Úvodníček

Přicházím potřetí s tím, co mne den po dni zaujalo v týdnu od čtvrtka 8. 3. do středy 14. 3. 2007. Tentokrát se budu potácet hodně kolem kultury v televizi (potažmo televizní kultury, není-li takové spojení protimluv).

 Ohlédnutí

Nejprve dovětky k tématům z minula. Kapelu SunClock z článku o Brněnském vrabečkovi jsem nejmenoval prostě proto, že nepředpokládám, že by se o ní kdy v FC psalo. O Kamilamy už ano, u Viss je to dobře možné. Podobně jsem nezatěžoval článek jmény sólistů a dvojic.

Kauza Nohavica, Mihál a Lambert – vypadá to, že Lambert v TV zůstane v pozici nějakého jiného ředitele, to jsem tedy netipl dobře. A asi bych měl sebekriticky dodat, že jsem sice kdysi dobrovolně prostudoval jednu učebnici textologie, ale nemám pochopitelně k těm StB spisům přístup, a byl jsem odborníky upozorněn, že novináři mf DNES, kteří je interpretují, zase nevědí o kritické analýze textu ani tolik, jako já o lybijském hip hopu.

ANDĚL a Grammy – potěšila mne pokora a úcta se kterou Muchow přejímal Českého lva za hudbu a přihlásil se k pocitu Mertova někdejšího učedníka. Jupp letos utajil, kdo vyhrál folkového Anděla, nevím to dodnes a neptám se. Třeba bych se podřekl. Zato už jsem slyšel několik zaručených informací o výsledcích jiných žánrů a kategorií. Holt žijeme všichni ve slepičí farmě, kde každý vše vyslepičí.

Konkurs Zahrady a oteklé uši – 11. března jsem doposlouchal poslední kapelu letošního konkursu. Uši odpuchají (hezké slovo, ne?).

Svatý Valentýnek, jara tatínek. Pokud jsem napsal, že se prodejci na sv. Valentýna moc s reklamou nevytáhli, tak 8. březen, byl ještě horší. A protože 8. březen je prvním dnem mého středu dění, začněme jim.

Čtvrtek 8. 3.

Soudruhu, tak zhasni

MDŽ - svátek, kterému ublížila bolševická snaha oslavit ženu pracující, soudružku plnící plán, má smůlu. My ze starší generace, ho máme spojený s tím, že v závodním rozhlase ředitel a předseda odborů (u mne to opravdu byli vždy chlapi) popřáli našim ženám, pak jim vedoucí jednotlivých provozů a oddělení rozdali dary (bonboniéry české výroby nebo jednou dokonce froté ručníky) a po obědě se vytáhly lahve s alkoholem a zapařilo se na pracovišti. Toho jsem využil v roce 1991, kdy jsem jako ředitel Obvodního Kulturního Střediska Ostrava – Poruba na hodinu propustil jednoho grázla, když jsem mu 8. března nabídl, jestli si chce v práci po obědě dýchnout do trubičky. Šel jsem na jistotu, byl to exkomunista, a on radši šel rovnou.

Vztah k MDŽ dělil obyvatele. Musím říci, že i mezi ženami byly jak takové, kterým MDŽ na pracovišti spíš vadilo, ale i takové, kterým ten vaječný koňak, zákusky a kazeťák se Zagorovou stačily k nesmírné radosti. Tu druhou kategorii tvořily na jednom z mých pracovišť některé dámy z přípravny dat. To tehdy byly osoby, které děrovaly děrné štítky, my jsme jim říkali deflorátorky.

Kromě oslavy přímo v zaměstnání se organizovalo i posezení v nějakém zájezdním hostinci – řízek, dva zákusky, kafe, umírněná konzumace alkoholu, tanec při magneťáku, po odchodu vedení víno (dámy) a pivo (páni) výrazněji, případně nějaké to dlachnění příležitostných dvojic v zákoutích. (Na každém pracovišti takové dvojice jsou.) Já jsem si vždycky vzpomněl na tu Mertovu písničku, jak na jakési služební cestě (či co to bylo) vstoupí on do jejího pokoje, ona leží a chce a nechce zároveň a je jim oběma ten erotický akcent pracovního vztahu (a naopak) tak protivný, že ona ho vyzve k sexuální aktivitě z postele slovy: „Soudruhu, tak zhasni!“ Neznám silnější zaříkadlo, jak si odpomoci od erekce.

