ku Praze jsme vyráželi až po půlnoci...

Konkurs Zahrady - předkolo Libereckého kraje, 19. dubna 2002, Turnov, divadlo

Patnáct kapel z Vysočiny a hostující Stráníci – to bylo menu, které předložil tradiční pořadatel Milan Medvěd Kolář divákům. Hrálo se systémem tři plus jedna, aneb při bouřlivém potlesku se mohlo přidávat, a toho se dočkali téměř všichni. Přesto musím říci, že se z úrovně ostatních vpřed vydělily podle mne dvě formace.
Geneze z velkého Meziříčí už začala být po úspěších v polovině devadesátých let kapelou poněkud odpisovanou. Pročistili nástrojový park od zbytečných kytar, vsadili na nápadité zvuky kláves a především na hezky a chytře vedené vícehlasy (napočítal jsem jich snad místy i pět), a zaznělo to znovu jako čisté cinknutí ryzího kovu.
Žďárský Blueshell naopak hraje v minimálním obsazení (akustická kytara, baskytara, saxofon), a přesvědčil úsporností použitých tónů, které nechaly pod citlivě zvoleným repertoárem dostatek vzduchu k posluchačově imaginaci. Přitom každá písnička byla jiná. Na mne osobně asi nejvíc zapůsobilo Podzimní listí s hezkým akapelovým zpěvem Luboše Machka, který dokázal zůstat nad věcí při reinterpretaci světového hitu do laskavé české verze.
Do druhého sledu bych zařadil dvě jihlavské formace – Žofka Kabelková s doprovodem další kytary a baskytary dokazuje, že není jen zasněnou půvabnou mladičkou písničkářkou, ale i temperamentní muzikantkou. Na druhé straně mám pocit, že možná důležitější než pro publikum je zatím tento projekt pro samotnou Žofii, která vedle starších spoluhráčů rychleji dorůstá v osobnost, a že ta pravá sestava přijde teprve potom. Draga Banda sestavená kolem Predraga Duronjiče a Matěje Koláře v zákulisí tuze pěkně jamovala, na pódiu to ale vypadalo, že ve snaze předvést, jak se v postmoderním pojetí world music dokáže spojit a prolnout cokoliv s čímkoliv, trošku přehnali stupeň exhibicionismu a eklekticismu, který by jejich hudbě slušel nejvíc. K těmto kapelám bych ještě přiřadil akustické Sýkorky (odstěhovaly se do Humpolce), kterým to příjemně swingovalo a jejichž muzika je při vnější nenápadnosti zajímavá, ale pokud přimějí diváka, aby se stal posluchačem, asi mají šanci oslovit jej velice silně.
Jinak žánrově jsme si během večera, kde nezazněla vysloveně slabá kapela, mohli poslechnout bluegrass, folk, folkrock, trampskou píseň a v podání DJ Skřípáka i něco málo dance (skřipky s doprovodem nasamplované smyčky). Celkově jsem měl pocit, že úroveň kapel zde jde příjemně vzhůru. Nesporným kladem bylo i velmi dobré ozvučení Mirkem Hronem a jeho týmem a závěrečná velmi příjemná akustická tečka v podání Stráníků.

Konkurz Zahrady 2002, Jihlava, Divadlo Na kopečku, 18. 4. 2002

Litvínovská Zahrada rozkvetla.

