To jistě platí pro Renatu Moravcovou a Petra Godulu (Ostrava), kteří se dali dohromady vlastně až po Renatině postupu z moravského semifinále, kdy se rozhodla, že napře své síly do zpěvu a na doprovod si najme člověka. Výsledek byl dobrý – Renata má cit pro šanson, velmi dobrý hlas, Petr je šikovný kytarista – prostě tohle souručenství může jít rychle nahoru. Mladičké Duo z Poličky - Yveta Škorpíková a Tereza Novotná, ještě loni na podzim bodovalo v Bráně – soutěži pro náctileté. Přechod do dospělé kategorie pochopitelně znamená utkat se se scela jinou kvalitou, ale dívky (kytara a příčka) mají nápady autorské i interpretační, dětským šatečkám odrostou spolehlivě. Několik předchůdkyň je toho důkazem. Petra Hesová – trojjazyčně (angličtina, francouzština, čeština) textující teenagerka z Prahy přesvědčila, že má hlas, který by jí mohl budoucnost zaručit, popracovat musí na kytaře i autorsky, a je pochopitelně otázka, nakolik zrovna folkové publikum ocení její lingvistické schopnosti.

Líto mi bylo Michala Vaňka z Nového Boru, který mne letos zaujal a jemuž jsem slíbil, že mu na pódium opatřím slušný elektrický klavír. Ten se podařilo v pátek v místní ZUŠce poněkud rozbít a na náhradní klávesy to nebylo ono. Přiznám se, že byl jedním z mých černých koní – inteligentní písničky, zajímavá interpretace, to jej předurčovalo k postupu. No, snad za rok.

NSPB (aneb Nezávislá společnost pouličních básníků, NSPB Litvík + Lučan z Jeseníků) mne na sejšnu pobavila víc než na pódiu, i když ani zde to nebylo špatné: kvalitní písničky, dobré kytary, slušný zpěv – jen to nějak nelezlo do lidí. Duo spolu hrálo před patnácti lety krátce, pak si dalo pauzu a teď jsou zase spolu asi půl roku. Na Reného Litvíka mne už před těmi patnácti lety upozorňoval Vojta Kiďák Tomáško – někdo se prostě dopředu nehrne příliš rychle. To platí i o Zdeňku Hamříkovi (z Mohelnice), který posílá do Konkursu příspěvky už dlouho, průběžně pracuje na tom, aby byl lepší a lepší kytarista (v tomto ohledu už je opravdu dost vysoko v pomyslném žebříčku), vylepšuje i ostatní složky písničkářského řemesla a ketos poprvé se dostal do finále. Zahrál solidně, na pódiu mi připomínal vizuálně i nasazením (ale trochu i kytarovým stylem) Jerryho Lešnera před pár lety, nesporně do finálové sestavy patřil, ale teď ho čeká práce propracovat se pelotonem vzhůru.

Oproti předchozím letům jsme se rozhodli snížit počet finalistů soutěžících o Krtečka z dvanácti na deset, aby nebyl koncert na Zahradě časově tak hektický. Na to doplatili ti, kteří neoficiálně skončili někde na 11. a 12. místě. Duo Barbora Baronová a Beata Bocek (Český Těšín) se představilo poprvé, i když Beata už byla ve finále jako sólistka. Zpívá výtečně (v polštině), Barbora jí na houslích obklopuje výšivkami, ale přece jen jsem měl pocit, že souhra by mohla být ještě o kousek promyšlenější – a to byl ten kousek, který rozhodl. Arnošt Frauenberg (Žebrák) je inteligentní autor, který dokáže napsal píseň lyrickou i humornou, trochu mi připomíná Pavla Dobeše v dobách jeho nejlepší slávy. Rezervy vidím především v interpretaci.

Nu a máme zde výčet finalistů. Pět je loňských, pět nových. Takže ty nové objevy: Vesna Vaško Cáceres (Praha) - na Juppově snimku je původem z Chorvatska, hudebně velmi erudovaná, nesmírně zajímavá akordeonistka a zpěvačka, která statečně bojuje s češtinou (ostatně už je u nás druhé desetiletí), píše různorodou muziku a pěvecky i kompoziční nápaditostí mi z našich hvězd nejvíc připomíná Pavlu Milcovou. Salamander (Roman Salamander Vámoš a Slavo Repaský z Bratislavy) předvedl výtečné nasazení, zajímavý zvuk (elektrické violoncello, akustická kytara), písničky na závažná témata a s příchutí slovenského folklóru. Postup byl naprosto jasný po prvních pár tónech. Duo Petr Hudec – Karel Kloupar (Zlechov – Uherské Hradiště) letos postoupilo za jižní Moravu i na Trampskou Portu. Pěkná spolupráce elektrické a akustické kytary, Hudcovy nápadité a formálně vybroušené texty, jak vyjadřující se k závažným tématům (Hudec je jedním z nejpřemýšlivějších písničkářů současnosti, pokud mohu posoudit) tak i hříčky, to jsou plusy. Pánové na sobě obdivuhodně pracují, ale i tak jsem měl pocit, že na pódiu zase byli emocionálně naplno spíš od třetí písně. Sedmnáctiletá Alena Vítová (z Dobré Vody) je kapelnice velepopulárních teenagerských Berušek, zpívá v bluegrasovém BG Bazaru a má už své první oficiální CD. Pěvecky dospělá, repertoárově po hudební stránce zajímavá, po textařské bojující se střídavými úspěchy. Ale jde nahoru pěkně strmou cestou. Zrcadlové sestry (Nikol Kantorová a Sandra Schwarzová - Ostrava) na snímku jsou úžasné bosorky a podobně jako před časem sestry Steinovy přinesly hodně nového na folkařské pískoviště odjinud. Nikol hraje na klávesy, Sandra k tomu většinou djembeuje. Sezpívanými hlasy, které občas Nikolin ječáček pěkně nabrousí, zpívají výpovědi, magická zaříkadla, esoterická poselství i obyčejné hříčky. I ony už mají vlastní album, kterému jejich kuřimské vystoupení nezůstalo nic dlužno. A asi by vyhrály v anketě, z koho šlo na pódiu nejvíc energie.

Jiří moravský Brabec

Osek u Litvínova je útulné městečko, ani byste neřekli, že pár kilometrů odtud jsou jen doly, haldy a chemické závody, kde z povrchu mapy mizely nejen vesničky ale i celá města. Osek má slavný klášter, ale také autokemp, kde se letos Konkurs Zahrady konal už druhým rokem.

V místním “dřeváku”, jak se ústřední budova kempu vznešeně jmenuje, jste se těžko protáhli: diváci, přátelé a taky muzikanti sledující a fandící konkurenci.

Teplicko-pražský Naspěch je už hodně zkušená kapela se záběrem od swingu až k trampským tóninám, jejich hlasy ladí a s oblibou poslouchám jejich piáno, ale uspořádanému celku ještě chybí něco, co by vás zvlášť upoutalo, zvedlo ze židle, přinutilo jít na jejich koncert. Tahle věta se dá napsat o mnoha kapelách, které prošly Konkursy ve všech koutech republiky: technicky jsou dokonalé, vybudovaný repertoár a sezpívané hlasy. Jen ten krůček který by tohle všechno zúročil v jakési charisma. Chtěl bych poradit, kudy na to, ale nevím to.

Mladá chomutovská formace Na provaz je ze všeho nejvíc trampská a v té trampskosti asi nejvíc podobná Hop tropu. Navzdory opatrné baskytaře kapela šlape, jen zpěváci se občas propadají do nejistoty. Ale je to kapela, která je viditelně na postupu kupředu, za rok se na ní těším.