Před revolucí jsem zažil MDŽ i jako člen kapely Uhlák. Náš kapelník Jiří Pařez (teď skupina Sakrapes), dokázal vždy sehnat několik „hraní k MDŽ“ (přímo 8. 3., ale i v okolních dnech), kde jsme přijeli, zahráli deset písniček, já do toho vstřihnul nějakou tu báseň na téma žena jako vhodný doplněk masturbace, popřáli jsme, vyinkasovali od odborů a vedení fabriky nějakou tu korunu, a jeli dál. Na kapelní fond mělo MDŽ tedy vliv kladný. Pamatuji si třeba jeden rok, kdy jsme v sobotu někde na Blanensku hráli prodavačkám svezeným z venkovských prodejen Jednoty. Ty v sobotu v 10:30 zatáhly rolety, byly naloženy do autobusů a v počtu asi dvou set kusů dovezeny do sálu. No kusů – kusů mezi nimi moc nebylo, spíš maminy, které přijely pro svůj ručník (či ekvivalent) a řízek k obědu a dvě deci vína a kafe a svislou čárku do hodnocení. Hráli jsme přímo při konzumaci, dámy jedly a sdělovali si, jestli ve Sloupu taky jde tak blbě Gotthaj jako v Sebranicích, sál bzučel, kluci hráli, zvukař zesiloval, aby bylo něco slyšet, pořadatel ho sprdnul, ať to ztlumí, že se dámy špatně slyší, no a my museli překvapivě hrát tak dlouho, dokud nedojedla poslední, což bylo fakt předlouho, protože jí bylo k sedmdesáti a špatně jí držela zubní protéza. Ani ten řízek nám nedali.

V obchodech bývaly výklady upomínající na MDŽ. Letos jsem schválně obešel všechny tři kuřimské supermarkety a ani ň. Mám dojem, že komanči měli něco ve své nástěnce. A v televizi presentovali jakousi ženskou politickou iniciativu napříč spektrem, které se rozhodla 8. 3. využít k tomu, aby se zviditelnila. To byla medvědí služba tomu svátku. Jeho jediná šance je, že se zcela odpolitizuje. Ale ani tak v jeho budoucnost nevěřím. Na závěr bych si dovolil parafrázovat jeden výrok mého oblíbeného Juliana Tuwima: „Žena, která vstupuje do politiky, páše dva zločiny. Zvyšuje počet politiků a snižuje počet žen.“

Tím chci říci, že třeba některé kolegyně v zastupitelstvu mám docela rád, ony to (stejně jako já) neberou jako politiku, a jsou fajn. Ale to nebezpečí, že je politika pozře, tady je.

Pátek 9. 3.

Večerníček o zlých myslivcích

Ten večerníček jsem neviděl. Šel 7. 3. večer a byl prý o mláděti rysa a loveckého psa - Madla a Ťap. A objevil se v něm ťápek v zeleném, co si po nich picnul a netrefil. Myslivec střílí na bezbranné tvorečky, mláďátka! Od té chvíle každé dítě (a že jich to viděly statisíce), když uvidí myslivce, pomočí se děsem, pobleje hrůzou a kopne ho do holeně za trest. Větší děti mohou kopnout výše a bolestivěji.

Výsledkem bylo, že čeští myslivci zaštítěni svou Jednotou sepsali televizi stížnost, že je tím večerníčkem poškodila. V protestní nótě se praví: „Jsme přesvědčeni, že z psychologického hlediska musela tato část seriálu zanechat v dětech dojem, že myslivci jsou jako skupina špatní lidé, pro které jsou podobné skutky normální.“ A dále: „Diváci tak dostali zcela nekorektní informaci, která velmi hrubým způsobem dezinformuje veřejnost a dle našeho soudu nepatří do veřejnoprávního média... Tento díl podle našeho soudu jednoznačně podporoval tvorbu averze vůči skupině obyvatel.“ Tak se praví v otevřeném dopise podepsaném Ing. Jaroslavem Kostečkou, jednatelem Českomoravské myslivecké jednoty.

Ano, to už jsme u hodně zlých trestných činů namířených proti skupině obyvatel a je to totéž jako urážet Romy, katolíky nebo homosexuály. Je-li mezi českými katolíky homosexuální Rom, zabývající se myslivostí, nechť mi promine, že si ho beru do huby jako příklad.

Upřímně řečeno, jsem zvědav, jak si náš právní systém s věcí poradí. Rada ČT i velká rada mají posuzovat korektnost v pořadech politických – zpravodajství a publicistice, nikoliv ve večerníčcích. Pravděpodobně alibisticky se na toto zadání odvolají a nic řešit nebudou. Na druhé straně tím vzniká návod jak urazit mého minoritního bližního (viz výše): Natoč o něm pohádku, nebo jiný žánr jdoucí mimo Radu.

