Úvodníček

Původně jsem nepočítal, že si udělám prázdniny s touto rubrikou. Ale nejdřív jsem si zaviroval počítač, pak mi vyhořel, a najednou byl červenec pryč. Léto je rozlítané, takže i srpen posílám s křížkem po funuse, ale alespoň takto.

Laskavému čtenáři předkládám tři témata, snad ho některé zaujme. V září se pokusím napsat něco o festivalech ve Žďáře a slovenské Skalici. A o tom, co čas přinese.

Agenti a soudci

Jak jsem předpovídal, Čunkův případ zatím vyšuměl. Obstův tým předvedl nekompetenci, která se dala očekávat a je otázkou, nebyl-li schválně nasazen na případ známý nešika, aby ho zvoral. Otázkou ovšem je i to, jestli jiná politická klika případ záměrně nevykonstruovala, aby poškodila zlého gadža. Za zaznamenání stojí, že když se Čunka zeptala reportérka, jestli nemá pocit, že měl odstoupit a teď se hrdě vrátit, řekl, že kdyby odstoupil, případ by se vlekl pět let. Obávám se, že má pravdu. A kdo vám vrátí pět let.

Na start se vrátil i případ Kulínského. Obšťastňovatel sboristek půjde znovu před soud. Chvíli jsem si připadal jako v superislámském státě. Tam, jak známo, má svědectví dvou žen stejnou hodnotu, jako jednoho muže. Zde byl poměr 49:1 a chvíli to vypadalo, že to nebude stačit. Nevím, co se odehrálo, nechci předjímat výsledek a už vůbec si netroufnu říci, co s těmi holkami pan dirigent měl či neměl. Ale bez ohledu na to všechno je patrné, že existuje sbor, kde 49 žen a dívek je ochotno protrpět martirium vyšetřování, aby se pokusilo o potrestání sbormistra (a že jim rozhodně nezávidím pobyt před soudem a dotazy ze strany advokáta Sokola, týkající se jejich intimního života, pocitů a prožitků při tělesných kontaktech s kýmkoli a jejich morálního profilu celkem, to mi věřte). Pro těch 49 svědkyň, nemohlo být Bambinování šťastnou životní epizodou. A pro rodiče dalších dívek je to důvodem, zvažovat, jestli má holka zpívat ve sboru. Co když tam je něco podobného?

Po šesti letech sporů odsoudili nepravomocně Vladimíra Nováka Železného k pokutě 5 melounů za celní únik s obrazy. Hned se odvolal. Konec v nedohlednu. Upřímně řečeno, předpokládám, že jeho skutečné majetkové poměry jsou asi takové, že je to, jako kdyby milionáře odsoudili k pokutě 5.000 Kč. Naštve, ale moc nebolí. Vsadím dolar proti cibuli, že do tří let to Železný stejně nezaplatí, protože se spor potáhne. Čunkův odhad o pěti letech trvání sporu byl optimistický.

Objevování agentů pokračuje. Další jméno je Václav Neckář. Bude se prý soudit. Není to Čunek, možná se to potáhne pět let, možná déle a jméno si stejně neočistí. K soudu možná půjdou i případy agentů ze Semaforu. Jiří Cízler už je po smrti, ale takový Josef Dvořák asi není šťasten, když se ví, že donášel na Jiřího Suchého. Hořkým žertem dějin je, že i Jiří Suchý byl spolupracovníkem StB. Napsal hlášení, že členové Semaforu vzorně reprezentovali na zájezdu v zahraničí socialistickou republiku pro potřeby této organizace. A to pro pobyt v seznamu stačí. Vlastně má totální smůlu, protože přiznal, že napsal hlášení, takže spolupracovníkem byl. Myslím, že lidé typu Suchého či Nohavici se vlastně ani soudit nemají. Soudný člověk pochopí, že bolševikovi nepomáhali, ale škodili, uvážlivý ví, že kdyby někoho udali, už to dávno paparazzi vyčuchali a na ostatních nezáleží.