Lidee noire kapelou velmi vyzrálou a zajímavou a nevím, proč je při takovýchhle vystoupeních skoro vždycky něco zradí; tentokrát hlavně hlasové nejistoty a nepřirozenost.

Skupina Samosebou (nevím odkud jsou, stalo se zajímavým zvykem kapel, že na webových stránkách najdete z  kontaktů jen mobil a mail): jednoduché, dobře zazpívané, nic nepředstírající ani nekombinující, půvabné texty. Prostě mladé.

Děčínská kapela Vomiště se při personální proměně zbavila klávesového monstra a to ji oživilo i hudebně; vedle ústřední postavy Honzy Mirovského, který střídá baskytaru s baskytarou šestistrunnou se na žhavé zběsilosti této sestavy podílí i výborný sólový kytarista Tomáš Plaček a také naléhavé ženské dvojhlasy.

Litvínovská Kvinta patří už mezi inventář severočeských kol. Zkušená muzikantská formace, proslavená i svou organizátorskou rolí je - tak, jak je po léta sleduji - "jednou dole jednou nahoře". Letos to vyšlo: dobře swingující těleso, nápadité piáno, chytrá Ampérova sóla, jen ty vícehlasy kapelu občas zradí. Ale nějaké postupové místo s největší pravděpodobností.

Trepka z Nejdku je kapela s letitou zkušeností a pěveckou krásou. Mohutný, klenutý a jistý vokál (o nástrojích to už do důsledku tak neplatilo). Trepka byla zřetelným favoritem celého koncertu, dokud nenastoupila poslední, skorodomácí formace Bob a bobci.

Muzikanti, kteří se na Konkursu objevili poprvé předloni jako dětský sbor Komoráček z Mostu se letos transformovali do už subtilnějšího a v mnoha směrech jistějšího sdružení …a spol. Za poslední rok jejich zvuk vyzrál a dospěl, ale i oni sami tuší, že cesta k výraznému úspěchu bude ještě docela dlouhá.

Bob a bobci. Kapela bytostně trampská a velmi zralá. Park exotických trampských nástrojů, příjemné dívčí trojhlasy a vše drží pohromadě jistá a suverenní baskytara Boba Zelenky. Ozdoba trampských potlachů i velkých festivalů. (na snímku)

Pohostinnost domácích v čele se šéfem autocampu Petrem Kavkou, pečlivá organizace skupiny Stráníci. Moderoval Mirek Ošanec (a také se společně se Stráníky objevil na jevišti v roli hostů), perfektní zvuk Páji Jindráka. Prostě příjemný večírek.

Michal Jupp Konečný

Letos se termín kapelního klání v Turnově měnil (vybírající dramaturg nemůže být zároveň na dvou místech a bez něj prý by to nebylo úplně ono), a tak se zdejší divadlo zaplnilo kapelami v sobotu 16. dubna skoro na celý den. Slunečný víkend do divadla příliš diváků nepřilákal, ale muzikanti soustředěně poslouchali, jak se daří konkurenci. Příjemné prostředí, perfektní organizace a péče manželů Feštrových a velmi dobrý zvuk, mnohem lepší než v minulých ročnících (dokonce i muzikanti si ho chválili a to už je co říct).

Mladoboleslavská Disbalance i v oslabení předvedla příjemný a lehce swingující folk, inteligentní texty a zajímavý humor, instrumentaci by mohla ještě zpřesnit a oživit. Každopádně hvězda některého z příštích ročníků. Liberecká formace Půlkočky nabízí dunivý a ponurý folkrock, rytmicky poněkud stereotypní. Napadlo mne cosi o nevyužitém potenciálu velmi dobré zpěvačky, která by společně se sólovou kytarou mohla tvořit základ výborné, ale jiné kapely.

Mladou libereckou sestavu s názvem Deja entendu (na Zahradu pojedou doufám už přejmenovaní) tvoří především žáci Michala Kadlece z Jarretu. Invencí nenapadala jablka daleko od stromu, i když formování repertoáru dá ještě dost práce a i na samotném zvuku kapely bude třeba něco poopravit. Zpěvačka Anna Konvalinková je už teď – dost dobrá.

Zkušené a šlapající liberecké Houpačky také s výbornou zpěvačkou Olgou Lounovou byly v Turnově tak trochu hvězdou večírku. Domácí Let‘s Blues je spíše běžnou bluesovou kapelou, jakých jsou u nás desítky. Zajímavá je ale přesvědčivou a silnou osobností zpěváka Martina Brázdy. To je o blues.

Mokrý stoupačky je parodická formace z rodu Semtexů. S parodiemi to v našich zeměpisných šířkách dopadá většinou bezzubě nebo nevkusně, ale Stoupačky s frontmanen Martinem Kadlecem mají nejen báječné nápady, ale dokáží to vše podtrhnout kvalitní muzikou a “roztančeným” jevištěm.

Pranic z Turnova v duchu svého názvu se tváří co nejskromněji, ale pod jemnou slupkou vykukují krásné písně z autorské dílny Ondřeje Halamy s ještě hezčími texty. A kapela, která po svém jemném způsobu přidá procítěné blues a završí to chytrým humorem, nemá chybu. Novoborské sestavě Zhasni ještě neoschl inkoust na rodném listě,ale už nabízí moc hezké texty, lehkost a klid kvalitních vokálů. Rebel z Rovenska pod Troskami nachází čím dál víc jistoty a zajímavosti a zvolna se posouvá do lepší půlky startovního pole. Jablonecký Netřesk se vrací ke svým osvědčeným hodnotám, především k strhující dravosti frontmanky Šárky Hulíkové. Vltavín je kvalitní a dokonalý jako vždy, ale posluchač se někdy zapomene v plnosti až přeplněnosti jeho arranží.

Berušky právě přecházejí po tenkém laně z dětství do hudební dospělosti (překvapilo mne, že po loňském úspěchu ještě letos soutěží na Folkovém kvítku). Zdá se, že se jim zalíbilo v country, provázejí je zřetelné a dobře proaranžované vokály, ale k osobitému výrazu se budou muset ještě propracovávat. Kapelnice Alena Vítová rozděluje svou přízeň mezi vlastní sólové písničkářství, Berušky a BG Bazar; zdá se, že je to dost honička, a rozhodnutí v nedohlednu. Ostatně BG Bazaru (na snímku) se v Turnově dařilo, zní (i zásluhou Aleny Vítové) čím dál jistěji a pohodověji.

Michal Jupp Konečný

Východočeské kolo Konkursu Zahrady (Hudlovačka, 30.4.2005, Hradec Králové, Areál U letců), poslední z nekonečného jarního seriálu, začalo humornou příhodou: skupina Bratři z Boru u Skutče se těsně před začátkem omluvila; zprávy o ní hlásily, že byla přihlášena na několik českých i moravských kol a omlouvala se celkem pravidelně. Fáma tvrdí, že jedna z omluv byla neschopnost přijet a vystoupit po velmi tučném obědě.

