Přicházím podruhé s tím, co mne den po dni zaujalo v týdnu od čtvrtka 8. 2. do středy 14. 2. 2007. Vybírám pochopitelně témata kulturní a pokud možno přímo související s žánry FC. Prostě to, co je podle mne ve středu dění, od čtvrtka po středu.

Nejprve dovětky k tématům z minula.

Čtvrtek 11. ledna - Pod lampou: Pořad Pod lampou na STV2 opravdu skončil. Hríb byl odejít.  STV slíbila, že vymyslí ještě lepší diskusní pořad, ale že to bude chvilku tvat. Aby diváci nereptali nasazuje zatím do tohoto okna atraktivní filmy. Legrační mi přišlo, že první film, který nahradil kultivovanou diskusi, se jmenoval Invate barbarů. Vzpomněl jsem si na toho chudáka kinaře, který v den kdy umřel Brežněv promítal film Moskva slzám nevěří. Měl s tím dost potíže.

Pátek 12. ledna – Mirek, Pavla, Lucie a Bobo – atypický trojúhelník: Mirek Topolánek prokazuje, že je zatím největší buran ve funkci premiéra. Zlatý opilec Zeman! Proslavil se hned několikrát – fucking prostředníčkem, který na sebe vzal Kalousek, (Kdyby k nám přijel na besedu, tak mu taky ukážu, že je jednička.) výrokem, že v parlamentu je bordel, a konečně výrokem při interpelacích, že doufá, že i on dosáhne schopnosti během interpelace urazit všechny poslance. Podotýkám, že Mirka znám osobně přes dvacet let, i jako pravidelního návštěvníka folkových akcí. A mám problém: plyne z nekulturního řešení soukromých problémů, že dotyčný bude nekulturní i jako premiér?

Víkend 13. – 14. 1. - Koho zdobí zlaté glóby: Jak se dalo očekávat, jsou opravdu nominováni na Oscary a na favority pasováni Babel a Dreamgirls. Musím je objednat na léto do našeho letního kina. Doufám, že na ně dosáhnu, aneb že je už uvolní distributor nejen pro multikina.

Pondělí 15. 1. - Dokumentaristka v divadle: Helena Třeštíková byla ministryní s důvěrou rekordních šest dnů. Nahradil ji senátor Jehlička, kterého znám z Telče jako kulturního člověka. Tak doufám, že se nebudu cítit zklamán.

Úterý 16. 1. Lingvistický veletoč: Moc se mi líbila jedna novinářská metafora na dané téma – poslanec Pohanka (exČSSD) byl označen porodníkem Topolánkovy vlády.

Středa 17. 1. DVD versus CD: Další úžasná koupě díky mf DNES. Kolja na DVD i s pátečními novinami (9. 2.) za 49 Kč. No, nekupte to!

A tímto oslím můstkem přejděme k novým zápiskům.

Brněnsko kulturní centrum pořádá každoročně pro středoškolské studenty z metropole i okolí soutěž umělecké tvořivosti. Má několik uměleckých kategorií. Výtvarníci vytvářejí, literáti lítají, recitátoři citují, pěvci i zpěváci pějí vážně, folklórně i zábavně. Moje role je v tom porotní. Dva dny si zoufám nad literárními výtvory – většina jich opravdu píše hůř než já v jejich věku, díky rozvoji počítačů ale píší zejména prozaici hůř odlišným způsobem a s použitím většího množství slov. A jeden den, tedy konkrétně 8. 2. tohoto roku usedám v porotě s kolegy Nečasem – popař, a Klukou (rockový dědek a world music mladík z Čankišou) a vybírám vítěze v kategorii pop zpěvačka (chlapů je tem málo), pop duo a pop kapela, což se jmenuje Brněnský vrabeček. Sólistek bylo nakonec tuším 17, sólisté dva, zpívali španělsky, francouzsky, slovensky, anglicky a dílem i česky, doprovázeli se sami na klavír (kytara byla tuším jen jednou), nebo je na něj doprovázeli kamarádi, případně měli doprovod na playbacku na CD. Většinou si vybírali melodie pomalé, aby bylo co klenout, přičemž asi v polovině případů se v nejvyšším tónu hezky přiškrtili. Folk se ozval jednou, bylo to laciný víno. Ubylo ale klasických muzikálových melodií (sláva), ani jednou nezazněla Píseň samotářky, ani Mařka z Magdaly. Dueta zazněla čtyři, z toho dvě ladila. Kapely byly tři, nejlepší byli gospelisté Viss z Cyrilometodějské školy dlouhého názvu, za nimi pak Kamilamy, které jsem znal z Brány, třetí a poslední kapelou byl takový bigbítek s bicími v klapkách.

Odehrávalo se v Ernově sále v areálu staré radnice. Jednak je půvabné vidět a slyšet tolik teenagerek, a sledovat, jak se hudební vkus mění – žádné písně českých zpěvaček, to Knechtová a Kirchnerová bodují víc. Ale půvabné bylo i něco jiného. Zatímco se soutěžilo, prolézali barákem úředníci, sepisovali prostory a inventář a měl jsem pocit že kulturním pracovnicím se z toho trochu stahují sedací svaly. V Brně probíhá velká inventura kultury, nové vedení města vyhlásilo zeštíhlování, plán na spojování organizací, rušení nepotřebných, vyklizení nadbytečných prostor. Bude se šetřit. Brno údajně dává na kulturu cca 10% rozpočtu, což je moc. Já ovšem takovým číslům moc nevěřím, protože sedím v zastupitelstvu naší obce už tak dlouho, že jsem se pokusil v rozpočtech vyznat mnohokrát. Marně. Většinou se ukáže, že něco, co jde na kulturu, je v jiné položce (třeba účtařky), a něco, co je v rozpočtu kultury, je tam nějakým omylem (třeba náklady na údržbu původně kulturní budovy, která je dávno pronajatá něčemu jinému). Ministerstvo kultury spravuje snad necelých 0,6% rozpočtu státního. Brno zvažuje, že by zřizování některých institucí převedlo na stát nebo kraj. S šetrností souhlasím. Mám ale obavy, jestli nebude znamenat zkrouhnutí už tak poddimenzovaných položek, za které nikdo nelobuje. Velké a drahé akce nikdo nezruší. Brno třeba pořádá své slavné ohňostroje, občas nějaké ty koncerty zadara v ulicích a pěkně krmí městské divadlo a další kamenné instituce. A když mají přijet Stouni, odhlasuje se, že na rozdíl od nadšenců v klubech nemusí platit místní poplatky ze vstupného městu.