Problém je ale hlubší. Zatímco u rybářů tvoří značnou část pytláků lidé bez rybářského lístku, naprostá většina lidí zabývajících se ochranou lesa jak pracovně, tak dobrovolně, potvrzuje, že mezi lumpy střílejícími chráněnou zvěř, mají převahu právě myslivci. Jednak drží legálně zbraň, za druhé přistiženi s ní na procházce lesem nepáší nic nezákonného, a za třetí jsou právě šelmy jejich nepřítelem. Zabíjejí jim srnce a někdy možná i oslabené jeleny, které si mohli buď picnout sami, nebo jejich picnutí zpeněžit (jsou-li majiteli honitby) zahraničnímu picalovi. Nemyslivci je rys v lese šumafuk, pravděpodobně ho v životě neuvidí a ani ho šelma nenapadne při sběru holubinek mandlových. Znám lidi, kteří se už u nás bojí, že je v lese překvapí vlčí smečka či medvěd lidilov, ale je jich nepatrně, a skutečně ani takových případů napadení není mnoho. Mnohem víc lidí se ale bojí, že je trefí v lese myslivec, který si je splete s toulavým psem, přemnoženým srncem, vzteklou liškou obecnou či lošákem zprohýbaným. A skutečně statistiky potvrzují, že poranění myslivcem je častější než medvědem. Navíc se ví, že mezi poslanci je tolik myslivců, že si nemůžeme být jisti tím, kdy si odhlasují zákon, že škody způsobené myslivci na obyvatelstvu hradí stát.

Doklady o pytlačení myslivců jsou dost přesvědčivé. Naprostou většinu rysů na Šumavě postříleli načerno myslivci. V anonymní anketě 204 myslivců odpovídalo, jak jsou na tom s ilegálními rysy své činnosti. Z výsledku ankety vyplývá, že 8,3 % (17 myslivců) se přiznalo k tomu, že už nelegálně ulovilo jednoho rysa, 1,5 % (3 myslivci) dokonce více než jednoho. 36, 9 % myslivců přitom zná konkrétní případ nelegálního lovu rysa v ČR a téměř 30% myslivců vnímá přítomnost rysa v přírodě jen negativně.

Takže milé děti, někteří myslivci po rysech střílejí, většina ale rozhodně ne. (Chyběla mi ovšem v anketě otázka: „střelil jste po rysovi, ale nazasáhl?“ ale k tomu by se myslivec stejně nepřiznal.) Ovšem každý třetí myslivec ví, že se zlo páše a kdo to dělá, ale kryje svého kolegu, je tedy do zločinného spolčení zapleten. (Ať používám stejně přehnanou klasifikaci trestných činů jako myslivci.)

Přemýšlím jen, jak to může dojít daleko i v naší muzice. Kdy přijdou protesty na jednotlivé písně a v nich se vyskytující profese, koníčky a podobně.  Už vidím, jak silničáři stahují Nohavicu z kůže za Ladovskou zimu – u nich se přece sypalo a včas. Podněcuješ proti skupině obyvatel, zlolajný barde!

sobota 10. 3.

Český Eurosong

Velká cena Eurovise, což je starý název, u kterého my pamětníci asi raději zůstaneme, se poprvé dočká českých účinkujících hájících české barvy. Už kdysi Karel Gott hájil barvy Rakouska a málem i Lenka Filipová hájila Švýcarsko, ale v roce 1988 jí to stát zakázal.

Soutěž neradno přeceňovat. Ale základní fórek je v tom, že nastavuje zrcadlo. Vítěze tedy vybírají pomocí mobilu diváci z nabídek jednotlivých států, přičemž pro svého zástupce hlasovat nesmějí. To se nějak přepočítá a vyjde výsledek. Kromě jiného prozradí, jestli jsme Spoluevropanům sympatičtí my a naše kultura.

Pravidla přitom upravují eurosong podobně jako eurobanán: Nesmí být delší než tři minuty, na pódiu může být maximálně šest lidí, halfplayback je povolen, ale všechny zpěvy musejí být naživo, na playbackovém základě nesmí být ani samplerová či jinak počítačová nápodoba zpěvu. Asi je toho ještě víc. Délkové omezení mi přijde sice pitomě krátké, ale na druhé straně televizní čas je drahý, a píseň má být tak krátká, aby divák a posluchač nepochopil, že to je kravina, dřív, než píseň dozní. Další podmínky úspěšně zabraňují písním s dětským sborem, které bytostně nesnáším, takže mi jejich další efekty nevadí. A na playback se zpívat nemá ani v televizi, na druhé straně nazvučit orchestr na každou jednu píseň by bylo dost vláčné tempo. To bychom si my moderátoři přišli na své!

