Úvodníček

Tak nám začal nový školní rok. Teoreticky přelomový, protože se naplno rozjíždí právo škol na vlastní učební programy. Mohu-li soudit podle našich kuřimských škol, tak alespoň ředitelé a část učitelů vědí, kam s tím pohnout. Nejsem si ale jist, jestli to vůbec chtějí rodiče. Jestli by neuvítali, pokud by se celostátně učilo z týchž učebnic, nejlépe zase všechno stejně a nazpaměť. Já se těším, že si najdu čas a probádám, jak moc je v učebních plánech věnováno základním dovednostem (kompetencím) v umění. Přijde mi zvláštní, že děti se vlastně nenaučí, jak vnímat nejdůležitější formy kultury, která je obklopuje. Že sice mají jakousi doporučenou četbu, kterou opíší nebo si stáhnou z netu, že se naučí snad i něco o pravidlech dramatu (aniž většina z nich byla kdy v divadle na hodnotné hře (Dívčí válku nemyslím)) ale vůbec nic se nedozvědí o tom, jaká je filmová řeč , jak jsou vystavěny dokumentární filmy. A přitom mají počítače, kde by mohly stříhat vlastní snímky. Nevědí jak fungují moderní umělecké trendy – performance, happeningy... Že se stále učí kreslit jablko, ale nepoví si nic o kompozici a pravidlech digitální fotografie, přestože ji mají možnost tvořit mobilem. To už nemluvím o tragédii, kdy většina národa nerozezná zprávu od komentáře (a novináři na to žehrají).

Ďáblova bible

Národní knihovna v Praze dovezla původně v Čechách vzniklou (někdy na počátku 13. století) latinsky psanou takzvanou Ďáblovu bibli, kterou si na konci třicetileté války odvezli Švédové. Ještě, že nám ji ukradli. Vzhledem k pohnutým osudům této země a relativnímu klidu Švédska, možná, že by se jinak nedochovala. Buďme rádi, že si ji můžeme půjčit. Mediální humbuk kolem toho spočíval především ve faktu, že celý převoz byl policejně vojenský manévr, že kniha je pojištěna na 300 melounů, že je „největší“ rukopisnou knihou světa (míněno rozměry a vahou - má 75 kg) a že pro ni zbudovali zvláštní místnost, kde je bedlivě střežena a kam smí šedesát lidí na hodinu v hloučcích po deseti a vždy na deset minut. Kniha sama leží za sklem otevřená na stránce s půlmetrovým obrázkem ďábla. Pochopitelně se jí nemůžete dotknout, přivonět k ní, natož listovat. I tak to jistě musí být zážitek, přiblížit se k ní.

Kniha (učeněji zvaná Codex gigas) obsahuje nejen bibli, ale i další spisy různé kvality. Z hlediska moderního křesťana jsou některé vlastně kacířské - jsou zde magické zaklínací lékařské formule k zahánění některých nemocí či k vypátrání zloděje. Jsou zde i další spisy, třeba historické práce Flaviovy, rozpravy o fyziologii, návod pro zpovědníky včetně doporučení jaká pokání za jaký hřích, učená pojednání, a co je pro naši historii asi nejdůležitější - jeden z nejstarších dochovaných opisů Kosmovy Kroniky české. To vše na pergamenech různé kvality.

Za podstatnější považuji, že kniha bude digitalizována a budeme si ji moci prohlédnout i na webu. Ono už to sice jde díky fotkám ze Švédska, ale je to na webu dost nekvalitní, malé rozlišení, nevyčištěné. Docela se těším, co s tím šikovní mágové udělají.

Víkend 14. – 16. září – Slovenská mise

Pozvali mne uvádět festival do Skalice. Skalica je na Slovensku, hned u hranic. Tomu kraji se říká Záhorie. Je odsud kapela Za, kterou už jsem měl čest několikrát uvádět. Je to takový příjemný folk na slušné úrovni, která stačí na postup do finále Konkursu pro Moravu, Slovensko a přidružené gubernie. Dokonce si myslím, že při troše štěstí by se mohli někdy i kvalifikovat do Náměšti.