Na nedostatek účinkujících se ale v Hradci rozhodně nemohli pořadatelé (Vláďa Cassey Růža a skupina Pouta) stěžovat. Kromě Východočechů se “vnutily” dvě kapely z Prahy a dvě z Liberecka. A stejně jako v Kuřimi nebo ve Zlíně, přespolní i tady pořádně zamíchali výběrovou listinou. Ale nejprve k těm domácím. Východ Čech, zejména Pardubicko má letitou školu jemného a zpěvného folku. Zajímavá byla formace Noctua canto, živá a výbojná zejména v keltských polohách. Trampské trio Pádlo je dnes již suverénní, jisté a zábavné. Pidilidi, personálně propojení se skupinou Marien, tady provozují dokonalý, příjemný a na můj vkus někdy až příliš něžný folk. Větší razance by jim neuškodila. Jameki se stále ještě nedobrali k větší přesnosti a nápaditosti. Komorní trio Zpětná vazba nabízí sice zajímavé texty a zvonivé kytary, na větší ploše ovšem jednosměrný projev nedává vnímavějšímu posluchači moc prostoru. Jazzovější sestava Friends & Sisters z Litomyšle má docela našlápnuto, ale definitivní tvar zatím stále hledá. Teprve, když dostanou prostor obě zpěvačky, všechno se najednou rozsvítí. Novinkou byl comeback třemošnické kapely Fíci, když se zakladatel David Brom vrátil ze “stáže” v Kamelotu. Zní to dnes sebevědomě, jistě a zajímavě, ale stejně jako ve fíkovském dávnověku tam ten Kamelot pořád slyšíte.

Mladičká dvojkapela Mother‘s Angels a Věneband z Litomyšle byla loni docela sympatickým příslibem. Po roce přišlo zklamání; snad snaha urychlit přirozený vývoj dětské kapelky. Obě formace se sice rytmicky usadily, ale zase třeba zpěvák Jakub Dryml si osvojil všechny myslitelné kazy a manýry. A dobrá houslistka, mladičká Jana Věnečková by se zatím neusazeným hlasem neměla být do zpěvu nucená vůbec. (Vedle mne sedící pořadatel Folkového kvítku Jirka Hopp mi chvíli předtím vyprávěl o svých zkušenostech s velkou rodičovskou ctižádostí.)

Pardubický Freegrass působí stále příjemně a svěže; Modrá kref, která na jevišti oslavila pět let existence, působila ještě svěžeji. (Na snímku Radek Novák s typicky bluegrassovým nástrojem akordeonem.) Přesto v  posluchači zůstal pocit, že v bluegrassu se toho ani tady moc nového neodehrává (pokud se nespokojíme s tím, že tady modré kapely, na rozdíl od jiných krajů, aspoň existují)

Až z Turnova přijela Magda Brožková s kapelou Rendez-Vous. Skupina působí velmi sehraným dojmem a na rozdíl od jejího poněkud rozpačitého alba tady měla i tah na bránu. Hudebně asi nejvíc pop, který klade otázky, kterým směrem dál. Na tancovačky je tahle kapela až příliš dobrá, rockové dramaturgy to osloví těžko, folkové jakbysmet. Navíc mi přijde trochu líto, že Magda díky kapele věší na hřebík své výrazné a osobité písničkářství.

A ještě dvě bomby: pardubická formace Nejen Blues Band posílená o legendu Jiřího Šlupku Svěráka předvedla blues se vším všudy, až šel mráz po zádech. (Ještě jednou se skoro tatáž sestava blýskla v “nebluesovém” provedení jako Druhá žena.) A pražští The Angeles (v kapele je Marek Zavřel z dnes už legendárního Kvokálu) nabídli autentickou repliku originálního rock & rollu. Žádné jako, žádné “The něco revival”, ale dokonalá stylizace a přitom živoucí muzika, která zvedla posluchače z lavic.

Jinak, jak už je v Hradci obvyklé: příjemné prostředí a dokonalá organizace. V deset ráno na začátku maratónu se diváci dali spočítat na prstech jedné ruky, ale když hrála poslední kapela, seděly jich v hledišti už čtyři stovky.

Michal Jupp Konečný

Poučná konfrontace

Konkurs Zahrady se pro jižní Moravu tradičně konal v Kuřimi, tradičně byl dvoudenní a do třetice byl tradičně zároveň i Oblastním kolem Trampské Porty. Po několika zdravotních výpadcích se nakonec v průběhu dvou dní představilo 28 uskupení, z toho více než polovina usilovala i o postup do Ústí nad Labem. Poměrně pozdní termín (17. a 18. dubna), problémy se slovenským Strunobraniem a asi i celkem dobrá pověst přehlídky, pak vedly k tomu, že se sem přihlásilo i šest kapel “od sousedů”. A musím hned na začátku uvést, že konfrontace jihomoravské špičky s těmito kapelami asi dost srazila hřebínek lokálpatriotů.

Výteční přespolní: Ze šestice přespolních kapel ani jedna nebyla špatná nebo jen na spodní mezi průměru. Tři šlo zařadit do kategorie folkrock, tedy folk s bicími. Košický Divozel (česky Divizna) velmi dobře zahrál tři naprosto odlišné skladby (swingovku, šanson s akordeonem a moderně střiženou folkůvku) s českými texty. Neměl jsem nejmenších pochyb o jejich úrovni, spíš o tom, co je tedy vlastně základní parketa této kapely. Karpatské horké jsem znal z Náměšti, ale kapela udělala velký pokrok. Vsadila na zmnožené perkusní nástroje, energii a nalezla další osobitý způsob interpretace především slovenských lidovek, i když kapel, zpracovávajících folklór přibývá na obou březích řeky Moravy. A že se dobře hraje i na druhou stranu od Brna dokázala svitavská formace Do větru s vervní a nápaditou muzikou a trombónem jako lahůdkou. Kapela zdvojuje příčné flétny, má bubeníka, ze kterého je cítit jazz a odehrála s nasazením a zároveň v pohodě.

Trampíci si pak mohli vychutnat přerovský Špunt, solidní formaci, která zahrála příjemně a prokázala, že patří do širší špičky a Falešnou kartu z Nového Města na Moravě. Ani ta sice nezklamala a prokázala, že dobrou trampskou muziku umí i ve třech, ale přece jen ve čtyřech bylo víc možností, jak si s vokály pohrát.

Nováčci: Deset pohledů je popfolková kapela kolem Jana Duny. Ten je celkem zručný hitmaker (dvě jeho písničky si vybral Tomáš Savka), ale vlastní interpretace kapely je spíš jen nahozenou skicou, než propracovaným dílem. AT Reflex je ryze dívčí uskupení, které jednak přijelo nekompletní a jednak působilo na pódiu sice více méně mile, ale poněkud panensky ostýchavě. Dá se ovšem očekávat, že svých mezí růstu zdaleka nedosáhlo. Tom & plno žen sestával skutečně z jednoho mladého muže a pětice dívek, kterým na můj vkus chybělo trochu větší nasazení a nápaditost. Další akustický folk (až trampfolk) předvedlo uskupení Courage, které přijelo s novou deskou a bylo na nich vidět, že jde přece jen o zkušenější formaci. Asi nejmileji v této kategorii působila křenovická Careta, rovněž oscilující někde mezi folkem a trampfolkem.

Nezarmoutili, nenadchli: Asi to je společnou hodnotící větou pro kapely, které už člověk zná, jejich výkony byl velmi solidní a nijak bych se je nebál pozvat ke klubovému hraní nebo na regionální přehlídku. Na druhé straně jsem u nich měl pocit, že už jsem je viděl a slyšel v lepší hudební kondici. Tato kategorie bohužel platila pro většinu známých tváří na jevišti. Mám teď na mysli akustický folk z Boskovic v podání kapely Na větvi, nebo z Brna v podání víceméně rodinné kapely Pocity (těm ovšem chyběla zpěvačka). Do stejné kategorie bych zařadil i popfolkovou pohodičku Není zač, kde mne vždy potěší úmyslně komické syntetické barvy kláves, ale to je přede jen na výraznější úspěch málo, nebo z druhého konce spektra folkrockově ostrý Grassův pytel. Slušný standard a nic víc – nic míň to byl i solidní akustický folk Ořešáku (kapela má už celkem stabilizovaný tvar), a v podstatě i Bluebandu Gratis, který ale podle mého soudu bez zpěvačky míří spíš směrem k průměru. Asi nejvýš bych v této kategorii uvedl dvě kapely: Czaldy-waldy kvartet loni hrál s Minou Podjavorinskou. Spolupráce asi skončila, kapela se objevila bez ní, muzikantsky je velmi dobrá, ale přece jen schopnost zaujmout publikum od prvního taktu se poněkud zmenšila. Prostě k solidním aspiracím na postup do krtčího klání kousek chyběl. Letos mne tak úplně nepřesvědčil ani jazzující folk blanenského uskupení Šnek a spol., kde přirozená hravost na můj vkus nebyla tak úplně přenesena z jeviště do hlediště.

