Úvodníček

Přicházím potřetí s tím, co mne den po dni zaujalo v týdnu od čtvrtka 8. 3. do středy 14. 3. 2007. Tentokrát se budu potácet hodně kolem kultury v televizi (potažmo televizní kultury, není-li takové spojení protimluv).

Ohlédnutí

K tématům z minula.

MDŽ – no vypadá to, že by jej v seznamu oficiálních dní v kalendáři mohl nahradit Den matek. Byl bych pro, jen málo našich žen se rozhodlo být ženami dobrovolně, je k tomu třeba množství operací. Dobrovolných matek je přece jen mnohem víc. Tak v květnu nezapomeňte. Další výhoda Dne matek je, že jsou v květnu kytky levnější.

Zlí myslivci asi vyšuměli – před tím ovšem předvedl myslivecký jednatel jednoaktovku v televizi, kde ho zpovídal známý nemyslivec Martin Komárek. Ukázalo se, že Ing. Jaroslavovi Kostečkovi vadilo už to, že se ve večerníčku ukazovalo, že myslivci střílí. To by prý měli dělat jen animovaní myslivci (hajný Robátko a myslivec z Maxipsa). Inu, milé děti, žyl byl jeden myslivec a ten myslel.

Velká cena Eurovize – televize pomalu začíná rozjíždět mediální žhavení, finále se blíží. Až odezní, asi bude ticho. I když hokejisti včas vypadnou a Kabát zaboduje, bude stejně ticho. Představa šou na Staromáku s mottem Vojtek na hrad mě děsí.

Zlý a hodný Brabec – konkurs Zahrady pro kapely už prošel přes finále v Praze i v Kuřimi (o tom píšu dále).

Divadelní pohoršovna a reality show – tak jsem tu hru konečně napsal a dětičky ji zkoušejí. Ukázalo se, že když postavu s jejímž pojmenováním jsem měl potíže, nazvu Dlouhonožka, docela ožije, začne mluvit, jednat. Hra nakonec dopadla jinak, než jsem čekal, ale pobavila mne. O jednom zábavném reality show v TV píši i tentokrát.

Místní grandi, místní granty – zastupitelstvo v Kuřimi vše schválilo, včetně grantu pro Indies na druhý ročník Colourscope v Kuřimi. Takže bude, druhou červnovou sobotu. Dovoluji si upozornit, že součástí akce je i finále vyhledávací soutěže pro nezadané kapely, které chtějí u Indies natočit a vydat album v duchu world music. Ještě je čas se přihlásit.

A teď pojďme do středu dění.

Čtvrtek 12. 4. - Díky za Bokomaru

V New Yorku ve středu 11. 4. zemřel americký spisovatel Kurt Vonnegut jr. Ve čtvrtek jsem za ním smutil. Podlehl ve věku 84 let následkům zranění mozku, která utrpěl po pádu v domě na Manhattanu.

Když jsem byl vysokoškolák, stal se Vonnegut populárním až kultovním autorem. Slovo kultovní se užívá všelijak. Podle mého názoru je kultovní dílo takové, které se sice podobá dílům nějakého tvůrčího proudu nebo žánru, ale zároveň se dobře definovaným způsobem odlišuje. Toho si povšimne část publika, prostuduje ho mnohem důkladněji než díla středněproudová a začne o něm komunikovat, citovat z něj, používat ho v přirovnáních, vytvářet vlastní umělecká díla, odkazující se k němu. Kolik jen je knih o Medvídku Pú + čemkoliv (od receptů po filosofii), kolik nápodob Pána prstenů, Matrixu, Varholů, ba i Zeměploch.