25 digitálních let

Těžko říci, co je přelomovým vynálezem. V rychle se rozvíjejícím světe zpravidla v důležité oblasti na sebe navazuje celá řada objevů a vynálezů. Žijeme v postprůmyslové společnosti, kde rozhodující oblastí je infotainment, tedy informace a zábava. Takže osa asi vede po trase polovodiče v elektronice, tranzistor, integrovaný obvod, čip, počítač, osobní počítač, digitalizace čehokoliv, internet. Nejmladší generaci už to všechno připadá samozřejmé. Já pamatuji, jak jsme na počátku sedmdesátých let ve Žďáře jako brigádníci budovali první počítačový sál, na jejich konci jsem pak nastoupil u počítače nové generace. Zabíral velký sál, měl neuvěřitelně velkou paměť 512 KB, což byly dvě veliké skříně, poprvé kromě magnetických pásek i výměnné disky, každý s kapacitou 30 MB (mohl jich mít zároveň připojeno až devět). Každý ten disk byl větší než pecen chleba, byl ve speciálním poklopu jak na syrečky a stál dost peněz. Když jsem pak v roce 1979 přešel do Kuřimi (továrna TOS KUŘIM), abych zde byl při místním budování počítače M4030-1 (ruská kopie IBM), a přivezli nám ho z SSSR, bylo to několik kamionů, přes 200 beden z překližky o tloušťce 1 cm. Na všech dodavatel nastříkal šablonou jméno firmy, kam počítač směřuje. Novináři si to nesměli vyfotit, protože dodavatel nepochopil, co je to háček nad ř a tak na nás asi dvě stě padesátkrát koukal nápis TOSKURVIM. Super technika. Operátorky musely mít kalhotky a podprsenku z bavlny, umělá vlákna totiž při vrtění se na židli způsobovala statickou elektřinu a systém padal. Co se týče paměťového media, byly disky prostě špička. Tyto disky byly tak progresivní, že se používaly ještě na konci osmdesátých let, když jsem svět počítačů opouštěl. Od informací jsem směřoval k zábavě.

Svět byl ale s úschovou informací už mnohem dál. V roce 1982 vznikla první CD. Paměťové médium, které obsahovalo digitální záznam hudby, kde se na jeden stříbrný kotouček vešlo totéž jako na více než 20 disků našeho počítače. Nepředstavitelné. Velikost kapacity CD vznikla vlastně náhodou. 74 minut bylo nutných, aby se na jeden kompaktní disk vešla celá Beethovenova Devátá.

Během prvních pěti let na Západě prodej hudby na CD předčil prodej na LP. U nás bylo ještě ticho po pěšině. Pamatuji si, že první CD, které jsem na začátku devadesátých let dostal, bylo CD Vědro and Friends. Bluegrass. Vzpomínám si ,jak jsem si za tehdy velkých více než 3000 Kč koupil první CD přehravač. Jen přehravač, bez zesilovače natož beden. Byla to událost.

Tehdy měl obchod s hudbou zlaté časy. Na CD se vydávaly nové projekty i přepisy starých LP. Vzhledem k tehdejším mzdám to bylo vlastně dražší než dnes, ale kupovali jsme. (Ono i to LP v roce 1970 za 44 Kč bylo dražší než CD dnes, přepočteno na plat obyvatel.) Vypalovačky nebyly. První byly drahé (asi 7.000 Kč) a neuvěřitelně pomalé. Propadli jsme kouzlu digitálního záznamu – chtěli jsme, aby bylo nahráno, mícháno i lisováno digitálně, čili kouzelná trojice DDD na obalu nosiče. Teď mnozí muzikanti i zvukaři upřednostňují, aby první fáze probíhaly analogově.