Každopádně kulturnice připouštěly, že možná už příští rok Ernův sál nebude patřit kultuře. Přitom seznam amatérských i profesionálních kapel, které jsem měl možnost v něm slyšet, je za ta léta sáhodlouhý. No, uvidíme.

Nejsem odborníkem v oblasti dětského porna. Video s tímto obsahem jsem neviděl ani jedno, fotky na mne občas z netu juknou, ale nevyhledávám  je a nearchivuji. Rakušané odhalili vekou síť netových „pedofilů“, kteří si za úplatu stahovali z jakéhosi serveru něco, co se natáčelo v Rusku a co mělo být skutečně šokující, včetně znásilňování pětiletých holčiček. Někteří klienti se připojovali i z ČR. Česká policie, která dostala jejich IP adresy, oznámila, že je není proč stíhat, protože držení a shromažďování porna u nás není trestné, šíření ano. Současní Komanči ale vytvořili zákon, který by postihoval i zákazníky. Parlament ho má projednat. Je tomu tak prý skoro všude v Evropě. Jak to souvisí s kulturou? K tomu se dostanu později.

Především bych chtěl upozornit, že být pedofil není trestné. Pedofil je prostě člověk, kterému se líbí nedospělé sexuální objekty. Za to ale nemůže, to si s ním geny podivně zahrály. Nezávidím mu to. My, kterým se líbí dospělé ženské, máme šanci, že jednoho dne u našich dveří zazvoní Tereza Maxová, Adriana Sklenáříková, Mahulena Bočanová nebo Linda Rybová (jak si kdo sní), sdělí nám že bez nás je její život pustina, a dáme to nějak dohromady. Zatím se mi to nestalo, ale je to možné. Když u pedofila zazvoní desítiletá holčička, musí ji odmítnout. To má blbý. Z odmítané touhy ale může vzniknout i umění (pedofilové byli údajně H. Ch. Andersen. L. Caroll a jako homopedouš byl stíhán K. May)

Leč točit pedoporno umění není. Myslím, že v tomhle případě měla policie konat. Nějaký paragraf by se našel. Výrobci (slovo tvůrci nechci použít) těch videí a fotek je dělají pro kšeft. A tím, že za to odběratel zaplatí, nepřímo si objednává znásilnění dalšího dítěte. Ani argument sexuologů, že mnohý pedofil si svůj přetlak odbude u počítače a neznásilní tím tu holčičku odvedle, neobstojí. Není mravné, abychom zabránili znásilnění holčičky z Berouna ze cenu znásilnění holčičky z Permu. Byť nevíme, kde ten Perm vlastně je. Už z toho důvodu, že někdo z bohatší země by si mohl kupovat právě videa s holčičkou z Berouna. Taky je dobře možné, že někdo z klientů rakouského serveru vůbec není pedofil, jen kšeftař, který stáhne, namnoží, vypálí a prodá dál. Jděte po nich!

Na druhé straně z připravovaného zákona jde trochu hrůza. Představte si, že vám na mail přijde spam s fotkou holčičky v sexuálně explicitní situaci. Co uděláte? Já zmáčknu tlačítko delete a mail putuje do složky odstraněná pošta. Tam si pobude tak měsíc, protože odstraněnou poštu vyprazdňuji dávkově. Kdyby mne někdo udal, a v mezičase přišla pornicie, tak jdu asi bručet.

Ale teď k té kultuře. Zákon navržený zleva říká, že má být trestné i držení pornografie, kde se osoba jako nezletilá jen tváří. Tedy ne že bych porno s dospělými považoval za výlupek vší kultury, ale je to něco řádově jiného. Je to v 99,9% případů fakt, kdy si tím vydělávají všichni zúčastnění a dělají to dobrovolně. Mladé ženy se při tom velmi často strojí do figur odvážných školaček – sulíky, kostkovaná krátká sukně, bílé punčochy, tenisky, mašle, lízátko, kalhotky se smajlíky – to je atributů svádících k doměnce, že mladá ja echt mladá! Kdo ale rozhodne, jestli se dotyčná anorektička tváří na čtrnáct nebo sedmnáct. A zásadní problém: kdo rozhodne, co už je porno? Vlastním regulérní DVD Lolita. Swanová, které bylo asi sedmnáct, tam ztvárňuje čtrnáctku a je excelentním sexuálním objektem. Dívek, které mají svůj první sexuální styk před patnáctým rokem je statisticky tolik, že snad v každé deváté třídě by se mohla nějaká vyskytnout. Udělá-li o tom někdo film, bude to porno? Od jaké meze dál? A bude porno, když někdo z uměleckých filmů sestříhá jen choulostivé scény nebo dokonce foto, které se mihlo vteřinkou, promění kontext? A jsou dětské porno japonské kreslené záležitosti se školačkami? Všechny? A co dětský sbor zpívající písně o milování – od lidovek po Panenku? Není to úchylnost? Kdyby člověk mohl počítat se soudností našich soudců, nic neřeknu. Ale takhle – bojím, bojím.