Vonnegut pro české čtenáře zabodoval nejdřív Kolíbkou. Bylo to něco mezi sci-fi, společenskou satirou, podobenstvím o diktátorských režimech i ohrožení plynoucích ze svobodného světa. O zodpovědnosti vědce a mnoha dalších věcech. Byl v tom kus svérázné životní filosofie, zvláštní způsob psaní příběhu z útržků a především originální filosofie bokononismu a obřad boko-maru. Od něj vzala jméno Bokomara, a ještě v osmdesátých letech každý věděl, o co jde. O obřad, kdy si dvě osoby lehnou na záda proti sobě, spojí se chodidly a vnímají toto spojení. Nesexuální, ale hluboké.

Měl jsem rád i jeho Jatka č. 5 (i když u nás jsme v nich nehledali satiru na účast USA ve Vietnamu, asi bych si je měl přečíst znovu a myslet na Irák), Grotesku (haj-hou), Snídani šampionů a překvapilo mne, že ještě za předchozího režimu k nám pustili Mechanické piáno. Galapágy a Sirény z Titanu už mne tolik nenadchly.

Vonnegut byl i v Brně - hostem na Provázku, nebyl jsem na tom večeru, ale Luboš Javůrek ano a byl to pro něj zřejmě velký zážitek. Asi i proto sáhl po názvu pro svou kapelu k němu. Vonnegut byl kultovním autorem i pro americké studenty, zejména v šedesátých a sedmdesátých letech. Pokud vím, tak jeho jméno v textu použil u nás jen Michal Horáček v písni pro Richarda Müllera (Album Citová investice): Kurt Vonnegut/ vyšel užít jarních dárků,/ prochází se v Central Parku./ Kurt Vonnegut./ Proti němu Joseph Heller./ Jak se máš, Joe? Mám se skvěle./ Kurt Vonnegut je rád.

Vonnegut měl německé předky a v Brně tvrdil, že by se měl číst „fonegut“. Američani ho četli většinou „vonegat“. U nás prostě zůstane „vonegut“. Dobrý autor do každé doby.

Pátek 13. 4. - Václav Žilka

Profesor Václav Žilka zemřel v pátek ráno ve věku 82 let. Vystudoval JAMU, působil jako flétnista sólově, v orchestrech (včetně rozhlasového symfonického orchestru Brno v letech 1945-52 a totéž těleso v Praze od roku 1963) i v komorních tělesech (České noneto, Collegium di flauti). Byl pedagogem a publicistou, ale především autorem projektů Dřevěná a Léčivá píšťalka.

Pamatuji si ho z jedné Porty v Plzni v osmdesátých letech, kde starý pán jen tak stál a pískal na píšťalku a dával se do řeči s každým, kdo si chtěl popovídat. Působil moc sympaticky.

Bez ohledu na to, že byl opravdu výjimečný muzikant, velmi slušný člověk pevných zásad (známé jsou historky, jak ignoroval příkazy stranovlády o nešíření písní s duchovním křesťanským obsahem), byl by nesmrtelný už tím, jak vymyslel geniální metodu, jak posílit děti slabé na průdušky a plíce a zároveň v nich pěstovat hudební cítění. Byl jsem nesmírně smutný, když jsem si přečetl na webu reakce anonymů na článek v inovinky. Ale to je bohužel osud všech anonymních webových diskusí. Podobně bulvár z toho vytěžil nechutnosti typu „Žilkové zemřel tatínek měsíc před porodem“ (Šíp), „Václav Žilka, věřící katolík, svou rodinu vychoval v pevných morálních zásadách a v tradicích, a proto by se teď rok kvůli smutku neměly konat žádné oslavy. Zřejmě tedy budou muset počkat křtiny i svatba. „Vždycky nás jako děti v neděli nahnal do kostela. A vzpomínám si, jak mě jednou seřezal, když jsem si 9. května vypůjčila pionýrský šátek a šla si stoupnout k nějakému pomníčku, nemuselo se totiž díky tomu ten den do školy. Vynadal mi, že jsem zneuctila rod Žilků,“ dere se skrze slzy Veronice na tváře úsměv.“ (AHA). Překvapivě musím pochválit Blesk.