Návraty: Dvě kapely se vrátily na prkna po delší pauze. Předvedly solidní výkony, přehlídku obohatily, dokázaly, že si výkonnost drží, ale přece jen špička žánru směřuje zatím stále dál. Hovořím o akustických formacích Mezitim a Kaskadéři.

Jihomoravská špička: Čtyři kapely bych zařadil k tomu, co z Konkursu může kraj směle reprezentovat. Břeclavská Rovnátka si mezi -náctiletými kapelami svou pozici vydobyla a zasloužila by si už konfrontaci se světem dospělých. Znojemská Lucrezia Borgia vystupuje v dobových oblečcích se spoustou historických či historizujících nástrojů a zejména na přehlídkách v historických kulisách (jako je Folková růže) by asi příjemně zaujala. Přístavu prospěla výměna zpěvačky a myslím si, že při celkové oblibě trampských až trampfolkových kapel, by měli šanci i v souboji o Krtečky. A konečně by neměla zapadnout sestava Cache cache, která na Konkursu debutovala. Setkáte se v ní kromě jiných i s lidmi, kteří začínali v Žemlově Onom světě. Vydali se ale vlastní cestou, prokázali, že mají svůj autonomní neotřelý hudební názor, že rozhodně nesměřují někam do středního folkového proudu a že jsou muzikantsky na úrovni. Netvrdím, že budou miláčky davů, spíš se na nich budou tříbit názory, ale i to je přece jeden z účelů Zahrady.

Jiří moravský Brabec

Konkurs Zahrady v Jihlavě patřil co do počtu účastníků k těm nejmenším. 12. dubna se jej zúčastnilo devět kapel, z toho tři přijely z jiných krajů. Díky tomu měli všichni možnost zahrát si po dvaceti minutách, takže někteří vmáčkli do vystoupení i šest písniček. Začalo místní trio Cimpr Campr s netradičním složením (banjo, baskytara, bicí), což byl sice zajímavý zvuk, podepřený snahou o osobní textové výpovědi, ale i při solidním instrumentálním výkonu jednotlivců mi celek nějak moc nedržel pohromadě.

Po nich se objevilo třetí trio – Torzo z Hodonína (jeden z těch účastníků, kteří na domácí konkurs neměli čas). Kapela složená z padesátníků (akustická kytara, baskytara, perkuse) ve stylu řekněme trampfolkovém, je doma asi spíš v útulných hospůdkách či na vandrbálech a i ona potěšila své příznivce (měla jich v sále procentuelně dost) vlastní chlapsky romantizující tvorbou, sice solidní, ale nijak výjimečnou.

Když se pak objevila Honzíkova cesta (z Jihlavy), čili další trio na divadelních prknech, měl jsem pocit, že už u těch trojic zůstaneme až do konce. Honzíkova cesta (kytara, basa, flétny) se na Zahradu do soutěže o Krtečky podívala už loni a rozhodně byla zajímavější než všechna předchozí uskupení. Mám však pocit, že loni byla přece jen víc našlápnutá (možná to bylo tím, že točila album). I tak ovšem solidní zpěvačka Jana Havlová, spolehlivý kytarista a autor Jan Fous a basák Béďa Němeček jsou zajímaví a perspektivní.

EpyDeMye přijela pro změnu z Českých Budějovic a byli zase tři (basistka, dvě akustické kytary, solidní vokál). Taky jde o muzikanty s jistými zkušenostmi (Mauglí hrál např. v Bonsai č. 3), kteří se poctivě snaží o vlastní akustickou písničku, která pohladí. Kytarky příjemně cinkaly, písně plynuly, ale měl jsem pocit, že po necelých čtyřech měsících existence to ještě chce trošku usadit.

Draga Banda s Matějem Kolářem je vždycky zajímavá. Matěj jako studovaný výtvarník – performer pojímá vystoupení jako pódiové šou (měnil kostým, zouval boty, sundával ponožky), všichni muzikanti zvládají žánrově prakticky cokoliv od horáckého folklóru přes balkán až po kelťárny, vystoupení to bylo zajímavé, byť mám pořád takový pocit, že poněkud moc exhibiční. Ale musím říci, že tentokrát se mi líbili asi nejvíc za všechny roky. Kapela hrála ve čtyřech, jejich styl asi spadá do kolonky world music a myslím, že zejména pro kluby by to nebyla špatná volba.

Závěr pak patřil podle mého soudu nejzajímavější z kapel z Vysočiny. Říkali si Maňana a byl za nimi jasný rukopis Luboše Machka ze Žďáru. Největší “bigboš” v sestavě večera (kytara, housle, saxofon, bicí, baskytara) předvedl neuvěřitelně barevné spektrum písniček. Začínali vlastní versí Kosturici (výtečný překlad, cit pro scénickou dramatičnost), pak si střihli Dívku s Ipanemy (moc dobrá zpěvačka), jeden moritátek od Kapitána Kida (hezká souhra houslí a basy), vlastní skladbu a swingový standard. Vše přetvořeno k obrazu svému, nápadité, zábavné a s dostatečnou dávkou hudebních dovedností. Prostě příjemné překvapení na závěr.

Konkurs Zahrady, Jihlava, Divadlo Na kopečku, 12. dubna

Pochopitelně jde o nejvýznamnější soutěž pro kapely ze severní poloviny Moravy a našeho Slezska s účastí kapel i ze Slovenska a letos poprvé i z Polska. O postupových kolech Moravského Vrabce jsem obšírně informoval, takže o finále jen stručně. Konalo se 9. dubna tradičně v Karviné, kvalifikovalo se do něj zhruba dvacet nejlepších kapel (dvě odpadly pro nemoc), a převládl folk až folkrock, jedna kapela byla ryze trampská (a )úspěšná – jde o Pupkáče), příměs country byla o něco větší.

Zajímavé je, že nejúspěšnější folkové kapely byly ve stylu poměrně měkkého folkrocku, tedy měli bicí ale nemlátili do nich jako o život. Finále žádné velké překvapení nepřineslo, Alešanka zopakovala precizní výkon z oblasti a byla na prvním místě u všech pěti porotců. Několik ne tak ostřílených kapel, které zahrály velmi dobře v oblastních kolech bohužel nezopakovalo výkon v den D (zejména Prameny neměly tak úplně svůj den), několik kapel, naopak zahrálo o něco lépe (např. Ptačoroko). Výsledky pak nabraly tuto podobu: 1. místo - Alešanka (Český Těšín), která si odnesla zároveň další ceny: nejlepším zpěvákem finále byl vyhlášen její člen Štefan Baran a zpěvačkou jeho kolegyně Tamara Czudek, kapela dostala i Cenu Českého rozhlasu Ostrava (dva nahrávací dny zdarma). 2. místo získali trampští Pupkáči (Lipník nad Bečvou) a 3. Douda Band (Ostrava), který si odnesl i napůl recesistickou cenu za zásluhy “Řád Vrabce Velkomoravského” za dlouholeté účinkování v této soutěži. Doudové ovšem oznámili už před finále, že letos se soutěžením o Vrabce končí. Druhý z řádů převzal mediální partner akce Český rozhlas Ostrava. Cena primátora města Karviná putuje do Polska s kapelou Rawa Country (Katowice) a konečně Cenu pro nejlepšího instrumentalistu získali společně Vítek Hanulík a Kája Začal (bluegrassová skupina Campanula Jeseník).