Litvínov byl pro mne tajemným hradem v Karpatech, stejně tak jako jeho hudební scéna. Pátek 12. dubna byl v tomto směru zlomovým. Zúčastnil jsem zdejšího kola Konkursu ZAHRADY. Byla to má prozatím moje čtvrtá zastávka v onom množství konaných předkol (Plzeň, Bohnice, Kocour) a co se týče srovnání, byla jistě nejlepší. Předesílám, že nejsem hudební kritik. Proto podávám osobně zaujatý pohled, to jako informaci pro případně nově vzniklé (ne)přátelé.
Konkursu se zúčastnilo 23 kapel. Tento hudební maratón mě naplnil až po okraj mých možností, takže jsem ke konci civěl jak jantar, holky se mi pletly s klukama, harmoniky s basama. Celkové působení vystupujících na mne bylo opravdu dobré, přesto bych jejich účinkování rozdělil do několika skupin. Do té první bych zařadil ty, kteří mi nějakým způsobem až tolik neseděli, jak říkám, šli mi tak trochu skrz uši. Eyer+Adam Litvínov, Bob a Bobci Duchcov, Naspěch Teplice, Aristros Litvínov, Náplava Ústí n.L., Střepy Světec, Premiem Chomutov. V žádném případě netvrdím, že byli špatní. Jen mi tak..... Neberte to však vážně, jde jen o můj osobní názor, jiní lidé, jiné názory. Opravdu nejsem světec, ale nikomu nechci ublížit. Na druhé straně však nechci být populista za každou cenu.
V oné druhé skupině jsou tací, kteří mě už v mé niterní cestě mezi levým a pravým uchem něčím zaujali. Kvinta Litvínov, Lidumil Duchcov, Passage 78 Děčín, U- Style Děčín, Origo Ústí n.L., Pro kočku Litvínov, Lochnes Žatec, Album Chomutov, Blue Eyes Ústí n.L., Lidee noire Chomutov. Každý něčím jiným. Někdo textem, jiný hudbou, jiný aranží.... Prostě zaujali. Byl jsem tomu rád. Snad za rok, uvidíme.
Do třetí skupinky, mých nejlepších, si pak řadím pravděpodobně nejlepší blugrassový Burizon z Ústí n.L. a Prahy, kterému přeji zvýšení technické zdatnosti při jejich současném zápalu. Jdou tvrdě za svým cílem a tak to má být. Litvínovská skupina Pět oříšků pro Popelku doplatila na náhradního zvukaře, ale přesvědčila výtečným vokálním souzněním všech členů, zejména pak dámské části. Sestava kolem Jardy Popelky mě opravdu mile překvapila a chtěl bych ji řádně ozvučenou opět slyšet. Ještě o větší překvapení se postarala další litvínovská kapela Stráníci. O co zeštíhlili (hráli ve čtyřech), o to byli přesvědčivější. Moc jim to slušelo a hrálo (opravdu v tom není pouze zdvořilost pořadateli, který přehlídku připravil bezvadně a s opravdu svobodnou atmosférou). Jejich hudba byla přirozená a přesvědčivá ve výraze a to bez viditelné snahy se vtírat. Bylo to fajn. Na pomyslný stupeň “výtečníků” řadím Forest Gump z Chomutova. I u nich si cením starého pravidla, že méně může znamenat více. Textové poetično, které bylo podloženo muzikantským umem, mi opravdu lahodilo. Nevím do jaké míry jde o festivalovou kapelu. Výkon sólového kytaristy však byl jedinečný, což bych dokázal tvrdit i o ostatních hráčích kapely. Můj záznam “expresivně nadupané” je asi nejvýstižnější. Srovnatelně bych zde prezentoval i účinkování kapely Dynamis z Ústí nad Labem. Dobře zahrané a zazpívané muzice bych možná vytknul občas rozeběhnutý rytmus. Opět výteční muzikanti, kteří již pravděpodobně vědí, co chtějí a ono se to daří. Počáteční škubavost se během hraní rychle rozplynula k prospěchu celého vystoupení. Na závěr jsem si nechal alespoň moje největší překvapení. Zdarr Most. Chytré, nevtíravé za každou cenu, malinko vkusně ulítlé, unyle nežánrové. Pokud alespoň část muziky právě tohoto žánru půjde touto cestou, nemám o její budoucnost žádných pochyb.
Za litvínovské setkání děkuje

Vašek Feštr
(autor je dramaturgem několika festivalů v Turnově a okolí. – pozn. redakce)

Litvínov CITADELA, pátek 12. dubna 2002

MORAVSKÝ VRABEC 2002
Výsledková listina 3. oblastního kola Moravského vrabce Mohelnice - pořadatel Městské kulturní středisko - sobota 13. dubna 2002

Hlavní cena poroty  (a postupující do regionálního finále):
1. místo: PETR BENDE BAND Újezd u Rosic
2. místo: TAVERNA Prostějov
3. místo: GRATIS Olomouc
4. místo: DOMINO Velká Bystřice
5. místo: CALVERAS Bruntál
6. místo: BAREVNEJ DEN Šternberk

Čestné uznání poroty:
Helena Marešová – zpěvačka skupiny GRATIS Olomouc za pěvecký projev
Hlavní cenu divácké soutěže si odvezla skupina A. M. ÚLET Litovel.