V úterý 6. 2. byly oznámeny výsledky prodeje hudebních nosičů v roce 2006. V kategorii zpěvák zvítězil Jarek Nohavica s prodejem 39.975 kusů alba Doma. Nesporný komerční úspěch, posílený tím, že si album vydal Nohavica sám. Aniž znám rozpočet celé produkce, troufnu si odhadnout, že už tímto způsobem si Jarek vydělal dost, aby se uživil, a prohlašuji, že mu to ze srdce přeji.

Zároveň ovšem musím vysvětlit něco, co asi nepochopil kolega Müller ve svém posledním Lichém pátku, týkajícím se problému vypalování. Jistěže počet vypálených CD Pražská pálená je ještě větší. Konkrétně skoro 77.000 přímo z Nohavicova webu, a to jistě někdo vypálil i kopii pro známé. Vypadá to, že Pražská pálená je nejen geniální propagace, ale i nezištný dar tvůrce posluchačům. A každý přece máme právo cokoliv darovat komukoliv, kdo je ochoten dar přijmout. Jenže. Jarek, stejně jako já a mnoho dalších, je zastupován OSA. Žádný autor ani interpret si nemůže sám dobře pohlídat, aby mu zaplatili všichni, kdo výsledky jeho práce užívají. Proto vznikly i u nás organizace typu OSA, Intergram, Dilia, Aura-Point a další. Problém je, že některá užití bychom si přece jen ohlídali snáze, a na OSA by mohly zůstat jen věci nelukrativní, takže když vstupujeme do OSA, podepisujeme jim výhradní zastupování, tedy, že o poplatcích za vše, co jsme udělali, rozhoduje OSA, nikoliv my. (Snad tam je nějaká výjimka za reklamní použití, to nevím, netýká se mne to, ale cosi se sjednávalo.) Například písničkář tím říká, že nebude vybírat autorská práva jako součást honoráře za živá vystoupení, i když tím přichází o cca 20% vybraného z této formy užití jeho díla, které si OSA nechá jako provizi. OSA vybírá od rádií, televizí, pořadatelů koncertů, telefonních vyzvánění, hoteliérů a hospod, kde hraje hudba, kin, kde se před filmem hraje hudba, ale i od prodejců čistých nosičů, na které je možné zaznamenat hudbu a podobně. O mravnosti některých složek pochybovat nelze, jinde lze. Můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak asi všechno. OSA vybere, odečte si provizi za tu práci (v mém případě cca 30.000 ročně) a zbytek pošle na účet (v mém případě cca 60.000 Kč). Trochu mne to výhradní zastoupení osobně mrzelo, protože bych si dovedl představit, že když náhodou něco napíšu, a ono to vyjde na desce, a já se za to náhodou nestydím, mohl bych v rámci propagace desky třeba nabídnout rádiím, že první dva měsíce po vyjití mohou hrát dotyčné skladby, aniž by mne platila. Rádia ale bohužel platí paušál podle pokrytí a sledovanosti, takže by tím neušetřila a nebyla by motivována hrát mou novinku, a navíc to nesmím udělat, protože právo sjednávat tuto odměnu jsem svým podpisem delegoval na OSA. OSA pochopitelně toleruje, že si na své webové stránky dám v mp3 ukázky své tvorby, ale v případě Nohavici je to složitější. Jde o tak masivní produkt, že asi do jisté míry může snížit o něco (i když si myslím, že o málo), prodej starších Nohavicových alb, a tím i příjmy nejen autora a interpreta, ale i jeho vydavatelů a potažmo OSA. Jestli se tím sám Jarek asi obral o příjem z autorských práv, je vedlejší. Je to trošku jako případ měst, kde se hrají koncerty na ulicích bez vstupného (umělce platí magistrát), a kde soukromý pořadatel pláče nad tím, že na koncert kapely, na kterou zadarmo přišlo 500 lidí, mu do klubu přišlo za kilo vstupného dvacet diváků. Nechci zabíhat do detailů, jen konstatuji, že OSA asi má právní názor podepřený odborníky, že to Jarek dělat nesmí, a Jarek má asi k dispozici stanovisko jiných právníků, že to dělat může. Kdyby informace o tom, že Jarek Nohavice je nejlépe prodávaným zpěvákem u nás, byla jediná o něm za celý týden v novinách mohl by si pískat.

V sobotu 10. 2. ale přinesly noviny informaci o tom, že se našly další materiály, dokumentující dávnou Nohavicovu činnost agenta StB, a že pro něj nevypadají příliš dobře. Jeden z nich obsahuje prakticky vzato udání Vládi Hanzla a Jarmily Polákové, že v lednu 1989 sbírali podpisy na petici k propuštění Václava Havla. Nohavica podepsal a oznámil.