V sobotu 10. 3. se tedy představilo devět českých finalistů, z nichž měl vzejít representant ČR. Mělo jich být deset, ale Helena Vondráčková na poslední chvíli couvla. Prý se jí nelíbilo jakési pravidlo. Ostatním se asi pravidla líbila. Pepa Vojtek, frontman v Kabátu, to formuloval jasně v rozhovoru pro noviny po vítězství slovy: „Já jsem nečetl ani pravidla. Nemám na to čas.“

Upřímně řečeno nebyl Kabát nejhorší možnou volbou. Ale ani nejlepší. Pořad za moc nestál, Korn drmolil a četl, vtipný byl opravdu minimálně, cizí názvy vyslovoval občas se svahilským dialektem, obhájci (lobbisté) jednotlivých finalistů tomu většinou moc nedali (jen Marek Vašut prokázal vtip) a nabídka byla dost ubohá. Celý formát plochý a stokrát vyluhovaný v jiných pořadech, režisér nerežíroval, prostě nuda. Ale k výsledkům.

Obecně vzato platí, že někde hluboko je současná pop scéna rozdělena na dvě větve. Tou první je mezinárodní pop vycházející z angloamerických tradic, navazující na dlouho utvářený a postupně měněný kánon mezinárodní sterilní krásy. Asi jako u Miss world nepoznáte, je-li z Brazílie, Francie, Česka nebo Filipín. (No dobře, podle barvy kůže a očí možná někdy Česko či Filipíny vyloučíte, ale jinak je to těch nudných 90-60-90 na vysokém podvozku.) Takové písně nutně musejí zaznít anglicky (a to bezchybnou angličtinou) a musejí mít víceméně pravidelně soustruženou kompozici s nějakým drobným nápadem, sloganem a ostinátním zapamatovatelným motivkem, který se během pár týdnů promění ve vyzvánění mobilů. Několik písní spadalo do podobného ranku, ale vždy něco chybělo – buď to bylo česky, nebo prostě nápad nebyl dost silný.

Druhou větví, která ve Velké ceně v posledních letech vede, jsou naopak písně sázející zřetelně na národní svéráz. Dědictví vší té world music, etna, folklórismu, folku, reggae a dalších proudů. Pak tedy klidně i třeba česky, ale nějak nápaditě, aby si to europosluchač s tou malou zemí (kde okrádají taxíkaři cizince, všechny holky stojí u patníků, mají výborné pivo, a snad tam byla nějaká válka nebo co, a teď nemají moře ale mají Havla), nějak spojil, nebo aby prostě měl pocit nějaké odlišnosti, která takové spojení může vytvořit.

Do téhle druhé skupiny vlastně svým způsobem patřily tři písně. Asi nejčeštější byl Martin Němec a Dáša Součková (projekt Lili Marlene) a jejich Žena ze Stínadel. Balada, vycházející melodicky i náznaky instrumentace (akordeon) z městské periferie před sto lety, to dokořeňené současnou elektronikou a výrazný alt Dáši, to bylo velmi milé, i když asi spíš pro kluby než klub Evropa. (Dášu známe i ze Zahrady s Olegem Homolou).

Asi nejlepší byl projekt Gipsy.cz s písní Muloland (trochu mi vadila screamers figura na pódiu šlohnutá Českému lvu). Odmyslíme-li si, že hudebně nerepresentovala většinovou českou generaci, ale hudebnost romského etnika, měla všechno, co měla mít. Prostě já bych volil je. Ale bylo mi líto peněz a bylo mi jasné, že to stejně vyhrají Kabáti.

Paradoxně jsou Kabáti a jejich Malá dáma třetím reprezentantem české hudební svébytnosti. Jejich hospodsko-tancovačkový bigboš nejde se světovým vývojem rocku, vzal si jej jen jako podnož, na kterou roubuje český dechovkový buch-buch-feeling, kde liché jsou přízvučné, a synkopy ve větším množství škodlivé, a kde Vojtek vypadá jako mánička, přeživší v hybernaci čtyřicet let, aniž by cokoli pochopila. Navíc se těším, že by se mohli před finále hezky vožrat a reprezentovat naši kulturu i nehudebně.

Kabát dostal necelých 29.000 hlasů, přičemž každý jich mohl (po 7 Kč) z každého mobilu poslat 20. Takže hlasovací mánie byla podstatně menší než u SuperStar. Přitom Kabát prodává nejvíc desek u nás. To taky asi něco říká.

Jinak mne ještě napadla taková humorná věc: Prakticky všichni zpěváci zpívali písně tak vysoko, že by pro mne byla kastrace nutnou podmínkou k tomu přidat se, jen u Kabátů by stačila lobotomie.

Jo a text Malé dámy není úplně nejhorší. Ale o tom níže.

Neděle 11. 3.