Soutěže se zúčastnilo 19 soutěžících skupin. Mimo soutěž vystoupil Václav Jan Kvapil – učitel z Černé Vody, který svou perfektně zvládnutou hrou na violoncello a zpěvem písniček vlastní tvorby překvapil přítomné posluchače a musel přidávat. Dále ihned po soutěži jako host vystoupil Vojta Kiďák Tomáško s Ríšou Melicharem z Lokte nad Ohří a po nich ještě šumperská skupina Rampa Music. Vojta Kiďák Tomáško dostal od pořadatelů, při příležitosti svých 55. narozenin, čerstvou a voňavou kytici ozdobených medových perníčků.
Na pódiu velkého sálu mohelnického Domu kultury letos vystoupilo celkem 101 muzikantů. Soutěž uváděl Josef MLOK Grim z Karviné.
V dosavadní historii 7. ročníků Moravského vrabce mělo letošní kolo dle mínění odborné poroty i přítomných dramaturgů jiných hudebních festivalů doposud nejvyšší uměleckou úroveň. Někteří účinkující byli hned po svém vystoupení osloveni pořadateli jiných hudebních festivalů a pozváni k účasti. Ihned po vyhlášení výsledků ještě proběhl tradiční odborný seminář soutěžících s odbornou porotou. Celou soutěž natáčel Český rozhlas Olomouc.
Finále letošního ročníku hudebního festivalu Moravský vrabec proběhne v sobotu 27. dubna 2002 v MěDK Karviná.

Letos se uskutečnil Konkurs Zahrady pro Jižní Moravu poprvé v Kuřimi a podruhé jako společná akce s Trampskou Portou. Přihlášených nakonec bylo 56, takže i při plánované absenci přibližně pěti kapel bylo jasné, že to budou dvě hutná odpoledne. Ohodnotit každého účinkujícího alespoň jednou větou by bylo nad možný rozsah článku, takže se spokojme několika obecnými poznámkami a pak vyjmenováním obzvláštních dobrot.
Přesun do kuřimského Společenského centra byl kromě jiného vyprovokován i tím, že v jinak příjemné brněnské Barce jsou znevýhodněny kapely s bicími, protože v malém sále je prostě neukázníte natolik, aby se celkový zvuk nemusel přizpůsobovat dunění vaška. Na druhé straně přechod do třístovkového sálu vzbuzoval obavy, nebude-li příliš zet prázdnotou. Naštěstí poměrně liché, zejména v neděli odpoledne bylo prakticky plno. Spojené organizační týmy i zvukařská parta Saši Nagyho pracovaly oba dva dny strojovým tempem čtyři kapely za hodinu, takže koncerty začínající v 15 hodin končily těsně po deváté.
Jediným zástupcem bluegrassu byl Drive, a myslím, že to byl zástupce velmi kvalitní. Typicky trampskou sestavu jsme nakonec na pódiu neviděli, i když blízko k této muzice měli z těch výraznějších Ořešák, Duo Voluta, Přístav, Zadweřama a Kudykam. Ti všichni se pohybovali v onom prostoru mezi akustickým folkem a trampskou písničkou a zejména dvě nejdříve jmenované sestavy by rozhodně neublížily žádné klubové přehlídce.
Z akustického folku bych ale vyzdvihl některé soubory ještě výše. Pochopitelně překvapením nebyl muzikantsky plnokrevný výkon Ivo Cicvárka a jeho Oka, kterému přímo do sálu přivezli z Indies čerstvě vylisované druhé album. Stejně tak pro znalce nebyl překvapením výtečný Nový Rownák, teď už vlastně (co do země původu) čistě slovenská kapela, zpívající ale česky a s příjemným přirozeným swingováním podepřeným imaginativními lehkými bicími. Naopak naprostým objevem byl blanenský Šnek a spol – excelentní muzikanti s vtipem a příjemným charismatem. Stali se pro mne rázem jedním z letošních favoritů. Objevem číslo dvě pak byly křehké a poetické Věcičky z Vyškova. Vedle těchto kapel se další dobré (víceméně) klasicky akusticky folkové sestavy staly prostě jen “slušnými” kapelami (FQS, Tah, Slunovrat, Ž.I.D., Na větvi…).
Zvláštní kapitolu tvoří kapely zaměřené převážně vokálně. Velmi dobrý a mnohohlavý Black Uganda Choir tentokrát co do účinku zřejmě podlehl zajímavému čtyřhlasu Alba Mons v nápaditých arnažmá a neotřelém repertoáru. Osobně jsem litoval, že nemoc jedné z trojice vokalistek zabránila experimentálním mladicím s hezkým názvem Na chvíli motýli, aby předvedly, co opravdu jejich muzika znamená. Onen svět ve zúžené podobě byl zajímavý, ale přece jen ve srovnání s loňským rokem poněkud příliš komorní. A konečně když jsme u věcí stylově okrajových, Jana Otevřelová a Jazz trio byla sice ukázkou výtečných muzikantů, jako celek ale mohla sestava na můj vkus působit poněkud uvolněněji a kooperativněji. I tak byli zajímavým zpestřením, stejně jako historizující Žakéři, které jsem už ale slyšel v lepší formě. Protože se soutěže zúčastnili i jednotlivci a dvojice (Trampská Porta pro ně žádné korespondenční kolo nemá), nesmím zapomenout přinejmenším na jména Lucie Faltýnková a Petr Hudec. Oba prokázali, že dobrý písničkář se neztratí ani vedle početných kapel.
Zbývá mi zmínit se o kapelách folkrockových. Několik jich bylo nadprůměrných a mezi sebou vyrovnaných: Ryby, Duffy, Marvin. V zákulisí byli mnozí zvědavi na Grilovanou kočku, která silně změnila obsazení a stala se z ní vícegenerační kapela s žesti (jeden z muzikantů kdysi hrával delší čas v orchestru Evy Pilarové). Nakonec ale převládl dojem, že skladby byly překomplikované, a že nová sestava potřebuje ještě nechat ustát. A tak se nad ostatní konkurenci v žánru vznesl především Poloband Petra Pololáníka, hrající naopak své skladby s vůní ragtimů i blues přímočaře, ale barevně hezky a rozmanitě. Fanfáry pomyslného absolutního vítěze by si pak bezpochyby odneslo Svítání, které s novou výtečnou (navíc mladou, příjemnou a velmi dekorativní) zpěvačkou Klárou Jelínkovou je zatím tím nejlepším, co jsem letos na Konkursech mezi kapelami potkal.
Pro úplnost: do oblastního finále Trampské Porty postoupili: Duffy, Duo Voluta, Drive, Faltýnková, Hudec, Petr Pololáník a Poloband a Šnek. Koho potkáte na Zahradě, je na Juppovi.