To, že je Nohavica vedený jako tajný spolupracovník, se ví od zveřejnění Cibulkových seznamů. Tehdy jsme zrovna vyjížděli na šňůru s takovým folkovým cirkusem (Nohavica, Streichl, Dobeš, Dvořáček, Plíhal, Pospíšil, Janoušek, Makovský a já). Protože jsem na tom seznamu taky, naznačili nám kolegové, že by rádi věděli, co my na to. Přiznal jsem, že v první polovině osmdesátých let mi StB šla po krku, že jsem souhlasil, že jim budu poskytovat informace o sobě i mimo služebnu (dali mi na vybranou, že buď souhlasit budu, nebo mne budou zvát k výslechům v termínech, které budou hodně vadit mému zaměstnavateli i mně), a prostě jsem těch několik let nevystupoval a psal do šuplíku. Nikoho jsem neudal, nějaké jejich pokyny, abych někoho špehoval, jsem naprosto odmítl a nakonec jsem z toho nějak vykličkoval. Ztratili zájem. (Teď už mám k dispozici i zachované zbytky spisu, kde opravdu konstatují, že jsem nebyl zvyklý plnit úkoly, neřekl nic, co by mohlo vést k stíhání kohokoliv, a že jsem evidentně kličkoval ve snaze, aby to ukončili oni, nikoliv já.) Jarek řekl velmi prostě něco jako: „Nemohu vám to vysvětlovat, ale dávám vám čestné slovo, že jsem nikoho z vás neudal.“ Přiznám se, že celou dobu jsem tehdy sledoval reakce Pepy Streichla. Na rozdíl od kolegů jsem si totiž všimnul, že na seznamu je i jakýsi Pepa Štreichl, se stejným datem narození jako náš kolega, a podle čísílek v seznamu ze severní Moravy. Ale Pepa se sám nebonznul, a já jsem mlčel. Kdyby to nenapsaly noviny, mlčel bych dosud, stejně jako o jiných ze seznamu. Je každého věcí, jak a co o tom na sebe poví. Mlčím i o lidech, kteří mně prokazatelně udali, a byli u počátku mých problémů. Kdo ví, kdo zase tlačil na ně a čím. Musím ještě říci, že Nohavica už za předchozího režimu několikrát různým kolegům přiznal, že se čas od času chodí zpovídat fízlovi z StB do kavárny, ale že si dává pozor, aby mu neřekl nic nepatřičného. Ono se to dost těžko vysvětluje těm, co nepamatují, ale popravdě řečeno, pokud jste nebyli zvlášť hrdinové, a nabídka ze strany StB zněla: „Můžete si vybrat, jestli oficiální předvolávání na služebnu každou chvíli se vším cirkusem, nebo velmi občasné neformální setkání někde, kde nám zodpovíte pár dotazů o tom, co děláte vy sami, a můžete jít,“ člověk měl pocit, že to druhé je menší zlo. Jenže pak mohl postupně ze svých předsevzetí, že na nikoho jiného nic nepoví, slevovat. Vzniklo pouto, ochabla pozornost, podcenili jste protivníka. Mohli si vás ochočit. Nohavica to později popsal metaforou (parafrázuji): „Ano, byl jsem s děvkou, ale jenom na kafi v hotelu, na pokoj jsme nešli.“

Aby bylo jasno Hanzel s Polákovou ani podle tehdejších zákonů nedělali nic nezákonného, ale takové oznámení je mohlo silně existenčně poškodit. I když z protokolů není jasné, co přesně jim Nohavica řekl, a co si StB dofabulovala a co věděla najisto. Určit věděla, že to Jarek podepsal, to už hlásila asi SE, ale mohl tvrdit, že našel petici na stole v šatně s papírkem: Podepiš!, podepsal, a když se vrátil z koncertu, už tam nebyla? No, tvrdit to mohl, jestli by mu to věřili, těžko říci. Každopádně takovéto břemeno z Jarka nikdo nesejme a asi ho musí v noci občas tížit. Asi ještě víc ho tížilo tenkrát, a třeba se podepsalo na jeho pití a životním stylu vůbec.

Shodou okolností zároveň s Nohavicou se řeší dvě další kauzy na podobné téma. Šéf českého Interpolu Pavol Mihál byl agentem StB a posléze pracovníkem policie. Ovšem SNB, nikoliv StB. Protože bývalý agent nesmí být v jeho současné funkci, je jasné, že musel použít nějakou fintu. Trochu to připomíná právě případ Pepy Streichla – Štreichla. Mihál si požádal o lustraci a místo Pavol napsal Pavel. A protože Pavel Mihál neexistuje, nebyl v seznamu nalezen a úřad přesně podle směrnice, napsal, že dotyčný je čistý. Zaměstnavatel si pak odlišného písmenka asi nevšiml. Věř, kdo chceš. Pamatuji starostu okresního města, který udělal totéž, jen místo Otto napsal křestní jméno Otta. Dostal čisté osvědčení, ale okolí si v seznamech všimlo rozdílu, a celkem rychle ho vykousalo. To okolí ovšem byli amatéři, nikoliv policisté, kteří asi už z povahy profese nikoho nepodezírají, žádné podezřelé okolnosti nesledují a tak to Mihálovi procházelo o něco déle. Pro mne je pan Mihál podezřelý, že si to špatné křestní vybral schválně, protože věděl, jak to funguje, a doufal, že mu to projde. Otázkou zůstává, jestli ze strany jeho nadřízených šlo o trestuhodnou ledabylost, neopodstatněnou důvěru nebo tiché krytí člověka, kterého považovali za schopného a nějaký ten škraloupek... Jestli jako agent někoho vydal, se stejně neví.

Třetím případem je případ vrchního a programového ředitele ČT, Františka Lamberta. Ten byl pro změnu členem Lidových milicí (LM). Funkce na vyšších stupních řízení v ČT jsou podle lustračního zákona spojeny s povinností předložit nadřízenému čestné prohlášení, že pracovník nebyl členem milicí spolu s lustračním osvědčením. Lambert členem LM prostě byl, a i když tvrdí, že šlo o formální členství (necelé dva roky a vyšší hospodářští pracovníci jeho zaměstnavatele se jimi stali automaticky, takže do nich nevstoupil, ale byl vstoupen), nikoho nemlátil a mlátit nehodlal, ze zákona tam neměl co dělat. Nelhal, falešné čestné prohlášení nepředložil, ale roky kličkoval a řediteloval. Všeobecně se přiznává, že dobře, a vytáhl televizi z červených čísel. Namítnete možná, že to bylo i tím, že se zvedly poplatky. Nemohu souhlasit. Ty poplatky ve skutečnosti platíme TV Nova a Prima. Zvedly se totiž proto, že se z ČT odebrala reklama, kterou schramstly privátní televize. Kdyby to nebylo na politicích, ale na občanech, dovedu si představit, jak by vypadalo referendum s otázkou: „Souhlasíte, aby v ČT ubylo reklamy a vy jste za to platili o 50 Kč měsíčně víc?“ To by se ukázala jednotnost národa a národní zájmy! Takové referendum ale politická lobby spojená s Novou a Primou nepředloží.