Myslím, že po letech se žádný velký objev ve Vrabčím hnízdě nevylíhnul, mladé pušky z kapely 16 strun a šmytec (Šternberk) objevila už Brána. Na druhé straně úroveň finalistů byla většinou solidní.

X. ročník soutěžní přehlídky Moravský Vrabec, Městský dům kultury Karviná 9.4.2005

V sobotu 9. dubna proběhlo v Městském divadle v Turnově druhé semifinále písničkářů. Dílem Jirky moravského Brabce a nás bylo vybráno celkově 14 účastníků. Nakonec se dostalo i na první náhradnici (nahradila omluveného Frantu Vlčka). K malé radosti pořadatelů se na poslední chvíli (ráno)) omluvila angínou zničená Vesna Vaško Cáceres ( na kterou jsme se opravdu těšili, tak snad za rok).

Zahřívací kolo zařídil tradičně dobrý a zajímavý liberecký Disneyband. Nevděčné zahájení spadlo na náhradnici Hanu Vosátkovou z Rumburka. Zajímavé texty, skvělý hlas, jen kytara prozatím pokulhává (ale zapamatujte si to jméno). A v rychlém sledu následovali další. Své obnovené písničkářství předvedl mladoboleslavský Petr Šilhavý. Následně na pódium vtrhlo mládí. Yveta Škorpíková a Tereza Novotná z Poličky. Pohledné dívčiny zdařile zazpívaly, zahrály a zaujaly. Stejně tak zaujal i svéráz, liberecký Jakub Jimmi Šulc. Nezaměnitelný, zastřený hlas provokoval víc než nedolatitelná kytara z archivu strýčka Toma. Pavel Kavka z Českých Budějovic potvrdil, že si svou nominaci do semifinále zasloužil. Vystoupení poněkud nesedlo pražskému Michalovi Knéblovi. Interiér divadla není zaplivanou hospodou IV. cenové třídy a vystoupení, podle mého jednoho z nejosobitějších současných písničkářů, tentokrát ztratilo na své jiskře a údernosti. Stanislav Štěp z Hradce Králové byl druhým mužem, který si s odstupem času vzpomněl na své písničkářské roky. Skvělá kytara, texty poznamenané sedmdesátými léty a naprosto přesvědčivý přednes. Tak takto se to tenkrát hrálo. Tradičně zádumčivý, výrazově jedinečný Petr Sedláček z Prahy přesvědčil, kdo byl na konkurzu panem zpěvákem ( snad už by o tom mohl přesvědčit i diváky na Zahradě), stejně tak jako Alena Vítová z Dobré Vody, která na svém projevu za rok opravdu zapracovala. Arnošt Frauenberk z Žebráku byl nevtíravě chytrý, sarkastický a skvělý. Adam Katona z Přelouče si na své vystoupení přizval Lukáše Šulce z České Třebové. Dobře sehrané, dobře zazpívané. Jen té přesvědčivosti mi trochu chybělo. Tou naopak hýřil Michal Vaněk z Nového Boru. Jemné a poetické texty byly podloženy stejně laděným kytarovým nebo klavírním doprovodem. Už mi dlouho neproběhl tak silný mráz po zádech. Závěr patřil pražskému duu T´N´T. Terezka Ženatá a Tomáš Ludvíček (na snímku Miloše Truhláře z loňské Zahrady) znovu potvrdili své loňské vykročení do světa folkové muziky. Promyšlený repertoár, strhující přednes. Poradu hodnotících vyplnil znovu Disneyband, který kromě tradičních pecek přidal i novinky ze svého repertoáru.

Pořadatelům se do vynesení závěrečného výroku moc nechtělo. Úroveň letošního semifinále byla opravdu vyrovnaná a vybírání postupujících komplikované. Jak úděl velí, jména postupujících byla vyslovena. Do Kuřimi postupují Duo Yveta Škorpíková a Tereza Novotná, Alena Vítová, Arnošt Frauenberk, Michal Vaněk a T´N´T - Terezka Ženatá a Tomáš Ludvíček. V docela malé minianketě účinkujících si sami vybrali posledního postupujícího, kterým je Petr Sedláček. Díky patří Mírovi Ošancovi, který celou soutěž úspěšně odmoderoval a Joskovi Wachtlovi, který ji velice dobře ozvučil.

Dana a Vašek Feštrovi

Moje žena Hanka občas tvrdí, že pražsko-středočeský Konkurs Zahrady by měl být poslední; že by si mne mohli v Bohnicích, kde se v Divadle za plotem koná, po nepřetržitém jarním poslechu hudby nechat rovnou k hospitalizaci. Letos vidím ještě jeden důvod k posunu tohoto kola do finále: tak nabité a zajímavé tři koncerty jsem už léta nikde neviděl. Neberte to jako nějaký projev pragocentrismu – ostatně už dlouho do Prahy dojíždím za prací a stejně jako já má i spousta kapel problémy s identifikací, zda jsou z Prahy nebo ze Středních Čech. I proto to společné předkolo pro dva kraje.

Pořadatel Pavel Rada dokáže i v neútulném sále vykouzlit příjemnou atmosféru. O nahánění tak velkého houfu kapel se tradičně starala Bublina. O zvuk Pája Jindrák, který dokáže i ze zcela tupoňovité kapely vydolovat docela smysluplný zvuk. Ostatně každoročně si brousí zkušenosti na předkolech obou Port a na konkurs Zahrady už přichází připraven poprat se s nejhorším. Nakonec šestnáct kapel za večer je už docela slušná várka nejen pro otrlého zvukaře ale i pro na ledacos zvyklého hodnotitele.

Tradičně se tady sešel největší počet folkových celebrit na metr čtvereční. Blesky fotoaparátů, novináři papíroví i elektroničtí, dramaturgové i konkurenční muzikanti. I diváků bylo víc než v minulých letech, i když většina jich přicházela až v průběhu večerů, protože pro velký počet kapel se začínalo už v osmnáct hodin.

Neměl bych zapomenout na dva průvodce za moderátorskými mikroporty: Miloše Kellera a Jeronýma Lešnera. Mohu je doporučit všem festivalovým pořadatelům, kteří touží po věcném a úplném informování proloženém inteligentním humorem (pokud jejich důstojenství je schopno snést i kdejaký špílec na jejich vlastní adresu).

Čím začít: samozřejmě tím nejlepším. Když Bezefšeho spustí spirituál, běhá vám mráz po zádech. (To Grandis dělají spirituály dobře a kvalitně, ale pořád jaksi evropsky. Kdyby jejich instrumentace byla hustší a bouřlivější, popohnalo by to asi i zpěváky k procítěnějšímu výkonu.) Bezefšeho jsou ovšem hraví: jejich ptákovina vás popuká a všechny nuance jejich hudebních fórků budete schopni usledovat v nejlepším případě tak na třetí pokus.
Dobrému humoru se po letech půstu dařilo všeobecně. Vynechám-li prvoplánový pokus kapely My3avi, Ponožky pana Semtamťuka (na horním snímku) potěšily novými texty a novými hudebními nápady. Ale největší bombou byli řadu let do pozadí odsouvaní Panelákoví fotři. Chasníci jevištního humoru se teď spojili s písničkářem Michalem Knéblem. A Knéblovy geniality, v minulosti oblečené do minimalismu jeho houslí, se tady naplno rozzáří s kapelou, která humoru zasvěcuje život. Pakárna na pakárnu, dobře mi bylo.