Konkurs Zahrady a předkolo Trampské Porty pro Jižní Moravu, 13. a 14. 4. 2002, Společenské centrum Kuřim

Středočeši usilují o účast na Zahradě již opakovaně v Divadle za plotem v areálu psychiatrické léčebny v Praze - Bohnicích. Pořadatel Pavel Rada stlačil přehlídku přihlášených třinácti kapel do jednoho dne a to se ukázalo jako přínos. Všem přidělil limit tří písní, což se lepší model než třeba jinde používaných 20 minut na produkci včetně zvukové zkoušky. To je pro kapely zbytečně stresující a trochu i nespravedlivé.
Středočeši se představili skoro polovinou kapel z Prahy, dvěma z Plzně(!) a ostatní už místem původu reprezentovaly Střední Čechy.
Byl jsem zvědav, zda Konkurs naváže na loňskou přehlídku, která co do úrovně kapel patřila rozhodně k tomu v zahradním usilování nejlepšímu. Výsledný dojem je, že nejlepší kapely přehlídky, které známe z minulých let předvedly svůj standard. Na ně se dotahuje několik nových objevů a další kapely zde byly na zkušenou. Ty si mohly ověřit, že není až tak jednoduché přejít z hraní pro přátele, nebo od táboráku rovnou na velké jeviště. U nových seskupení také vyplynuly problémy se sehraností, s aranžováním písní i s dramaturgií. Dost běžné bylo zbytečně obsáhlé nástrojové obsazení a rozmělňování hudebních nápadů, např. dvě kytary naráz hrající stejná klišé, dlouhé až nezáživné mezihry a většinou i slabší texty. Malá ostřílenost sebou nesla větší trému a naštěstí jen méně časté muzikantské a zpěvácké chyby.
První se předvedla sedmičlenná hradní formace od Rakovníka - Hradní duo, muzikantsky ostřílení hoši (3 vydané CD), hrají písně sbalené do lidového hávu. Štrůdl je sympatická skupina, něco mezi folkem a country, dobře se poslouchali, Pro radost, část Surových kocourů, byla na Konkursu kvůli zkušenostem a taky pro radost, Přestáfka z Čelákovic hrála nouzově pouze ve dvou a tomu by více než amfiteátry slušelo komornější klubové prostředí. Hluboké nedorozumění je až na název pohodová kapela a asi i dobrá parta, za rok zas více uzrála, snad jen Rozesmátého mandarína slýchám už poměrně dlouho. Hořovický Trapas prý vznikl letos v lednu, ale na nováčka rozhodně nevypadal obě zpěvačky byly perfektní. Trochu zakřiknutá Apaloosa (Černošice a Praha) hrála údajně severské country, Pant z Nymburka a z Poděbrad je parta zkušených hudebníků, hraje muziku podobnou Bafalu (sound, rytmus i frázování zpěváka). Suroví kocouři z Odolené Voda mají mandolinistku z Pro radosti a nápadné jméno, ale projevem je nápadný pouze frontman, zpívající pronikavým "nosním" hlasem.
Svěží a příjemný folkrock zahrál Prsten z Plzně Líbil se, má v sestavě saxofon, s jehož způsobem aranžování v této kapele si nejsem tak jist. K absolutní špičce večera patřil čáslavský Jitrocel, je vynikající nejen vokálně, umí zaujmout i texty: "A co ty stromečku, jak budeš dál žít …a ty už se nepodíváš za hvězdami". Taliesyn hrál a v originále zpíval velšskou muziku, s chutí a drajvem, možná jen, že jedna kytara tam byla navíc a sedící kytarista-zpěvák hrál víc pro potěchu svou, než diváků. Přehlídku gradovala Strašlivá podívaná z Plzně, je to zkušená "festivalová" formace, s nejen svou vizáží expresivním Petrem Merxbauerem v čele, ale též výraznými texty ("Ve svitu měsíce dva hřebci stojí…").
Večerem provázel Martin Kadlec z liberecké skupiny Disneyband, která zároveň jako host přehlídku zahajovala. Festivalový zvukař Pája Jindrák absolvoval vlastně všechny letošní Konkursy a jiné soutěže v Praze, nějakých 7-8 večerů, to je víc jak padesát skupin a když už je má všechny "na mixu", bylo by škoda, kdyby příště zvučil někdo jiný.

Konkurs Zahrady - Střední Čechy
Praha - Bohnice, Divadlo za plotem 9.4.2002

Bory nejsou jen kriminál

Předkolo Zahrady pro Plzeňský kraj postihlo letos to, co většinu regionálních kol: výrazně narostl počet přihlášených kapel. A tak pořadatelé sáhli k předběžnému výběru podle nahrávek. Z téměř tří desítek skupin se do pomyslného finále v plzeňském Divadle Čas dostalo osm formací. Za tradičního průvodce Míšu Leichta zaskočil Milan Benedikt Karpíšek, pořadatelům z Kulturního střediska Esprit se dařilo a kolo mělo jednu zvláštnost: Konkurs Zahrady se konal společně s předkolem Trampské Porty, a tak zatímco představitelé České tábornické unie vybírali kapely k postupu do Ústí nad Labem, dramaturgové Zahrady se ohlíželi po sestavách které by mohly hvězdit na festivalech FOLK & COUNTRY.