Doporučuji zejména těm čtenářům mé rubriky, kteří pracují s dětskými muzikanty, jeho knížku Jak se dělá muzikant (z roku 2005). Hezky napsáno.

Sobota 14. a neděle 15. 4. – Konkurs Zahrady – Kuřim

Nehodlám psát recenzi, to počká do FC. Jen konstatuji, že byl, že jsem to uváděl a organizoval a že na nic moc jiného mi ty dva dny čas nezbyl. Chci psát o něčem jiném. Poslechl jsem si (celkem opravdu odpovědně) asi sto třicet CD. Spolu s Juppem jsme vybrali finalisty a obeslali je. Já ty, kteří spadali pod Kuřim. K nim se přidali My3.avi, kteří v době pražských koncertů nemohli. Celkem mělo jít o 36 kapel, uvažoval jsem i o tom, že se třeba z Prahy ještě někdo, kdo nemohl, přihlásí. Byly takové, co nemohly, ale do Kuřimi se jim nechtělo.

Odřekli i jiní. Někdo s hlubokým politováním, že v tom termínu fakt nemohou, protože někdo z úhelných členů je v cizině. Někdo ostonal. Asi dvě slovenské kapely, které mezitím postoupily do finále Moravského vrabce, napsaly, ať se nezlobím, ale že by to pro ně bylo dva týdny od sebe náročné, a tak ať si je buď vyberu v Karviné nebo vůbec. Jedna moravská kapela mi napsala na rovinu, že odstupuje ze soutěže, protože pro ně představa, že za svoje pojedou hrát čtyři písničky do Kuřimi, a pokud zde uspějí, pojedou zase za svoje hrát na Zahradu, je nepřijatelná. V první chvíli jsme se rozdurdil. Tak proč mi to posílali, proč jsem to poslouchal v době, kdy je tak málo času? Pak jsem si vzpomněl na to, jak na začátku devadesátých let vypsala Mladá fronta dnes v Brně konkurs na dvě místa redaktorů. V původních podmínkách bylo, že si z prvního kola vyberou 4-10 postupujících, z nich pak ve druhém kole stanoví 2-4, které vezmou na zkoušku na měsíc, a dva si nechají. O místo v mf jsem sice nestál, ale s kolegou, se kterým jsme tehdy vedli ve dvou jakési podnikáníčko, jsme si řekli, že se zúčastníme, jednak abychom viděli, jestli někdo uspějeme v prvním kole, a navíc že ani taková měsíční placená stáž není marná. Možná jsme tedy byli stejní jako ta kapela, od začátku jsme věděli, že je všechno jinak, jen jsme chtěli posoudit své možnosti.

Tak jsme přišli na konkurs. Bylo nás přes třicet. Dostali jsme zadání na tři články na určitá témata (stanoven žánr a rozsah), vyrazili jsme do terénu, napsali a odevzdali. Asi tušíte, jak to dopadlo. Do druhého kola si vybrali čtyři lidi, my dva byli mezi nimi. A zase si nás pozvali, dali nám zadání (už těžší) a tradá do ulic. Napsali jsme, přinesli jsme. A oznámili, že do redakce nechceme. Asi nás taky Martin Komárek jako šéfporotce moc rád neměl. Naši dva konkurenti ve finále konkursu asi naopak ano. Dostali slušné místo bez boje. Navíc jsme se tím přece jen zviditelnili a vyplynula z toho pro nás i nějaká ta práce pro mf. Tak jsem si to uvědomil a řekl si, že je to vlastně stejné. A že možná některá z těch kapel, co se omluvily z Konkursu pro zaneprázdněnost mimo republiku a podobně, jen mlží a udělala vlastně totéž.

Zároveň ale podotýkám, že ono opravdu je toho poslouchání moc, a tak bych byl rád, kdyby do Konkursu šli pokud možno jen ti, kteří chtějí opravdu na Zahradu.

Pondělí 16. 4. – Václav Moravec bodoval.