Nicméně Lambert řediteloval od srpna 2003 a jen blázen by si mohl myslet, že ředitel TV Jiří Janeček to přinejmenším o něm netušil. Lambert bude muset z funkce, Janečkovi rada sice teď navrhla odměnu 350.000 Kč, ale možná půjde chudák za ním. Zákony se prostě dodržovat mají. Kolik dobré vedení firmy Lambertem ušetřilo televizi peněz těžko říci, ale bude to možná ve stovkách milionů nebo miliardách. A možná tam místo něj mohl být někdo ještě lepší a přitom Mirek Dušín. Kdo ví.

A jdeme do finiše, k prognózám. Pavol Mihál nám zmizí z očí. Bude asi uklizen na nějakou nižší pozici, kde lustrací netřeba, nebo nastoupí do soukromé sféry se spoustou kontaktů a možná i kompromitujících materiálů v soukromém trezoru. O jeho budoucnost se nebojím.  František Lambert asi na nějakou nižší pozici v TV nepůjde. Možná po něm hrábne některá jiná naše či zahraniční televize, privátní, možná si otevře vlastní soukromou produkční firmu. Ani o něj se nebojím.

Nohavica se dál bude prát se stíny, které na sebe uvrhl, vydávat nové desky a překládat Mozartovy opery. Možná občas někdo na koncertech ztropí poprask nějakým skandováním. Přesto předpokládám, že většinu jeho fanoušků to nijak neovlivní. Na rozdíl od ostatních dvou nelhal, nezastával funkci neslučitelnou s lustracemi a kdo tehdy žil a zažil zájem StB, asi chápe, že se takovým tlakům podlehnout prostě dalo celkem snadno. Ale to konkrétní oznámení na Polákovou a Hanzela je průšvih.

Anděl dospěl do stádia zveřejnění nominací. Američané v neděli večer rozdali své 49. Grammy. Nejdřív k domácímu písečku. Jako akademik si celkem budu moci vybrat v druhém kole skoro ve všech kategoriích, kde mám právo hlasovat, podle svého srdce. A taky je skoro v každé kategorii někdo, koho nemusím.

Skupina roku: Divokej Bill, Kabát, Kryštof . Úspěch Kabátů u publika zájem chápu, u odborníků moc ne. Pořád mi to přijde jako bastard mezi českou hospodskou dechovkou a bigbítem.

Objev roku: Ewa Farna, Gipsy.cz, The Prostitutes. Prostituty prostě neznám. U Farné si nejsem jist, nakolik je to vyhnané prášky, ale každopádně holka má drajv a je to takový pop pro školou povinné. Budeme ji v Kuřimi taky dávat, menstruující děti mají zájem. Gipsy.cz považuji opravdu za významný objev a posun na scéně.

Album roku pop & dance: Hapka & Horáček - Strážce plamene, J. A. R. - Armáda špásu, Kryštof – Rubikon. Upřímně řečeno Horáček s Hapkou se pro mne pohybují na hraně kýče. Občas dokonce přes ni přepadnou, ale tam, kde to vybalancují, to působí emocionálně velmi silně. Ostatní dvě desky jsou dobré, mají zajímavou poetiku a moderní zvuk. Ale zase – je Kryštof a J.A.R. pop nebo rock? Zvlášť když Kabát je rock. To fakt nevím, kde je hranice.

Album roku rock: Kabát – Corrida, Wanastowi Vjecy – Torpédo, Wohnout - Polib si dědu. Tyhle Wohnouty neznám, budu to muset rychle dohnat. Přiznám se, že ani Wanastovky zrovna nemusím, je to na mně trochu nabubřelým navrch.

Zpěvačka roku: Anna K., Dusilová Lenka, Zeťová Helena. Tři zpěvačky, které umějí zpívat. Anna K. vydala dobré album, Dusilenka se mi líbí svým zvláštním světem a Zeťová umí zpívat, jen mám pocit, že ještě nenašla repertoár, který by to zřetelně podtrhl. Třeba nám vyhraje Velkou cenu Eurovize.

Zpěvák roku: Bárta Dan, Koller David, Ruppert Matěj. Ani tady není slabina. Kollerovi se povedla sólovka a začíná být opravdu silnou zralou osobností, Ruppert je technicky dobrý. Bárta je klasika. Že by on?

Skladba roku: Koller David - Nic není nastálo, Kryštof – Rubikon, Wanastovi Wjecy - Otevřená zlomenina srdečního svalu. Asi ten Koller, určitě ne Wanastovky, i když jsou tam hezké metaforky. 

DVD roku: Bittová Iva - Superchameleon DVD, Pavlíček Michal - Beatová síň slávy, Koncert Sazka Arena 8. 6. 2006, Vypsaná fixa - Před náma jedeme my, Hlasoval jsem v prvním kole pro Bittovou a budu jí věrný. To DVD je opravdu mimořádné dobré.

Událost roku: Colours of Ostrava, Pavlíček Michal - Beatová síň slávy, Koncert Sazka Arena 8. 6. 2006, United Islands of Prague. Colours je velkolepý cirkus. Každý si na něm přijde na své, a každému uteče spousta věcí, které by rád viděl. Z Pražských ostrovů jsem si studoval program, byl velmi dobrý. Ale nebyl jsem tam. Pavlíčka jsem viděl na videu, byl to velmi dobrý koncert. Jenže kolik událostí mi uteklo?

Videoklip roku: Bende Petr - Nad horú svítá, Buty - Pusinka na prdel, Divokej Bill – Čmelák, Nohavica Jarek & Kirschner Jana - První noc v novém bytě, Support Lesbiens – English Stereo, Visací zámek - Známka punku. Je to ostuda, Buty jsem neviděl, musím je vypátrat. Hlasoval jsem pro První noc, líbí se mi, jak je to jako dokumentární a půlené. Ale Jarek v kychyni je hodně důstojný, skoro až prkenně. Pro Známku punku jsem horoval už loni. Má to vtip. Asi změním mínění.