Někdejší skupina Bluegrass Collection se změnila na Collection a nezůstalo jen u změny názvu. Kapela už nehraje bluegrass, ale obohatila svůj posaz například o conga a výsledkem byl bohatý a rozmanitý sound. Carabina je naopak příkladem pohodového bluegrássku, který se nesnaží o nějakou stylovou urputnost a snaží se vycházet vstříc i neortodoxním posluchačům. Skupina Tak nic z Jáchymova v rozporu se svým názvem předvedla zajímavý a odpíchnutý folk s poměrně slušným vokálním projevem. Ještě víc se se svým jménem rozešla mladá a početná sestava Marná snaha. Její zvuk jako by připomínal muzikály, vše je vymyšleně proaranžované a sbory znějí velmi přesvědčivě, což se nedá říct o některých sólových partech. Zajímavým a vyhraněným projektem, zcela se odlišujícím od všeho co v Plzni znělo, je Ma-ma-ma-mandolin Quartet. V jeho čele stojí jeden z nestorů plzeňské hudební scény Petr Vrobel a z Moravy si sem odskočil Milan Krajíček (Trní, K+K Band, Šoulet), jediný z účastníků přehlídky již ověnčený Krtečkem. Žánrová i repertoárová šíře obrovská, vše zaranžováno pro mandolíny snad všech myslitelných druhů. Dokonalé, ale spíše muzika do klubu než na obrovská pódia. Dnešní torzo kapely Ponožky Framáše Sužíka v roli hostů osvěžilo koncert svým jemným hudebním i textovým humorem (i tahle sestava kdysi utrhla Krtečka). A na závěr ti nejzajímavější. Blue Gate zúžila svoji sestavu na čtyři členy, sebou si přinesla ještě teplé CD s názvem Demo 2002 a navzdory nemocem v kapele prokázala že je – když si odmyslíme Cop – momentálně asi nevýraznější plzeňskou bluegrassovou formací. Propojení folku, rocku a jazzu přinesla skupina Bory. Nástrojové mistrovství (hlavně bicí a trubky), civilní ale mimořádný projev zpěvačky, vše podřízeno celku, který posluchače strhne i pohladí. Plzeňskou skupinu Neboysa jsem viděl poprvé na podzim, když vyhrála finále průběžné soutěže Plzeňská lokálka a jako cenu dostala natočení CD ve vydavatelství AVIK. Deska je velmi zdařilá, ale tady na jevišti mi připadali ještě mnohem přesvědčivější. Kombinování folklóru folkrocku je teď v módě, ale jejich osobitá a strhující syntéza těchto ingrediencí nepřipomíná nic z toho, co jsme dosud v našich zeměpisných šířkách slyšeli.

Michal Jupp Konečný

V Jindřichově Hradci se do jihočeského kola Konkursu zahrady přihlásilo šestadvacet kapel, a tak se pořadatelé (pro mne personifikovaní do dvojice Pavel Jarčevský a Milda Vokáč) rozhodli nelámat věc přes koleno a udělat přehlídku dvojdenní. Konala se tedy ve čtvrtek 21. března a o den později.
Přiznám se, že první den jsem při ní moc důvodů k radosti nenalezl. Sál místního Domu dětí a mládeže měl takové akustické vlastnosti, že změnil téměř cokoli v jednu velkou bakuli neurčitých zvuků. Zvlášť když pořadatel v (podle mého soudu nešťastném) hnutí mysli zařadil na tento den všechny folkrockové formace s bicími a k nim countrymany. A tak mne sice potěšil scat Milušky Hrdličkové v zahajujícím Mimobandu, ale to bylo na dlouhou dobu všecko. Až převážně dívčí Lakomá Barka z Českého Krumlova svými (textově sice naivními, ale muzikantsky hezkými) historizujícími folkovými písničkami