Já vím, že Otázky Václava Moravce jdou v TV v neděli. Část jsem jich sledoval, pak odkvačil na Konkurs, a znovu se na celé podíval v repríze v prvních hodinách pondělka. Hostem první hodinovky byl premiér Mirek Topolánek. Toho znám dlouho, naposledy jsme se viděli před deseti lety, hlásil se ke mně první a tykal mi jako před tím. Dodnes o něm uvažuji jako o Mirkovi. Moravec ho trošku trápil, Mirek si stěžoval, jak ho ta opozice nemá ráda. Že mu neodhlasovali jakousi zprávu, která byla nic proti něčemu, jen usnesení – bereme na vědomí. Moravec si rýpnul, jestli si za to Mirek nemůže sám, jestli jim nevadí „že na ně vyplazujete jazyk, že na ně zvedáte prostředníček.“

Mirek: „Já jsem nikdy na poslance, pane redaktore, nevyplázl jazyk a nikdy jsem na ně nezvedl prostředníček.“

Moravec: „A tamto bylo co? To viděla celá sněmovna a veřejnost.“

Mirek: „Musím říci: Viděla to teprve tehdy, když jste to zveřejnili. Musím říci, pane redaktore, že jestli chcete tento rozhovor vést ve stylu, pane premiére, vy jste ale opravdu sprosťák, tak můžeme ten rozhovor tímto šťastně ukončit.“

Moravec: „Já vám děkuji za rozhovor, děkuji ministerskému předsedovi České republiky Mirku Topolánkovi, že byl hostem Otázek a někdy příště na shledanou!

Mirek: „Na shledanou.“

Fór byl pochopitelně v tom, že slova padla minutu před koncem pořadu na ČT1, takže si to každý mohl přebrat jak chtěl. Ale za takovouhle tečku by Václav Moravec zasloužil nějakou tu cenu TýTý a Mirek by taky zasloužil.

Mně zajímala i část druhé hodinovky, týkající se digitalizace televize. Situace je taková, že šest stanic dostalo licenci, je mezi nimi i hudební Óčko a TV Noe, kde má mít také muzika dost prostoru (spolupracují s Proglasem). Ty jim zase na základě počínání PrimaNovy soud odebral. PrimaNova má, co chtěla. Česká televize postupně přijde ze zákona o reklamu, nové stanice mezitím nezačnou vysílat a oni si napakují kešeně. Čím déle odloží digitalizaci, tím déle budou mít reklamní monopol (duopol) a tím později budou muset investovat do technologií. Tomu se říká technologika moci. Z pořadu vyplynulo, že ČT už dochází trpělivost a pustí se do digitalizace i bez PrimaNovy. Jestli jsem to dobře pochopil, tak vymysleli, že prostě v daný okamžik šoupnou jednotku na dvojku a z bývalé jednotky vytvoří digikanál, kam se vejde všecko. Bývalý ředitel ČT pan Balvín, který teď kope za Óčko, říkal, že i oni hledají řešení proti dino-dvojčatům. Mezi tím žonglovali tajtrlíci z legislativy. Óčko se snaží, už se dá sledovat i na netu. Dostanete se tam třeba přes: http://www.tvinfo.cz/stranky/tv-ocko. Nejnižší úroveň kvality ze tří možných se mi v pohodě přenáší přes wifi.

Podobně pro zkušební vysílání TV Noe platí http://www.tvnoe.cz/. Ti nabízí dokonce čtyři možnosti rychlosti připojení.

Je ovšem jasné, že sledovanost přes web je mnohem nižší než přes kabelovky a ta je zase nižší než kdyby to šlo terestricky v digitálu. Set-top může mít každý, kdo bude chtít, je to investice pod 1.500 Kč. A je pravda, že přes web se můžete už teď dostat k vysílání mnoha televizí ze světa. I s oblečenými lidmi.