Zlý a hodný Brabec

V neděli 11. 3. jsem doposlouchal poslední kapelu z letošního Konkursu Zahrady. Bylo jich zhruba 130. Zbývala poslední část operace – poslat Juppovi svůj návrh. Domluvili jsme se, že kapely budeme známkovat jako ve škole. Jenže jak už to bývá, brzy se mi vedle známek 1, 2, 3, 4 (pětku jsem nedal), začaly objevovat meziznámky: 1- 1-2, 2+, 2-, 2-3, 3+, 3-, 3-4, 4+. Podobně to mívám i při každých deskách na burze. Čtyřky jsem udělil čtyři, jedniček deset, což je o dost méně, než počet kapel, které na Zahradu postoupí. A co teď s tím? Rozhodl jsem se počet stupňů redukovat: 1, 1- a 1-2 se změnilo ve stejnou jednotku. Hned jich bylo celkem asi 24, což už je dost. V této chvíli jsem byl hodný Brabec.

V zápětí se ale ze mne stal zloduch. Do semifinále ale může postoupit až osmdesát kapel, takže jsem ještě ze všech 2+, 2 a 2- udělal čisté dvojky. A pak přišel ten nepříjemný okamžik, kdy všichni 2-3, se stali trojkami. Někudy se ten řez vést musel. Když jsem jim dával známku 2-3 nebyl jsem smutný, že jim hatím úsilí, protože vypadala docela dobře, a když jsem je pak zahnal do jednoho houfu, bylo to tak trochu genocidium, ale nevyhnutelné .Dal-li jim kolega dvojku, projdou. Dal-li jim trojku, neprojdou. A dal-li jim trojku po stejném váhání mezi 2 a tři jako já, mají sice smůlu, ale upřímně řečeno, asi by stejně uvízli v tom semifinále. Dovedu si ale představit i další možnosti. Třeba pro tyhle kapely na pomezí vyčlenit celkem 4 místa v semifinále a strčit jejich nahrávky na web a nechat to na lidech. Možná nápad dobrý, ale pozdě.

Ale co, jsem zlý i hodný, co nadělám.

Pochopitelně všechny 3+, 3 a 3- se staly čtyřkami a 4+ a 4 pětkami, ale to už mi tak kruté nepřišlo. Známku se stejně asi nedozvědí a na postup to nebylo.

Pondělí 12. 3.

Eurosong a cenzura

A znovu Eurosong a televize. Do velké ceny se už léta hlásí Izrael, dokonce už ji i vyhrál. Letos si Izraelci vybrali k representaci skupinu Teapacks, která šla právě onou cestou world music a příbuzných žánrů (něco mezi folkem, rockem, hip hopem) a napsala píseň Kaftor Adom (Push the Button), neboli Zmáčkni tlačítko. Píseň je ve směsi moderní hebrejštiny, angličtiny (s izraelským přízvukem) a francouzštiny a dá se stáhnout třeba ze stránek http://www.myspace.com/teapacks. Je to takové docela rozjuchané, mihne se v tom francouzsky lehký valčík, něco aškenázské melodiky, prostě pohodička. Ale píseň proslavil právě text. To tlačítko v názvu není prsní bradavka nebo podobný symbol erotiky (většina europísní je o lásce), ani nějaký obyčejný konzumní knoflík (televize, automat na kávu nebo tak něco), ale (asi červené) zařízení na stole diktátora, kterým se může vyvolat válka. V situaci, kdy Írán dokončuje jadernou zbraň a jejich šéf Ahmadínežád vyhrožuje, že Izrael je třeba zničit, aby mohl přijít na svět skrytý imám a tedy muslimské blaho, to je téma opravdu pro protestní žánr. Údajně je píseň i textově vtipná, dělá si z toho džihádu spíš srandu. Nevím. Jen si myslím, že když si ji Izraelci vybrali, mají být vyslyšeni. Ani Eurosong přce nemusí být jen sterilní hudba k holení.

Velká cena Eurovize je jiného názoru. Organizátor Kjell Ekholm uvedl: „Je zcela jasné, že tento druh poselství není patřičný pro soutěž ... Příští týden se sejdou představitelé všech delegací zde v Helsinkách a jsem si jist, že o této záležitosti budeme jednat s EBU (European Broadcasting Union, Evropská vysílací unie).“

Jen tak pro informaci přidávám kus textu, který jsem na internetu našel přeložený do angličtiny a češtiny. Ten český překlad jsem si podle anglického ještě trošičku změnil, a je takhle:

Svět je plný teroru
Pokud někdo udělá chybu
Vyhodí nás do vzduchu, aby vytoužené království přišlo
Jsou někteří skrytí šílení vládci, zkoušejí z nás dělat blázny
s démonickou, technologickou vůlí ubližovat...