Šantré – trio z toho nejlepšího čím Praha momentálně disponuje. Genialita v jednoduchosti, vymakanost pro vaše vnímání, nic pro milovníky SuperStar. Markéta a Lazarové (na snímku), další útlý spolek pro potěchu vašich uší: dokonalé, ale ne přeumělované, každý ze tří muzikantů originál. Hluboké nedorozumění – formace na pomezí folku a trampské písně s parádně vybudovanými vokály. Řadí se do fronty za Lístek nebo Tempo di vlak.

Objevy: Cuba Kubikula – formace s originální zpěvačkou Vesnou, výborné zpívání ve stylu Zuzany Navarové, ale úplně své, hledačství, které neprudí ale povznáší. Pilgrim pimprle, nápaditost, krásné poetické texty, svérázný humor, ale sem tam nepřesnost. Chesed e emed, loni trochu ukvapený pokus, ale teď už zážitek, hlavně díky excelentnímu houslistovi z Novosibirska Alexandru Shonertovi; jenže strhující vokál původního Chesedu bude posluchači znít napořád. Formace z Rokycan s názvem Já, ty a on (prý nestihli v Plzni uzávěrku): obrátíte se naruby z toho, že tahle nedospělá čtyřčlenná formace dokáže to, na co Terne čhave či Točkolotoč potřebovali mnohačetné sestavy; hudební smršť, nepřekombinované ale působivé. Dotyky (na snímku) – řekli byste náporová sestava na pomezí folku a country, ale vyzařuje z nich hudební radost a plnost; jako by dostali za úkol, uzavřít festival nějakým monumentálním finále. S kelty se roztrhl pytel; Shannon hraje skvěle, zaplní jeviště i vaši náladu. Rozhodně mnohem zajímavější, než jejich deska, co mám doma. A konečně náchodská sestava P.R.S.T. s houslemi třetího z klanu Malinů – Josefa a se Svatkou Štěpánkovou za elektrickou basou. Jejich jazzíček potěší, swing strhne, hudební barevnost zalahodí. Úsporné, ale dokonalé.

Zajímavé a dobré: Kámen úrazu – nová sestava kytaristy Michala Arona, cítící se dobře v širokém spektru od swingu přes folk až po trampárny. Krátká předehra – velmi dobře fungující a zlehka přitrvzující pozůstatek kapely Zlomvaz; lepší než originál. Zdařilé “keltské” názvuky Hromosvodu, který dnes už zní výhradně rockově. Qjeten – sbírka excelentních muzikantů v čele se zpěvačkou Květou Krejčovou; nějak se to jen nechtělo spojit dohromady a určitě jsem Qjeten slyšel v lepší formě. Trio pod vedením herečky Ypsilonky Jany Šteflíčkové: krásné texty, hezky zazpívané, slušně zahrané, ale současný omezený instrumentář by zřejmě kapelu přibržďoval v širším nadechnutí.

Naděje: NeZeBe – Výtečný ale trochu tuctový folk s velmi dobrou zpěvačkou. Vlastní tvorba – ještě neučesané, ale zajímavé v poloze “keltského rocku”. Alternativní Altaj a sympaticky provokativní Podbabskej wyrvál.

Snad se ti, o nichž se nezmiňuji, nebudou proto na mě zlobit. Některé formace bohužel splynuly s pozadím, s dalšími jsme si už to, co dělat jinak, řekli. Neexistovaly tu (ostatně skoro jako na celém letošním Konkursu) kapely vyloženě technicky špatné. Některým prostě jen zatím chybí drajv a jiným nápady.

Celkově: dost dobré a dost zajímavé! Snad, že se kapely z Prahy a okolí víc otevírají různým hudební proudům a nebojí se experimentů či žánrových fůzí (samozřejmě ne všechny vycházejí). V Konkursu se naštěstí nesestavují ošidné žebříčky; kdyby tomu tak bylo, byl by letos na čele “tabulky” asi dlouhý seznam kapel, která hrály tady v Bohnicích.

Konkurs Zahrady, Praha, Divadlo za plotem 4.-6.4.2005.

Aš v jistotách

Zpráva z Konkursu Zahrady v Karlovarském kraji může být velmi stručná: tři jasní favorité z loňska i předloňska svoji pozici obhájili a nikdo další jim zatím na paty příliš nešlape. Chebská country formace Parťáci má vynikajícího hráče na steelkytaru; možná byl také nejstarším muzikantem úplně celého Konkursu – za dva roky mu bude osmdesát. S velkým zájmem sledovat výkony mladší konkurence, i když někdy zněly dost rockově. Někteří staří dokážou zůstat krásně mladí, zatímco mnozí mladší dokázali zestárnout ještě předtím, než začali muziku vnímat. Jinak ale Parťáci nijak nevybočovali z běžného průměru. Překvapivě standardy od Copu a Křesťana vyzněly v jejich podání hůř než vlastní skladba.

Albatros z Chýše je kapelou po všech stránkách začínající, svou parketu teprve hledá a ještě ho čeká dlouhá cesta k dokonalosti. Karlovarští Walchaři jsou už kapelou zkušenější, nabízejí bluegrass klasický i otevřenější a taky trochu swingu a humoru. V nové sestavě existují tři roky (tradice jména se vine už přes dvě desetiletí), ale stále ještě působí přes své kvality dost neprůbojně.

Skokanem roku by se dal nazvat Drc z Ostrova nad Ohří. Od minulého ročníku urazili obrovský kus cesty, ještě před rokem jim to kazila řada začátečnických chyb. Teď se pochlubili propracovaným šestihlasem, hudebně vše dokonale sedí, jak má. Samozřejmě ještě chybí větší zkušenost a s ní švih, lehkost a odpich a ani to nebude do budoucna zadarmo. Ale jestli se má na Severozápadě do budoucna něco urodit, tak na tuhle kapelu věřím.

A teď ti favorité: Bodlo z Chodova už léta neskrývá svůj odklon od klasického bluegrassu (“na ortodoxní přehlídky nás moc neberou”) a hráčsky, textařsky i hudebními nápady se neustále rozvíjí. Tahle aktivní skupina má svůj vlastní festival, je částicí výměnného projektu Folkotoč a po pravdě řečeno, po shlédnutí zhruba poloviny konkursních koncertů jsem musel konstatovat, že společně s plzeňskou sestavou BlueGate je právě Bodlo jediným skutečným reprezentantem kvality v modrém nástrojovém obsazení. Proč to tak s českým bluegrassem a jeho odnožemi takhle je, je už asi na úplně jiný článek.

Potíže: přítulná, moudrá a nápaditá folkovka napůl domácí a napůl z Plzně. Před lety, když jsem je pro sebe objevil, mi připadali jako folková avantgarda. Dnes – i když se posunuli mnohem dál a srší kvalitou – si je řadím spíš do středu folkového pole. Tak rychle se to kolem nás všechno vyvíjí.