Nejlepší zvuková nahrávka – tak v téhle kategorii jsem laik. Mně připadá, že dostatečně kvalitně je sejmuto hodně alb. Asi by to chtělo investovat tak 200.000 a víc do špičkové aparatury a nejlépe si k ní postavit i dům s místností pro poslech. Ecstasy Of St. Theresa - Watching Black, Hapka & Horáček - Strážce plamene, J. A. R. - Armáda špásu, Kabát – Corrida, Koller David - Nic není nastálo, Kryštof – Rubikon.

Nejlepší obal roku: Anna K. – Večernice, Hapka & Horáček - Strážce plamene, Kabát – Corrida. Co zde dělá Kabát, fakt nevím.

Folk & Country: Jarret – Vztahem zapni, Sestry Steinovy – Jen děcko se bojí, Žamboši – To se to hraje. Dvě dua a jedna folkrocková kapela. Všechno výtečné desky. Už jsem si zahlasoval, ale zatím je to tajné. Přál bych jim to všem.

V ostatních kategoriích nehlasuji. U některých jsem tomu rád, protože o tom nic nevím: R'n'b & Hip-hop: Indy a Wich – Hádej kdo, Pio Squad – Punk is Dead a WWW – Neurobeat. Nic z toho neznám! Ideální situace. Ska & Reggae: Basta Fidel – Plezír, Švihadlo - Oči otevřený, Urban Bushman – Heart. Slyšel jsem akorád Švihadlo a dobrý. World Music: Gipsy.cz – Romano Hip Hop, Tomáš Kočko a Orchestr – Poplór, Zuzana Lapčíková a Fedor Fečo – Černobílá. Tady znám dobře všechna tři alba, všechna jsou skvělá (a všechna od Indies, stejně jako v kategorii F&C) a naprosto nesrovnatelná. Dejte to komukoliv! Jazz & Blues: Michal Prokop – Poprvé naposledy, Ondřej Pivec & Organic Quartet – Don´t Get Ideas, Hoochie Coochie Band – Screamin´ The Blues, Rudy Linka – Beyond The New York City Limits. Hezké je, že se tu scházejí klasici a mlaďoši. Překvapilo a potěšilo mne umístění brněnských Hoochie Coochie. Syrové, stylové. Hard & heavy: Asmodeus - Řetěz kritických událostí, Cerebral Turbulency - Crash Test, Forgotten Silence - Kro Ni Ka. Kategorie, o které vůbec nic nevím a nevadí mi to nijak výrazně. Alternativní scéna. Kategorie, které mi je obsahově dost nejasná. Deverova chyba - Club 59, Kačkala – Vox, Květy - Kocourek a horečka. Květy miluju. To je moje alternativa. Inteligentní, muzikantsky nadupaná, nepozérská, nesprostá, neexhibující.

Web roku: Iva Fruhlingová - www.ivaf.cz, Wohnout - www.wohnout.cz, Lucie Bílá - www.luciebila.com. Nic ve zlým, ale jsou lepší weby u nás. Mně osobně třeba všelijaké ty animace, hrající muzika (ať chci nebo ne) a jiné srandy obtěžují. Myslím, že nejlepší jsou ti Wohnouti, stránky jdou k jejich image a je to hravé.

Grammy mne pochopitelně zajímají selektivně, sice si přečtu všech 108 vítězů, ale tak široký záběr nemám. Důležité jsou hlavní kategorie, nějaké ty trendy, a kategorie mně osobně blízké. Hlavní kategorie proto, že ukazují, jak dopadne srovnání mezi popem, rockem a country. Letošní rok ukázal, že Country v Americe žije. Dixie Chicks to přeji, i přesto, že je to i politický signál proti Bushovi, tedy vliv nehudební. Holky si odnesly, když se v minulé volební kampani postavily do opačného tábora, přestože jsou z Texasu a že na rozdíl od rockerů je country publikum konzervativnější. (Podle jednoho velkého výzkumu v USA mají tamní posluchači – rockeři v průměru IQ o 10 bodů vyšší než country fanoušci). Dixie Chicks vyhrály nadžánrové kategorie: Album roku (Taking The Long Way),  nahrávka roku (to je pro píseň, kde autor nemusí být interpret -Not Ready To Make Nice), píseň roku (zase Not Ready To Make Nice - to je pro píseň, kde je autor zároveň interpret - viz kdysi v FC můj článek v Encyklopedii s tématem jak překládat slovo songwriter). K tomu „žánrovou“ cenu – nejlepší country těleso a nejlepší country album. U nás se v komentářích objevilo, že jde o kontroverzní kapelu. Politicky možná, hudebě si myslím, že rozhodně nikoli.

Objevem napříč žánry se stala další country hvězdička - Carrie Underwood (dostala i cenu jako nejlepší country zpěvačka roku, nejlepším country zpěvákem se stal Vince Gill. Překvapením asi bude, že cenou v kategorii nejlešpí vokální spolupráce v country (prostě country dueta), bodoval rocker Jon Bon Jovi & Jennifer Nettles. 

V dalších hlavních kategoriích se objevilo mnoho slavných jmen, například: nejlepší popová zpěvačka Christina Aguilera, (mezi muži John Mayer a v dvojicích a kapelách Black Eyed Peas). Popové album roku je John Mayer - Continuum a pop duet Tony Bennett & Stevie Wonder. Taneční nahrávka: Justin Timberlake & Timbaland, Electronic / Dance Album: Madonna.