poněkud zahřála duši v první jarní den. No a dvě dobré kapely přišly na závěr: velešínská Fontanela s bluesovým folkrockem tou zvukovou houštinou přece jen protáhla kus muziky až do mých uší a Acoustic impact z Tábora je pak skutečně pohladil. Jde o akustickou odnož táborského Telegrafu, trio složné ze dvou výborných kytaristů a nejméně dobrého perkusisty, hrající najazzlé instrumentální improvizace, z nichž zejména ta závěrečná diMeolovská za to stála. Přiznám se, že na koncert uzavírající hostující celý Telegraf jsem až do konce nevydržel. Akustika sálu zase vyhrála. Pořadatel poskytl všem soutěžícím dvacet minut pro vystoupení, čehož většina využila ke čtyřem písním, některé ale zvládly i více. Tím se koncert protáhl na asi pět a půl hodiny a myslím si, že možná ony obligátní tři kousky na kapelu by byly lepší, obzvlášť, když těch průměrných bylo poměrně dost. Prostě, když jsem před usnutím bilancoval mezisoučet tohoto kola, měl jsem pocit, že zatím nic moc.
Druhý den bylo všechno jinak. Koncert se konal v akusticky nesrovnatelně lepším sále Střelnice, byl folkový a toho zajímavého tam bylo o něco víc. Zejména bych vyzdvihl spirituály kaplické Exfanty s velmi složitými a přitom zvládnutými vícehlasy (chtělo by to ale ještě trošku zapracovat na tom, aby se ta trocha swingového cítění po kapele rozložila rovnoměrněji). Zajímavé bylo i kytarové běsnění domácí těžko skloňovatelné sestavy Směr Jih. Shivers z Volyně předvedli vlastní tvorbu celkem průměrnou, ale v “keltských” kouscích se mi líbili velmi, zejména souhra jejich “jednobuněčných” dvojčat – flétnistek. Tři dobré zpěvačky mají Františkovo sestry (ČB), které mne zaujaly už loni. Letos jsem měl ale pocit, že jejich country šmrncnuté písničkaření zůstalo více méně na stejné úrovni. Pokorní Bonsai č. 3, interpretující ve vlastním mírně odlišném pojetí písně legendární kapely, mezi jejímiž protagonisty si osud opravdu krutě zařádil, tak pro mne byli asi druhou nejlepší kapelou večera.
Mám pocit, že se zde na jihu Čech dost kapel vydává na tenký led co nejzahuštěnějšího zvuku a to, co umí Folkšok, jim prostě nevychází. Když k tomu připočtu zbytečné komplikování (projevující se především v dojmu, že každý souzvuk je třeba vylepšit nějakou “těžkou šestkou”), mám pocit, že leckdy by míň “umění” bylo víc. A ještě jeden (asi moravský) postřeh. Nás učili, že máme tyto samohlásky: a, e, i (y), o, u. Stále častěji mám při poslechu českých kapel pocit, že zde mají samohlásky jiné, umístěné vždy někde mezi: ae, ei, ao a podobně. Zkrátka a jasně, jako by se tu rozmáhala ležérní až nedbalá dikce, působící často silnou nesrozumitelnost. Jednou z čestných výjimek byla na přehlídce hostující domácí kapela Jen tak tak (že by práce pedagogů v kapele?).
Celkově tedy jihočeská větev Konkursu Zahrady přinesla několik kapel, které je bez problémů možno pozvat sem v létě na Folkovou růži; pár, o kterých si dovedu představit, že budou mít šance u diváků patřit mezi ty úspěšnější v souboji o krtečky a důkaz o tom, že i v jižních Čechách je poměrně dost kapel sice nijak vynikajících, ale přinejmenším neurážejících vkus posluchače.