Michal Jupp Konečný

V Mohelnici 19. března skončilo klání o postup do finále Moravského vrabce v Karviné třetím, posledním postupovým kolem. Bohužel před téměř prázdným sálem, když asi část potenciálních diváků doma léčila chřipku, další pak sledovala, jak se jim pod okny rozvodňují vodní toky. Úctyhodný kousek se podařil bluegrassové Campanule z Jeseníku, která chřipkou sužována přijela ve složení zpěvák a dva nástroje (dobro a mandolína) a přesto si vybojovala postup. Country dále zastupovali F.O.K. ze Zábřehu (na úrovni místního hraní v hospodě, což sice není špatné, ale na soutěž je to málo) a Můjgrass z Bruntálu, který byl co se týče nápadů zajímavější, ale co se týče provedení to prostě dost skřípalo. Jedna kapela byla trampská, zbylých 15 folkových či folkrockových (a někdy bych to slovo folk asi vůbec vypustil). V první polovině koncertu mne zaujali Blues Power z Olomouce, kteří mohou navázat na loňský úspěch spřátelené kapely Blues Angels. Průzračně přímočaře uchopené elektrické blues v podání zkušených muzikantů s citem pro míru, to je vždycky paráda. Zřetelně převýšili další dvě bluesové kapely (Old blues company a Bluesberg) a to se blues ještě občas vyskytlo i v repertoáru dalších. JM Band ze Šumperka vsadil na tradiční pojetí a příjemně si v minimálním obsazení (klavír, kontrabas, bicí, zpěv, v jedné písni housle) zajazzoval. Jinak pro mne byla první půle zklamáním. Zkušení muzikanti ve Chvilce poezie se se zhudebňovaným Skácelem podle mého soudu moc pocitově nepotkali, rockoví Moles z Malého Hradiska mi přišli hodně amatérští. To na adresu folk-rockerů. Ostatní byl folk více-méně akustický. Nadějní místní muzikanti z Úhlu pohledu nějak pořád nedovedou sjednotit kapelu, aby písničky působily jako celek. Dojem Prostějov má zpěváka s výtečným hlasem, muzikantsky je dobře vybaven, ale repertoárově bezradný, stejně jako debutující Klika ze Sušice, která si odnesla cenu diváků (k tomu ovšem stačilo asi osm hlasů)… Možná, že po zlepšení interpretace by mohli být zajímaví další debutanti Cokoliv z Litovle (dvě manželské dvojice), kteří asi mají rozumnou představu, jak by měla písnička vypadat. Bruntálská početná sestava Časem se prostě nepotkala s formou a v první písni mne tak vylekala, že už to ty dvě další (i když lepší lepší) nedokázaly zachránit. Po přestávce propadly sítem i další akustičtí bruntálští muzikanti Večery v jednom, ale přece jen zde dobrých kapel bylo víc. Mlaďoši ze Šternberka 16 strun a smyčec ještě loni v listopadu bodovali na Bráně v kategorii do 15 let. Teď přibrali bicí (premiéra přímo na Vrabci) a svůj folk-folklór-rock vycházející z Čechomoru (ale naštěstí se od něj postupně oprošťující) protlačili do karvinského finále. O Campanule už řeč byla. Akusticky folková Alibaba z Horky nad Moravou na sobě hezky zapracovala. Miroslav Vepřek píše inteligentní texty s jazykovým citem, melodie jsou nápadité, nechybělo nasazení, jen mi přece jen přišly ty písně příliš dlouhé. Dalšímu zástupci akustického folku – zkušenému olomouckému Dominu se poněkud vymkla z rukou první píseň, další dvě lidovky ale byly na úrovni, na kterou jsme od nich zvyklí. A tak nakonec jediní zástupci trampíků – Pupkáči z Lipníka dopadli po zásluze nejlépe a odvážejí si titul laureáta. Kapela roste každým dnem, dokáže napsat trampské hitůvky a dokáže je svou interpretací nezkazit ale rozsvítit. Co víc si přát?

Výsledky: 1. Pupkáči (Lipník nad Bečvou). Dále postupují: Alibaba (Horká n. Mor.), Blues Power (Olomouc), Campanula (Jeseník), Domino (Olomouc), JM Band (Šumperk) a 16 strun a šmytec (Šternberk).

Moravský vrabec, X. ročník, oblastní kolo Mohelnice, 19. března

Moravský vrabec, X. ročník, oblastní kolo Karviná, 12. března.

Ve Zlíně

Ve zlínské Zelenáčově šopě jsem nebyl dost dlouho. Za tu dobu trochu zkrásněla, ale tenhle útulný klubík ani teď není nafukovací. A tak se už krátce před začátkem Konkursu Zahrady naplnil diváky, muzikanty a jejich příznivci. Devět účastníků Konkursu je tady už tradičně typický počet, sám pořadatel Martin Juřík tvrdí, že neoslovuje vyloženě začínající a úplně špatné kapely, ať se zatím otrkávají v jiných soutěžích. Zato přibývá kapel ze Slovenska; tam už se nekoná celoslovenská soutěž Strunobranie, a tak kapely, které o účast na Zahradě stojí (a je jich dost) se přihlašují do příhraničních míst Konkursu.

Tady byly slovenské kapely dvě. Skupina Neznámi z Piešťan hraje šlapající country rock s výborným houslistou a decentními bicími. Hlasy zpěváků ale nepůsobí příliš charismaticky a ještě jsem slovensky nezapomněl na tolik, abych poznal, že některé texty jsou tak trochu o ničem. Tajf z Kremnice se dobrými texty pochlubit může a na váhu přidává dokonalé vokály a nápadité aranže oživované klarinetem. Je to docela vyzrálá kapela, navíc u nich doma šíří folkkovou osvětu pořádáním dvou menších festivalů.

Taurus z Fryštáku je skupina poměrně mladá a tvrdí o sobě, že hraje “tak trochu folk”. Početný houfec jejich příznivců dokázal navodit v Zelenáčově šopě bouřlivou atmosféru.

Šveholníci z Brumova-Bylnice jsou nádhernou raritou. Jsou zaručeně nejstarší kapelou s kterou jsem se v celé své “konkursní” kariéře setkal. Vznikli v roce 1971 stejně jako nejstarší legendy folkové scény, prošli samozřejmě řadou personálních i stylových změn. Dnes hrají spíš countryrock nadýchaný takovými trampskými obláčky. Přes pokročilý věk kapely jim to docela šlape a jediné, co kazí atmosféru je jejich automatický bubeník. Ale prý se u nich na moravskoslovenském pomezí taková věc jako živý bubeník shání hrozně těžko.

Přerovští The Šůtrs (na snímku) se stali překvapením večírku. Kapela existuje pět let, zatím spíše v ilegalitě, nanejvýš se objevovala na vyhraněných trampských festiválcích. Staví na propracovaných vokálech, swingu a dynamickém projevu a kromě trampských opusů hraje jazz i blues a společně s vlastními písněmi má v repertoáru věci od Wykrenta či Kainara.

Trio Amulet vystoupilo ve dvou, byla to opravdu spíš písničkářská dvojice, která nabídla dvě polohy – zamyšlenější a humornou. Má-li tahle sestava popojít dál, navrhuji tu druhou (i když jistě ošemetnější) polohu.

Vrkoč ze Vsetína nabídl paletu tak krásných textů, že málem zastínily vše ostatní, co má kapela taky dobrého. Texty oscilují od osobité poetiky až k nepovadlému humoru a doporučuji si jich všimnout, až někde na tuhle kapelu narazíte.

Závěr patřil zkušené formaci Hrachokout z Valašského Meziříčí. Naplnila Zelenáčovu šopu košatým zvukem (někde až trochu překombinovaným) a byla dobrou tečkou za setkáním kapel (nejen) ze Zlínského kraje.

Konkurs Zahrady, Zlín, Zelenáčova šopa, 19.3.2005

Plzeň hostila Konkurs Zahrady (společně s předkolem Trampské Porty) v nově otevřeném divadélku JoNáš. Pořádající KS Esprit je největší kulturní institucí ve městě, a tak není divu, že její ředitel Hanuš Klůs přišel kapely také vybírat pro květnové oslavy šedesátého výročí osvobození města americkou armádou a hlavně pro letní Struny na ulici.

Trio Jolly Band má na repertoáru hlavně swing a blues v nástrojově silném a rytmicky výrazném provedení. Jen zpěv jim tentokrát moc nevyšel. Ostřílený matador Konkursů BG Collection Jardy Petrlíčka názvem i obsazením bluegrassový se repertoárem bluegrassu čím dál vzdaluje. Aranžérsky vymakané, solidně zahrané, vokály až na drobné úlety dobrý, celkově ale kapele chyběla energie.