O hudební stránce věci se rozepíši do papírového FC, zde bych chtěl pojednat spíš popis výpravy. Od nás z Kuřimi to není vlakem o nic časově náročnější než do Prahy, takže jsem si našel spoj, zabalil batoh a vyrazil v pátek v poledne z domova. První nemilé překvapení mi způsobily České dráhy. Ony se sice snaží, jak přilákat lidi do vlaku, různý systém slev a programů je až nepřehledný, ale prodat mi lístek z Kuřimi do Skalice nedokáží. To prý bych musel do mezinárodní pokladny v Brně. Upřímně řečeno, vzhledem k tomu, že pokladny jsou spojeny přes web a chtěl jsem platit v českých, nějak jsem to nechápal. Zvlášť když osobní vlak jede z Kuřimi až do Břeclavi, tak proč hopsat po Brně? (Další přestupy jsem měl v Hodoníně a Sudoměřici nad Moravou, odkud je to do Skalice 3 km). Tak jsem si koupil lístek do Sudoměřice a doufal, že buď v Břeclavi nebo Hodoníně, kde bylo na přestup po 15 minutách, dokoupím zbytek. V Sudoměřici to byly jen 4 minuty, tam jsem to vyloučil. Uvažoval jsem i o tom, že na Slovensko přejedu na černo, byl jsem zvědav, v jaké měně bych dostal pokutu, či kteří pohraničníci by mne zadrželi. Nakonec jsem koupil lístek v Břeclavi za 31 Kč na 3 km jízdy. Pro jistotu jsem si koupil i jízdenku Skalica – Břeclav na neděli.

Přiznám se, že jsem ještě vlakem česko-slovenskou hranici nepřekračoval a vlastně to byla poslední možnost před vstupem do Schengenského prostoru. V Sudoměřici byl přistaven minivláček, u něj celník a celnice (žena, nikoli budova). Zkontrolovali mi občanku, nasedl jsem si a jeli jsme přes hranice ve vlaku v počtu tří kusů. S občankou v ruce jsem vystoupil ve Skalici a tam nebyl nikdo, komu bych ji ukázal. Odbyli to zřejmě v ČR a mně mrzí, že jsem si nevšiml, kdo tam byl za který stát. Fantastické mi přišlo, že z vlaku vystoupil starší pán v pracovním, odemknul si oprýskané kolo přivázané k plůtku slovenského nádraží a jel dál. Prostě překračovat hranici je tu běžné. To jen my, pamětníci z vnitrozemí, máme divný pocit, že hranice je něco důležitého a vzpomínáme na doby, kdy jste museli ukazovat, co s sebou vezete.

Akce, kterou jsem uváděl, byla Folkscéna na Skalických dnech. Skalické dny se konají od roku 1991, Folkscéna byla letos po páté. Skalické dny mají podtitul Festival tradic, hudby a zábavy. Skalica je městská památková rezervace, většina středu města je ještě obehnaná hradbami. Zuzana Rybárová, která měla Folkscénu na starosti, mi poslala barevný plánek, jak dojít k cíli, kde se fixou nakreslená cesta středu města vyhýbala. Pochopitelně jsem na ni nedal a vyrazil do spleti uliček. A pochopitelně jsem narazil, protože bez vstupenky se nebylo možno na náměstí dostat. Tak jsem kličkoval, koukal se na stánkaře (stejné jako u nás) a došel až k bývalému františkánskému klášteru, na jehož zahradě jsem měl působit. Tam jsem nevěděl, jak dál, protože vlézt do budovy a doufat, že vylezu na druhé straně v zahradě mi přišlo nedůvěryhodné, obzvlášť, když na budově byl nápis, že je zde Základní umělecká škola. Naštěstí mne domorodci uklidnili, že opravu ano, do křížové chodby, pak doprava a jste tam.

Scéna byla postavená veliká, zvukař výborný, taky importovaný – Luděk Kabelka. Překvapilo mne, že před scénou je kvalitní betonový parket (divné spojení slov, že), takže s tancem nebude problém. Překvapilo proto, že u našich památkářů by asi betonový parket v historické zahradě památkové rezervace neprošel.

Musím říci, že zázemí scény fungovalo na jednotku s hvězdičkou. Vyfasoval jsem vše potřebné, tedy označení a žravenky. Sympatické mladé pořadatelky se co chvíli ptaly, jestli něco nechci, jídlo, pití... Neustále udržovaly v cateringovém stanu vzorný pořádek, a na druhé straně na rozdíl od mnoha českých zázemí se sem nescházely zástupy vyžírků a dotěrů. (Třeba byli za hlavní scénou...) Opravu velmi příjemné zázemí.