Poselství mi vybuchují nad hlavou
Rakety mne přelétávají a padají na mě...
Mezi raketou a zbraní
Mezi uneseným člověkem a oportunismem
Nikdo nedělá nic

No, přidávám text našich Kabátů, aby bylo jasné, že naše poselství se nemůže dotknout teroristů:

Malá dáma
(Váňa / Špalek)

Utrhla trávu a začla hrát
ta malá dáma z předměstí
co umí lidem z dlaní číst
tam kočky zrána mívaj hlad
po noci plný neřestí
je pohladí a dá jim jíst

Po tmě se toulá a ve dne spí
a její oči věděj víc než mý
došly mi slova, já stál tam jen
s touhle jedinou bych zemřel

S touhle bych zemřel v jedinej den
a jestli Vám to nestačí
kdyby tam stála stovka žen,
vyzvu ji k tanci a to netančim

Tam za tratí svý doupě má
mince po kašnách posbírá
a pak je skládá na kolej
staví si chrám, plechovej most
už po něm kráčí první host
tak ať ho nohy nebolej

Prošla si peklem a kouzla zná
přejetý mince počítá
a kdo ji spatří je zatracen
s touhle jedinou bych zemřel

S touhle bych zemřel v jedinej den
a jestli Vám to nestačí
kdyby tam stála stovka žen,
vyzvu ji k tanci a to netančim

Budu si pamatovat na tu chvíli
když hrála znělo to jak Paganini
a já už věděl, že jsem ztracenej
zeptal se za kolik s pocitem viny

S touhle bych zemřel v jedinej den
a jestli Vám to nestačí
kdyby tam stála stovka žen,
vyzvu ji k tanci a to netančim

S touhle bych zemřel v jedinej den
a jestli Vám to nestačí
kdyby tam stála stovka žen,
vyzvu ji k tanci a to netančim

Uznejte, není to tak špatný text. Byť je otázka, jakou morálku vlastně podporuje, ale to je otázka pro Eurosong vedlejší.

Úterý 13. 3.

Divadelní pohoršovna a reality show

U nás v Kuřimi máme ZUŠ, tedy základní uměleckou školu. Ta má i literárně dramatický obor studia, se kterým spolupracuji tím, že jim na každý rok napíšu dvě divadelní hry. Jímavou vánoční a veselou červnovou. Letos jsem si vymyslel, že ta rozverná se bude jmenovat Pohoršovna. Děj se odehrává v nedaleké budoucnosti, kde už dospělí pochopí, že vychovat z dítěte slušného člověka, znamená udělat z něj chudáka, a tomu se přizpůsobí i školství. Místo polepšoven vzniknou pohoršovny. Ústavy, kam se k převýchově na žádost rodičů nebo doporučení pedagogického poradce posílají příliš slušné děti. Zde se rozpadne i klub Rychlé šipky (Mirka D., Jarka M., Jindra H., Rozhoďnožka a Zrzečka). Už s Rozhoďnožkou jsem měl problémy. Mají to hrát děti. Přejmenoval jsem ji na Rovnonožku, ale to mne moc nebaví. Poprvé za těch sedm let jsem uvázl – nejsem schopen napsat pohoršující příběh bez navádění ke zlu a bez sprostých slov. Jakou radost mi udělaly Lidové noviny zveřejněním strategického rozhovoru policajta se senzadebilkou, na základě kterého se utratily šílené peníze za ostrahu Ruzyně. Probůh, jak psát absurdní veselohru v zemi, kde se ministr vnitra zastává opodstatněnosti opatření na základě následujícího telefonátu? Že je Langer podezřelý z darebáckého úniku tajných informací (a pravděpodobně podloženěji než Čunek z úplatku), víme všichni. Že je ministrem nadřízeným těm, co to mají vyšetřit, to je prostě česká absurdita. (Věřím, že dobrý advokát by mohl vysekat člověka, který by Langera zastřelil, že to dělal z důvodů nezbytné obrany státu. Zejména by to bylo lehké, pokud by ještě před soudem došlo ke změně vlády za opoziční. Věřím, že u nás lze obhájit cokoliv.) Ale že jsme svěřili tak důležitý resort jako je vnitro, včetně nějakých těch zpravodajských služeb, člověku,  který se dokáže natolik odpoutat od zdravého rozumu, to je pro mne opravdu hrůza.