Toto digitální zaznamenání zvuku (a později i obrazu) dostupné pro každého, způsobilo lavinu inovací vedoucích jak ke zvyšování kapacity media), tak ke komprimaci dat. Na jedno DVD, které koupíte řádově za 10 Kč, se vám vejde tolik dat ve formátu MP3, že nemáte šanci si ho poslechnout celé naráz. Vypalovačku má v počítadle každý. A tak pochopitelně po zlatých letech zábavního průmyslu přišla léta hubená. Lidé si pořizují soubory ilegálně, dokonce si je masově vyměňují po webu. Zároveň s informací o tom, že uběhlo 25 let od prvního CD v distribuci, se objevila informace, že naše policie vyčenichala piráta, který na web vystrčil českou verzi Simpsonových ve filmu. Za pár týdnů si ji stáhlo 100.000 zlodějů. To jsou zaručeně Češi (případně snad Slováci), ne němečtí turisté po síti, protože těm by asi česká verse k ničemu nebyla. Škodu vyčíslili na 10.000.000 Kč, hocha čeká soud a možná i pět let za katrem. Tu škodu vyčíslili na základě toho, že vstupenka v multikinech stojí asi stovku a ti lidé podle nich nešli do kina. Je to hausnumero velmi sporné. Na jedné straně si nepředstavuji, že dotyčný si film prohlédne jen sám, pustí ho dětem, možná ho dokonce vypálí pro kamaráda. Na druhé straně třeba si film stáhl po té, co se mu v multikinu líbil, a dokonce si ho třeba stáhl, líbil se mu a rozhodl se, že na něj půjde i do kina, kam by jinak nešel.

Každopádně si netroufnu odhadnout, jestli ti, kteří před 25 lety slavnostně představili první CD, viděli až k těmto důsledkům a ještě dál. Ale digitální přenos audiovizuálních děl na média je jedním z nesporně největších vynálezů konce dvacátého století.

Letní kino

Jiné nemáme

Kromě jiného se v Kuřimi starám o letní kino. Kuřim nemá totiž kino normální. Za bolševika byly dva sály, kde se promítalo z šestnáctimilimetrových filmů a další promítačka v Klubu mládeže. Měl jsem na ni oprávnění a občas jsem si zapromítal. Po roce 1989 Klub mládeže restituovali a oba sály zrušili. Asi to bylo v pořádku, modernizovat je nešlo, do Brna to je kousek a moderním kinům a multikinům nelze konkurovat. Když jsem se začal starat o místní kulturu, zjišťoval jsem, jestli by nešlo promítat ve velkém sále místního Kulturního domu. Pořizovací náklady, technické komplikace a na druhé straně stejně polovičatý výsledek (sál má rovnou podlahu beze sklonu) ale nestály za to. Během pár let se asi situace změní. Už u nás vznikají první kina, promítající z DVD nebo hard disku. Byl jsem se v jednom podívat – Olešnice na Moravě. Kvalitní obraz i zvuk. V určitou chvíli to začne být pro distributory zajímavé. Pořizovací náklady na kopii na DVD s velkým rozlišením nebo na přepis na hard disk jsou směšné, a pak bude možné zaplavit novým filmem všechna takováto kina v republice naráz. Něco jako Pottermanie pro filmaře. Všichni promítnou během tří – čtyř dnů stejný film, a tím prakticky skončí. Ostatně většina filmů je buď natolik spotřební zboží, že není čeho litovat, nebo naopak umění, a to pak budou promítat specializované kluby, případně si to lidi budou promítat doma. Počet domácností s projektorem roste, uděláte si párty s grilováním a pak se ponoříte do křesel na zahradě nebo v hale a na plátno si pustíte film.

Film je po televizi druhým nejmasovějším kulturním produktem. (A to v televizi se lidi koukají z větší části taky na filmy.) Jeho výrobní náklady jsou tak velké, že prostě musí být prodán milionům (v českých poměrech alespoň statisícům) aby se jakž takž zaplatil. Ne nadarmo Lenin i Goebels považovali film za nejdůležitější umění z hlediska ideologie. Pochopitelně. Jednak je to médium obrazové, což je mnohem emotivnější než slovo, za druhé se při jeho produkci propojuje zvláštním způsobem samota a veřejnost. V té tmě se můžete na jedné straně cítit prakticky intimně, což nesouvisí s tím, že zejména mlaďoši si při něm intimity někdy vyměňují, za druhé emoce ostatních v temném sále se na vás stejně přenášejí. Mně navíc baví poslouchat útržky dialogů lidí, kino opouštějících. Jako muž od lístků jsem prakticky anonymní, tak si užívám. Někdy nějaký divák přijde podělit se se mnou o názor.