Všechny kapely dorazily včas, všechno fungovalo. Bylo i poznat, že město do Skalických dní vkládá peníze a ne málo. Třeba v pátek byl vedle naší scény ohňostroj za cca 100.000 SK. Zajímalo mne, jaká je návštěvnost Skalických dní. Paní Zuzana mi řekla, že v předprodeji prodali asi 15.500 permanentek (po 100 SK) a počítají, že dalších deset tisíc lidí přijede na místo. (Skalica má 15.000 lidí.) Nevím, co je největší atrakcí, zda kultura nebo jarmark, ale stánků bylo opravdu hrozně moc. V jednom koutě byl i historický jarmok, tedy ukázky krásných starých řemesel a opravdu vkusné výrobky.

Po dobu Skalických dní byly otevřeny místní památky – především kostelů má Skalica opravdu hodně. Hrál se hokej (primátor je hokejový fanatik, Skalica hraje slovenskou ligu), přiživovaly se i soukromé podniky a oficiálně byl tři scény – hlavní, folk (v neděli ji vystřídala dětská) a lidová. Je jasné, že i něco z toho, co se odehrálo jinde, mělo s folkem spojitost – na hlavní scéně třeba hrála znojemská Lucrezia Borgia a Pavol Hammel. Bohužel jsem neměl čas zevlovat, uváděl jsem. Byl jsem přitom docela zvědavý přinejmenším na slovenského plyšáka Cmoríka a na Smatanovou, kterou znám jen z televize.

Hned za hradební zdí bylo v sobotu nejaké techno, které sice nebylo součástí oficiálního programu, ale dunělo jako hrom, zvláště večer. Takže to byl takový Spirituál kvintet remix, Jablkoň remix a nejhůře Helan remix. To mi opravdu vadilo, bolely z toho basového spodku vnitřnosti.

Mezi občerstvením bylo i skalické víno (nepil jsem, ale dali mi dvě lahvinky s sebou, chystám se ochutnat) burčák (tak to si opravdu konferenciér nemůže dovolit, mohl by prošvihnout vstup) a trdelníky. To je místní specialita – viděl jsem dokument, jak se to dělá. Těsto se omotá na dřevěný válec, upeče na ohni a obalí v dobrotách. Ochutnal jsem, dobré to bylo a myslím, že neodolal skoro nikdo z účinkujících.

Zábavné bylo i sledovat, jak se desorientuje můj mobil. Na scéně byl na Slovensku, v ubytovně střední školy, kde jsem spal, se cítil být v Česku.

V zákulisí jsem si docela hezky pokecal se spoustou lidí, nejzábavnější společník byl František Segrado z Veselé bídy. Jeho nářeční jazyk je nádherný, šťavnatý, jeho myšlenky hluboké a podnětné. A protože je výtvarník, po chvíli o pár kroků odběhl a hledal v oblázcích a jiných kamenech u hradební zdi. A vrátil se zpět a přinesl kus křemene, na kterém příroda vytvořila takový kubistický obličej. Inu umělec.

Protože jsem činný v místní politice, zajímalo mne, jak to funguje na Slovensku. Tam se volí primátor přímo, má tedy větší vážnost. A překvapilo mne, že Zuzana Rybárová je zaměstnána nikoliv na nějakém oddělení kultury, ale v oddělení marketingu. To my u nás nemáme. Nepřekvapilo mne naopak, že František hlásil, že mu Karel Prokeš z Valmezu říkal, že je to velmi šikovná manažerka. Protože prostě je.

Co se týče kulturní vzájemnosti, Skalica je opravdu takové česko-slovenské město (byť historiky stále slovenské). Kromě jiného i proto, že vlastně až do devadesátých let sem sahal televizní signál z Moravy podstatně lépe než přes Karpaty ze Slovenska. Místní znají dobře východomoravský folklor – což se projevilo hned v pátek u Hudců z Kyjova, kapely, která scénu rozjížděla. (Navíc její primáš ve Skalici na ZUŠce deset let učil, takže přišli kolegové i bývalí žáci.)

K dramaturgii alespoň to, že z ČR dovezla hvězdy (Jablkoň, Spirituál kvintet), i kapely prostě velmi dobré, byť zatím nehvězdné (P.R.S.T., Trchová-Hennel-Pospíšil, Helan s Kapelou a další), ze Slovenska vlastně hvězdní byli jen oaurelovaní Veslári, jinak slušné kapely (Tajf, BG Time, Za...).

Početnost publika byla proměnlivá, pochopitelně na Spirituál kvintet bylo velmi plno. Celkově se ve mně prohloubil dojem, že Slováci jsou o naší kultuře informováni podstatně lépe než my o jejich, i když já díky Konkursům, Vrabcům, Proglasu a možnosti sledovat STV přece jen něco málo vím.