A teď už to divadlo, které si můžete akusticky stáhnout z webu. Účinkuje policista na telefonu a senzibilka:

Polda: Prosím?
SenziDBilka: Klimešová, dobrý den.
Polda: Dobrý den.
SenziDBilka: Prosím vás, vy máte na starosti ty teroristický akce? (nervózní zahihňání) Já bych vám chtěla říct... Nic jako nehrozí, ale chtěla bych vás upozornit, abyste si pohlídali ruzyňský letiště, a to prostor před vstupem na letištní plochu. A prosím vás, ve večerních hodinách, tak vod půl šestý do ... tři čtvrtě na devět, jo?
Polda: A vy jste prosím vás...
SenziDBilka: Ale nevím čas. (pozn jmb: míněno asi datum, inu je to cizí slovo)
Polda: A vy jste prosím vás
SenziDBilka (přes něj): Prosím Vás, ano?
Polda: A vy jste prosím vás, kdo? (pozn. jmb Takzvaný Klausův slovosled. Použil jej několikrát na tiskovkách proti napříjemným tazatelům. Správná odpověď zní: Človek, který na rozdíl od vás ví, jaký slovosled je v češtině správný.)
SenziDBilka: Já jsem paní, který byly ukázány před revolucí všechny budoucí události, jo? Takže začalo to bombou na Staroměstskom náměstí a všecko se to plní za celý léta. Ano? Takže já jsem věděla i o jedenáctom září všecko, jo? Takže todleto tam by mělo bejt na tom letišti: ňejaký střílení. Ale bohužel nevím čas, jo? To jako málokdy, jenom hodinu třeba vím, nebo přibližně. Jo? Takže si to takhle...
Polda (zase jí skáče do řeči a mluví oba přes sebe): A kdy že jste to... é... říkala? Dneska, na Ruzyni?
SenziDBilka: Ne, ne, ne. Neříkala jsem to nikomu na Ruzyni. Já jsem na to upozorňovala už před lety a ještě se to nenaplnilo. Jo? Takže tak předběžně si to tam, ten prostor, ve večerních hodinách (chichi) pohlídejte, když teď máte v Praze takovej fofr (chichi).
Polda (přes nezadržitelně žvanící babu začne vydávat chláholivý zvuk vnímavého poslechu): Hmmm... (pozn jmb: v této chvíli jsem si myslel, že polda pochopil, že se baví s DB a nenápadně ukončí. I já se občas setkávám s blázny...)
SenziDBilka: ...jak to vidím v tý televizi. Ale jako vo ničom jinom nevím, jo? Já teda na to upozorním, ale voni některý jako i na tý policii... Vím, že tam to spojení je na některý věci a pak se ta událost nestane, jo? No, tak.
Polda: A vaše jméno je prosím vás kdo? Kdo jste, nebo...
SenziDBilka: Klimešová.
Polda: Pani Klimešová, jo?
SenziDBilka (souhlasně): Hm.
Polda: Tak dobře.
SenziDBilka: Já volám z Českých Budějovic.
Polda: Ano.
SenziDBilka: Jo? Kdysi jsem to psala, Staroměstský náměstí a tak dále, ale pak už jako nic.
Polda: Dobře. Tak jo, děkuju vám.
SenziDBilka: Tak vždycky když něco je, tak volám, jo? Díky, nashledanou.
Polda: Nashledanou.

Můj ty Bože! Tenhle národ dal světu Havla, mistra absurdních dramat. Ale že to je tak rozšířený rys naší povahy?! Jak v tomhle prostředí chcete fikcí trumfnout realitu?

Ó Thálie, přileť Múzo milovaná, a poceluj mne jak dál s nápadem, kde Mirka D. drží v ruce papírek s nápisem Hovňousek a sadistická vychovatelka pohoršovny říká: „Tak Mirko, když pěkně nahlas přečteš, co je na papírku, můžeš jít domů.“ Po hodinovém vytáčení pak Mirka D. pípne Hovňousek a sestra praví: „Hovno domů, tady zůstaneš až zčernáš!“

Středa 14. 3.

Místní grandi, místní granty

V úterý jsme měli komunitní projednávání budoucnosti našeho krásného zdravého města Kuřimi. Pro ty, kdo nevědí, o čem je řeč: Komunitní projednávání znamená, že se snažíme dostat lidi k nějakému strukturovanému uvažování, co by od města chtěli, co je důležité, co může počkat, jak změřit, jestli se daří jít správným směrem i tempem, a při tom je nenápadně přimět k tomu, aby i oni nabídli něco, co by mohli pro společnost udělat. Odečtu-li lidi s nějakou funkcí (nebo spíš s několika funkcemi, tedy i sebe), mohu hrdě konstatovat, že je docela dobře možné, že v sále byli i prostí občané. Osmiměsíční synek jedné maminky, kupříkladu. A možná i někdo další. Nevím.

Každopádně po skončení za mnou přišla jedna hezká paní učitelka (kandidovala za nás do zastupitelstva, ale ze zadních pozic) a zeptala se mně, jestli je šance, aby kapela, ve které hraje někdo z Kuřimi, dostala od města nějakou finanční pomoc na CD, které vydává.

Řekl jsem, že si myslím, že jo, chce to jen napsat žádost a něco nabídnout recipročně, problém je jen v tom, že komise zasedá už 15. 3. a další kolo je až v červnu.