Jiří moravský Brabec

Lukáš Moronga

Podruhé v Aši

Loni se v Aši konal Konkurs poprvé a letos zvládaly organizátorky z Ašského kulturního střediska vše na výbornou. Zase přijel Míša Leicht a nejen pohodově uváděl, ale přihodil i pár svých písní. Za pochvalu stojí zvuk Petra Kratochvíla, který zvládal i rychlé střídání rockových formací s trampskými sbory. A skutečně jako by v karlovarském regionu nic mezi tím - tedy akustický folk - neexistovalo. Snad by sem zapadly jedině domácí Potíže, už po druhé zřetelně nejlepší formace večírku. I když tuhle sestavu vynikající lehkostí, muzikálností, výbornými texty a navíc jakousi hudební “moudrostí” by bylo nesnadné do nějakého chlívečku cpát.
Mladý domácí bluegrassový Monolog byl loni začínajícím, letos už se prohryzal o značný kus cesty kupředu. To chodovské Bodlo je zkušená formace s vlastním bluegrassovým názorem. Jejich jistotu a spolehlivost nepochroumala ani nepřítomnost nemocného dobristy.
Kraslický Švorc potvrdil i letos kvalitu, s níž loni odjížděl do Náměšti, letos nebyly jeho písně takovým útokem na bránice. A v trampském zpívání se mu objevila silná konkurence, vlastně už legenda – chebští Strejdové. A v jejich středu ještě větší legenda: Kaktus ze skupiny Rychtáři, slavné kapely z počátku sedmdesátých let minulého století. Však také mají Strejdové podstatnou část repertoáru z písniček “rychtářského” Břeti Huleše a pamětník se nemohl ubránit dojetí. A další už skoro legenda, která si našla cestu k Zahradě – Trepka z Nejdku. Její vokální projev je jistý a vynalézavý, prostě nejlepší.
Na druhé straně spektra stály dvě bezchybné folkorockové formace. Nová tvář z Tachova a rotavská Ulice. Z obou vyzařuje hudební zkušenost i vášeň a obě ostatně už Zahradou prošly. K nim se letos přidala mladá také rotavská kapela Rosa s výbornou zpěvačkou Radkou Poduškovou a bubenickou osobností Pavlem Valdmanem.

Michal Jupp Konečný

Konkurs Zahrady Aš, Ašské kulturní středisko, 15.3.2002

Jiří moravský Brabec