Nakonec mi jízdenka zpět propadla, protože jsem se vetřel do auta k Helanovu houslistovi Antonínu Bukovskému a jel v noci na neděli domů. AB je primášem cimbálovky Prespolan a bydlí v Kobylí, kde mají velké rodinné vinařství, které dávají dohromady. Profesí je ovšem vystudovaný hudební vědec a etnograf. Takže jsme jeli domů s mezipřistáním a koštem. Dělají moc dobrá vína a hezky jsme si o nich popovídali. Ale o tom jindy.

Zkrátka a jasně, výlet na Slovensko byl velmi příjemný, peníze jsem si nevyměňoval, ukázalo se, že jsem opravdu žádné nepotřeboval. Honorář jsem dostal v českých, myslím, že u nás by se pořadatel divil, že má vyplácet Slováky v slovenských, tam je to normální.

A na závěr jaký byl program Folkscény:

Pátek: 19:00 Hudci z Kyjova * 21:00 Veslári * 22:00 Ohňostrojová šou - 15 rokov družby s partnerským mestom Schwechat * 22:15 Rovnátka * 23:00 Veslári

Sobota: 10:00 otvorenie FolkScény: Jiří Moravský Brabec  * 10:10 Vinohrad * 10:55 Bratislavské združenie country a dobových tancov- Saltarello * 11:05 Tajf * 11:50 BG Time * 12:35 výuka country tancov * 13:00 Veselá bída * 13:45 Oli&Lu * 14:25 P.R.S.T. * 15:15 Přelet M.S. * 15:50 Bratislavské združenie country a dobových tancov- Saltarello * 16:00 ZA * 17:00 Martina Trchová a Michal Pospíšil * 17:30 výuka country tancov * 18:00 Spirituál Kvintet * 19:00 Bratislavské združenie country a dobových tancov- Saltarello * 19:30 Jablkoň * 21:00 Pavel Helan a Kapela * 22:30 spievanie známych piesní- muzikanti a diváci

Rozpočet (středa 19. září)

Ve středu nám vláda schvalovala návrh rozpočtu na rok 2008. Ministr financí Kalousek se dal slyšet, že změny proti už předem známému návrhu budou jen kosmetické, mezi resorty maximálně v nějakých desítkách melounů. Ministr kultury Jehlička (taky lidovec) se naopak dal slyšet, že jestli kultuře proti návrhu nepřihodí přes miliardu, tak bude rezignovat, protože s tím prostě vystačit nelze. Kdo čekal drama, nedočkal se. Milý Jarda se našel, ministr poděkoval, kultura je spasena.

Abych se přiznal, vlastně vůbec nevím, kolik by měl stát na kulturu vydávat a na co. Logika mi sice říká, že když vezmu průměr za EU, neměli bychom se příliš lišit, co do procenta z rozpočtu, ale na druhé straně žiji v realitě a vím, jak je nemožné zjistit, kolik vlastně na kulturu dává třeba obec, kde žiji. Všeobecně vzato je mezi těmi, kdo vládnou nad rozpočty, tendence vymyslet kapitoly tak, že vždycky budete sčítat hrušky s jablkama a výsledek převedete na líh. A tak se dozvím, že v nákladech na kulturu nejsou náklady na topiče v kotelně kulturního zařízení, ale že tam jsou zato náklady na propagaci města pomocí informační kanceláře a na knihovnu. Podobně v příjmech jsou příjmy ze vstupného, ale s výjimkou městského plesu, příjmy za pronájem prostorů v kulturáku, ale s výjimkou dvou obchodů a podobně.

Stejně tak u státu je to všelijaké. Například církve – jdou z resortu kultury, proč ne třeba vnitra – jde jim snad o naše nitro. A i ty knihovny – jde o instituci kulturní nebo vzdělávací? A mají to jinde v EU stejně, nebo jinak? Nezkresluje to ta procenta? A je rozumné dávat tak velké peníze na Národní divadlo, kam stejně chodí hodně cizinci, nebo podpořit spíš kulturní aktivity amatérů v menších městech? Nevím, neznám odpovědi, jen mám pocit, že to celé je šíleně setrvačný kolos, kde někteří jsou zvyklí dostávat od státu habaděj a jsou líní, jiní dostávají habaděj a snaží se, a ještě jiní nedostanou nic nebo skoro nic a snaží se taky. Například v době, kdy byla Zahrada ve Strážnici, pronajímali jsme si areál od státního Ústavu lidové kultury. Kdyby to byl areál obecní, byly by peníze za nájem na ty čtyři dny velmi motivující. Takto Instituce věděla, že když si vybrečí od státu 5% navíc, je to pro ně výhodnější než pronajmout.