Fregata ze začátku statečně bojovala se zvukařem. Ale už od druhého kousku to mělo vše, čím je tahle kapela pověstná: atmosféra, duch, hloubku, romantiku, přesné a plné vokály a chytré texty. Fregata, která má na frotlajně dvě výborné zpěvačky, kapelnici Soňu Kočadrlovou a nedávnou semifinalistku SuperStar Terezu Terčovou, za dobu, co ji sleduji, prošla po vývojové lince trampské zpívání – folk – folkrock. Kam dál?

Další příjemné překvapení: Prsten. Kapelník Petr Hubacz (dávný člen legendárního ostravského Tyrkysu a dnes moderátor Radia Karolína) měl už v minulosti několik sestav Prstenu, jedna popírala druhou, a posluchače pronásledovaly otazníky, kam že to vlastně míří. Teď se šťastný hitmaker Hubacz konečně našel (možná proto, že se oženil; jeho žena v kapele zpívá a Hubaczovské miminko si zpívalo svoje čtvrté hlasy zatím v zákulisí), nová sestava je posílena o vynikající baskytaristku Romanu Tomáškovou a je to ono!

Trochu ve stínu Prstenu se ocitla kmenová skupina Romany – Toman a lesní panna. Nicméně i tahle sestava je dokonalá. Její devízou je pohoda, hudebně nic nechybí ani nepřebývá a její první album už míří do lisovny.

Skupina Minimální trvanlivost byla na Konkursu poprvé. Folková klasika ozdobená saxofonem citlivě nadávkovaným. Dobré vokálně, dynamické, solidně uspořádané. Jen co přidají větší prožitek a výraz, máme se na co těšit.

Vždycky když se řekne EFS Milana Karpíška, vzpomenu si na legendu z lochotínských Port nebo si představím lahodný zvuk fagotu a půvabné podání západočeských lidovek. Tady se ale kapela předvedla v jakési podivné a nesoudržné rockové podobě. Trochu úlet.

Nejlepší na konec večera: Strašlivá podívaná. Stále propracovanější historizující poloha a strhující zážitek. Rozebírat a chválit netřeba. I oni se předchlubili svým chystaným už třetím nosičem.

Druhý den přišlo do JoNáše kapely povzbuzovat diváků ještě víc než předtím. Byl to den mladých sestav. Casiopea na svou krátkost existence velmi dobře zpívá a může se pochlubit zajímavými texty. Šestku tvoří šest dívek (nebo sedm? – věřte, že při tom jak se hemžily a přesunovaly po jevišti se to nedalo spočítat) doplněných pánskými instrumentalisty. Sólové party zatím nic moc, ale když spustily šestihlas, byla to síla. Poslední z trojice mladých kapel Hrobeso má zatím ještě rezervy jak ve zpěvu, tak v nepřehlednosti aranžmá. Kapelu podržel velmi dobrý baskytarista.

Pětice Pěttet záslužně zpracovává texty západočeských básníků. Hudební provedení se ale zatím s poetickými texty trochu míjí. Sedm nedostatečných má asi nejblíž k trampskému zpívání. Ve svém projevu se ale kapela příliš neporovnala s interpretací textů, přesností zpěvu i rytmu. Carrabina vyšla z bluegrassu, ale hraje kdeco a hraje to dobře. Zvláštní pozornost zaslouží výborná zpěvačka.

Účast BlueGate (na snímku) byla do poslední chvíle nejistá. Zpěvačka Ilon Leichtová měla na termín Konkursu naplánovaný termín porodu. V mailu mi nepravděpodobnou účast kapely popisovala. Odpověděl jsem, že kapela se samozřejmě může účastnit jiného kola, ale největším přínosem pro image skupiny by bylo, kdyby porod probíhal na jevišti. Hned druhý den poté se narodil zdravý a krásný Bertík Leicht. A o osm dní později – zatímco šťastný tatínek Míša doma chystal první samostatné koupání – Ilon s celou kapelou podala na Konkursu strhující výkon. Událost kalí fakt, že to bylo zatím jediné vystoupení bluegrassové kapely na předkolech. Že by mladý bluegrass přecházel do ilegality?

Možná, že se divíte, že jsem neuváděl sídelní místa jednotlivých kapel. Všechny totiž byly z Plzně a okolí. Na Klatovsku a Domažlicku se zřejmě nic neděje nebo se kapely ještě neprobudily ze zimního spánku.

Suma sumárum: příjemné prostředí, perfektní organizace, střídavé úspěchy zvukaře a dobrý moderátor druhého večera (opět Petr Hubacz).

Michal Jupp Konečný

Konkurs Zahrady, Plzeň, Divadlo JoNáš, 22. a 23.3.

Michal Jupp Konečný

Pocity a rodinné klany

Specialitou Frenštátu jsou kapelní rodinné klany. Až z Proseče se přihlásila kapela Bratři, kterou skutečně tvoří čtyři bratři Herynkové. Jejich ujódlované country ale bylo spíš kuriozitou než kvalitou. Co do početnosti rodinného klanu to ale nebylo maximum. V kapele V.I.D. z Kopřivnice byl sice jen otec a dva potomci z rodu Pustějovských, ale hned ve dvou kapelách byl rodinný klan pětičlenný. V Těžko říct (F-M) vystupuje Pavla Jirglová a její čtyři děti, po dvou od každého typu (a dvě další dívky). Naprostý primát má ovšem countryové Ptačoroko z Frýdlantu nad Ostravicí, sestávající právě a jen z otce Lukáše Karlického a jeho čtyř synů. Z rodinných veleklanů tato kapela jediná postoupila, i když mezi postoupivšími je několik dalších uskupení, kde jsou alespoň dva blízcí příbuzní.

Mezi šesti postupujícími porota určila první tři místa adresně a zbylé tři kapely bez udání pořadí. Do této trojice pod stupni vítězů se kromě Ptačoroka dostal Hrachokout z Valašského Meziříčí (sedmičlenné těleso produkující hutný akustický folk, dobře sezpívané, ale na můj vkus přece jen trošku moc krotké) a Kopyto z Opavy (šestičlenný akustický folk, který sice měl mnohem míň nástrojů, ale přece jen mnohem víc šťávy). Na třetím místě skončil domácí konglomerát K.O. a Horečka, kde K.O. má znamenat “kántry orchestr” ze studentů místní ZUŠky, zatímco Horečka je už vyhlášené country duo (Vítek-Mitrych) muzikantů o generaci starších. Potěšili nápaditými aranžemi country hitů s důrazem na početnou smyčcovou sekci (sedmery housle, to se slyší málokdy). Na druhém místě skončila Pavla a spol z F-M. Dívčí až ženské trio (Pavla Jirglová s kytarou, její dcera Veronika za violoncellem a houslistka Karin Jurášková) zahrálo průzračně čisté tvary Pavliných písniček, ve kterých vynikly obzvláště obě spoluhráčky se smyčcovými nástroji. Palmu vítěze si odneslo do Albrechtiček kvinteto Prameny. Znovu akustický folk, tentokrát v textové složce díla občas přiznávající křesťanské životní zaměření, ale způsobem, který nemůže vadit snad ani bojovným ateistům. Kapelník Ondra Demel prostě umí napsat text a s kapelou z něj udělat písničku. Hudebně jsem si vychutnal především bezpražcovou baskytaru a klarinet.

Moravský vrabec, semifinále Frenštát pod Radhoštěm, 5. března, 14 kapel

Zpět na Konkurs

HOME