Úterý 17. 4. – Školní uniformy

Poláci prosadili zákon o nošení uniforem na středních a základních školách. Beranidlem při prosazování zákona byl ministr školství Roman Giertych. Pokud se chci s někým u nás o tom bavit (a to včetně učitelů), sklouzne to do posuzování, zda je to levicové nebo pravicové, liberální nebo totalitární, nikoliv však, zda je to dobré nebo špatné. A skoro všem vyvstanou scény z nějakých anglických či amerických filmů s dívkami v skládaných sukních, bílých podkolenkách a vášní v očích. Jisté je, že jde o věc silně související s kulturou – oblečení mladých je její součástí, holý pupík k uniformě nepatří a číro či něco podobně originálního by s těmi podkolenkami, sukénkou, bílou košulkou a kravatou vypadalo dost blbě.

Mnou tázaní pedagogové mi řekli, že v Česku by se nikdy uniformy neprosadily, že jsme bytostně proti. Polské průzkumy prokázaly, že tam zavedení uniforem schvaluje ¾ obyvatel. Tak nevím, jsou ti Poláci jiní? Je to tím jejich katolicismem? Jsme fakt o tolik svobodomyslnější než Poláci, že nám ty uniformy vadí jako totalita? Jak se to projevuje, ta naše svobodomyslnost? Kdo se mydlil s Hitlerem i Rudou armádou, kdo měl Solidarnost? Já si vždy vzpomenu na dobu ještě ke konci totality. Solidarita byla dávno potlačena, na letním táboře u nás byl oddíl polských Harcerek, holek tak 14 let starých. Tábor, kde jsem byl hostem, pořádal příští den celodenní výlet, přes 20 km. Vedro jak v Africe, ani dýchat se nechtělo. Stašek, vedoucí Polek nařídil večer holkám vyčistit boty, zkontrolovat bílé košulky. A druhý den tábor vyrazil po oddílech. Češky v plavkách i podprndách se plahočily po krajnici s jazykem na vestě, kluci do půl těla. Žádný útvar. A pak k okraji Černvíru, kde jsem na ně čekal jako občerstvovna, došel polský oddíl. Holky jako ze škatulky, v stejnokrojích, učesaný vedoucí v dopnuté košili v čele, pochod v útvaru, prapor hrdě nesený a zpěv. Ukázněná fronta na čaj. Malá lekce z kultury. A překvapivě, pokud to nebyla planá slušnost, říkaly Polky večer, že se jim pochod líbil, Češi brblali. A Polky si víc pamatovaly z trasy. Povídal jsem večer Staškovi, když dovztyčovali státní vlajku a odzpívali hymnu (Češi se tím nezatěžovali) a harcerky měly rozchod – proč ten útvar a kázeň? Vždyť jsou prázdniny. „Protože máme ještě hrdost, že jsme kulturnější než ti, co nás ovládli.“

Zastánci školních uniforem tvrdí, že to jednak potlačí řevnivost na téma – já jsem z bohatší rodiny, mám kenvelo, klajna, beneton a najky a je to vidět na první pohled, ty žebroto z vietnamské tržnice. Dále že to vede ke skupinovému pocitu – my jsme (zelené vestičky) ze Zemědělky, vy jste (modré vestičky) z Ekonomky. A každý vidí, kdo nám to kouří v parku, cpe se do autobusu a podobně. A konečně, což snad byl důvod v současném Polsku nejdůležitější - že výsledek obojího předchozího povede k tomu, že se kolega v uniformě hůř šikanuje a mlátí.

Nejsem odborník a vím zase naopak, že se říká, že uniforma je poloanonymita. Jasně kouřila tu holka ze základky na Benešově ulici (žlutá vestička), ale která? Všecky vypadají stejně. Dále, že ta uniforma 80% holek nesluší tolik jako s vkusem vybrané oblečení podle typu dívky. (To by mi ale nevadilo, vkus stejně většinou nemají.) A konečně, že si to, kdo je boháč a kdo nýmand, naznačí jinak.