Zákulisí

Organizace letního kina je prakticky celoroční záležitost. Hned někdy v lednu se ujistím, na kdy budeme mít maringotku k dispozici. Promítáme totiž z maringotky, kterou si najímáme. Začali jsme s Kinemoatografem bratří Čadíků, ale postupně to přestalo dělat dobrotu. Takže jsme našli obec, vlastnící maringotku a půjčujeme si ji. Musíme si ji přivézt a odvézt, napnout plátno, najmout promítače, zkontrolovat jestli všechno funguje, a můžeme začít.

Filmy objednávám u různých distribučních společností. Na rozdíl od uměleckých agentur, zastupujících živé umělce mi přijde jejich způsob vymakanější, i když taky různé společnosti mají svoje specifika. První výhodou ovšem je, že jich je jen pár. Warner, Falcon, Bioscop, Hollywood Enterteinment, Cinemart, Artcam a to vám prakticky stačí. O tom, že filmy jdou nejdřív do multikin, pak do kamenných kin a až nakonec do letňáků našeho typu, se už psalo. Je to trošku diskriminace, ale pochopitelná. V praxi to vypadá tak, že vám na rovinu řeknou, že ten a ten film můžete dostat až po tolikátém. Odhadují to podle počtu kopií a předpokládaného zájmu. Jinak platí, kdo dřív přijde, ten dřív mele, takže byste měli teoreticky koupit filmy co nejdřív. Jenže objednávat každý film můžete až od někdy (v hantýrce distributorů a kinařů programovat), velmi často je půl roku starý film už k nepoužití, protože je na videu a taky je dobré si o něm získat informace, jestli vůbec stojí za to. A tak je třeba vyčíhnout vhodný okamžik. Nalinkujete si, které dny budete promítat, sepíšete filmy, o které byste měli zájem, a pak sjednáváte termíny. Pochopitelně se může ukázat, že na čtvrtek můžete mít z požadovaných filmů pět, na sobotu jsou už všechny až na jeden zadané. Takže se s distributory domlouváte i systémem: já vám ještě brnknu, jestli v pátek nebo v sobotu, až jak dopadnu u Bioscopu. Takticky výhodné je začít u malých firem a filmů s méně kopiemi. Například lahůdka A bude hůř (Cinemart) existuje jen ve dvou kopiích na 35 mm. Takže když jsem ji získal, radoval jsem se. Zároveň musíte domluvit dvě další věci – jak vám mají film dopravit, a kolik za něj budou chtít. Doprava je buď železnicí nebo poštou. (A taky někdy jinak, o tom později.) V Kuřimi vám železnice nepomůže. I když tudy vlaky jezdí, zásilky k nám nepřepravují v rámci zlepšování služeb zákazníkům to zrušili. Musíte si pro film zajet do Tišnova nebo Brna. Tišnov je blíž, snadno se před nádražím parkuje, ale zpravidla do něj filmy po dráze dorazí přes Brno, takže když to je časově napnutý přesun, je Brno výhodnější. Pošta funguje, ale trvá to dýl a nepremává o víkendech. Občas jde i o jiné metody přesunu – třeba my dáváme v pátek Shrecka a v neděli Tajnosti (stejná distribuční společnost), Lysice, což je asi 20 km, ale nemožné spojení, dávají Tajnosti v pátek a Shrecka v sobotu. A tak se domluvíme na předání z ruky do ruky. Nebo vám volá kinařka z Pacova, že jim to sice máte dopravit jako zásilku vlakem, ale u nich na dráze platí, co přijde po půl třetí, už bojkotují do dalšího dne, takže musíte s filmem o půlnoci po promítání do Brna na nádraží, protože to do rána nepočká.