V rozvíjející se kategorii R&B (zdá se, že nová vlna zájmu o hudbu s černými kořeny) bodovaly zpěvačka Mary J. Blige (ta zabodovala i v kategorii R&B píseň a album) a zpěvák John Legend a sestava Sly & The Family Stone, John Legend, Joss Stone & Van Hunt.

V rocku kralovali Red Hot Chili Peppers. Nejlepší autorská píseň - Dani California, zpívající kapela a pochopitelně album Stadium Arcadium. Nejlepším rockovým zpěvákem se naopak možná žánrově překvapivě stal Bob Dylan. Když jsme u těch žánrových přesahů: Za nejlepší výkon instrumentální výkon v kategorii pop byli nominováni (ale nevyhráli) i Enya za Drifting a Bela Fleck & The Flecktones za Subterfuge.

Abych nebyl za rasistu, tak žánrovky začnu bluegrassem: Nejlepší album staří pardálové Ricky Skaggs And Kentucky Thunder (album Instrumentals). New Age: Enya (Amarantine), Současný jazz: Béla Fleck & The Flecktones (The Hidden Land), Instrumentální jazzové album vyjma big bandů Chick Corea (The Ultimate Adventure), country a bluegrassové gospely Randy Travis (Glory Train), klasické blues Ike Turner (Risin' With The Blues), tradiční folk Bruce Springsteen (We Shall Overcome - The Seeger Sessions), moderní folk Bob Dylan (Modern Times), reggae Ziggy Marley (Love Is My Religion), současná world music The Klezmatics (Wonder Wheel).

Nejlepší hudba k filmu putuje pro story o Cashovi Walk The Line, nejlepší píseň k filmu vyhrál písničkář Randy Newman za písničku k animovaným Autům. Za nejlepší dlouhé hudební video pobral cenu další písničkář – klasik Bruce Springsteen. A konečně další stará známá - Joan Baezová dostala cenu za životní dílo, čili síň slávy.

Jo a abych nezapomněl – návrat do českých krajů: Vladimír Merta byl nominován na Českého lva v kategorii hudba za Fimfárum 2.

13. února jsem byl odevzdat vzorky krve na poliklinice. Což dělám celkem pravidelně, věk a zdravotní stav jsou příčinou. Ale nelitujte mne. Jinak jsem už za celý den nestihl nic než odposlouchat další várku písničkářů do Konkursu. Počet poslechnutých se překulil na padesátku a do pátku bych měl být hotov s tím, co mi došlo. Pět jich ještě je v Praze, už je posílají, tak snad do pátku dojdou a v sobotu nebo v neděli budu moci oznámit výsledky.

Nechci být litován za všechno, co mé uši musely slyšet, ale věřte, že je to velmi vysilující. Ani ne pro těch pár jedinců, kteří jsou vysloveně špatní, ani pro to, že každý rok se najde i někdo opravdu šílený, kde si nejsem jist, jestli bych mu neměl shánět odbornou lékařskou pomoc. Nakonec, pokud vím, ještě nikdo sebevraždu nespáchal, i když někteří podle textů k ní mají blízko.

Těžké prostě je rozhodovat o osudu muzikantů, kteří nějaký talent mají, ale jak jejich různorodost uspořádat do výsledného žebříčku, to vám nikdo neporadí. Proto taky můj systém má zadní branku, že z toho, co odmítnu, si mohou do semifinále vybrat pořadatelé koncertů další účastníky. Dovedl bych si dokonce představit, že by někdo zkonvertoval patnáct minut nahrávky každého, kdo by s tím souhlasil, a narval to na web, aby si to mohli poslechnout i laici a vyjádřit se. Jen nevím, kdo by se toho ujal a udělal to rychle a zdarma. Já ne, nestíhám už ani tak.

Většina účastníků pošle tak těch necelých dvacet minut muziky, ale občas někdo i hodinu. Mohl bych sice poslechnout prvních pět písní a vynést verdikt, ale člověku to nedá. Jsou to totiž jako na potvoru lidé, jejichž úroveň je někde na hraně postupu. A tak poslouchám a poslouchám. To, že pak do konce března zpravidla nenapíšu slušný text, protože se mi honí v myšlenkách slyšené, je jen jedním ze side efektů. Třeba už čtvrtý den mne neopouští tenhle začátek písničky: „Ty jsi ale ošklivá holčička, řekl chlapeček ošklivé holčičce.“ Dokonce se fakt v noci budím a ze sna si pamatuji poslední věty, které jsou zpravidla gramaticky správné, jen jim vůbec nerozumím, co se týče smyslu. Řečeno lapidárně, trošku mi z nich hrabe.

Jinak mám ovšem účastníky konkursu celkem rád. Nechápu sice, že někteří vypraví CD velmi spoře, ani do obalu ho nedají, ani si ho nepodepíšou, a že se najdou i tací, kteří uvedou smyšlenou adresu a jediné, co v jejich přihlášce platí, je mail, ale takových je jen pár. Mnozí naopak připojí pár slušných řádků s vlídným slovem, nazdobí své CD nebo dopis kreslenou kytičkou či něčím podobně příjemným, přidají PF a podobně. I když je neznám, a mnohé nepoznám, protože neprojdou výběrem, věřím, že jsme přátelé na dálku. Při poslechu těchto nahrávek si vždycky vážím Milana Tesaře a jiných hudebních dramaturgů v rádiích, kteří musejí celoročně zpracovávat větší množství alb, ke každé písničce poznamenat důležité informace a rozhodnout, jestli bude mít právo v jejich rádiu zaznít.

Na konci této své rubriky zařazuji kousek textu z dopisu člověka, o němž nevím, jak vypadá (možná jsem ho někdy viděl, ale nepamatuji se), a který si myslí, že jsem jeho nepřítel, protože jsem ho prostě zatím nikdy nevybral. Je to případ výjimečný, ale ilustrativní.

Jo, a až to o víkendu dodělám, budu už asi mít na stole krabici s kapelami. Těch mne letos k poslechu čeká asi tak 130. Prostě únor – měsíc oteklých uší.