Protože jsem právě doposlouchal svých dvě stě povinných nahrávek Konkursu, myslel jsem si, že mně nic nepřekvapí. Dozvěděl jsem se ale, že dotyčný hraje v takové česko-slovenské kapele, kapelník je nějaký Svaťa Kotas.

Týýý vole, kovářova kobyla, ševcova žena a publicistova obec! Jak to, že to nevím? No, už jsme začali korespondovat, nějak to musíme zvládnout. Prostě dají nám logo na album, pár desek zdarma na radnici, abychom měli čím uctít návštěvu, další k odebrání za sníženou cenu a odehrajou nějaký ten koncert za cesťák, až bude vhodná příležitost, a my jim za to snad něco schválíme, ulobbuji-li to u kolegů.

Ve středu jsme pak měli kulturní komisi. U nás to funguje tak, že se žádá třikrát do roka a město přispívá žadatelům nějakou tou korunou. Návrhy prodebatuje komise, malé žádosti – do 20.000 pak schválí rada, velké nad 20.000 zastupitelstvo. Týká se kultury, spolků a sportu. Žadatelé mají za úkol napsat žádost strukturovaně rozdělenou do sedmi či osmi bodů. Kdo žádá, na jaký projekt, jaké jsou jeho cíle, kdy se uskuteční, základní rozpočtová úvaha, kolik vlastně chce a na co, chce-li pomoci s něčím jiným než s penězi (třeba zapůjčit si prostory)  jaké má v dané oblasti zkušenosti. Asi tak polovina žadatelů se to za ty roky naučila, napíše žádost správně a všichni chápeme.

Polovina ze zbývající poloviny vytvoří jakési surrealistické dílo, vysvětlující například, jak jsou králíci užiteční, že kastorex není příbuzný Fidela Castra, a že prastrýc žadatele vítal TGM při jeho vjezdu do naší obce v roce 1935. A někde mezi řečí se na straně 4 ukrývá odstavec, že chtějí vystavit králíky, zejména kožešinové plemeno, ve škole která se jmenovala Masarykova měšťanská, a že by potřebovali podpořit částkou 2.000 Kč, aby to mohlo 16. – 18. 5. proběhnout. Že králíky chovají už třicet let a tuhle výstavu chystají po osmé. S pozdravem jeteli zdar a čtyřlístkům zvláště... (podpis nečitelný).

Konečně poslední čtvrtinu tvoří žádosti, kde se sice nedozvíte kdy to bude, a kolik na to potřebují, jinak ale vše jako v předchozím odstavci.

Je zajímavé, že z devatenácti žádostí jsme se u osmnácti shodli na tom, jestli ji chceme projednat a kolik na ni dát. Devatenáctá je jedna z místních hrůz, o které je mi stydno psát. Přijedete-li do Kuřimi za nějakými známými, požádejte je, ať vám pustí v TV pořady pana Kadlece. Pochopíte. O dotyčném se říká, že na leckoho leccos ví. Každopádně i pro největší blbost, o kterou požádá, se vždy nějaké ty ruce zvednou.

Nicméně nechci zakončit střed dění povzdechy nad tím, že i v obci vládne iracionalita. Naopak chci konstatovat, že některé věci fungují celkem rychle. Kromě peněz na Konkurs Zahrady schválili členové komise i peníze (30.000 Kč) pro Indies na druhý ročník festivalu ColourScope. Loni se ještě ptali, co to je a proč, ale jeden ročník, přes 1.000 diváků a spokojenost stačilo ke změně názoru. Řečeno slovy člena komise: „Hele, když si na to seženou pár set tisíc jinde, aby to mohli dělat, a přitáhnou nám tu kulturu do města, buďme grandi. Dejme jim těch třicet klacků.“

No a to je myslím hezká skoro tečka.

Záhada vyřešena

Při poslechu konkursních kapel jsem si psal do počítače, na co se v nich hraje. Budu pořádat finále pro Moravu a východ a to se hodí mít po ruce při plánování pořadí a tak. Názvy nástrojů jsem psal anglicky, většinou zkratkou: g, alg, bg, dr. Jasný? Jednoho dne ráno vstanu dopotácím se k počítači, pustím další CD a podívám se, čím jsem to včera končil. Obsazení: g, bg, vln, fl, seznam perc. Tedy kytara, baskytara, housle, flétna a co to je proboha seznam perc? Nakonec jsem na to přišel. Psal jsem pozdě večer, nekoukal pořádně ani na klávesnici, ani na obrazovku, a stále sahal o jednu klávesu víc doleva než jsem měl. Ověřte si prosím, že když zmáčknete pravé sousedy kláves slova seznam, napíšete „drums,“ takže kapela má bicí a ještě perkuse.

A to je opravdu vše.