Co se týče ceny za film, jsou prakticky dvě možnosti: na procenta a na fix. Na fix znamená, že za půjčení filmu zaplatíte dohodnutou částku, ať lidi přijdou nebo ne. Bývá to zhruba 1.200 až 2.000 za kousek. Distributora nezajímá, kolik si stanovíte vstupné. No, ono ho to trošku zajímá u některých filmů, abyste jim dumpingovými cenami neodlákal potenciální zájemce, kteří by jinak šli do kina v sousedním městě, co jede na procenta. Procent platíte vždy padesát, a nejnižší cenu stanovuje distributor. Zajímavé je, že stejně jako u leteckých společností, je to cena částečná. Taková letecká společnost vám nabídne let do Dublinu z Prahy za 200 Kč, akorát že v tom není platba za benzín a letištní poplatky (celkem za 3.000). Distribuční firma je mírnější – stanoví cenu na 69 Kč za vstupenku. Ovšem máme u nás zákon, že z každé vstupenky jde 1 Kč na rozvoj české kinematografie (nejen Goebels prostě chápe, že film je důležitější než ostatní umění, z koncertů na Stouny nejde jedna koruna na rozvoj místní hudební kultury). Ta ve smluvní ceně vstupenky není, takže vstupné je nakonec kulaté a vy si nemusíte v bance vyměňovat měšec jednokorun. Pokud zvolíte vstupné nižší, tak platíte těch 50% ze základu stanoveného distributorem. Protože lidi podvádějí, přijde vám skoro jistě na některý takový film těsně po začátku kontrolor a přepočítá hlavy. U nás byl každý rok. Přijde mi, že by bylo jednodušší, kdyby dohoda zněla ne na procenta, ale třeba na 35 Kč za každou hlavu. Někteří distributoři odmítají přistoupit na fix. Všichni ale trvají na tom, že způsob platby za všechny jejich filmy bude stejný, abyste si nevzali trhák, o kterém doufáte, že přijdou davy, za fix, a umělecký film pro pár štamgastů na procenta.

My se snažíme o jednotné vstupné 60 Kč, rodinné (pro tři) 150 Kč. U některých filmů ale musíme jít na 70 a 180. Při naší cenně vstupného se nám fix vyplatí proti procentům zhruba od šedesáti platících diváků – podle ceny filmu. Když prší, pláčeme ovšem dvojnásob.

Celkem, když spočítám náklady, vyjde mi, že film si na sebe vydělá zhruba od 80 – 100 platících diváků. Jen tak mimochodem, OSA chce peníze za to, že před filmem pouštíte reprodukovanou hudbu, ale není to vydřidušské – je to 1% z tržby, tedy 60 haléřů v našem případě za diváka.

Diváci

Promítali jsme film, přišlo asi sto lidí – prostě nula od nuly. Film k nám přišel z Pasohlávek a tam jich bylo pět set. Jak je to možné? Protože tam obec svým občanům i rekreantům odpromítá pár filmů ročně zdarma. Já se tomu bráním. Jednak to kazí trh, ale co je ještě důležitější, kazí to i náladu při filmu. Přijde spousta lidí, kteří se trajdají, hlučí, vyrušují, opile blábolí a podobně. My jsme v prvních letech taky měli problémy s mládeží, která si v batůžku přinesla víno a v kapse marušku, a zlobila. Nějak jsme je vypudili s výjimkou pár filmů pro ně, ale i tam se chovají slušněji. Jak je to možné nevím. Když jsem popisoval způsob objednávání filmů, pomlčel jsem, že i vy máte nějakou představu o dramaturgii, aneb že je blbost dát za sebe dva filmy s podobnou cílovou skupinou, že dlouhý film je lepší v pátek než ve čtvrtek, protože si lidi můžou přispat a podobně. Takže u nás už lidi vědí, že náročnější filmy jsou zpravidla ve čtvrtek a v neděli (např.: Goyovy přízraky, ...a bude hůř, Tajnosti,Edith Piaf, Babel), filmy pro rodiny s dětmi v pátek (Shrek 3, Piráti z Karibiku, Potter je bohužel ve čtvrtek na konci prázdnin).