Všichni víme, že sv. Valentýn je svátek importovaný za anglosaské tradice, především z USA, a že si ho vymodlili nikoliv zamilovaní, ale obchodníci, aby jim pomohl překlenout hluché místo mezi povánočními výprodeji a nákupy jarních kolekcí a věcí na dovolené. Většina Čechů tvrdí, že je moc nezajímá, přesto však každý rok údajně utrácíme jako národ za valentinské dárky čím dál víc.

Ráno jsem si byl pro noviny a pán středního věku přede mnou praví: „A dejte mi nějaký románek červené knihovny pro ženu, když má toho Valentýna.“ Hezké. Ona ho má, pán asi moc ne.

Mně připadá spojení „svátek zamilovaných“ jako pleonasmus, něco jako „ovocné jablko“. Zamilovanému by měl být každý den s milou či milým svátkem a také se snaží o každém svátku, který slaví, s miláčkem být.

Svátky mají šanci v naší komerční době, jen když mají nějaký obchodní podtext. Vezměte si tři největší svátky křesťanské. Vánoce, to je špice hitparády. Každý za ně údajně vyklopíme asi šest tisíc. Proto je obchodníci inzerují už v říjnu, někteří i koncem září. Velikonoce – to je aspoň koleda. Čokoládku pro synka a opičku pro tatínka. Chlebíčky a obložená mísa. Pohlednice se zajíčky (ti také nejsou českého původu). Kraslice. No jakž takž to komerčně ujde. Taky jíte jidáše a mazance? A s medem? Ale svatodušní svátky a přilehlé letnice? Většina lidí neví co to je, kdy to je a nač to je. Protože se k nim nic nekupuje.

Tomu odpovídá i kulturní stopa. Vánočních písní si každý vzpomene ranec. Velikonoční – snad hody hody doprovody... Vzdělanci asi i oratorium Mesiáš a nějaké ty pašije. K tomu se obnovují lidové pašijové hry. A svatodušní svátky? Křesťané mají pár hitů v kancionálech, ale jinde je neuslyšíte.

A tak slavíme komerčně úspěšného Silvestra, kde kulturní stopou jsou komedie, sprostonárodní písně a televizní estrády. Prodejci petard jsou ochotni prodat nezletilci atomovku. Ať si na silvouše pšoukne.

Českým svátkem zamilovaných byl první máj, i díky nesmrtelné básni Karla Hynka Máchy. Jenže ten byl celkem vzato bez dárků. Políbit pod rozkvetlým stromem, aby neuschla. V odvážnější variantě večer jít pálit čarodějnice a pak zmizet s děvčetem od ohně a vyzkoušet, jestli jsou suché meze. U nás na Vysočině to bývalo o ledviny. Jenže první máj je i svátkem práce, komunistů, keltským beltine, dnem tradičních střetů anarchistů se skiny (bez líbání), prostě toho je na něj moc. No tak tedy Valentin. Kulturní stopa nepatrná – televize sice naservírují nějakou tu romantickou love story, ale tu servírují skoro denně. Rádia hrají písničky o lásce, ale těch je stejně asi většina ze všech písní. Jsou nějaké písně valentinské? Jsou, sám jsem kdysi jednu napsal pro Hanku Ulrychovou. A našel jsem jich ještě pár, ale myslím, že by to víc než rozhlasovou půlhodinku dohromady nedalo.

Mně Valentin trochu připomíná jiný obchodní humbuk. Prodej Beaujolais vždy na podzim, třetí čtvrtek v listopadu. I když vínoznalci připouštějí, že jde zpravidla o víno nijak kvalitní, prostě na celém světě se začne prodávat a je zvykem se připojit. Zase tradice u nás cizí, ale naši obchodníci zareagovali. My jsme zase měli svatomartinský košt (11. 11.), který ale i v době, kdy jsem psal pro Slávka Janouška text písně Svatý Martin znali prakticky jen na jižní Moravě. Obchodníci si ale řekli, že ti Frantíci nemají špatný nápad a nasadili proti božolé naši obchodně-kulinářskou tradici Mladé víno. Začátek 11. 11. nejlépe v 11:11. A vidíte, za pár let, a kolik lahví se prodá! Možná i Valentýnek čeká na nějaký český nápad, jak se tohoto svátku komerčně zmocnit. Zatím to, co jsem potkal mne nenadchlo. Valentýnské večeře v restauracích, v jednom hotelu pár kilometrů od nás dokonce 50% sleva na apartmá v noci ze 14. na 15. února, slevy ve zlatnictvích a v cukrárnách. Uvidíme, co byznys vymyslí.

V pranostikách se praví jen: Svatý Valentýnek, jara tatínek. V šest ráno, ještě potmě, jsem otevřel okno a venku řvali ptáci. Něco na tom bude.

A nakonec úryvek z dopisu, který mi poslal jeden z adeptu Konkursu Zahrady pro písničkáře (viz úterý):

Vážený pane Brabec

k přihlášce do konkurzu Zahrady bych rád připojil ještě toto dle mého názoru dost důležité vysvětlení důvodů, proč jsem se po několikaleté absenci v konkurzu Zahrady rozhodl se opět letos zcela mimořádně do konkurzu přihlásit. I přesto, že nesouhlasím se systémem konkurzu folkového festivalu Zahrada písničkářů a přesto, že se necítím být folkovým písničkářem a nelíbí se mi hudba většiny interpretů, kteří na tomto festivalu vystupují a neuznávám ani Vás jako hudebního kritika (Vaše názory považuji za velmi subjektivní), domnívám se, že by mezi písničkáři folkovými a nefolkovými měla vládnout jakási vzájemná tolerance a neměli bychom si vzájemně křížit cestu a házet na sebe bláto.

Mějme se rádi a za měsíc zase