Každopádně se přiznávám, že já jsem někde uvnitř zastáncem uniforem na školách. Esteticky, sociologicky, psychologicky. Omezí to exhibice, kterých je mezi mladými až dost, posílí to konzervativní prvky, vybuduje nové tradice institucí. A možná, jako bonus to opravdu i sníží šikanu.

Fungující návod na její snížení u nás zatím nikdo nepředstavil.

Středa 18. 4. – Aurelové pošesté

Ve středu večer jsem na STV1 sledoval předávání cen Aurela, mladšího bratříčka Anděla, mladšího bratříčka Grammy. I na Slovensku se žánrové ceny předávaly dříve (o tři dny) a jinde (Malý Babylon – Bratislava). Mají trochu jiné kategorie než my, což se týká i našich žánrů. Na Slovensku to vypadá takto:

Folk, ethno and world music - Družina (album Tragare – blahopřeji Indies)
Hard, heavy and punk rock  – Konflikt (album Sapere Aude).
Gospel - Trinity Group (album Na tisícich miestach).
Jazz and blues - Pavol Bodnár (album Ecce jazz).
Country, bluegrass and tramp - Veslári (album Ja pôjdem sám).
Alternatívna hudba - Lavagance (album Back To Attraction).
Obal - Marcel Haščič (album Roba Grigorova – Balady).

Samotné předávání trvalo skoro dvě hodiny a mělo spád. Z ČR na něm vystoupili Kryštof a Ewa Farna (ti to ale mají do Martina o hodně blíž než do Prahy) a kategorii videoklip předal Pavel Anděl. Miro Žbirka – v Praze usedlý Slovák s anglickými předky - vstoupil do Síně slávy. Všicni jeho předchůdci tam byli vnešeni posmrtně.

Dva Aurely dostala košická (u nás asi nepříliš známá) zpěvačka Tiny (zpěvačka roku, album Chillin´ bylo albem roku). Navíc album dostalo cenu za producentský počin (Tomáš Zubák a Miloš Kachút) a ideální polovinu ceny za zvuk (Marián Kachút) spolu s albem Nádherný deň Petra Cmoríka (zvuk Juraj Kupec). Zpěvákem roku se stal Kuly z kapely Desmond. Desmond se stal i kapelou roku. Dvě hlavní ceny získali i laureáti – alternativci - Lavagance. Objev roku a videoklip roku (píseň Miles, režie Braňo Špaček). V Čechách oblíbená Peha s Katkou Knechtovou ukořistila píseň roku - Spomaľ. Nepřevzala si ji osobně, neboť v té době koncertovala před vyprodaným sálem v Praze. Marián Varga dostal cenu jako instrumentalista roku – to u nás nemáme. Do hlavního večera zařadili organizátoři i předávání alba v kategorii Hip-hop. Byl to dost trapas. Předávající (jméno jsem nezaznamenal, moje chyba), přišel v raperském, žvýkal jak vůl, předstíral, že hledá obálku s vítězem, pak si rozepnul poklopec a vyndal ji odtud a ohlásil vítěze,  rapera Rytmusa za album Bengoro. Ten přihopkal, převzal cenu, zvednul ji nad hlavu, praštil s ní o zem a zase odhopkal. Chápu, že někdo ceny odmítá, někdo si pro ně nechodí, ale takovýto výkon je jen voda na mlýn, že co raper to pozér.

Jinak slovenských volících akademiků je asi sto deset, což je mnohem méně než u nás. Možná by se dalo ještě pročistit naši akademickou obec.

A na závěr:

Těším se na Beltine. Bude letos a arecheoskanzenu Modrá u Velehradu (pochopitelně 30. 4. – 1. 5.) a poprvé na něm zahraje Keltům Hradišťan.  Uvidíme, jestli ještě zvládnu odkonferovat 16 hodin. Pokud ano, tak zase za měsíc jsem zde Ve středu dění.

A to je opravdu vše.