Někteří lidé mne zastavují ve městě a ptají se na jednotlivé filmy. Snažím se mít trpělivost. Mladá hezká paní: „Pane Brabec, o čem jsou ty Goyovy příznaky? To je lékařský film?

Já: „To jsou přízraky, ne příznaky.“
Paní: „Aha. A o čem to je?“
Já: „Nový film Miloše Formana. Zobrazuje na osudu Goyi a dalších lidí tu dobu. Španělská inkvizice, Napoleonské války. Co vlastně Goyu vedlo k jeho nesmrtelným kresbám.“
Paní: „Kdo to byl Goya?“
Já: „Španělský malíř.“
Paní: To je český film?“
Já: „Ne, takový mezinárodní. Mluví se tam většinou anglicky.“
Paní: „Ale Forman je Čech, ne?“
Já: „Žijící v Americe.“
Paní: „A ta Edith Piaf?“
Já: „Francouzská zpěvačka.“
Paní: „Co zpívá?“
Já: „Ona už je mrtvá. Zpívala šansony. To je životopisný film.“
Paní: „A 300: Bitva u tentononc?“
Já: „Thermopyl. Historický, válečný.“
Paní: „Z druhé světové?“
Já: „Ne, řeckoperské války, 480 před naším letopočtem. Brali jste to ve škole.“
Paní: „Mně dějepis nebavil. Tak na co mám jít?“
Já: „Na něco jiného.“

Fakt si nevymýšlím. Přišla na Piráty z Karibiku a byla spokojená. Teď vyzvídá, kdo jsou Dannyho parťáci.

Jinak ale je publikum většinou fakt dost orientované a jasně vidím, jak je různé na různé filmy. Třeba Piráti z Karibiku – to je film s ocáskem. Čili po závěrečných titulcích je ještě asi minuta a půl filmu, která dopoví příběh. Ze stovky diváků si na něj počkalo tak patnáct. O dva dny později ... a bude hůř (bez ocásku). Při titulcích se nehnula ani noha a lidé odcházeli pomalu a zamyšleně. Odposlechl jsem tyto výroky:

(mladá dívka, něco kolem dvaceti): „...voni vlastně žili tak jak my, akorát je pronásledovala policie.“

(po chvíli starší pán, umělec – výtvarník k známým.): „A vy si myslíte, že dneska by je spousta lidí nejradši zase nepronásledovala, že jsou chlupatý, pijou a vůbec, že jsou jiný? Komunální politici jsou stejně děsní lidi jako za totáče. Naštěstí nemají tu policii.“ (pak si všiml, že ho jako místní zastupitel slyším)  „No dobře, tady pan Brabec je výjimka, ale těch je málo.“

(rodinka – táta chlupáč k padesátce, máma myška, dospělá dcera): Dcera: „Fakt to tak bylo?“ Máma: „Jo.“ Dcera: „A to jste si mne tehdy troufli porodit?“

Člověk pak přijde domů, a je ochoten věřit, že film je ještě pořád umění. A zapálí svíčku za Bergmana, Antonioniho a český underground.

Jak jsem vyměkl – glosa na závěr

Jsem členem zastupitelstva v Kuřimi. Shodou okolností jsme měli schůzi 21. srpna. Ještě před jejím oficiálním začátkem jeden totálně modrý zastupitel požádal o pozornost, vložil vypálené CD do počítače a na projektor nám pustil připomínku výročí roku 1968. Slide show dost kýčovitě poskládaných fotografií (aby to šlo rovnou na emoce), hudební podkres – Krylův Bratříček. Okamžitě mě napadlo, jestli to ví OSA, Intergram a ten, kdo spravuje práva k fotografiím. Jestli právě jako zastupitelé něco nepášeme. Ale vyměkl jsem a nezeptal se, ono mi to přece jen přišlo nedůstojné. Ale hlodá to ve mně. Jestli jsme toho Kryla (tedy jeho dědičku) připravili o pětikorunu, zvýšili jsme tím jeho škody utrpěné rokem 68. Na druhé straně doufám, že pokud to shora sledoval, že mu to nevadilo.

Hezký konec léta vám přeje JmB

Jiří moravský Brabec

HOME