Každopádně stát přišel s docela hezkou taktikou – některé státní kulturní instituce předá krajům a městům (pochopitelně bez peněz nebo s méně penězi) a ušetří. Z čeho to budou platit noví vlastníci, ví bůh a svatý Václav, jak praví klasik.

I já jsem ale kulturní parazit. Sedmý rok dělám dramaturgii kultury pro Společenské centrum u nás, takto zařízení města. Každý rok přesvědčuji příslušné, že mají kulturu dotovat, protože kdyby se měla uživit sama, tak ji nebude dělat město, ale soukromník. A oni dotují. Takže máme mírnější problémy, než soukromníci, kteří dělají kulturu z lásky. I když si myslím, že bez grantů od obcí se neobejde s výjimkou diskobarů prakticky nikdo z pořadatelů.

Otázka je, co dotovat, a kolik. Travesti show si u nás na sebe vydělá zaručeně. Jinak je to vždy loterie.

V pondělí mi Luboš Javůrek přivezl vypálené CD Bokomary s Naďou Urbánkovou. Tak jsme poseděli v prázdné kuřimské kvalitní kavárně a pokecali. Na adresu jedné rozpadlé kapely řekl asi toto: „Oni byli nenažraní a šroubovali cenu pořadu moc nahoru. Když děláš kvalitní muziku, tak můžeš být pro některé pořadatele, kteří tě vezmou, mírně prodělečný. Prostě tě chtějí udělat, tak tě udělají, a ten mírný prodělek doženou jinde. Ale jak začneš být hodně prodělečný, tak začnou problémy.“ V pátek před tím mi Luděk Kabelka, který dělá kulturu v Břeclavi jako soukromník řekl jiný příběh. Spočítal si, kolik ze svého vrazil za pět let do koncertů těch, které má rád. A protočily se mu panenky. Tak jim nabídl to, co leckde funguje na klubové scéně. Ozvučím vás, nebudu vám počítat za sál, a dám vám, co se vybere. A najednou se ukázalo, že i za těchto podmínek by mnohé kapely nedosáhly na polovinu obvyklých honorářů.

To, že stát nakonec na kulturu přidal víc, problémy kultury v obcích neřeší ani omylem. Prokousat se ke grantům na obyčejnou činnost je dřina. Mecenáše abys hledal s baterkou. Sponzory, kteří to dělají kvůli reklamě firmy taky – dokud nebudou nosit umělci dresy s nápisem Gambrinus, Hamé nebo na místní úrovni Staviva Bareš. Zvýšení DPH nám koncerty prodraží (nejen na honorářích, ale i na ubytování v hospodách, například). A menší daně z příjmu se kulturních zařízení netýkají prakticky vůbec – ve zisku nejsou.

Jediná šance je, že by si lidi sami řekli, že fakt tu kulturu potřebují a proto na ni budou masivně chodit a žádat po pořadatelích, ať jsou lístky dražší. Obávám se ale, že to spíš ministerstvo začne nabízet pártisícové granty na normální koncerty a jinou místní kulturu.

A protože jezdím po republice poměrně dost, cítím i to, jak narůstá vnitřní dluh v kultuře. Kulturáky stárnou a nové budovy se budují jen pro komerční kulturu. Měst a obcí, které by v posledním desetiletí otevřely nový kulturní dům, opravdu moc není.

A smutný žertík nakonec...

V sobotu neproběhl v Praze koncert festivalu Pražský podzim. V Rudolfinu mělo vystoupit proslulé německé těleso Staatskapelle Dresden, sólistkou první poloviny měla být vynikající pianistka Héléne Grimaudová. Ta odmítla hrát, protože podle n nebyl klavír v dobrém stavu. Podle české strany – uražená primadona. Podle německé strany (včetně italského dirigenta) byl klavír fakt špatný a navíc český ředitel Špiroch silně alkoholizovaný. A bavte se s opilcem.

A tak si člověk vzpomene na Jiřího Šlitra, který tuším pravil, že v Rudolfinu hraje rád, že tam mají vždy dobře utřené piano.

Za měsíc zase

Jiří moravský Brabec

HOME